Stejně zapomněla na ten čaj (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Možná jsem neměl po těch schodech tak rychle běhat, zvlášť když byly staré a ztrouchnivělé, ostatně, jako celý ten panelák. Snad kdybych nebyl tak zaměstnán všemi svými problémy, nesklouzla by mi noha, necítil bych to chvilkové uvolnění z letu a následný tvrdý dopad, který vyvolal tak náhlou bolest. A když se potom s ponurým vrzotem otevíraly ty šedé dveře, cítil jsem takové zvláštní mravenčení v břiše, jako by mě tělo před něčím chtělo varovat.
„Jsi v pořádku?“
Mluvil na mne starostlivý ženský hlas. Pomohla mi vstát a provedla mě dveřmi do bytu. Naposledy jsem se ohlédl do chodby, než za sebou zavřela. Ozvalo se jen zlověstné klapnutí západky.
„Máš rozbitou hlavu…“
Její hlas jsem vnímal jako by z dálky a nebyl jsem schopen ani reagovat, ani se ničemu bránit. Snad bych mohl vstát a utíkat pryč, ale jako bych to najednou ani udělat nechtěl. Cítil jsem jak mi obvazuje ránu a mohl přitom pohlédnout do jejího kostnatého, vrásčitého a jako ta omítka šedobílého obličeje. Seděl jsem pak v hlubokém polstrovaném křesle a nad levým okem mi pulzovala nepříjemně horká bolest. Všude kolem bylo tíživé ticho a šero, které mě obklopovalo, jako by se na mě chtělo zhroutit, pohltit mě v sobě a zardousit, nebo jako by ukrývalo mnoho němých tváří, jež mě přímo svlékaly pohledem.
„Půjdu…“ zašeptal jsem a mírně se nadzvedl, jemným gestem mě však vrátila zpět na sedačku.
„Musíš chvíli sedět, než se vzpamatuješ. Uvařím ti zatím čaj,“ řekla a tichým, téměř až plíživým, krokem odešla.
Díval jsem se skrz pootevřené dveře do šera místnosti, ve které se ztratila, nebyl jsem tam však schopen rozeznat nic než matné obrysy a stíny věcí, které jsem nedokázal určit a které mě děsily. Dlouho jsem pozoroval tu černotu, když vtom jsem ucítil nepříjemný pocit v zádech. Cítil jsem se tak zvláštně, jako by za mnou někdo stál, někdo schválně tak tichý a nenápadný, někdo, kdo si vychutnává, že o něm nevím. Co udělá? Otočil jsem se, pomalu a s pocitem mrazu na zádech. Nespatřil jsem nic, než starou stolní lampu, zanesenou tak hustou vrstvou prachu, jako by v tomto bytě snad nikdo sto let nežil. Můj strachem zbystřený sluch však náhle jako by zachytil tichý zvuk, na úplné hranici slyšitelnosti, ve vedlejším pokoji. Snad krysy běhají pod podlahou? Nebo jen dveře skřípou v povolených pantech? A nebo je to pouze přelud, který si kreslí má vystrašená mysl? Náhle jsem ztuhl. Srdce mi bušilo, ale přál jsem si ho zklidnit, jako bych se bál, že mě v téhle tmě najde někdo, kdo v ní vidí mnohem lépe než já. Třeba někdo, komu patří to jedno matně pableskující oko v temném koutě vedlejšího pokoje – je-li to tedy oko. Nebyl jsem si už ani jistý, jestli to je můj plytký dech, který slyším, nebo se ozývá od tajemného neznámého v tom druhém pokoji. Vtom případě by snad musel patřit starci, nebo nemocnému člověku, takový byl těžký a sípavý – skoro jako by se ozýval z kamenné kobky, kde spoutali šílence do řetězů – ale, proboha, co si konstruuji za šílené myšlenky! Zavřel jsem na chvíli oči a odvrátil hlavu. Jsou to kroky, co teď slyším? Přál jsem si radši neslyšet. Pokud to nebyla jen řeč starého materiálu ve zdích, potom to mohly být pomalé a tiché, plíživé kroky – ano, zrovna tak plíživé, jako od té ženy, ale mnohem těžší, jako v ochrnutých nohou, nebo s těžkými botami, nebo… …dost! Pomalu jsem zase otevřel víčka. Nic kolem mne se nehýbalo. Až pak jsem si uvědomil tu vetchou dlaň na mém rameni. Pološílený hrůzou jsem se prudce otočil a pohlédl znovu do tváře vyzáblé ženy.
„Úplně jsem zapomněla uvařit ten čaj,“ řekla trochu roztržitě. „Jsem nějaká… …ospalá. Ano, to bude tím… …dlouho jsem nespala… …je toho na mě moc, víš… …dítě pořád pláče, s mužem se pořád hádám… …hádáme se i o takových maličkostech…“
Mluvila spíš pro sebe, hlubokým, ale slabým hlasem.
„Vy… …vy tady žijete s mužem?“ zeptal jsem se, hlas jako by mi však drhl ve vyschlém hrdle a jednotlivá slova přímo bolela.
„Ano, ano, ale hádáme se,“ řekla zmateně a dívala se přitom jako by skrze mě. „Pojď, seznámím tě s ním…“
Vstal jsem a zavrávoral na roztřesených nohou. Vedla mne do místnosti, ve které mě předtím něco tak vyděsilo. U okna zakrytého těžkými záclonami jsem spatřil v křesle sedět siluetu důstojného pána. Byl to on, kdo předtím chodil po místnosti a pozoroval mě?
„Heinrichu, tady mladý pán, by se s tebou chtěl seznámit,“ promluvila žena směrem k němu.
Zdálo se mi, že muž na mě pohlédl a kývl hlavou.
„Můžete si spolu povídat, já se teď musím postarat o dítě…“
Vykročil jsem směrem k muži. Ona zatím odcházela po měkkém koberci do jiné místnosti. Pak se ještě zastavila a krátce na nás pohlédla.
„Dáte si oba čaj? Kávu? Nebo jen horkou vodu?“
Horkou vodu? Co se to tady děje, jenž nechápu? Žena mi zmizela z výhledu a já jsem přistoupil blíž k muži. Oslovil jsem jej, nedočkal se však odpovědi. Přistoupil jsem ještě blíž. Můj nos podráždil jakýsi pach. Poodhrnul jsem záclonu a zděsil se při poznání pravdy. Křečovitě jsem si přitiskl ruce na ústa, abych nevykřikl tou mozek zaslepující hrůzou. Ten muž na mě nepohlédl, ani nekýval hlavou – to vše byla jen hra stínů a záclon, s nimiž si pohrával zlovolný vánek. Tvář vyschlé mrtvoly starého muže již pokrývaly pavučiny a bílým masem hýbali červi. Proboha, jak šílená musí být ta žena, když snad celé roky hovoří se svým mužem a nikdy si nevšimne, že on již není mezi živými? Snad ji zničily roky stereotypu, takže nakonec otupěla a zatvrdila se proti jakékoliv změně? Žije den co den stejný příběh, bez ohledu na svět kolem ní? Nebo je zde ještě něco jiného? Když jsem se delší dobu díval do tváře umrlce, skoro se mi v těch úzkých proužcích plujícího měsíčního svitu zazdálo, že na mě suché svaly kolem oka mrkly. Bezretá ústa se roztáhla v úšklebek, v přesně takový úšklebek, jaký si pamatuji z fotek, na kterých jsem vyfocen. Jako by mi mrtvý nastavil děsivé zrcadlo a já v něm spatřoval svou podobu… …ne, to není jen podoba… …to jsem já! To já sedím mrtvý v křesle a… …zatraceně, ne! U všech svatých, do čeho jsem se zamotal? Co to teď slyším? Pláč malého dítěte, nějakou zoufalou otázku a naivní prosbu? Zní to tak! Teď se mi snad krev úzkostí zastavila v žilách. Měl bych se otočit, protože někdo přichází. Je to ta stařena, v měsíčním světle se zdá ještě vyzáblejší a kostlivější než předtím. Sevřené pěsti drží jako zhypnotizovaná před sebou a má je až k loktům zbrocené krví. Nervózně, jako by na pokraji šílenství, si otírá hřbetem jedné ruky čelo, takže se jí nad očima tvoří temná krvavá šmouha, která pomalu stéká po jejím obličeji, chlupaté bradě a žilnatém krku.
„Děťátko bolely zuby,“ řekla jako v transu, tím nejněžnějším tónem, jakého byl její neurotický hlas schopen.
Někde dál za ní, v hlubokých útrobách toho bytu, se ozývalo chrčení a bublání. Dívala se upřeně na mě a rozevřela pěst. Na dlani jí bíle zářilo několik mléčných zubů mezi útržky zrudlé dásně.