Střípky poesie (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Mne osob­ne sa zase tieto vý­kri­ky do tmy páčia. Ne­vi­dím za nimi nič viac, ale možno sa aj ja sama rada vy­kri­čím do tmy a preto do­ká­žem au­tor­ku po­cho­piť. Avšak, za pl­no­hod­not­nú báseň sa to po­kla­dať nedá.

Vím, že se tomu těžko věří, ale ko­men­to­vat po­ezii je vážně těžké. Někdy mě na­pros­to oby­čej­ně a zlo­my­sl­ně těší ně­kte­ré dílo str­hat a za­du­pat. Někdy se upřím­ně sna­žím po­ra­dit. Vět­ši­nou jsem až pří­liš kri­tic­ká. Bo­hu­žel, skoro nikdo jiný to tu ne­dě­lá a já mys­lím, že u vět­ši­ny děl je ně­ja­ká ta zpět­ná vazba po­tře­ba, ne jen od­klik­nout po­líč­ko schvá­lit.

Tak teď už k věci.
Nezdá se mi to úplně špat­né. Před pěti lety bych ti tles­ka­la a báseň si hr­nu­la do ob­lí­be­ných. Tehdy bych za kaž­dým dru­hým slo­vem tu­ši­la deset skry­tých troj­vý­zna­mů a sama si do­mys­le­la stí­no­vý obsah přes­ně na míru.

Dnes už mi to při­pa­dá spíš jako čás­teč­ně na­ho­di­lá směs vý­kři­ků do tmy a slov, která hezky znějí a každý bás­ník po nich rád sáhne (zou­fa­lý, umí­rat, po­bled­lá, mučí). Časté opa­ko­vá­ní spo­je­ní "každý den" tomu do­dá­vá ur­či­té zdání rytmu, někde na půli cesty se mi ale slib­ně za­ča­tá me­lo­die hrou­tí a vy­plý­vá do ztra­ce­na.

A oprav­du hodně mě dráž­dí ta velká pís­me­na, to jen tak na okraj. O ta za­ko­pá­vám, ať to čtu ko­li­krát chci.

Pokud bych tě mohla o něco žádat (možná spíš pro­sit), zkus vzít tu samou myš­len­ku a směs po­ci­tů, kte­rou jsi tady po­psa­la a utvo­řit z ní další báseň. Ten­to­krát ale po­u­žij kla­sic­ký vá­za­ný verš. Z to­ho­hle totiž ne­po­znám vůbec nic.
Víš, cos vlast­ně chtěl, kdyžs žádal po bo­zích za ženu z je­ze­ra Paní...?