Sedmý pluk (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Sedmý pluk

Seděl jsem ve svém oblíbeném houpacím křesle, když se to stalo. Zrovna jsem popíjel ten výborný anglický čaj, co mi přivezla matka, když zazvonil telefon. Položil jsem šálek na talířek, pomalu a neochotně se zvedl a vydal se k pevné lince. Sluchátko sebou házelo jako tělo po zásahu elektrického výboje. Zvedl jsem jej, přiložil k uchu, „Haló?“ Vyřkl jsem do telefonu. „Jane? Jste to vy? Jene?“ Ozval se hlas z druhé strany. Nějak jsem ho nepoznával, ale v hloubi duše jsem tušil, že už jsem ho někdy slyšel, ale kdy? „Ano, jsem to já, kdo jste?“ Odpověděl jsem na otázku a počkal na odpověď. Ve sluchátku zapraskalo a pak to ten někdo položil. Musela to být žena, protože muž tak vysoký a jemný hlas mít nemohl. Musela to být žena v letech, protože z něj sálaly zkušenosti.

Zamračil jsem se a chystal se vrátit na své místo v křesle. Pomalu jsem k němu došel, dosedl na jeho měkké polstrování a opřel se. Hlavou mi létalo mnoho myšlenek, všechny se točily kolem toho hlasu. Kdo to mohl být? Jak mě mohl znát, proč se ptal, jestli to jsem já? Povzdechl jsem si, uchopil hrnek za ucho a napil se. Tekutina mi ohřála hrdlo a pomalu stekla až do žaludku. Hned jsem se cítil lépe. Slyšel jsem, že Angličané si dávají čaj vždy v pět hodin odpoledne. Podíval jsem se na hodiny, které visely přímo naproti mě a tikaly si svou oblíbenou melodii se sekundovými intervaly. Bylo přesně 17:15. „Tak jsem si nakonec taky dal čaj o páté,“ usmál jsem se. Musel jsem začít myslet na něco jiného, protože jsem věděl, že bych identitu té ženy prostě neodhalil, i kdybych se snažil sebevíc.

Pomalu jsem vstal, vzal prázdný hrnek a vydal se do kuchyně. Cestou jsem prošel kolem obrazu, na kterém byl nakreslen les v jehož středu stál, z části skryt za stromem, majestátní jelen. Tihle jeleni vyhynuli před padesáti lety. Říkalo se jim králové českých lesů. Byla to, tedy já jsem to slyšel pouze z vyprávění, obrovská zvířata, která si tvořila respekt pouhým pohledem. Hned vedle obrazu bylo okno. Jak jsem přejel pohledem z namalovaného lesa na tovární komín, který stál tak sto metrů od naší buňky, musel jsem se smát. K smíchu to nebylo, bylo to k pláči, ale mně se brečet nechtělo, proto jsem se smál. Smál jsem se téhle posrané situaci, která nastala. Politikové, tedy ještě když tu nějací byli, pořád říkali, že mají vše pod kontrolou, že těžební a továrenský průmysl je v mezích, že… bla, bla, bla. Pak byla vláda svržena, nastolena nová, kterou také svrhli. Teď tu máme anarchii. Ale malinko organizovanou anarchii. Republika se rozpadla do menších klanových území, které mezi sebou bojují o moc, území a slávu. Okolní svět je na tom podobně, jen Švýcarsko je pořád stát, pořád neutrální a pořád zatraceně bohaté. Bohužel, nikdo se neodváží jej napadnout, protože disponuje strašlivou silou. Nejhorší na tomhle světě je, že se technologie zastavila na úrovní 21. století. Pořád ty strašlivé, teď skoro rezavé tanky, pořád ty podivné letouny, pořád motorové čluny. Svět je jedno velké smetiště, na kterém si malí kluci hrají na vojáky. Nejraději bych v klidu zemřel, abych nemusel žít v tomhle svinstvu. Ale, bohužel, mne zavazuje klan. My, jakožto klan Orlů jsme zásadně letci. Já, jakožto bývalý voják, člen první letky sedmého pluku AČR jsem prožil nejlepší chvíle pouze v kokpitu. Zlaté MIGy, ty už se, bohužel a také kupodivu, nevyrábějí, technologie v tomto směru přeci jen lehce poskočila vpřed. Zůstali jsme však u starých dobrých F-20tek, které občas vypovídají svou službu a padají, ale za to krásně ničí nepřátelské tanky. Tehdy, když jsme vyrazili proti tankovému praporu z klanu Medvědů, to byla akce! V očích mi bojovně zažhnulo, když jsem si vzpomněl na to skvělé vítězství. Bylo nás deset. Deset letců, deset stíhaček, dvacet těžkých kulometů a dvacet raketových výmetnic. Proti nám stálo, tedy spíše se valilo přes tisíc tanků. Vidím to, jakoby se to stalo tak ve 12:20 dnešního dne. Ty obří černé stroje, ze kterých čněly kulometné věže a obří dělo se valily krajinou. Rozjížděly a ničily vše, co jim přišlo pod pásy. Já a zbylých devět letců jsme zrovna přelétali Labe, když po nás poprvé vystřelili. Do teď nevím, co to měli za rakety, protože na první pokus nám sundali dva stroje. Bál jsem se, myslel jsem, že to nedáme, ostatně, neměli jsme sebemenší šanci. Rozdělili jsme se do dvou skupin, po čtyřech. Jedna zleva, druhá zprava. Dostali jsme tanky pod křížovou palbu, pamatuji si, že tehdy jsem do nich vypálil vše, co jsem ve stíhačce měl. Když se vše uklidnilo a já se probudil z jakéhosi bojového zatmění, zjistil jsem, že po tancích zbyl jen prach. Opravdu. Z těch tisíců tun oceli zbyl jen prach. Chvíli jsem nechápal, co se mohlo stát, ale z hlášení svých kolegů jsem zjistil, že to opravdu byly naše zbraně, které udělaly z té ocelové bouře prach. O našem vítězství se mluvilo ještě hodně dlouho. Bylo přirovnáváno k onomu bájnému vítězství izraelských vojáků nad syrskou armádou. Tehdy, bylo to už hodně, hodně dávno prý Židé v deseti tancích porazili dvacetinásobnou přesilu. Tomu údolí se přezdívá Údolí slz, protože, když Syřané utíkali, tak plakali.

Crrrrrr!! Z přemýšlení mne vytrhlo prudké, skoro by se dalo říct agresivní zazvonění telefonu. Sluchátko sebou znovu házelo, musel jsem ho jít uklidnit. Chytil jsem sluchátko, očekával jsem znovu tu ženu. „Haló? Kdo jste, co chcete?“ Z druhé strany se nikdo neozýval, bylo jen slyšet hluboké dýchání ..“Jan? Jan Počeský?“ Znovu ta žena. „Ano, to jsem já, kdo jste, co potřebujete?“ Zeptal jsem se, srdce se mi rozbušilo. „Buďte v devět hodin u Musea, potřebuji vám něco říct. Přijďte sám.“ Cvak. Žena to položila. Zamyslel jsem se. Mám přijít sám, k Museu, ale k jakému? I když, na našem klanovém území není moc museí. Národní a technické. Nejspíš, tedy, určitě myslela Národní, tam je takový příhodný parčík. Ráj feťáků se mu, myslím, říkalo, tedy když ještě existovaly drogy. Podíval jsem se na hodiny. Půl deváté. Zamračil jsem se. Rychle jsem se oblékl, obul své vysoké vojenské boty s vyztuženou špičkou a patou, nasadil si kšiltku a vydal se do ulic. Město, tedy Praha, byla ponurá. Moc lidí tu nebylo, ostatně, vycházelo se jen na vlastní nebezpečí, vzduch nebyl zas tak čerstvý a hlavně se hodně krade a vraždí. Přešel jsem Národní třídu, přeběhl ulici 28. Října a vydal se nahoru, k museu. Kdysi prý před museem stála socha svatého Václava, patrona českých zemí. Ve svatého Václava se věří dodnes, hodně lidí si ho bere za svého ochranitele před zlem. I já si ho tak beru, věřím v jeho ochranou ruku, která vede můj letoun, mou ruku, kulky z kulometů mého stroje. Věřím v to, že svatý Václav mne chrání před vším, co mne může zabít. Jasně, že se mu to nebude dařit do konce věků, ale chvíli by vydržet mohl.

Probral jsem se z myšlenek, pohlédl na hlavní vchod musea, které je skvěle udržované, náš šéf říká, že v tomhle museu je vědění a že ve vědění je síla, proto chce, aby se všichni občané našeho klanového území vzdělávali. Rozhlédl jsem se a vydal se do parku.

Pokračování příště.