Tam nahoře (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Vzpomínky

Je to zvláštní! Zdá se jako by to bylo včera. Byl jsem mladý a ambiciózní – dnes mi to přijde k smíchu. Těšil jsem se na povrch a na to jak budu pro svůj úl užitečný. Život pod povrchem je nudný, alespoň pro ty mladé, kteří neví jak to vypadá tady. Vzpomínám si na jeden zvláštní večer. „Hej Porte, poď na jídlo!“ Ta slova mne vytrhla z polospánku. Zamžoural jsem do šera, které dole neustále panovalo, vlastně tam panovala tma, kterou krotily lampy. „Co? Jo?! Už du!“ zavolal jsem v odpověď. Když jsem došel do haly číslo 78, voněla tam kukuřice – jestli to vlastně ještě byla kukuřice. U dlouhých stolů sedělo možná na padesát lidí. U stolu nejblíže ke vchodu seděli Adepti, kromě Rickyho. Bratr stál s tácem u hrnce a nabíral si svůj příděl. „Čau Ricky! Už sem tu.“ „No, to je dost, spáči.“ Odpověděl se zvláštně ustaraným úsměvem bratr. Vzal jsem tác a nabral svůj příděl – byl menší než bratrův. Sedl jsem si k němu na kraj stolu Adeptů. Sice bych tu měl sedět až za tři roky, ale Ricky měl mezi Adepty dobré postavení a tak jsem mohl sedávat s nim. „Dobrou chuť bráško,“ popřál mi Rick. „Tobě taky Ricky,“ odpověděl jsem mu. Dal jsem si sousto kukuřice a zeptal se bratra: „Co se děje? Máš zvláštní výraz.“ Bratr se pousmál a v očích se mu zablýsklo. Onen záblesk se najednou zakalil. Čekal jsem na odpověď, která se dostavila vzápětí. „Večer jdu na povrch.“ Ze vzpomínek a zírání do ohně mě vytrhl zvuk v dálce - transport. Jako všichni ostatní jsem se zvedl a začal na sebe nakládat své věci. Útočnou pušku K6-e Mk.II, batoh, který po týdnu v terénu vážil minimálně dvě stě kilo – alespoň se to tak zdálo. Bylo to tím horší, že jsem poslední dvě hodiny strávil na hromadě sutin – kdysi dávno to asi byl panelový dům – a ty nebyly z nejpohodlnějších. Vzal jsem si i zbytek čištěné vody, protože let do úlu bude dlouhý. Asi za tři minuty už svítí světlice a její rudá záře, rozlévající se po našem stanovišti, navádí transport. Všude létá prach od toho jak výfuky obrovských motorů přistávajícího Ghoula foukají horký vzduch přímo na zem. „Kurva, jak já tohle nesnášim!“ pronese A.J. do vysílačky. Já si jen trochu utáhnu šátek a jsem zticha. Transport dosedl na zem a rampa se otevřela. Ghoul je zvláštní stroj – není hezký ani ošklivý. Jeho tvary jsou čistě účelné a proto vypadá jako taková šiška s křidélky – křidélka mají rozpětí patnáct metrů při letu a deset při přistání – je to poměrně velká šiška. „Gibe, poď nám helpnout!“ promluvil jsem poprvé za celý den. Gibs se beze slova otočil a udělal tři kroky směrem ke mně a bedně, která mi ležela u nohou. A.J. už se shýbal a natahoval se po madle – „Ta svině vypadá jak nějaká rakev, jak rakev do Zóny.“ Zvedli jsme bednu a nesli ji do útrob té kovové létající šišky, Gibs při tom A.J.ovi odpověděl „Nevim na co by ti byla rakev v Zóně a když už by ti na něco byla, tak by ti tam bylo stejně uplně jedno, jestli je taková luxusní nebo je to jen z kartonu.“ A.J. mu chtěl něco odpovědět, ale v tom se za námi začala zavírat rampa a motory zaburácely tak, že ho stejně nebylo slyšet. Všichni se posadili do hlubokých, anatomicky tvarovaných sedadel, připoutali se a každý se ztrácel ve svých myšlenkách. „Cože? Už dneska? Ricky, ty se máš!“ Úplně mne přešly myšlenky na kukuřici. Strašně jsem mu to přál a zároveň záviděl – chtěl jsem jít s ním, ale bohužel mi zbývaly ještě tři roky. Tři roky, než budu dost starý. „Porte, taky se tam dostaneš. Určitě budeš mezi prvníma tvojí skupiny. Jsi jeden z nejlepších našeho krytu. Setkáme se v úlu.“ Tvářil se zvláštně, byl hrdý, šťastný, ale zároveň měl starost co bude dál. „Ricky já chci s teb...“ Bratr mi dal lehký pohlavek a s úsměvem na rtech řekl: „Koukej jíst, ty dobrodruhu!“ „Čtyři hodiny do úlu,“ ozvalo se z vysílačky a já byl znovu vytržen ze vzpomínek. „Zasraný turbulence! Vytřepe mi to večeři z žaludku,“ konstatoval A.J. Reagoval jsem pozvednutím koutků a sáhl po zbytku vody. Vypil jsem všechno co mi zbylo a na čtyři hodiny jsem na suchu. Opřel jsem hlavu do sedadla a pokusil se odpočívat. To bude let, pomyslel jsem si, než mi víčka ztěžkla natolik, že jsem se vrátil zpět do dětství. Místnost číslo 13, jedna z místností nejblíže povrchu – pouhé dvě míle pod povrchem. Třináctka má něco přes dvě stě metrů čtverečních a stropy jsou asi tři metry vysoko. Čtyřicet lidí se tísní kolem sedmnácti Adeptů – naděje úlu. Ricky byl mezi nimi. Bylo jim už devatenáct a byli připraveni pro plnění úkolů, které na ně tam nahoře čekaly. Bratr a ostatní se začali oblékat. Těžké, pevné boty, třívrstvé uniformy, helmy a šály. „Budu na tebe čekat v úlu bráško,“ otočil se ke mně Ricky. „Měj se, Ricku,“ odvětil jsem a byl jsem rád, že můj bratr už jde a já půjdu za tři roky za ním – Tam, nahoru. Z reproduktoru se ozvalo hlášení o přistávajícím transportu a tak všech sedmnáct - teď už členů jednotky – prošlo dveřmi komory, která byla vstupní branou do šachty vedoucí k povrchu. Tehdy jsem viděl Rickyho naposled. Vzbudil mě zvuk otevírající se rampy. Jsme v úlu! „Tak Porte, vstávej, padáme z toho pekelnýho stroje.“ Vstal jsem, pomohl klukům s bednou a namířil jsem k výtahu číslo 34 – odveze mě z hangáru číslo 4 do osm a šedesátého patra, kde mám svou celu, která je od výtahu vzdálena jen sto metrů. Cesta výtahem trvá přesně dvacet vteřin – patro za jednu vteřinu. Za posledních deset let jsem těch dvacet sekund napočítal možná stokrát. Zvláštní představa – dva tisíce vteřin za deset let jsem strávil počítáním ve výtahu. Dveře výtahu se otevřely a tak jsem se vydal na cestu chodbou. Těžké boty vydávaly těžké rány při chůzi po kovovém roštu. A konečně dveře 284B – moje cela. „Konečně se pořádně vyspím,“ konstatuji bez náznaku vzrušení a vcházím dovnitř. Cela má asi dvanáct metrů čtverečních s postelí u stěny naproti dveřím. Nad postelí je dvanáct diod, které svítí pořád – tedy osm z nich svítí – zbytek jsem zhasnul pěstí, když jsem s A.J. prohrál tři kredity a jedno kafe ve střelbě na dvouhlavého potkana – tehdy nám zbylo každému pět nábojů po konci mise a když jsme čekali na transport tak se tam objevil. A.J. trefil obě hlavy jednou ranou – parchant. Vedle postele stojí plechová skříňka podepřená starými knihami, protože jí upadla noha, když mi jednou ulétla bota při zouvání. Mám tu umyvadlo, záchod a stojan na pušku. „Skupina 2-B nástup za třicet minut ve zbrojnici hangáru číslo osm.“ Ozvalo se z reproduktoru. Vstal jsem z postele obul své boty a vyrazil ke zbrojnici. Dveře se za mnou zavřely a v tom jsem zaslechl Gibse jak nadává na nefunkční záchod. „Hej, Gibsi, přestaň a poď si ještě po cestě dát kafe.“ Gibs zavřel pusu podíval se na mě, zvedl pravý koutek úst – levý měl nějak chromý – a hlasem, který se dal u něj považovat za veselý: „Jasně, deme!“. Do zbrojnice jsme dorazili asi tři minuty předčasně, protože kafe stálo za nic ještě více než obvykle a to bylo normálně opravdu bídné. Každý dostal po deseti zásobnících do pušky takže naše skupina měla dohromady pět tisíc šest set nábojů – každý člověk sedm set. Sedm set nábojů na jeden a dvacet dní tam venku a jen patnáct set mil od okraje Zóny. „To nám to pěkně začíná. Doufám, že tam nebude moc žluťáků!“ konstatoval Gibs suše. Pak promluvil důstojník, který nás instruoval o naší misi: „Velení má Alex Jett. Transport čeká pánové – G71 na rampě 6. Hodně štěstí chlapi!“ Všichni se beze slova otočili a vydali se k rampě číslo 6. Jen Set se uchechtl nad myšlenkou, že A.J. má velet skupině po tři celé týdny.