Setkání (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bledá zář měsíce prosvítala skrz koruny stromů. Bohdan se snažil neopustit cestu a v duchu si představoval, kterak jeho ruce spočívají na krku hubeného obchodníka a rdousí jej, dokud nevypustí duši. Mapa za tři stříbrné nestála ani za pergamen, na němž byla načmárána. Hustý les nebral konce a vidina pečeného selátka v začouzeném hostinci se ztrácela v chladu hluboké noci.
Znavené nohy vypovídaly službu a pletly se do cesty jedna druhé, až sešel z pěšiny a zachrastil mezi lopuchy. Převalil se na záda a s námahou se posadil. Byl tak vysílen, že neměl ani sílu láteřit. Když se znovu postavil, spatřil docela nedaleko mezi stromy a křovinami blikotat zář ohně.
Prodíraje se maliním a kopřivami, vyrazil tím směrem.

Porost se rozhrnul a na skromnou mýtinu vpadl zadýchaný muž, na rukách i v obličeji čerstvé škrábance. Dívka zvedla pohled od ohně.
„Myslela jsem, že jde kanec,“ řekla bezbarvě.
Bohdan se narovnal a setřásl ze sebe úlomky pichlavých větví. „V plížení jsem nikdy nevynikal.“ Rozhlédl se po mýtině. „Kde jsou všichni?“
„Kteří všichni?“
„No... snad tu nejsi sama?“
Dívka se tiše pousmála a odhrnula z čela černé kudrnaté vlasy. Neodpověděla.
„Mohu přisednout?“ zeptal se nejistě.
Pokynula na zem k ohni.
Shodil tornu a vybalil deku. Složil ji v tlustý čtverec a posadil se naň. Meč odepjal od pasu a položil vedle sebe. Rozhlédl se po mýtině obklopené stromy. „Takže jsi tu sama...“ odtušil. „Nebojíš se?“
„Ne. A ty?“
Její hlas byl tak klidný. Sevřel ho nepříjemný pocit. „Žertuješ? Čeho bych se bál?“ snažil se říci co nejpevněji.
„Třeba mě,“ odvětila.
„Proč bych měl?“
„Mohla bych být zlá čarodějnice, uhranout tě nebo proměnit v ropuchu,“ řekla naoko temně.
„To určitě. Myslím, že jsi jen nezodpovědné děvče, co neví, jak nebezpečné je toulat se sama v noci po lesích.“
Neodpověděla. Strčila do ohně klacík a zhluboka foukla. Z uhlíků vylétly jiskry a plameny vyšlehly do výše. Blikotání jejich odráželo se jí v tmavě hnědých očích.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když stále mlčela.
„Arlina.“
„Já jsem Bohdan.“ Napřáhl pravici. Přijala ji. Její stisk byl chladný jako lednová noc. Na okamžik ztratil dech. Vymanil se ze sevření a strčil si ruku pod paži. „Proboha, ty jsi ale zmrzlá.“ Natáhl se pro pár klacků a hodil je do ohně.
„No co, dáme si něco k snědku, ne?“ prolomil ticho a pokusil se o úsměv. „Moc toho už nemám. Nepohrdneš chlebem?“
Zvedla oči od plamenů, aby se jejich pohledy setkaly. Přestože roztáhla ústa do úsměvu, vypadala smutně: „Díky, poslední dobou nemám moc hlad.“
„Neboj, je sice tvrdý, ale když se opeče, dostane docela dobrou chuť...“ Zalovil rychle v torně a nahmatal čtvrtku chleba. Její oči už byly zase sklopené do plamenů. „Promiň... chleba... taky na něj ani nemám chuť...“ Hodil jej zpět.
Ohýnek praskal do noci.

„A co tady vlastně děláš? Kam máš namířeno?“ mnul si ruku, do níž se zvolna vracela krev.
„Jsem na útěku.“
„Na útěku? Před čím?“
„Před smrtí.“
„To ale zní docela hrozivě.“
Znovu se mu podívala do očí a pokusila se o úsměv. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“
„Já se nebojím... samozřejmě... při vší úctě, prožil jsem toho dost, než abych se lekl holky v lese,“ zasmál se křečovitě.
„Opravdu? A co třeba?“
„Různě... prošel jsem kus světa... bojoval v bitvách... tak všelijak.“
„Pověz mi o bitvách,“ řekla se zájmem.
„Na tom nic není. Nic hezkého... Nejhorší... je to před bitvou. Ten strach. Klepeš se jako osika. Čekání. Jako by nemělo konce. Když vidíš nepřítele, je to vlastně úleva. Útok je vysvobození. Křičíš a běžíš vpřed. Snažíš se řvát ze všech sil. Abys neslyšela ty, co běží proti tobě. Abys přemohla vše lidské v sobě. Kov narazí na kov. V lepším případě. Pak mlátíš kolem sebe hlava nehlava, dokud nepadneš nebo dokud je do čeho. Trvá to strašně dlouho. Nakonec se vše zastaví. Všude je smrt. Nářek. Krev. Pláč. Potácíš se mezi mrzáky a umírajícími. Natahují se po tobě a skučí. Jako bys jim mohla pomoci. Říkáš si – dneska jsem měl štěstí.“
Ohýnek praskal. Dva páry očí do něj tiše hleděly.

„Říkal jsem ti, že to není hezký... Opravdu utíkáš před smrtí?“
„Ano.“
„Někdo tě chce zabít?“
„Spíš popravit.“
„Proč?“
„Říkala jsem ti, že jsem čarodějka. Čarodějky se upalují.“
Další dlouhé ticho rušilo jen praskání ohně.
„Mohl bych tě ochránit,“ řekl nakonec.
Usmála se. Tentokrát i očima. „Jsi hodný. Ale už je pozdě.“
„Jak to?“
„Nejsme v pohádce.“
„Myslím to vážně. Jsem odpočinutý. Zůstanu s tebou, budu bdít a zítra tě doprovodím do bezpečí.“
„Kdepak. Zítra se probudíš a zjistíš, že to byl jenom zlý sen.“
„Je to krásný sen... chci říci, není to sen, já... opravdu neusnu.“
„Vždyť už spíš...“ řekla měkce a její oči ho naposledy pohladily.

Prudce se posadil. „Nespím!“ vykřikl do ranní mlhy. Lopuchy byly pokryty rosou. „To snad...“ byl zmatený. Rychle se zvedl na nohy. „Tak já spal vedle cesty...“ Zahleděl se skrz maliní. Tam za stromy přece musí být palouk a ohniště! Vyrazil. Dral se trním vpřed. Torna mu sjela z ramen, nechal ji být. Vpadl na mýtinu. Byla zarostlá vysokými kopřivami a mladými stromky. Vprostřed se něco tyčilo. Jen o málo vyšší než porost. Starý dřevěný kůl. Dávno ohořelý.