Síla okamžiku (1. strana) | Články - Aragorn.cz

"Vyrovnat!" vydralo se z popraskaných úst postaršího, avšak stále statného a silného velitele v lesklé a pěkně udržované plátové zbroji. Tento rozkaz se vztahoval na skupinku vojáků hlídkujících na náměstí, mezi které patřil i Thirin. Skrze mohutnou bránu jeho myšlenek a pochybností o celém tomto tažení se rozkaz sotva protáhl. Ale přece. Voják zkroušeně zaujal své místo na pravém konci řady. Stáli před jakýmsi provizorním pódiem z opracovaných kůlů, na kterém stál velitel s dvěma dalšími posluhovači. Thirina už nezajímaly další jeho proslovy, povzbuzování, dodávání odvahy a trpělivosti v této nekonečné válce. A tak už se znovu chtěl ponořit do svých myšlenek, když vtom náhle uviděl jednoho z radních ve zdobených noblesních šatech, jak vystupuje po chatrných schůdkách na pódium. Za ním se v neméně krásných šatech nesla jeho choť.

Její rudé šaty v nekonečné šedi náměstí upoutaly pozornost všech. Nesla se tak lehce. Její pohyb byl tak vznešený, ale přesto přirozený, až to donutilo Thirina se mírně pousmát. Lehký vánek si něžně pohrával s jejími havraními vlasy, které končily hluboko pod rameny. Její odhalené paže vypadaly tak jemně a něžně, že jejich dotek musel být úžasný zážitek. Žena radního vojáka natolik okouzlila, že se naprosto zbavil ponurých myšlenek a na chvíli se cítil alespoň trochu spokojený.

Když konečně oba vystoupili a otočili se směrem k řadě rytířů, Thirin zatajil dech a hltal každý okamžik té krásy, co byla před ním. Její červené rty byly malé, ale přesto okouzlující a smyslné. Rozkošné tváře po stranách lemovaly, vánkem již trochu pocuchané, černé kadeře. Snědá pleť působila trochu exoticky, ale o to víc byla žena zajímavější a tajuplnější. Křehké rysy naprosto přebily vše, co teď bylo na náměstí. Žena i radní hleděli na domy před nimi, které uzavíraly kruhové náměstí. Její oči… i když hleděly jiným směrem, něž kde se nacházely oči Thirina, věděl, že skrývají tolik tajemství, tolik neprozkoumané krásy a půvabu, že si to nikdo nedovedl představit. Pohled na ni vyvolával vzrušení, chtíč a touhu. Touhu, kterou cítí mladý chlapec, když si konečně chce vyzkoušet otcův meč. Tato touha byla však tisíckrát silnější.

Velitel už dávno mluvil, ale o čem, to Thirin neslyšel, ani nechtěl slyšet. V žilách mu proudila krev plná velikosti tohoto zážitku. Když v tom na něj žena pohlédla. Rytíři ta náhlá změna situace málem vyrazila dech. Jeho srdce začalo bušit zběsileji, než v těch nejtěžších a nejdivočejších bitvách. Začal se potit po celém těle. Její pohled v něm vzbuzoval jistý pocit radosti a jeho rozbušené srdce zalil pocit štěstí. Ocitl se v úplné euforii a byl vděčný za každý okamžik střetu jejich očí. Věděl, že tuto chvíli nikdy nezapomene. Nedokázal myslet na nic jiného, než na pár hnědých očí, které ho naprosto ovládly. Snažil se skoro nemrkat, aby nepřišel ani o chviličku kontaktu s ženou v červeném. Prožíval naprostý pocit blaha a přál si, aby nikdy neskončil. Byl štěstím bez sebe, že pohlédla právě na něho, když mohla tento pohled věnovat komukoliv jinému.

A pak to přišlo. Žena se na něj usmála. Thirin si ještě před okamžikem myslel, že její krása dosáhla dokonalosti, to se však stalo až teď. Jeho srdce poskakovalo pod brněním jako by se chtělo vydrat ven z těla svého majitele a skočit ženě přímo do náruče. Cítil jak mu v žilách tepe krev plná energie, kterou nikdy nepoznal, o to však byl zážitek sladší. V naprostém úžasu přestal úplně dýchat a pootevřel rozkousané rty. Žena pomalu mrkla, ale pohled neodvrátila.

V tu chvíli, přes veškeré to nadšení, štěstí a radost, se v Thirinově nitru začaly probouzet pochybnosti a obavy. Začal si klást v rozhozené mysli otázky: "Proč se vlastně podívala zrovna na mě? Je to proto, že stojím na kraji? Proč se nepodívala na muže na druhém konci řady? Co když ode mne něco čeká? Co když po mě bude něco chtít a já nebudu schopen správně zareagovat? Co když něco pokazím? Co když se před ní znemožním? Co když ji zklamu? Co když…?" Jeho rozrušenou myslí se honily další a další znepokojivé otázky. Pocit blaha a úžasu rychle mizel. Vojáka pohltila panika. Začal být silně nervózní z následujících chvil. Každým okamžikem se jeho znepokojení stupňovalo. Začal se mírně třást a kolena se mu rozklepala. Zatnul ruku v pěst ve snaze zabránit třesu, ten se však ještě zhoršil. Jak jeho dýchání, tak i tep, který už byl beztak rychlý, se jen ještě více zrychlily. Jeho tělo zalil smrtelně ledový pot, mráz mu běhal po zádech a Thirin se ocitl v naprostém zoufalství. Třásl se tolik, že brnění začalo cinkat, ale naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost. Přes všechna ta muka nepřerušily jejich oči kontakt.

Náhle se něco změnilo. Ale co? Co je jinak? Voják si uvědomil, že velitel přestal mluvit. Žena náhle stočila pohled na zem. Voják si připadal, jako by odtržením pohledu odrhla také kus jeho, nicméně to pro něj bylo částečné vysvobození. Prudce vydechl a zároveň zasténal. Kolena se mu podlomila natolik, že musel udělat rychlý krok vpřed, aby zabránil pádu. Cítil se naprosto zmatený. Nevěděl co si počít. Najednou si připadal prázdný, jakoby ten pohled krásné ženy byl vše, pro co žil, a teď mu ho někdo vzal. Začalo mu bělat před očima, až myslel, že omdlí. Velitel něco zakřičel, ale Thirin tomu nevěnoval pozornost, jen ho to donutilo se opět zařadit. Pořád se nemohl uklidnit, ale začal, kromě svých pocitů, trochu vnímat i své okolí.

Pohlédl znovu na ženu a naprostý šok ho opět jakoby vytrhl z reality. Jeden z vojáků přivazoval ženu k jednomu ze svislých kůlů na pódiu. Nikdo jiný na pódiu už nebyl. Velitel znovu prudce, ale o něco hlasitěji, něco zařval, ale Thirin znovu nedokázal rozpoznat slova. Tentokrát si byl však jist, že byla směřována na něho. Snažil se vnímat, co mu velitel přikazuje, protože neuposlechnutí rozkazu by ho stálo jen další bolest. V tu chvíli mu někdo cosi vložil do ruky. Velitel se svižným krokem přiblížil a zařval mu do obličeje. "Tak už to zapal, nebo tam skončíš taky!" Voják se podíval co vlastně třímá v ruce. Byla to pochodeň, zapálená pochodeň. Pod stavením z kůlů si všiml hranice s nalámaným roštím. Už to všechno začalo dávat smysl.

Pohlédla právě na něho, protože o něm jediném věděla, co udělá, voják na pravém konci řady přece vždy zapaluje oheň. Velitel předtím nevedl žádný povzbuzující proslov pro vojáky, nýbrž rozsudek smrti. V tu chvíli Thirin necítil nic jiného, než stud, zoufalství, křivdu a bezmoc. Ale protože nechtěl skončit také na hranici, v mysli se slovem "proč?" na tisíc způsobů, došel se srdcervoucím pocitem těsně k ženě a pochodeň, pevně sevřenou v roztřeseném zápěstí, přibližoval velmi pomalu k hranici. Raději by podpálil sám sebe, raději by pochodeň zahodil, ale nic by to nevyřešilo. Zemřeli by oba stejně. Pud sebezáchovy mu nedovolil rozkaz neuposlechnout a tak za doprovodu slz hodil pochodeň na určené místo. Sám nemohl uvěřit tomu, že to doopravdy udělal. Jakoby jeho duše na okamžik opustila vojákovo tělo a to jako loutka splnilo rozkaz. Ale byl za to vděčný, protože věděl, že by to jeho pocuchané nervy nevydržely. Ani neměl odvahu se naposledy na ženu podívat Z očí mu vytryskly další slzy a uvnitř cítil, jakoby mu pukalo srdce a tepny okolo praskaly. Byla to bolest, jakou nikdy nezažil, ani nepoznal. Opět ta běloba před očima, která zvěstuje mdloby, tentokrát však silnější než předtím, ho pohltila a donutila muže padnout na zem do bezvědomí.

"Neee!" Probudil Thirina vlastní křik a zběsilý tlukot srdce. Ležel celý zpocený na travnatém dvoře nějakého kláštera či hradu. Celý zadýchaný se posadil a mrknutím vytlačil slzy z očí. Okolo trávníku bylo podloubí, kterým chodili muži ve starých hnědých hábitech. Voják se vsedě nervózně pohupoval ze strany na stranu a nepříčetně trhal prsty trávu, kterou měl pod levou rukou. Pravou ruku si přiložil k ústům a zmateně si začal okusovat nehty. Okolo něj leželo na zemi několik dalších mužů oděných ve světle béžové tuniky. Tito muži však nevypadli v pořádku. Chovali se podivně. Voják pohlédl na sebe a s hrůzou zjistil skutečnost, že je oděn do stejného oděvu. Ale zjištění, že má tělo starce ho zděsilo ještě více. Začal nahlas hystericky plakat a strhával ze sebe svůj jediný oděv. Na pomoc mu přispěchali dva mniši ve snaze utěšit ho. Starý voják sípal zděšením. Oči měl otevřené, jak jen nejvíc mohl, ale nedokázal se na svůj pohled vůbec soustředit. Zběsile dýchal a pohyboval rty, jakoby chtěl něco říct. Jeden z mnichů se ustaraně podíval na svého učně a sklíčeně pronesl. "Už zase ta vzpomínka. Chudák, pořád se u vrací, nedokáže se s ní vyrovnat." Novice však prázdný pohled staříka vyvedl z míry a zděšeně při svém úprku vyhrkl. "Bože, ochraňuj nás!" Starší mnich svraštil obočí v údivu a nechápaje učencovo chování zavrtěl hlavou. Posadil veterána, přitiskl si ho na svou hruď, hladil ho po dlouhých, řídkých, šedivých vlasech a zpíval mu tiše jeden z těch pomalých rytířských chorálů, kterým se Thirin kdysi v mládí učil. Stařec se brzy uklidnil a zbytek dne strávil na trávě pozorováním oblohy. Jasně modré nebe a teplé paprsky slunce o něho něžně pečovaly a v odpoledních hodinách ho uspaly. Voják se ocitl na náměstí opřený ramenem o roh jednoho z domů ponořený do svých myšlenek, když tu náhle zaslechl: "Vyrovnat!"