Stvoření světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zprv všude jen nicota bez konce,
žádné světlo, žádný zvuk,
pak odkuds vítr zavál lehounce,
a ozýval se srdcí tluk.

Tmu roztrh vítr na cár,
a zničehonic tu světlo bylo,
i zrodilo se bohů pár,
jenže špatně by se jim tu žilo.

Bakharsis, mocný a silný magie duch,
taky Mardos, stařec a času pán,
napínajíc svůj dobrý sluch,
slyší Hartii, kterou život je rozdáván.

Dívka sedí, slzy roní,
že žal těžký trápí ji,
že velká samota je kolem ní,
a to nenechá ji v pokoji.

Pojednou ze slz nohy pučí,
pak hruď a paže bledé,
a černé oči z pod obočí,
sledují bohy okolo sebe.

To Shaksha, posel smrti,
ze slz Hartiiných ožila
„Drahá sestro, vděčná jsem ti,
za to, že jsi mne stvořila“.

Těžko se Hartii slov hledá,
nemůže tomu uvěřit,
dokonce mohla by třeba
něco dalšího vytvořit?

I navrhla svůj nápad ostatním,
ti nadšeně s tím souhlasili,
a společným úsilím
Zeměplochu vytvořili.

Však ta plochá je jak zrcadlo,
bez barvy i života,
a Mardos křičí: „Co nás to napadlo?!“
Bakharsis jen tiše blekotá.

„Potřebujem pomoc další,
už nemám na to dosti sil,
při tvoření desky naší
velmi jsem se unavil“.

Ostatní též to vzdávají
a začínají síly skládat,
rukama přitom mávají,
a nechávají se Mocí ovládat.

Náhle čtyři obři objeví se,
jeden hrouda země, druhý vzduchu vír,
ten z ohně, když rozpálí se,
muž z vody mírní jeho řádění.

Co tu vlastně mají dělat,
k čemu byli stvoření?
Musejí se o Zem starat,
obři, Živly nazvaní.

Hory rvou a doly tlačí,
řeky tvoří a plní jimi moře,
a je hotovo, snad to postačí,
a volají ty nahoře.

Bohové, vida novou Zeměplochu,
nešetří šťastným úsměvem,
i tak však mrzí je trochu,
že Země bez života stále jen.

Kdo však život stvoří?
Bohové už část sil pozbyli,
snad ne ti čtyři obři?
Ti už by se zlobili.

„Samá práce, chceme klid,
mohli byste nám ho dát?
Ne nás prací umořit
a sami jen nečině stát!“

Nic než čekat nezbývá,
až se síla obnoví,
avšak jak čas ubíhá,
stále se nic nerodí.

Žádná síla – žádná zvěř,
ani jiní obyvatelé,
ale přijde čas, to mi věř,
a čekání bude ukončené.

„Naše děti stvoří lidi,
my už toto nezvládnem,
nebojte se, moji milí,
děti zaplní tu zem.“

A tak vskutku za chvíli,
bylo tu zas bohů víc:
Dorli, Noa, Garadis a Quili,
Kupot, Lalina a Cinta s Inderis.

Tito bozi lidi učí,
jeden staví, druhý hojí,
zpívat o tom, jak moře hučí,
a že zlý sám sebe se bojí.

Takhle vznikla tato zem,
na které se nám tak líbí,
a která patří tvorům všem,
na to berte ohled, lidi!