Simeon Briel (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Na kulaté hlavě roste velká neupravená houština tmavých vlasů, které bez nějakého pořádného udržování leží zrovinka tak, jak je jejich majitel zmuchlal v loži. Proto se také zamotávají do sebe a tvoří tak divokou změť čehosi černého a mastného, co sahá Simeonovi do obličeje. Tento prvotní zjev by působil velice nevzhledně, divoce a odporně, ovšem díky veselým a upřímným očím je tomu zcela jinak. Stěží by jste mohli popsat jeho barvu duhovek nějakou básnickou metaforou, horko těžko by jste vymýšleli přirovnání. Jde říci pouze to, že jsou zajímavě zelené. Možná díky těmto dvěma svítivým pokladům nepůsobí Simeon jako neumytý a neomalený buran, právě že naopak. Pokud neopomeneme silný nos a usměvavá ústa, získáme tak vzhled silného sympaťáka, který se očividně dosti často zbavuje svých vousů.

Jeho mužná hruď schovává kamarádské, přívětivé a velmi milé srdce, které ovlivňuje většinu Simeonových činů, byť jeho mozek není až toliko líný či hloupý. Tento muž se prostě raději řídí city nežli rozumem a když k tomu poté připočteme silné paže schopné nést těžké válečné zbraně a divoce vypadající tetování na pravé polovině zad, jen těžko můžeme uvěřit tomu, že Simeon zatím někoho zabil jenom z obrany. Ono tetování je velice komplikované, vypadá jako nějaká složitá runa, přičemž je složeno ze změti kliček, které vypadají velmi důležitě, jakoby ani jedna smyčka nesměla v tomto obrazci chybět.

Simeon se obléká do černých kožených kalhot spolu s pevnými botami, přes hruď si navléká bílou košili, přes ramena si přehazuje černý cestovní plášť a nakonec si přes levé rameno upevňuje velký tlumok z medvědí kůže. Aby svému vzhledu přidal na ráznosti a pocitu praktičnosti, k pasu si vždy připíná pečlivě udržovaný meč, který je unikát sám o sobě díky svému vzhledu - černo stříbrný propletenec kovů s ozdobami podobnými jako je Simeonovo tetování. Neví jaký je původ a účel meče, stejně tak jako neví původ a účel tetování na svém těle, nicméně meče se nechce zbavit už třeba jenom kvůli tomu, že takto získává alespoň nějaký respekt mezi lidmi…

Povahově je Simeon příjemný člověk, který rád vtipkuje, směje se a rozsévá dobro kolem sebe. Jen slepý by si však nevšiml toho, že ačkoli působí vesele, doopravdy tomu tak není. Jeho pravé city jsou jako kdyby stál na rozcestí čehosi děsivého a bál se kamkoliv odbočit ze strachu ještě většího děsu.

Co se týče Simeonova života, dá se říci, že toho zažil trochu více nežli obyčejný smrtelník, avšak to nikterak nezměnilo jeho charakter. Narodil se v jednom z bohatších měst, přičemž jeho matka byla velmi luxusní kurtizána v nevěstinci "Pelíšek". Díky matčiným penězům by mohl studovat až do skonání světa (v čemž ho taktéž matka podporovala), ovšem jeho lákala svoboda. V patnácti letech zahodil knihy a zanechal učení, obrátil se s prosbou na majitele nevěstince a začal v něm pracovat. Zpočátku pouze roznášel nápoje a uklízel pokoje, ale jak šel čas a jeho tělo se stávalo více a více mužné, začal se líbit některým zákaznicím a zákazníkům. Simeon se těmto praktikám nebránil, ba naopak - uvítal je s otevřenou náručí.

Velmi brzo se tak mladík postavil na vlastní nohy, pořídil si skromný byt a osamostatnil se, avšak díky své práci nedokázal najít partnerku, která by překousla jeho pracovní náplň. Proto když zemřela jeho matka, vykašlal se na práci, rozhodl se začít nový život. Opustil tak Pelíšek jako zhrzenou milenku, prodal svůj byt a s hromadou peněz se tiše vytratil na venkov. Zde se usadil v malém domečku, zahodil svojí minulost a založil zde rodinu. Se svojí manželkou, která byla o deset let mladší, začal pěstovat na zahrádce zeleninu a když se jim narodila třetí dcerka, v Simeonovi se probudila zkáza a tak zatímco nejmenší Mia nabírala na síle, on naopak svou životní sílu ztrácel. V tuto dobu si vzpomněl na staré časy, jeho hubené a křehké tělo začalo strádat a Simeon si uvědomil, že je závažně nemocný. Moc dobře znal historky o tom, jak bolestivě umíraly kurtizány. Viděl jak jejich těla uhnívala za živa, jak umíraly v neskutečných bolestech a poblouzněné a to on nechtěl zažít. A také nechtěl aby jeho rodina viděla, jak umírá. Proto když zaslechl o válce blízko severních hranic, jal se přidat k armádě. Netrvalo to dlouho a Simeon zemřel pod mečem nepřítele, nutno podotknout že toužebně. Jeho nemoc se již začala naplno projevovat…

Kdo by si však myslel, že smrtí život končí, byl by asi bláhový. V tuto chvíli, kdy se jeho mrtvé tělo sesunulo k zemi, se Simeon ocitl na rozcestí a objevil, že mezi životem a smrtí je jakási sféra, ve které bloudí duše, které nechtějí do světa mrtvých. Věděl co musí udělat - číhat v tomto světě a unikat andělům, co se ho budou snažit poslat do světa mrtvých. Musí vyčkat na situaci, kdy v reálném světě zemře někdo tak, že jeho tělo bude nepoškozené, že bude použitelné k tomu, aby Simeon založil svůj nový život... vstoupit do nového těla. Jenže jak posléze zjistil, jenom někteří dokázali "přežívat" v sféře mezi světy. To jenom někteří se zde dokázali zachytit, přičemž jenom hrstka se dokázala ukrýt před anděly, kteří v těchto končinách vládli ohněm, mečem, světlem ale i chlebem, vodou, radostí a dalšími. A tak se Simeon jenom tiše modlil, aby přežil a dočkal se tak své šance na nové tělo... sám bloudil prázdnotou, bez přátel a neustále v nebezpečí. A snad díky bohům se tohoto dne dočkal… dostal svou příležitost. Tehdy nevěděl jestli je noc, den… nevěděl ani jak dlouho již bloudil v této sféře s anděly za zády a s neustálým hladem, žízní a bolestí, na kterou však v těchto místech nejde zemřít. Pak zahlédl onu malou bílou skulinku, která symbolizovala jen jedno - za chvíli touto skulinkou vnikne do sféry další lidská duše a její tělo se na kratičký čas naskytne jako schránka života pro kohokoliv v těchto sférách. A tak Simeonovi nezbylo nic jiného než tiché vyčkávání a naděje, že toto tělo nebude zmasakrované jako stovky předešlých. Ve chvíli, kdy se skulinka zvětšila dostatečně a začala jí proudit do mezisvěta duše zemřelého, Simeon skočil v protisměru do této trhliny a poté následoval shluk velmi nepříjemných pocitů, vybavování si své minulosti a když nakonec znaveně otevřel oči, věděl že opět žije.

Simeon si bohužel nemohl vybrat tělo jako v obchodě, neměl ponětí do čeho jde a tak když procitl, ležel na břehu jezera. Z plic vykašlával vodu a nežli si vůbec zvykl na své nové tělo, které vypadalo naprosto úchvatně, již ho ohrožovala skupina lidí na životě. Díky velkému štěstí jim nakonec unikl, zažil od té doby spoustu nebezpečí a pomalu si na něj začíná zvykat. Na co si však zřejmě nikdy nezvykne, je to, že předchozí majitel těla byl zřejmě nějakým vrahem, násilníkem a jen bohové vědí co dál… proto nikdy nespí v klidu, stále ví, že spousta lovců lidí netuší, že on je Simeon a ne nějaký vrah. Proto příliš neřeší proč žije a jak žije, je rád za život. Chce nalézt znovu svojí rodinu, od které odešel kvůli své smrtelné nemoci. Chce jim vynahradit všechno co zpackal, chce žít nový život, chce si užívat jinak než jako utěšitel žen a mužů v nevěstinci. Nyní chce být hlavně dobrým otcem, manželem a ... třeba kovářem…