Solipsismus (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hodiny strnule odtikávaly čas a ten zvuk se rozléhal celým domem, každým prázdným pokojem, nablýskanou chodbou, proplétal se škvírami napůl zavřených dveří a opouštěly vilu skrz uvolněné okenice. Před zrcadlem stál strnule muž, hubený a téměř až nemocně bílý. Díval se svému odrazu do vodnatých očí a s takřka pietní pečlivostí si urovnával těch pár mastných vlasů táhnoucích se mu přes celou hlavu a vzadu sepnutých přísnou sponou.
„Vyražme,“ řekl slabým hlasem a sluha, do té chvíle nehybný jako topol nad jezerem, se prkenně, ale energicky vydal za ním. Usadil se do otevřeného kočáru a vypadal znaven, už když kočí práskl bičem a vůz se jako ďábelské spřežení vyhnal po listy zaváté cestě z rezidence. Vítr se mu opřel do tváří a on se jen více přihrbil do límce svého těžkého kabátce. Hned krátce za branou, sotva se dostali do městských ulic, čekali již revoltující lidé, tloukli o mřížoví a převalovali se po bulvárech jako vlna. Zatímco zde se tísnili a tlačili, za bránou, v rezidenci rostla ztepilá tráva na dlouhých plochách, kam jako by snad lidská noha nikdy ani nestoupla. Když se dav příliš přiblížil, pozvedl sluha pušku a vložil náboj do komory. Jakýsi muž udělal příliš rychlý pohyb směrem k vozu. Kulka se mu zavrtala do prsou a on se skácel nazpátek, kde jej zachytil starý muž a pár dalších lidí. Konečně dorazili na popraviště. Sluha mu pomohl vystoupit z vozu a obstoupili jej vojáci. V tomto průvodu šel pomalým, snad až příliš klidným krokem pro tak neklidné časy, kupředu. Pomohli mu vystoupat na vysoký piedestal, odkud přehlédl dav nepřátelských zajatců, přinucených ke klečení. Hrabě stál na piedestalu a unaveně, skoro netečně jejich zkroušená těla přehlížel. Nepohnul ani brvou, když za jeho mlčení ztepilý voják vedle něj zvučným hlasem burácel o jeho velebnosti, o tom, jak vojáci byli velikým hrabětem poraženi a jak mu nyní musí klečet u kolenou. Znal tyhle řeči a už při nich dávno ani tu pýchu necítil. Popravy jej začínaly nudit. Později zaštěkaly pušky. Roztříštily pár lebek, proděravěly několik plící, lámaly kosti a vymačkávaly oči. Hrabě si laxním pohybem přiložil kousek před ústa hedvábný vyšívaný kapesník.
„Páchnou,“ řekl s pohrdáním v hlase.

Když jeli zpátky, doslova se jim na vůz vrhl stařec.
„Vzal jsi mi posledního syna!“ křičel a od úst mu létaly sliny.
Barbarské, pomyslel si hrabě, a jen znaveně sledoval sluhu, který úderem pažby nejprve starci vykloubil rameno a potom rozbil lebku.
„Ne!“ vykřikla jakási mladá žena a poklekla ke starci, když už vůz odjížděl.
Pak zvedla hlavu a podívala se směrem, kde mizel hrabě. Měla v očích strach soupeřící s nenávistí. Hrabě se odvrátil.

„Henry,“ zašeptal hrabě tiše, ale hrabě okamžitě slyšel a přistoupil.
Přicházel večer, v krbu plameny oblizovaly první špalíky a za okny se šeřilo.
„Pane?“
„Co dělají lidé?“
„To, co obvykle, pane. Chaos.“
„Vzpomínáte si na tu ženu, které jste zabil otce?“
„Ano, pane.“
„Přiveďte mi ji.“
„Pane?“
„Rozuměl jste se? Řekněte její rodině, že se s nimi chci vyrovnat.“
„No… …dobře.“
Otočil se a odešel. Hrabě se snad nikdy necítil více unavený a starý. Ti lidi venku jsou jako krysy – je jich hodně a smrdí. Pohrdá jimi.

Sluha přivedl mladou dívku v roztrhaných šatech překrytých bílou sukní. Ubohý pokus její rodiny vypravit ji pro takovou příležitost co nejslušněji. Představil si, jak všichni u ní doma pobíhají a vymýšlejí, co jí obléci. Směšné. A trapné.
„Chceš peníze?“ zeptal se.
„Ano,“ špitla, sklonila hlavu a dívala se na bosé špičky. „Pane.“
Mlčel a vychutnával si její bázeň i prodlužující se čekání. Pomyslel si, že je taková živelná. Jako nějaké zvíře. Má velká stehna tvořící spolu s širokými boky přirozeně přitažlivé křivky klínu, světle oranžová lýtka, lehce ušpiněná od prachu ulice a bosé nohy s krátkými a poměrně buclatými prsty. Naditá ňadra pod tím hadrem, kterému asi říká halena, ruce, jejichž jemně vypadající kůže je přeci ztvrdlá prací. Skoro dokonale střiženou kulatou bradu a masité, opuchlé a popraskané rty. Vypadala zdravě, přestože přišla z centra té lůzy tam venku.
„Podívej se na mne!“ rozkázal.
Pohlédla mu do bledé tváře a těžko se snažila zakrývat rozpačitost i snad určitý odpor.
„Jak ti připadám?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktala se.
Nervózně přešlapovala na místě.
„…nevím…“
Ušklíbl se, ovšem pochmurně a zlověstně.
„Je mi zle, jsem starý, nemocný a úplně znechucen světem! Umírám a možná je tomu tak dobře, protože jsem úplně sám, nepochopen, znuděn a pln odporu.“
Nevěděla, co na to říct. Jak by taky mohla, je to jen prostá holka z chudiny. Vstal a pomalu se blížil k ní. Sledovala jej vystrašenýma očima azurové barvy.
„Pochybuji, že bys mohla znát klasiky filozofie, že bys znala ducha aristotelského či tezí böethijských…“
Obcházel ji a vychutnával naplno tu dominanci, to jak před ním stála slabá a bezmocná, poslušná a tak, tak hloupoučká a v tom všem úplně podřadná. Je jako skříň, váza, pes, nic víc. Pro zábavu, která jej stejně nezabaví, pro hlubší a hlubší nudu v zatuchlých zdech prosáklých všemi nemocemi a věčným stínem i plíživou plísní.
„A vyšší poezii, skladbu císařské stopy, drama…“
Rozpačitě a téměř neznatelně zakroutila hlavou. Krutě a velmi krátce se uchechtl a přistoupil až těsně k ní. Instinktivně se odtáhla, ale on jen úsečně přikázal: „Stůj.“
Zůstala na místě, nehnutá, ale napjatá jak struna a se strachem v očích. Pozvedl svou bílou ruku a vedl jí k ní. Rozcuchal jí už tak rozcuchané vlasy. Přivřela oči, jako by chtěla jen přetrpět ten okamžik. Strčil ji svůj kostnatý a studený prst mezi rty. Překvapeně otevřela oči. V její puse bylo teplo a vlhko, bloudil konečkem prstu po vnitřní ústní výstelce, po jazyku, po drobných zubech a skoro až dál do krku, až se málem začala dávit, objevily se jí slzy v očích a on na prstu ucítil žaludeční šťávy.
„Tohle je tak nepřirozené a zvláštní,“ řekl s pohrdáním v hlase. „Ale mě to vzrušuje. Svlékni se do naha; a rychle, nebo tě nechám zastřelit.“
Teď už přímo plakala – sice z ní nevyšla ani jediná hláska, ale velké slzy kanoucí po tvářích to jasně prozrazovaly. Dlouho a pomalu se před jeho bedlivým zrakem vysvlékala a hořce při tom plakala. Pak její nahé tělo zasvítilo do zatuchlé místnosti. Baron seděl v bezpečné vzdálenosti asi deset kroků od ní a olizoval si prst, který před chvíli vytáhl z jejích úst. Pak touž rukou sáhl do svého rozkroku a začal bezostyšně masturbovat. Ona zatím stála nahá a cítila chladný vzduch proudící groteskně velkou místností. Slzela a plakala tak hustě, že přes slzami rozmazaný výhled již nic neviděla, jen mlhu smutku, ale bála se pohnout. Hrabě dokončil svou činnost, naposledy rychle vydechl a svým typickým sípavým hlasem jen řekl: „Henry, prosím.“
Sluha přistoupil k mladičké dívce zezadu, přiložil jí hlaveň pušky k temeni a vystřelil. Skácela se na zem, nic víc než pár kilo lidského masa.
„Dej to sežrat psům,“ řekl hrabě, přiložil si hedvábný kapesník k ústům, neboť neměl rád mrtvoly a opustil pokoj, aby si mohl jít zahrát na varhany.