Stará víra (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Dneska to nejde, Svatko, vážně ne. Zkus to zítra. Nebo ještě líp, po neděli.“

Tlustá hospodská odmítavě zavrtěla hlavou, prsty pevně sevřela křídlo pootevřených dveří a odvrátila pohled.

„Pochop, muž si to nepřeje a… Prostě ne.“

Nepočkala už ani na odpověď a zabouchla dveře, snad aby skryla ruměnec v tváři usvědčující ji ze lži nebo aby už se nemusela dívat do těch protivně vědoucích očí. Dobře věděla, že Ctibor by tu holku nevyhnal, dal by jí něco, jistě, ale on má příliš měkké srdce a nedokáže správně odhadnout, kdy se obrací vítr a… A vůbec, sama má málo, tak proč by měla krmit příživnici.

                Pršelo. Bylo ještě brzo, ale obloha byla zšeřelá a nevlídná a vítr foukal ze severu a mrazil v kostech. Svatava si přitáhla plášť těsněji k tělu a bezradně se opřela zády o stěnu hostince, alespoň trochu krytá pod převislou střechou. Stále si odmítala připustit pravdu. Bohaté spokojené časy zřejmě minuly.

                Vykasala šaty, už tak dost špinavé a ztěžklé blátem a vydala se domů, do tmy a chladu. Když si ji vybrala stará Doubrava, zdálo se jí to jako vysvobození. Léčit a sloužit bohům, místo aby ohýbala záda na poli, pomáhat na svět dětem místo aby je sama rodila. A teď? Staří bohové, kterým se klaněla, upadají v zapomnění, jejich sláva a víra v ně uhasíná ve stínu Ukřižovného… Doubrava zemřela před čtyřmi měsíci a od té doby je život snad ještě bídnější než dřív. Do domu zatéká, k jídlu nic není, protože ani ti, kteří dluží a které léčila, nechtějí platit, odvracejí se, jako by byla prašivá.

                V domku na kraji vsi se snadno orientovala poslepu, vždyť skoro nebylo do čeho narazit, truhlice a úzká postel, pro ni samotnou po Doubravině smrti podivně prázdná a prostorná. Rychlým plynulým pohybem svlékla promočenou tuniku z hubených ramen a jen ve spodních šatech z hrubého plátna zalezla do postele, ani se nenamáhala rozplést copy. Kolikátý den hladu už to je? Třetí? Nebo šestý?

                Probudilo ji bušení na dveře, rychlé, panovačné. Na vteřinu nebo dvě se jí zmocnila panika, sevřela jí hrdlo a zrychlil tep. Zatoužila zůstat v posteli, nevylézat a dělat, že tu vůbec není. Velmi rychle se ale vzpamatovala. Bušení uprostřed noci většinou znamená práci, nehodu, neštěstí, u kterého je potřeba léčitelka. A práce znamená jídlo… Snad. Muž venku byl oblečen jako měšťan nebo snad dokonce šlechtic a v dešti za ním čekal kůň. Tohle opravdu nečekala, znovu ji rozechvěl strach a mimoděk ucouvla.

                „Poslali mě za tebou, z Tvrze. Prý…“ muž sklopil zrak a promnul mezi prsty cíp teplého pláště, další slova mu zřejmě byla proti srsti. „Prý sloužíš bohům. Mám tě přivézt. Paní Drahomíra má dnes v noci porodit syna, ale nic prý není, jak by mělo být.“ zamračil se. Neví, proč ho poslali za vesnickou bosorkou, proč nestačí přítomnost kněze a důvěra v Boží laskavost. Co zmůže vychrtlá holka, které bída kouká z očí?

                Svatava jela na koni poprvé. Přitisknutá křečovitě k tělu muže, který se jí ani neobtěžoval představit, cesta se jí zdála překvapivě strastiplná a dlouhá. Vzala si jen svou brašnu, pár věcí, na které musí spoléhat. Dobře věděla, že na tomhle závisí její budoucí osud. Vzpomněla si, že kněžnu viděla, viděla jí přijíždět na tvrz, mladou ženu, o tolik jinou než holky odsud, chladnou paní v bohatých šatech a s tmavými vlasy složitě sčesanými v týle na vznešeném koni.

                Vstoupila do kněžniny komnaty, studené místnosti, kterou ani oheň v krbu nedokázal vyhřát. A ve chvíli, kdy na zpocenou a vyčerpanou ženu pohlédla, náhle strach opadl. Paní už ničím nepřipomínala to nadpozemské stvoření, které potkala s průvodem. Věděla, co musí udělat. To, co vždy. Vybrala z koženého vaku hrst bylin, které vhodila do plamenů v krbu. Vyslala modlitbu bohům a obrátila se na služebné. Nikdo se jí neodvážil odporovat, když přikázala přinést slepici, sama jí nožem prořízla hrdlo, krev jako oběť bohyni a tělo zakopat pod hradištěm.

                Pak teprve klekla k Drahomíře. Porod nakonec nebyl nijak zlý, rozhodně zažila ve svém životě tucty horších, v temném chlévě, ve vlhkých páchnoucích přikrývkách… Jemně se dotýkala kněžnina těla, rutinně, jak se to naučila. A do hodiny, právě když svítalo, se narodil chlapec. A o několik minut po něm druhý. Když s chlapci v náručí vyšla ven z Drahomířiných komnat, když je vložila do náruče knížeti, nikdo nepochyboval o tom, že zázrak se stal její zásluhou.

                Odvedli ji do kuchyně, v podivném tichu nabídli jídlo a ve stejném uctivém tichu vyplatili odměnu. Snad se svými plavými vlasy a rukama a šaty od krve sama připomínala bohyni, tolik let v Českých zemích ctěnou, snad se té noci Bůh i Ukřižovaný zdáli podivně vzdálení… Odešla pěšky v paprscích přicházejícího dne. Věděla, že teď bude zase na chvíli všechno lepší. Nezajímala se dál o matku ani chlapce, nevěděla tedy ani, že starší dostal jméno Václav a mladší Boleslav. A zemřela jen o pár let později, aniž by se dozvěděla, že chlapec, kterého ve jménu starých bohů přivedla na svět, se o několik desetiletí později stane prvním českým světcem.