Upíří Doupě (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Znáte to. Po několika měsíční dovolené přijdete domů, otevřete dveře a vidíte svůj sladký domov. Jenže v poněkud jiném stavu, než jste ho sobecky nechali napospas Nikomu a jeho pomocníkovi Samotě. Mdlé světlo procházející zatáhnutými roletami, lezavý chlad a zatuchlý vzduch. Tenká vrstva prachu na nábytku, možná nějaká ta pavučina v rohu. Typický návrat z prosluněného bungalovu u moře do mrazivého domova ve vnitrozemí. Většinou nic příjemného.
A teď si představte, že se vracíte do doupěte v podzemí. Po tisící letech.
Jeden by namítnul, že je to nemožné, bydlet jako krysa pod zemí. Druhý by zase řekl, že to určitě možné je, ale tisíc let je příliš vysoké číslo na to, aby to bylo více než jen výmysl. A nakonec třetí by jen pokrčil rameny, vypil poslední krevní konzervu a nechal by své dlouhé tesáky mluvit za sebe: „Proč ne, třeba je majitel domu upír. Třeba jsem já majitel domu.“
Rudě planoucí zorničky orámované nicotou by pak zcela jistě dodaly: „A padejte, parchanti vusoplený, z mýho pozemku, než na vás zavolám strážníky!“
A tak se stalo. Dva páry malých nohou zapleskaly na chladné dlažbě, rozvířily vrstvu prachu a s křikem vyběhly do stínu noci. Upír je vyprovázel pohledem až za hřbitovní bránu. Pak se kostnatým prstem poškrábal na hlavě a zabouchl padací dveře. Oprava, zabouchl neobyčejně těžké padací dveře z broušeného mramoru se zlatým klepadlem ve tvaru okřídleného slona. Jednou rukou.
Jako na povel (upír si odplivl) se dlouhá chodba rozzářila světlem desítek pochodní a luceren.
O upírech se říkalo a tvrdilo, že nesnášejí světlo. Že kdykoliv vstoupí do osvětlené místnosti, jediným lusknutím prstu ji odsvětlí, do toho nejposlednějšího lampiónu či nejzastrčenější svíčky. Prý jim světlo škodí, a navíc by si nemohli pořádně prohlédnout své oběti. To byla samozřejmě stejně velká mýlka, jako třeba, že měl Dracula všechny zuby pravé.
Pravdou je, že celou tuhle šarádu se zhasínáním dělají prostě proto, že jím to příjde stylové. Je to mnohem krásnější, ten pocit, kdy vaše další krevní konzerva bezmocně tápe ve tmě a vystrašeně sleduje každý pohyb a naslouchá každému zašustění (upíři nešustí – opět jde o styl). Pak jen stačí počkat na ten správný záblesk zvenčí a v efektním pádu sletět ze stropu přímo na oběť. Poslední, co si pamatuje jsou obrovské tesáky šťourající se v jeho krevním řečišti. Asi dvě vteřiny.
Ale jakmile jste doma sám, jde veškerý styl stranou, protože – popravdě, bohové vás sledují – budete raději hrát divadýlko s krvelačným upírem v hlavní roli pro nikoho, nebo si pro jistotu posvítíte a ušetříte se zbytečných oděrek, natlučených kokosů a vyvrtnutých kotníků? Proč si přidělávat starosti i doma, když jich máte v práci dost, že.
Upír prošel chodbou. Ignoroval místnost nalevo, ze které bez ustání vycházel velmi tichý, o to nervy drásavější šepot tisíců a miliónů Hlasů nevyřčených přaní. Bez povšimnutí prošel i kolem schodiště stáčející se v nekonečných spirálách až k samotným branám Hádovy říše. Občas si s Převozníkem z dlouhé chvíle zahrál partičku Bridže, ale teď neměl absolutně náladu setkávat se s lidmi... nebo něčím podobným.
Byl unavený. A ano, na svých cestách za prací, potravou a zábavou slyšel spoustu zkazek o tom, že takoví, jako je on sám nepotřebují odpočinek, dokonce ani jídlo a pití. Ale to je, s prominutím, hloupost. K čemu by jim potom byli rakve a svět plný lidí jako krvavý steak na talíři?
Ani kratičkým pohledem nespočinul na dalších odbočkách, zatáčkách a křižovatkách a malátným krokem šel stále kupředu. Nakonec dorazil ke dveřím s malým okýnkem ve tvaru obráceného kříže. Ještě než je klíčem otevřel a vstoupil dovnitř, dopil svůj krvavý nápoj a odhodil prázdný obal na zem. Ozval se zvuk, který v sobě mísil zasténání, pláč a nesrozumitelná slova prosící o život. To už ale upír neslyšel. Rozhlížel se po pokoji, který se za celých těch tisíc let ani v nejmenším nezměnil. Usmál se.
Vprostřed místnosti byla dlouhá černá rakev, na kamenném piedestalu, s malým polštářkem na jednom konci. Byl červený, ostatně jako celý vnitřek rakve. Upír zívnul a překonal desetimetrovou vzdálenost mezi dveřmi a svou postelí vzduchem. Protáhnul se, pozpátku ulehl do postele a natáhl budík na... chvíli se rozmýšlel. Zavřel oči, roztočil roční ručičku jako káču a aniž by se na ni podíval, odložil hodiny na stoličku. Pak jediným pohybem ruky přiklopil víko rakve.
Usnul okamžitě. Po tisisích letech bez zamhouření oka byste se taky nepřevalovali dvě hodiny v posteli.