Samantha a strach o dceru (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bojím se oni. Moje dceruška. Kůň už nemůže. Beru ji do náručí a prchám temným lesem. Ani měsíc nevidím. On je silnější. Kde je? Panebože... fuj to byl jenom sen!

Povím vám svůj příběh. Jmenuji se Samantha, ale všichni mi říkají Sam, je mi 23 let a měřím 182 centimetrů. Vážím dobrých 65 kilogramů a mám celkem hezkou postavu. Jsem půlelf. Moje dcera se jmenuje Sandra Ferešte a nyní je jí 6 let. Měří asi metr a váží 28 kilogramů. Má ráda psy a králíčky. Nechci aby ji stihl stejný osud jako mě, ale její otec slíbil, že ne…

Bylo mi tehdy pouhých šest let. Šla jsem do první třídy. Maminka mě doprovodila pouze ke dveřím, byla vážně nemocná. Vítr byl vlahý a vesnička malá. Bydleli jsme v takové bylinkářské chýši. Maminka mě vychovávala sama a to se mnoha lidem nelíbilo. Hlavně její rodině a přetrhali s námi styky. První den ve škole byl pro mě tím nejhezčím, co jsem kdy zažila. Děti byli jiní a bez předsudků a našla jsem si spousty přátel. Druhý den jsem šla do školy dřív a maminka byla ráda. Do mých sedmi let to byla pohádka, ale poté se mamince udělalo hůř a nemohla ani obdělávat bylinky a prodávat je. Byli jsme chudí a maminka vypadala na umření. Nevěděla jsem co dělat. Školu jsem milovala a tak jsem do ní chodila dál. V osmi letech jsme musela ale přestat. Chodila jsme pracovat a vydělávat na chleba. Nikdo nám nepomohl, jenom ti vesničané, kteří nás vlastně ani neznali. Když mi bylo jedenáct, matčin stav se hopem zhoršil a já v tak útlém věku matku pohřbila. Nikdo o tom nevěděl. Nikdo neviděl, jak ji na dvorku zakopávám. Pláču. Tři dny jsem se neukázala a každý si myslel, že jsme utekly. Potom objevili hrob. Našli mě v jámě u cesty. Byla jsem prochladlá a hladová. Vzali si mě jedni, potom druzí a nakonec mě nechali v místnosti, kde dříve býval náš obývák. Koukala jsem do stropu. Po chvíli se tam nahrnula babička Ewa, teta Silvia i děda Krim. Nikoho jsem předtím neznala. Posadili se ani mě nepoznali. Přišel starosta a chtěl mě vydražit. Četl co umím, jsem pracovitá, spolehlivá a umím vařit i ostatní domácí práce. Umím se starat o byliny a vyrábět židle. Hrnuli se nabídky o dva zlaťáky, o tři i čtyři. Nakonec někdo řekl osmset. Bála jsme se kdo. Byl to nově příchozí v dlouhém krémovém plášti. Na první pohled mě zaujal. Ve světle jsem uviděla jeho zelené oči jako mám já, měl tvrdé rysy a ze rtů jenom štěrbinu. Tu jizvu na krku znám. Vzpomínala jsem. Fotka mého otce, když mu bylo patnáct, už vím. Byl hezkej, ale tady vypadala jako prapraděda.

Nechali mě s ním o samotě. Dvě hodiny na mě zíral a nic neřekl. Měla jsem pocit, že mi leze do hlavy. Nakonec spokojeně vstal a vyptával se mě co doma máme za majetek a že mám všechno prodat kromě elfských šperků. Řekla jsem mu, že žádné nemáme, ty mi maminka chtěla dát. Byl naštvaný. „Přijedu za týden, ať je všechno pryč a chatrč prodaná!“ Děsila jsem se ho. Kývla jsem, ale hned jak odjel jsem hledala ty šperky. Schovala jsem je do mamčiného hrobu a všechno jsem prodala jak mi řekl. Stačilo mu to. Hodil mi balík z kůže a šel přepočítat peníze.

Rozbalila jsem balíček. Byly tam zelené dlouhé šaty, ty se mě moc líbily, žádné boty a tři lístky popsané písmenky z jakési abecedy. Já byla ráda, že umím ty naše písmena a on donesl ještě jiné. Po hodině si mě prohlédl a odsouhlasil to kývnutím. Posadil mne na lehký vůz s jediným koněm a vydal se na cestu. Plakala jsem, ale nedbal na to. Až v lese mi řekl, ať si za ním přelezu dopředu. Povídali jsme si hodiny cesty. Zdál se mi konečně příjemný a upřímný. Bylo to super. Byla jsem ráda, že je to můj táta. Říkal mi, že i u nich je škola a že mě všemu naučí. Konečně jsem na obzoru uviděla věže. Na hlavu mi dal kyblík, abych nevěděla, kde město je, že je to opatření. Zastavil cosi elfsky říkal a potom mě zvedl jako pírko a donesl někam. Postavil mě a sundal mi kyblík. Byla to holá místnost. Na dlažbě jídlo a jediné zamřížované okno. Jeho úsměv zmizel a zamkl mě. Ve zkratce to bylo utužování mladých elfů, ale já přece nejsem elf. Trvalo to nepředstavitelných devět týdnů. Potom za mnou pustili ženu a ta mě každý druhý den učila mluvit jako elf a chodit jako elf, abecedu a pozdravy. Trvalo to dalších deset měsíců. Všechny tady ty kraviny mi zabraly rok. Po roce mě pustili ven. Hodili na ulici, ať si poradím. Zdravila jsem a získávala jsem jejich odstín hlasu. Spřátelila jsem se tam s dobrými lidmi a ti mě začali brát jako svoji vlastní. Řekli mi od kdy mají elfové špičaté uši a přes prázdniny mě doučovali co jsem promeškala. Jejich otec mi ukázal lov a zbraně, synové bojová umění, matka kulturu a chování a dcery tanec či zpěv. Začala jsem se měnit. Dlouhé nohy, štíhlý pas, rychlost, ladnost, zelené očka až nadměrně zelená a vlasy se mi ztmavily, ne do černa, ale do tmavé hnědé.
„Dneska konečně půjdeš do školy,“ řekla mi jedno Sewiana, ta matka co mě vychovala. Objala jsem ji a poděkovala. Ve škole se bralo slušné chování, cizí jazyky atd… Jednoho dne, přišel do třídy host. Můj otec. Sebral mě a odvlekl, nikdo nesměl protestovat, byl to muž elf. Zavřel mě zase do toho pokoje. Bylo mi dvanáct. Prosila jsem ho a plakal, aby mě pustil. On jenom ječel, že chodím k cizím a po ulici s hlavou nahoru, přesto ho tím ztrapňuji před okolím. To bylo absurdní, ne? Každý den si vymyslel, co dělám špatně a po půl roce mě zase pustil. Našel mi manžela a čekal dokud nedospěji. To jsem mu ale nedarovala, uprchla jsem.

Po dvou letech mě našli na cestě do vesnice, kde zamřela moje matka. Chytili mě do sítě jako zvěř. Mučili mě a řvali na mě dva roky. Od té doby jim nevěřím, elfům. Natahovali mě na skřipec a lili do mě vodu. Když mě konečně pustili, byla jsem zavřená ve škole a učila jsem se. Konečně jsem mohla jít, vyhodili mě z města. Žila jsem celkem spokojeně a elfům se vyhýbala, až do teď. Ten hnusák táhne po mojí dceři. Chce ji převychovat k počestné elfské mamině. Je tak sobecký. Musím to skončit dokud to jde. Vydávám se do lesa a malou nechám u jejího táty… pomsta bude krutá. Mám dvě možnosti. 1.Buď zabije on mě a malou přetvoří k obrazu svému nebo 2.Zabiji já jeho a budu mít pokoj. Ta první mě vůbec nestrašila, cvičila jsme jako blázen. Budoucnost bohužel nevidím a nevím jestli se to stane. To je ve hvězdách!