Slastné umírání (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Utíkám před svými životními nepřáteli. Zmizel jsem jim z dohledu a schoval se do polorozpadlého domu. Skryl jsem se do vrstvy prachu na podlaze a přikryl se moly rozežraným hadrem, který tu jakoby čekal jen na mě. Sotva se usadil rozvířený prach, vešli dovnitř. Mužská a ženská postava, obě s bělostnými křídly, které se sotva vešly do dveří. Andělské bestie, které zabíjí lidi pro pobavení a ze všeho nejraději z nich zaživa vysávají krev. Až teď v nich spatřuji pravou krásu. Stříbrný měsíc svítí skrz děravou střechu a já se kochám pohledem na tahle božsky dokonalá stvoření, která tady vypadají jako diamanty v blátě.

Možná bych se raději podvolil jejich krutosti a zemřel v rozkoši. Ale ne, nemůžu to udělat. Musím dokončit svůj úkol – donést svitek, který může lidskou rasu zachránit a obrátit výsledek předem prohrané války. Tyto vyspělé bytosti sem přišly z neznámých míst. Ale víme kudy. A tyto cesty můžeme díky svitku uzavřít. Tedy alespoň pokud neselžu.

Je zvláštní, že jsem běžel bez zastávky dnem i nocí, stovky mil, a po cestě mě nepotkaly téměř žádné problémy. Ale teď, jen pár mil od cíle, lidského města, na mě narazí náhodná hlídka. Bezpochyby ani netuší, jak důležitý předmět nesu.

Jenže to už se onen muž dívá mým směrem. Nejspíš se mi nepovedlo úplně zakrýt blyštivé přezky mé kožené zbroje nebo mě prostě vycítil. Jeho oči se rozzářily do ruda. Namířil na mě svou krátkou kuši a já se rozloučil se životem. Nevědomě jsem však vyřkl: „počkej.“

Nechápu proč, ale poslechl mě. Sklonil svou zbraň a jeho oči se teď rudou doslova rozžhavily. Je to děsivé. Je v nich vidět radost, že nade mnou vyhrál. Ale je v tom něco víc. Určitě dostal nějaký ďábelský plán, jak se mnou naložit.

„Vstaň,“ přikázal mi líbezně tichým, avšak důrazným a znělým hlasem. Věděl jsem, že nemá smysl odporovat. I kdybych se s ním bil zbraní, proti jeho síle bych nikdy neměl šanci. Ostatně odmalička nás učili jen utíkat. Utíkat, nebo bojovat v obrovské přesile.

Vstal jsem, shodil ze sebe ten špinavý hadr a provedl poslední zoufalý čin. Od pasu jsem si nenápadně odepjal pouzdro se svitkem a s krokem, který jsem udělal, jsem ho odhodil do tmy. Trochu to zarachotilo, ale on si ničeho nevšiml. Vlastně ani nemohl, když byl zrovna zaujatý mým krkem a tím, jak vevnitř tepe horká krev. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale když jsem viděl s jakým zájmem mne jeho družka pozorovala, byl jsem vyděšený ještě víc. Přesto jsem ale doufal - třeba ještě mám šanci na záchranu, na útěk. Byla to ale spíš naučená víra v zázračnou záchranu, než opravdová naděje. „Neutíkej a ušetříme tě,“ řekl. Jenže já věděl, že lže.

Jeho družka přistoupila ještě blíže, sklonila se nade mnou a zašeptala: „Neboj se.“ Ta slova měla kouzelný účinek. Trochu jsem se uklidnil a ucítil její teplý, voňavý dech přímo na hrdle. A pak to přišlo. Netuším, kdy překonala těch posledních pár centimetrů. Nejdřív jsem cítil její ostré zuby a pak palčivou bolest jak ze ztuhlých svalů. Netrvalo to však příliš dlouho. Chtěl jsem se zkusit pohnout, ale nešlo to. Byl jsem celý dřevěný. Skoro jako bych to ani nebyl já. Ucítil jsem, jak mě někdo chytil a vyzdvihl do vzduchu jak pírko. Stejně tak cítím její neustále přisáté rty na mém krku. Z hlavy mi spolu s krví odplouvají všechny myšlenky i problémy. Všechny pocity nahrazuje jediný – jakási nepopsatelná božská slast a touha. Ale to už nejsem svůj, má duše se ztrácí a tělo bez krve se stává bezvládným.

Jeden člověk zemřel překrásnou smrtí. A zanechal ostatním šanci na přežití. Sice mizivou, ale kdo ví. Lidé o něm věděli a svitek bezpochyby budou hledat.