Tylia - Odchod Sielův (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Když započalo období sedmi velkých bohů, kteří stáli mezi obyvateli Tylie a Sielem, mnohé se na světě změnilo. Jak pravily spisky archiváře před dávnými dobami - „I náš pán pocítil stejnou zlobu, jako kdysi Siel na naše plémě, a tak přikázal k ukování ostrých předmětů, které jsme pojmenovali meče, vybral ty nejstatečnější z města a vyslal je, aby pod jeho korunou donutili vedlejší město poslouchat jeho slova“. Stalo se tedy to, za co Meor rozhodně nechtěl položit svůj život. Doposud kvetoucí říše, jednající mezi sebou pouze slovními dohodami a přátelstvím, proti sobě začaly zbrojit, přičemž nepociťovaly strach ze vzteku Sielova. Věděly totiž, že jejich bohové je ochrání, a tak, aby si udržely jejich přízeň, začaly stavět nebe se dotýkající chrámy, ve kterých se lidé mohli modlit vždy k tomu bohu, pro který byl chrám postaven. A tak i uvnitř rodin začaly vznikat rozepře ve chvíli, kdy se syn modlil k bohu země, matka k bohu ohně a otec zase k jinému. Velké rodiny se začaly rozpadat, a čím více se panovníci rozpínali a chtěli více území, tím více se v jejich zemi prosazovala určitá náboženská sekta, která následně určovala to, jak moc je panovník oblíben a tím pádem jestli bude odstraněn z trůnu či nikoliv.

Bohové si po několika letech uvědomili o těchto bouřlivých změnách to, že právě oni mohou za to, co se děje na povrchu, a že právě oni jsou jediní, kteří dokážou s těmito problémy bojovat. A tak se všech sedm bohů sešlo u prastaré sochy Meorovy a dlouho spolu diskutovali o tom, jak budou dále postupovat ve vládnutí nad světem. Nakonec od sochy odešel každý bůh na jinou stranu, hledajíce všichni přitom Siela. Když ho poté našel bůh země, všichni okamžitě přispěchali, a když nakonec všech sedm bohů stálo před Sielem, bůh života za všechny bohy požádal o to, aby jim daroval lidské duše. Siel dlouho váhal, hleděl na bohy a jeho vnitřní svědomí mu říkalo, že by nebylo moudré darovat jim tak štědré dary poté, co se postavili mezi jeho a ty zrádce, kteří zapomněli na hodnoty života. I nakonec se Siel rozplynul ve vítr a vytratil se bohům z očí, aby je zanechal samotné uprostřed pralesa. On sám se vydal na místo, kde poprvé spočinula jeho i bratrova noha na tomto světě. Cítil stesk po svém bratrovi a přitom vnímal jakousi zvláštní sílu tohoto místa, která sršela na všechny strany jako neviditelné světlo svíce. Měl chuť zničit celý svět, ale zároveň zachovat bratrův výtvor. Vířil svými větrnými silami hladinu moře a zanechával na ní kruhy z vlnek, aby je mohl následně zadumaně pozorovat. Když skončil s tímto rozjímáním, stanul znovu před všemi bohy…

I tak jim nakonec Siel přislíbil, že všem daruje lidské duše, avšak nikomu nedá úplnou duši, aby tak museli jednat dohromady jako jeden muž. Všichni bozi mu tedy přislíbili, že pokud se všichni mezi sebou neshodnou, nebudou jakkoliv zasahovat do dění světa a ponechají věci náhodě. Siel po tomto slibu pocítil příjemné teplo na srdci, a když na obloze toho dne zapadlo slunce, spolu se sedmi hvězdami božských znamení vyšla i osmá, mnohem jasnější a červenější hvězda. Siel se toho večera zjevil jako bytost z masa a kostí naposledy. Jeho duše zemřela spolu s jeho větrnou podobou a znalosti duše se rozdělily mezi sedmici bohů, kteří zaujali Sielovo místo v ochraně rovnováhy světa. Tím se však všichni bohové zcela změnili a podle toho, jakou část Sielovy duše přijali, stali se mezi sebou rozdílní a získali těla, se kterými mohli sestoupit na zem. Protože se však již nerozlišovali podle tajemných elementů Tylie, každý si vymyslel své jméno, kterým ho oslovovali jak ostatní bohové, tak i lidé na zemi. Od těch dob občas sestoupí Karean, Teria, Liam, Milteus, Siriel, Mathteos či Trinea na zem, aby tak mezi lidmi zakusili žít skutečný lidský život a utvořili si tak skutečný pohled na ty, kteří v ně věří, a ty, kteří je žádají o pomoc. Siel tak již v klidu odpočívá se svým bratrem Meorem a oba tak mohou být pyšní, že jejich písně začaly žít svůj vlastní život…