Simeon thrace (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Když jsem byl malý, měl jsem prý krátké blonďaté vlasy, kulatý usměvavý obličej a zvědavé modré oči. Prý jsem měl stejně nahnědlou pokožku jako nyní, avšak měkčí, poddajnější a tak. Ovšem, co mě je po minulosti? Stačí mi to, čím jsem, jaký mám plán a jestli se mi daří. Svůj minulý život jsem již zahodil kamsi hluboko za sebe a nechal jsem ho v nějaké černé díře, či jak tomu chcete říkat - už nejsem usměvavej, malej chlapeček s hladkou pokožkou a blonďatými vlasy, teď už mě poznáte možná tak akorát podle těch očí...
Se svými sto osmdesáti centimetry výšky nijak nevyčnívám z řad běžných zaměstnanců Galilejské obchodní společnosti, možná tak akorát tou svou zlatavě nahnědlou kůží. A že mám neupravené vlasy, že nepečuji o svůj vzhled? Těžko říci, pro někoho jsou totiž dredy po ramena prestižní záležitostí, třebaže mají podivnou hnědozlatavou barvu. Jsem pyšný na svůj letně střižený plnovous, jsem pyšný na svou jizvičku na pravém uchu a ano, jsem i pyšný na své tělo zdobené střídmým tetováním. Zkrátka řečeno, jsem na sebe pyšný, no a? Jsem z Tegosu, tam jsou všichni pyšní na sebe samotné, protože nikdo jiný na ně pyšný není.

Víte, někdo říká, že synové jsou po otcích či strýcích a dcery po matkách nebo tetách. Po kom však jsem já, to nemohu přesně říci, třebaže se můj věk blíží k čtyřiceti zemským rokům. Stále ještě neznám historii své rodiny, stále neznám otcovy zvyky a zlozvyky, stále neznám matčiny recepty. Byl jsem vytržen z jedné reality a zasazen do druhé - nebylo mi umožněno být tím kým jsem se narodil a to jenom kvůli chamtivosti jiných. Vyrůstal jsem u své babičky Laury Thrace, dobrotivé ženy v důchodu, co by nikomu nikdy neublížila - možná to je ten důvod, proč jsem vyrostl v gaunera, nikdy jsem totiž nebyl řádně potrestán… Své útlé dětství si nepamatuji, ale podle babiččina vyprávění jsem žil se svými rodiči v rybářské chatě na břehu Jižního moře do té doby, než se oba rodiče utopili při jedné z mnoha tropických bouřek. Proto jsem prý žil s babičkou v podobné díře na kraji města blízko moře - abych to měl blízko k rodičům.
Nicméně, pravda vždy vyjde najevo alespoň částečně a ke mně se začaly donášet různé nepěkné informace, které akorát zpochybňovaly mou víru k babičce. Sice ona mě zatratila již v patnácti letech, kdy jsem začal s drogami a výtržnictvím, avšak já jí miloval do té doby, než jsem se dozvěděl skutečnou pravdu o mých rodičích. Nebyl jsem totiž synem rybáře… byl jsem synem miliardáře. Pamatuji si, že to bylo úterý, když k nám do domu přišel neznámý muž. On však tak neznámý nebyl, protože po pár větách se z něj vyklubal zámožný strýček vlastnící spoustu hotelů.  Své hotely si však zatajil a vyprávěl mi jenom o tom, že je obchodník a že mi chce pomoci na počest zemřelých rodičů, kteří prý o hotely přišli kvůli mafii. Jenže když pak znáte jméno svého strýčka a nutně po něm něco chcete, začnete pátrat a pak narážíte na nemilé věci, třeba už jen na to že vlastní hotely, které jsou ve skutečnosti vaše. Poslouchal jsem pak od něj spoustu žvástů o tom, že hotely si pracně vybudoval, ale v pár věcech mu věřím až doteď. Dle jeho vyprávění totiž můj otec, Liam Thrace, dříve vlastnil několik hotelů na lukrativních tropických ostrovech. Lidé se sice oprostili od hlíny pod nohama a začali žít na vesmírných lodích, ale nikdo se nedokázal oprostit od dovolených na prosluněných plážích v tropických oblastech. Můj otec to tenkrát moc dobře věděl a vybudoval mi tak velmi slušné dědictví. Když s tímto podnikáním tenkrát začínal, neměl se však příliš dobře a tak se spojil s mafií - zapadl do ní, stal se členem. Problém s kamarády z Tegozské "Yakuzy" nastal až v dobách velkého rozkvětu, kdy prý otec začal mafiány šidit a vyhánět ze svých pozemků. To byl prý tenkrát jeden z důvodů, proč mého otce s matkou našli zavražděné ve svém luxusním apartmánu, to byl tenkrát ten důvod, proč babička odprodala vše po rodičích a schovala se na smradlavé předměstí průmyslového města zpracovávajícího ryby. Možná udělala dobře, protože do té doby než se ozval strýček Marcus, jsem se měl relativně dobře.
Důležité je však to, že po objevení své pravé identity se můj život změnil. Dostal jsem se do lepších kruhů ve městě a získal jsem nějaký ten vliv na policii, kterého jsem patřičně využíval k odrovnávání jiných drogových dealerů v kraji a tím jsem i získával na moci, se kterou jsem chtěl jednou strýce vyhodit z mého trůnu, který mi po právu náležel. Nic však netrvá věčně a sem tam se i zámožný strýc vlastnící hotelové město zalekne, jakou moc jeho spřízněnec najednou má  a pak se dějou věci. Během pěti týdnů mě drželi v zadržovacích celách bezdůvodně, přičemž teprve po pěti týdnech měl strýc připravené nesmyslné důkazy, aby mě mohli odvézt pryč od něj a tím pádem pryč od mého právoplatného dědictví v hodnotě několika miliard.
Peklo jsem si vždy představoval jako velkou zastaralou ocelárnu, ovšem Phobos mě vyvedl z těchto představ a jasně mi vtiskl do paměti to pravé peklo, to reálné. Největší trestanecká kolonie v hvězdné soustavě a k tomu ještě na nejhorším možném místě. Přes den přes padesát stupňů ve stínu, v noci teploty hluboko pod bodem mrazu, vlhkost vzduchu skoro nulová. Pět let jsem těžil v těchto subtropických oblastech železnou rudu, kde většina lidí umírala právě kvůli teplotním výkyvům nežli kvůli vyčerpání. Poté jsem se však dostal za dobré chování do mírnějších oblastí, což nebylo nic jiného než obrovský deštný prales s továrnou na doutníky. Našel jsem si tu docela dost dobrých kamarádů, slovo dalo slovu, dozorců bylo málo… a pak se jenom stalo to, co se mělo stát již dávno. Tři tisíce odpočinutých vězňů proti dvěma stovkám vyčerpaných dozorců s puškami. Byl to celkem vyrovnaný boj, ale ani jedna strana nechtěla prohrát. Jediné co si z Phobosu pořádně pamatuji je onen monstrózní výbuch palivových nádrží, když jsem prchal v kradené transportní lodi společně s dalšími třemi kumpány.
Od těch dob mám vymyšlené přísloví "nežli sedneš do lodi, koukej, do čeho lezeš a s kým". Naše loď se totiž při prchání porouchala a my jsme pár dní viseli blízko plynného obra bez jakýchkoliv zásob. Jeden z nás to nevydržel a zastřelil se, což příliš k celkové psychice nás všech nepomohlo, stejně tak jako nastal problém jak si rozdělit jeden milion mezi tři muže. Když nás tenkrát našla těžební loď, byl jsem opět tam kde na začátku - ti dva se proti mně spikli a vymysleli si, že jsem toho čtvrtého zastřelil. Tím mi zkazili nový začátek a donutili mě ho odložit na neurčito, protože zatímco oni se proslavili jako jediní přeživší z průzkumné lodi Desperato (která musela ztroskotat někde poblíž toho plynného obra, co jsem pochopil), já se opět dostal do vězení. Zde, podle toho do jakého ústavu jsem se to tenkrát dostal, jsem si uvědomil, jaké styky můj strýc vůbec má, protože pokud za vraždu byla klidná planeta s teplým jídlem a dostatkem volného času, nechci ani vědět za co posílají na Phobos…
Po deseti letech odsezených ve věznici jsem se konečně dostal ven na svobodu, odhodil svoje staré jméno Liam Thrace  jr. a prostě jsem si dal jméno Simeon Thrace - to příjmení jsem si nechal na počest rodičů. Začal jsem se živit jako žoldák na krátký úvazek, ale příliš peněz z toho nebylo a když už mohlo něco kápnout, většinou jsem skončil v nemocnici a můj zaměstnavatel v márnici. Když jsem však vyšel z nemocnice asi po páté, rozhodl jsem se s tím  přestat. Nasedl jsem do první lodi na kterou jsem narazil a začal jsem se živit poněkud normálněji, nicméně i zde mě to táhlo výše a výše. Proto se jednoho krásného dne stala prvnímu důstojníkovi nehoda při manuální kontrole vzduchových uzávěrů potrubí a mě se tak uvolnilo místo blíže ke kapitánovi. Nikdy nezapomenu na jeho pohled, když jsem uzavřel nouzové dveře a jeho nechal v izolované části lodi, kde jsem den předtím bezpečně vyřadil vzduchové kompresory. Čekal jsem než zemře abych zahladil stopy a těch deset minut jeho umírání na nedostatek vzduchu bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě viděl. Zoufale se sápal po uzavřených dveřích, nadával, poté prosil a nakonec už jenom ležel v bezvědomí a mě nehorázně tížilo svědomí. Tenkrát se případ zametl pod koberec, protože jak jsem si zařídil, nouzové dveře, co se zavírají při změnách tlaku, se tenkrát prostě zasekly a manuálně nešly otevřít - toť oficiální rozuzlení problému, ten pravý příběh si však vezmu s sebou do hrobu.  Věřím, že jednou převezmu kontrolu nad lodí a že na oko budu dál pracovat pro Galilejskou obchodní společnost. Pravým cílem mého nového života je však sehnat dostatek peněz a moci k tomu, abych se pomstil za rodiče. Ne kvůli tomu, aby byli potrestáni viníci… to spíše kvůli tomu, abych získal ty hotely, co mi patří…

Víte, když se tak ohlédnu zpátky na to, co jsem vám sem napsal, ve skutečnosti ani nevím, kdo jsem. Ovšem alespoň něco vím jistě. Svůj plán si vždy pečlivě promyslím a jdu si za ním. Nikdy jsem nikoho nezabil (no dobře, krom prvního důstojníka) a ani v tom nehodlám začít (respektive pokračovat), nicméně Phobos ze mě vychoval tvrdého chlapa. Sem tam se chovám jako nervák, sem tam se chovám až moc dětinsky, ale své pravé chování, co jsem měl kdysi, již nemám. Bylo příliš mnoho změn, příliš mnoho krizí a příliš nebezpečí… svůj pravý  charakter jsem se již naučil skrývat i před sebou samotným a to jenom kvůli tomu, aby mi nebylo ze mě samotného špatně…