Setkání s Valkýrou (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Oddíl mužů pochodoval za svým praporem, jež je neohroženě vedl vůči možné smrti z rukou nepřítele. Za doprovodu hřmění bojových bubnů se jejich zbroj leskla pod letním sluncem, které osvětlovalo květinami posetou louku, z níž však v dáli vystupoval jako had velký hřeben. A na něm... Jasně zřetelné nepřátelské korouhve!
Mladík, sotva plnoletý, na okraji sestavy co nejpevněji tiskl zpocenou rukou svůj meč. Rozpálená helma na jeho hlavě nebyla ani trochu pohodlná a měl dojem, že vedrem brzy zkolabuje. Velký štít, který s sebou všichni táhli do boje, tomu ani trochu nepomáhal.
S každým krokem, s každým úderem bubnu, pociťoval něco zvláštního. Zvláštní pocit, který se jim táhl od břicha až do krku. Cítil, jak mu vzrušením z přicházejícího boje buší srdce. Nebo to snad byla nervozita? Sám to s jistotou nevěděl. Měla to být jeho první bitva, první skutečný střet v jeho životě. A v tom něco zaujalo jeho pozornost.
Zahlédl kompletně osamoceného, stojícího mimo veškeré dění, bílého koně s jezdcem na hřbetě. Nebo spíš s jezdkyní. Byla to zjevně žena ve zbroji zlaté, lesknoucí se, jako by byla právě vyrobena. Pod ní se, doplněna o kožený pásek, táhla modrá sukně, zřejmě nijak nepřekážející v jízdě na koni. Z pod železné helmy, která ji kryla i oči, zjevně upřené jen a jen na něho, měla spuštěné kaštanově hnědé vlasy. V pravé ruce svírala zlatavé kopí a v levé si přidržovala, což bylo vzhledem k denní době zvláštní, hořící pochodeň.
Nevěděl proč, ale mladého vojáka její přítomnost znervozňovala, možná dokonce až děsila. To, jak tam stála, neohroženě, bez jediného náznaku strachu v obličeji, a jak ho sledovala, tak soustředěně, jako by tam nebyl nikdo jiný, než oni dva. Pak si něco uvědomil. Rozhlédl se kolem sebe, po ostatních mužích. Zjistil tak, že si jí zřejmě nikdo jiný nevšiml. Kdo to je? Co po něm chce? A proč jí vidí zřejmě pouze on?
Z tohoto přemýšlení ho vytrhl až výkřik jednoho z mužů. "Pozor!" překřičel bubeníka. Podíval se tím směrem, kterým všichni nastavovali své štíty. Spatřil mračno šípů, které směřovalo přímo proti nim. Popadla ho panika. Pokusil se zopakovat pohyb svých druhů ve zbrani, ale bylo již pozdě. Tři šípy ho zasáhly přímo do těla a on se zhroutil na zem, kde ho přeživší překračovali.
Ležel tam, v trávě přebarvené jeho krví, zatímco bitva se přesunula o něco dál. Zranění, která utrpěl, nebyla ani trochu příjemná. Jeden šíp měl zaražený v paži, druhý pak prošel zbrojí a těsně minul srdce. Avšak třetí, asi nejbolestivější zásah, mu proděravěl plíci. Nedokázal se pořádně nadechnout a pokaždé, když se o to pokusil, pocítil akorát nesnesitelnou bolest. Uvědomil si, že je to jeho konec a že s tím už nic neudělá. Nikdo s tím nic neudělá. Vůbec nikdo mu nepomůže.
Neměl tušení, jak dlouho tam leží, ale s každou minutou se cítil slabší a slabší. Musel ztratit hodně krve. Poslední síly se rozhodl využít k tomu, aby otočil svoji hlavu tak, aby viděl na místo, kde předtím stála jezdkyně. Ale tentokrát tam nebyla. Někam zmizela, pravděpodobně jela s ostatními do boje, nikým neviděna a neslyšena. Posmutněle si povzdechl. Nikdy nedoufal, že skončí takhle. Uprostřed bitevního pole, jako jedna z mnoha mrtvol, které tu dnes zbudou. Zavřel unaveně oči s vědomím, že zemře úplně osamocen. Bylo mu sedmnáct let a poslední, co v životě cítil, byl dotek ženské ruky na tváři.