Šaty dělají člověka (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„No to mě poser!“
„První úlovek za celý podělaný den a já chytím zrovna TOHLE!“ Zařval jeden z mužů. Prudce se vztyčil ze skládací rybářské stoličky, odhodil prut a ve vzteku mrštil úlovkem na zem, až křemičitý písek vytryskl v sypkém gejzíru. Druhý z dvojice se na něj s ledovým klidem podíval a s rezignovaným pokrčením ramen prohlásil:
„Se nediv. Ty partičky co se chodí o víkendu k jezeru opíjet, hodí do vody kde co. Divím se, že ryby z toho sajrajtu ještě nezmutovaly.“
„Já vím, jenomže ty to nechápeš. Mně to přijde jako blbý vtip. Celý den tady sedíme jak šašci, lijeme do sebe jedno za druhým a nechytíme ani úplný hovno, zatímco támhle chlápek,“ bodl prstem k opačnému konci jezera, „plní už druhý kbelík.“
Druhý z mužů, mohlo být mu tak něco kolem dvaatřiceti, zkřivil tvář do pitoreskní grimasy, jak se snažil zaostřit na druhý konec jezera.
„No jo! Ty jdeš na ryby a ani si nevezmeš brýle!“
„Třeba sedíme na blbé straně. Pojďme to hodit o několik metrů dál.“ Dumal ten se slabým zrakem.
„Víš co, kašlu na to! Měl to být pohodovej den a já se dokázal akorát tak pohodově nasrat. Balím to.“ Řekl rozhořčený rybář a jal se sbírat rybářské náčiní. Složil stoličku, návnady naskládal do boxu, který koupil v nedalekém obchodě s rybářskými potřebami za pouhých padesát dolarů. Naházel obaly ze sendvičů a prázdné lahve od piva zpátky do autolednice. Úplně nakonec vyháknul „úlovek“ z háčku, složil prut a schoval jej do koženého pouzdra s železnými výztuhami, které sloužily jako ochrana proti zlomení. Pak střídavě sledoval chlapíka bez brýlí, jak začíná balit své věci a jejich jedinou rybářskou trofej.
„Hele, víš co, když jsi tak nadšenej, tak si to vezmi,“ hodil po brejlounovi úlovek. „Abys před ženou nevypadal úplně neschopně.“
Druhý muž „věc“ s odporem zvedl ze země a hodil ji do kufru hnědého pickupu.
„No, protože ta tvoje, tě za dnešní výkon určitě pochválí. Zvlášť, když jsi jim říkal ať koupí olej na grilování.“ Zabouchl dveře od kufru a nasedl na místo řidiče. Za moment už byly klíčky v zapalování a motor tlumeně předl. Aby přebil trapné ticho, které mezi oběma muži panovalo, pustil řidič (mimochodem jmenoval se James) rádio. Stanice Iowa rock zrovna hrála Welcome to the Jungle od Guns n' Roses a autem se roznesl ječák Axela Rose. Tak se s Mortym už dlouho nepohádal, naposledy šlo o ženskou.
Rozjeli se po blátivé cestě a po pár minutách najeli na silnici číslo 512. Za necelou půlhodinku míjeli oprýskanou tabuli s nápisem: Dilimore – 30 mil. A celou cestu v kufru auta poskakoval „úlovek“. Pěkně v rytmu pružení tlumičů, jako by byl rád, že jej někdo konečně vytáhl z mokrého hrobu.

---

Pneumatiky zaskřípaly na štěrku příjezdové cesty a auto zastavilo před dvoupatrovým domem. Ten, jako by vypadl z propagační fotky nějaké realitní kanceláře. Žluté, štukované zdi, červená střecha z kvalitních tašek a anglický trávník s bazénem a skleníkem.
Motor ztichl.
„Nezajdem k Eddiemu?“ Navrhl James před vchodem, když lovil klíče z kapsy džín.
„Ne, díky. Nemám náladu. Navíc ženské se za hodinku vracejí a asi by nebyly nadšené, kdyby nás viděly vysedávat v hospodě.“ Pokusil se o něco jako omluvný úsměv Morty.
„Hm, asi máš pravdu. Tak zatím.“
„Jo, měj se.“
Klíč zarachotil v zámku.
Co si James pamatoval, tak se znal s Mortym od šesté třídy. Chodili spolu na základku, pak na střední a co osud nechtěl, potkali se i na výšce. Celý život je náhoda sváděla dohromady. Když James dostal práci, zjistil, že Morty pracuje jen o pár kanceláří vedle. Když si bral Helen, zjistil, že Morty má svatbu ve vedlejším kostele. No, a když si s Helen zařizovali bydlení. Co čert nechtěl, Morty si náhodou koupil pozemek, hned vedle nich. Mortyho manželka jim říkala, že jsou spojeni duševním poutem. Byla celkem pověrčivá, denně si četla horoskopy, věřila na posmrtný život a vůbec se duchařině dost věnovala. Morty to moc neschvaloval, ale po pár letech zjistil, že manželství je hlavně o toleranci a tak si přestal dělat hlavu z knížek, které měly tituly jako: "Vy a vaše manželství po smrti" nebo "Telepatie pro začátečníky", a začal kouřit.

Když tak James bezcílně bloudil domem, neschopen se na cokoliv soustředit, protože mu dnešní hádka ležela v žaludku, napadlo jej, že by mohl alespoň navařit. Manželky si totiž vyrazily na nákupy a vzhledem k tomu, že v Dilimore žilo stěží dvě stě obyvatel, musely do nákupního centra, které bylo vzdálené devadesát kilometrů.
Že bych udělal čínu? Nebo řízky?
Přemítal, zatímco si sundával bundu a věšel ji na věšák. Ponořen v myšlenkách zabloudil očima na pověšenou bundu.
Ten idiot!
Těsně pod límcem byl tmavohnědý flek, který na šedo-zelené bundě nevypadal zrovna vábně. Jamesovi bylo hned jasné, z čeho je. Holt, když po něm Morty hodil jejich bezvadný „úlovek“, byl James otočený zády a schytal jednu za krk.
Tohle v ruce nevyperu. Budu to muset holt zítra k Ronsnové. A tomu hajzlovi nacpu účet do huby i s tím jeho úlovkem!

Večer samozřejmě dopadl úplně jinak, než dopadnout měl. Helen se vrátila z nákupu naprosto zmožená (dokonce ji ani nerozveselil vtip o tom, že ženy mají nakupování místo sportu) a řízky byly připálené a moc rozklepané (to jak si na nich James vylíval zlost). Večer nebylo ani jednomu do řeči, takže si chvíli četli a pak oba s povinným „miluji tě“ před spaním, usnuli.

---

Slunce se ostýchavě vynořilo nad obzor a oranžovými paprsky ohmatalo pláně. Na konci Dilimore byla malá krychlovitá budova obléknutá do kdysi bílé omítky. Zaprášená okna dávala na odiv "neodolatelné" cenové akce. Před domem stál hnědý pickup.

"Tohle bych potřeboval do zítřka vyprat, jestli by to šlo. A tentokrát bych poprosil i účet." James stál u pultu a za jeho zády spokojeně vrčelo na dvanáct praček a sušiček. Ronsonová vlastnila jedinou prádelnu v celém Dilimore. A věřte, že některé věci prostě nevyperete, ani kdybyste se na hlavu stavěli. Zato Ronsonová dokázala dostat z bílého trika úplně cokoliv... a nepotřebovala k tomu ty předražené prací prášky, které neustále propagovali v televizích. James hodil přes pult bundu a prstem bodl přímo doprostřed skvrny.

A vůbec mu nepřišlo divné, že skrvna byla asi dvakrát větší, než včera večer.

Když se vracel k autu všiml si čehosi na zadním sedadle. Otevřel dveře a zíral do dírkovaných očí jejich včerejšího úlovku.

Byla to bota. Těžký vojenský styl. Odlepující se podrážka vypadala jako nenasytná huba, od které odkapávalo jezerní bahno. Tkaničky, oblepené trsem chaluh, lemovaly kotník a tvořily na botě odpornou masu šneky prolezlých vlasů. Jazyk, otrhaný a plesnivý, plandal jako napuchlý nos. Skutečně ta stará bota vypadala jako obličej. Dokonce Jamesovi přišlo, že se na něj cosi z jejích útrob dívá. Téměř viděl malá očka, zírající přes díry od tkaniček...

"Ale blbost!" prohlásil a jedním pohybem botu smetl ze sedačky. Ta s odporným mlasknutím přistála před čistírnou a James si jí už nevšímal. Jeho pozornost plně přitáhla skvrna, kterou za sebou nezbedná obuv zanechala.
Nebyl čas. Musel do práce. Samozřejmě, že celou cestu proklínal Mortyho i jeho zatracenou botu. Není se čemu divit. Nejprve mu zničila bundu a teď i kožené potahy. Jen by mě zajímalo, jak by asi James nadával, kdyby věděl, že mu zničí i celý jeho život...

---

Když se večer vrací z práce, slunce je napůl za obzorem. Klesá tak rychle, že jeho pohyb jde pozorovat i pouhým okem. A stejně jak odchází na jinou polokouli, bere s sebou i poslední zbytky teplého podvečera.
James zastavuje před prádelnou. Ani se neobtěžuje vypnout motor. Jenom v košili vyskočí z auta a vejde do prádelny. Bota před obchodem není. Nedivte se, beztak ji někdo uklidil. Hlavou mu probleskne myšlenka, že něco není s obchodem v pořádku. Buď to je znepokojující liduprázdnost, nebo mrtvolné ticho. Vždy, když byl v prádelně, alespoň jeden stroj pracoval a plnil místnost mechanickým hučením. Teď tady je takové ticho, že slyší i cvrčky, vyhrávající svůj večerní koncert za výlohou. A vůbec, všude je podezřele ticho. Auta nebrázdí ulice, všudypřítomní psi neštěkají na procházející páry. Jen cvrčci a bzučící žárovka.

A všechny pračky jsou otevřené.
A nikde žádné prádlo. V koších pro zákazníky byla vždycky hromádka, úhledně zabalená do igelitu. James má podivný pocit v žaludku. Jako když víte, že něco není správně, ale nemůžete prstem ukázat na konkrétní věc. Nezbývá, než skočit za Ronsonovou dozadu. Stejně se znají a ona mu určitě malé vyrušení odpustí. Nota bene, když ji poví, že měl strach, že se jí stalo něco zlého.
Obchází pult a přes závěs vstoupí do chodby pro personál.
Vozíky na prádlo se od těch na uhlí liší jenom bílou barvou. Po stranách jich stojí hned několik, úhledně přikrytých bílou plachtou. Na konci chodby výhružně bliká zelené světlo nouzového východu.

"Haló!" Křikne do útrob koridoru a připadá si jako idiot. Jenomže mu dopovídá jenom jeho vlastní ozvěna. James vstoupí hlouběji do chodby...

---

Trvá mu půl hodiny, než prádelnu prohledá. Nikde žívá duše, jediný kus oblečení, prostě nic. Všude se svítí, hrnky s nedopitou kávou jsou ještě teplé a televize vysílá večerní zprávy. A James zmateně stojí na chodníku a dívá se do skleněné výlohy.
"To jsem blázen." Povzdechne si, a protože nemůže najít žádné logické vysvětlení, sedne do auta a rozjede se domů.
A cestou se dívá po městě.
Dilimore vypadalo jako město duchů. V domech se svítí, rozstřikovače kropí zahrady, opuštěná auta stojí uprostřed silnice a pod kapotami jim přede nastartovaný motor. Převrhnutý kočárek uprostřed chodníku. Mimoděk James pomyslel na ty béčkové horory, ve kterých jsou převrhnutá kolečková křesla s nechutně vrzajícím kolečkem, které se pištivě točí.
Auto zaskřípe na štěrku příjezdovky.
James vyskočí. Srdce pumpující krev do těla a rozhánějící adrenalin.
V oknech se svítí, ale dům nejeví žádné známky života. Stejně jako celá ulice.
A před domem je ta VĚC.
Stará vojenská bota, hledící Jamesovi do tváře. Přestože musela dávno vyschnout, odkapá z ní voda a v malých potůčcích si razí cestu štěrkovými kamínky.
A vedle boty leží ještě něco. Tmavý stín přede dveřmi. James přijde blíž a nechápavým pohledem se dívá na bundu, kterou ráno nechal v prádelně. Skvrna za límcem tam stále je a nejen to. Teď se rozpíná přes dobrou polovinu zad a levého rukávu.

James si bundu oblíkne…
… a vší silou botu nakopne.

Vyteče z ní tmavý sajrajt, který se usadí Jamesovi na pravé polobotce a s mokrým žuchnutím přistane v nedalekém živém plotě.
Klíčky zachřestí v zámku a James vejde do svého domu.

---

Všechno z chodby zmizelo.
Boty, bundy, čepice, rukavice, šály, mikiny. Všechno oblečení, které tam ve své nepořádnosti několik let skladoval. Všude se svítilo.
Ložnice.
Postel byla neustlaná. Téměř jako by Helen nikdy nepřišla z práce a neustlala ji. Šatní dveře byli dokořán a jejich jediným obsahem je prázdnota a prach.

„Co se to tady ksakru děje?“

Odpověď na tuto otázku se měl James dozvědět za chvíli.

---

Protestující skřípání nepromazaných pantů rvalo uši. Zvuk mučeného umírajícího se snesl po schodech, následován paprskem světla, které obkreslovalo stín mužské postavy.
James stál na vrcholu schodiště a zíral do temnoty pod sebou.

Sklep.

Místo, které vám nahání husí kůži i přesto, že se nemáte čeho bát. Je to snad tím, že hromady harampádí v našich představách dostávají kontury oblud z pohádek.
„Vážně, není se čeho bát. Snad jen pavouků a potkanů.“
Ani tohle samočištění Jamesovi moc nepomohlo.
A jako na potvoru musí být vypínač zrovna dole.
Zhluboka se nadechnul a sestoupil na první schod.

---
Uplynula nekonečně dlouhá doba, než sešel schody.
Částečně oslepen světlem z chodby neviděl dál, než na stupeň před sebou.
Schodů bylo přesně devatenáct. Dřevěných. A každý ten schod zavrzal jako staré kosti.
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK… VRZ…
KROK…………… a tlumené cvaknutí vypínače.

Místnost zaplnilo světlo a dalo život stvořením, které dosud přebývaly v temnotě a čekaly na zavrzání posledního schodu.

---

Z pověšené sobí hlavy se snesla rukavice a přistála Jamesovi na rameni jako ohyzdný kožený pavouk. Zpoza nábytku na zahradu se vyplazily oblekové kalhoty a jako hadi se začaly omotávat kolem Jamesových nohou. Několik párů bot seskočilo z lustru a porazily jej na tvrdou podlahu. Bunda, kterou dal ráno vyprat, na jeho těle ožila a začala mu stlačovat hrudník, jako obrovská dlaň.
Ze všech koutů se valilo oblečení. Šály, saka, pantofle, spodní prádlo, sukně, maskáče, celý šatník co s Helen měli, se na něj sesypal jako roj sarančat.

A James řval a ječel.

Křičel, když mu praskala žebra pod tlakem bundy. Řval, když mu boty zpřelámaly nohy. Ječel, když pod stolem zahlédl zohyzděné tělo, které mělo na ohlodaném prstu snubní prstýnek, který on sám před lety vybíral. Ryčel, když mu rukavice vydloubly oči.

A když jej začalo oblečení trhat na kusy, byl už dávno v bezvědomí…

---

Několik kilometrů od Dilimore proťala tmu dálková světla dodávky. Řidič si spokojeně pobrukoval do rytmu rádia a v koutku úst mu doutnala cigareta.
A do rytmu hrbolů a poskakování vozidla, poskakoval i černý pasažér, uhnízděný pod výfukem. Za tkaničky přivázaný k podvozku. Z rozšklebené podrážky odkapávající jezerní bahno. A díry na tkaničky, ze kterých vás něco neustále pozoruje.