Tři povídky z mého světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Měsíční elf

Šoural se rosou nasáklým lesem. Měsíc měl podivně fialovou barvu a stíny stromů se ztrácely v jezírkách mlhy. Paprsky tančily po nafialovělých litech všude bylo podivné ticho, až v korunách nad ním zazněl šustot sovích křídel a z veliké dálky tlumené zavytí. Pak na zátylku ucítil chladný dech a u krku se zaleskla čepel. Křeč projela jeho tělem stejně jako stříbrná ocel hrdlem, se zabubláním zmizel v krví potřísněném kapradí. Dlouhé prsty zakončené ostrými nehty setřely krev ze zahnutého ostří a dotkly se chladných rtů, přes které přejel úzký jazyk odhalujíc dlouhé špičáky. Šustot sovích křídel zazněl v korunách a na zem dopadlo hnědé pírko. Měsíc pomalu zbledl do své pravé barvy a v dálce znovu zaznělo zavytí. Pak jen ticho a rozbřesk pomalu ozařující kapičky čerstvé krve na listech kapradí.

Skřet

Kůží potažený buben pomalu přestával vibrovat. Lesem zněl jen skřípot větví ohýbaných divokým větrem a jakýsi vzdálený šepot. Oheň praskal a plameny vytvářely dlouhé stíny mizící v šeru hustého podrostu. K nebi stoupaly žhavé jiskry, vnímal jen bolest a hrdost ze svého příchodu mezi dospělé. Jizvy dospělosti vypálené žhavým železem mírně krvácely. Sklonil hlavu, zavřel oči a vnímal jen svou pravidelně se zdvihající hruď. Cítil jak ho oslovují duchové jeho předků a užíval si chladný noční vítr chladící jeho horkou kůži. Otevřel oči a nespouštěje pohled ze žhavých uhlíků v nitru plamenů vstal. Šamani na malé mýtince ještě tančili. Nyní tiší jako smrt neodvratně spjatá s jeho životem. Ano byl syn Horkův z klanu krvavých byl skřetem, nenáviděnou rasou která si libuje jen v zabíjení. On věděl že je to pravda byl na to hrdý a právě se stal dospělým ............. Lesem se hnal chladný vítr. Šustot listí zněl mezi stromy na obloze poblikávaly hvězdy. Tichem náhle zazněl vzdálený řev oslavující příchod času boje a na obloze na chvíli zasvítila hvězda skřetů......

Krysáci

Les pomalu utichal, poslední rány sekerou ustaly. Všude zavládlo ticho přerušované jen vytím psů z nedaleké vesnice. Rudolf těžce oddechoval a setřel si pot z čela do zašpiněných rukávů plátěné haleny. Přehlédl řadu pokácených kmenů a láskyplně pohladil hlavici své sekyry. Od úst mu stoupala pára k mrazivé obloze osvícené jen srpkovitým měsícem prosvítajícím husté mraky. Otočil se a s pažemi na hrudi pozoroval vesnici. V některých oknech ještě poblikávaly olejové lampy. Pomalu se blížila zima a on již teď sbíral zásoby dřeva pro svoji malou chalupu na kraji vesnice. Zahleděl se na ní v malém dřevěném stavení byla tma na dvorku rostlo několik keřů a před boudou ležel huňatý pes. Nebylo toho moc co mněl ale přesto to bylo jeho pokladem jeho královstvím. Jeho žena byla věrná, společně s ním tvrdě pracující od kuropění až do tmy. Měl tři syny nejmladšímu mohli být tak tři roky. Ten nejstarší pomáhal svému otci. Zasnil se ale náhle ho probraly podivné stíny shrbených postav. Táhli se podél hlavní cesty vedoucí k bráně. Několik z nich náhle zmizelo mezi domy. Podivil se a pomyslil si jak to, že tam nejsou stráže. Už se chtěl otočit a pustit se znovu do práce, když tu najednou protnul noční ticho zděšený výkřik. Trhl sebou a zahleděl se znovu na vesnici. Všude pobíhaly stíny a znělo podivné vrčení. Náhle k němu dolehl i smrtelný chropot a skřípot tasených mečů. Hrklo v něm jen chvilku trvalo než se vzpamatoval, ale to už ho jeho nohy nesly ze svahu dolů k vesnici. Prudce oddychoval a v hlavě se mu honily ty nejčernější myšlenky napadl je někdo? lupiči? žoldáci? Prohnal se zmáčenou loukou a dal se šplhat do krátkého svahu, když doběhl k palisádě musel vysílením zastavit. Na jeho rozpálenou kůži dopadly první kapky ohlašující déšť. Rozhlédl se vesnici ozařovali planoucí střechy lidé vybíhali ven a všude vládl zmatek ve stínech se krčily ony stíny. Přikrčil se a proběhl malou uličku, po hmatu našel díru v plotě a protáhl se na druhou stranu. Hleděl na svůj dům všude byla tma. Srdce mu poskočilo radostí vtrhl do dveří a vyběhl po úzkém schodišti. Vběhl do pokoje a trhnutím probudil svou spící ženu, na její zlostné zavrčení se dostavila jediná odpověď ."Něco se děje venku hoří někdo nás napadl vezmi děti musíme pryč." žena chvíli mžikala očima než jí vše došlo zorničky se jí roztáhly strachem bez dalších slov vyskočila z postele a zmizela v protější místnosti. Chvíli hleděl za ní a pak rychle přešel k dubové skříni, ta se se skřípotem otevřela. Přehodil přes sebe kabát a spěchal zpátky ze schodů. Děti tam již byly rozespalé a pořádně nechápající co se vlastně děje. Kývnul na svou ženu a vyrazil ke dveřím. Ty se ale předním náhle rozevřely dokořán, přímo před ním stála shrbená postava v rozedraném plášti. Zděsil se když v postavě poznal přerostlou humanoidní krysu, tmavá sanice se nervózně chvěla a křivé drápkaté ruce svíraly zrezlou šavli. Chvíli na sebe hleděli........ Nad vesnicí se ještě dlouho nesl bolestný jekot a křik. Rozbřesk pak osvětlil už jen doutnající trosky vesnice a ohlodaná těla vesničanů.