Úsměv zrady (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Huňatý pes s lososovým čenichem zrychlil.Pach krve umocnil lovecký instinkt a povzbuzován svou paní zahájil smrtící útok.Ostré špičáky prokously měkkou srst,pes pocítil sladkou chuť krve na jazyku a ukončil tak život nic netušícího hlodavce.Hrdě vztyčil hlavu s kořistí v tlamě a přinesl zajíce své paní.
„Hodný Kišu.“ pochválila dívka svého věrného společníka,kterého ve sněhu kvůli jeho barvě,bylo sotva vidět.Zvíře vděčně zavrtělo až na záď stočeným ohonem a šťouchlo čenichem do stehna své živitelky.Noira loveckým tesákem zkušeně rozpárala srst zajíce i s vrstvou podkožního tuku a zvíře vyvrhla.Žaludek hodila čekající šelmě,vyňala zbytek vnitřností a pečlivě je zabalila do připravených kůží.Musí spěchat,stáhnout zvíře z kůže a upéct.Očistit kožešinu od krve a dát vyschnout.Lehkým klusem proběhla mýtinou se psem v patách a rychle se blížila ke srubu.Kouřící komín svědčí o návštěvě vevnitř a mohutný pastevecký pes vítá veselým štěkotem.Jen jediná osoba smí do jejího prostého domova,aniž by nebyla její troufalost ztrestána mohutnou smrtící čelistí obřího psa.Pohladila ho mezi kupírovanýma ušima a dala pokyn vybízející psa k volnosti.Mohutné zvíře se rozběhlo sněhem a huňatý ocas zmizel ve křoví.Pilně hlídal a zaslouží si svou odměnu,vrátí se až se nasytí.
Vesničané mu přezdívají „Šedá smrt“ a právem.Jen jedinkrát viděla,jak jí její mazlíček chrání.Muž otevřel dveře srubu a téměř ve stejný okamžik ležel skoro bezhlavý v kaluži vlastní krve.Bála se vesničanů a nechtěla být obviněna z vraždy.Dvě neděle po vloupání se opět objevila ve vesnici pro zásoby a slyšela o znovuotevření solné stezky,která byla opuštěná kvůli obávanému lapkovi.Zbystřila smysly.Zloděj neměl jedno oko.Nedokázala zapomenou na jednookou hlavu,kterou zahrabávala co možná nejdál od svého srubu.

Když začalo sněžit objevila Noira zraněného muže.Našla,vlastně Kišu ho našel,za obrovským balvanem.Lovec ležel na promoklém listí,pokrytý slabou vrstvou sněhu a bělavý posyp u jeho hlavy barvila krev.Dívka s vypětím všech sil dopravila zraněného do svého příbytku.Musela jednat rychle.Přitopila v krbu a dala ohřát vodu.Nebyl čas cítit stud nebo rozpaky,když ho svlékala.Vyčistila ránu na hlavě odvarem z vřesu a pečlivě ovázala.Mastí z vepřového sádla a listů černého bezu natřela ruce,nohy a obličej,aby se vyvarovala nebezpečným omrzlinám.Celou noc nespala.Uvařila silný vývar z bylinek a srnčího masa,držela ho v teple,kdyby se muž probudil,mohla ho hned nakrmit.Ustlala mu ve své posteli a dala sušit jeho oděv,moc dobře věděla,koho to má u sebe,poznala erb na rukavicích.
Probudil se uprostřed noci.Horečka se naštěstí nedostavila a tak ho sžírala jen ukrutná bolest hlavy.
„Co se děje? Kde to jsem?“ Zmateně otevřel oči a prohlédl si skromný pokojík.Pokusil se posadit,ale byl slabý a tíha dívčího těla mu tlačila na unavené svaly.Po chvilce snahy se přeci jen posadil a pozorně si prohlédl spící dívku.Dovtípil se,že ten srub musí být její.Nechtěl jí vzbudit,opatrně odhrnul záplavu zlatých vlasů z obličeje a všiml si kouřových kruhů pod očima.Je on jejich příčinnou? Spokojeně oddychovala,ňadra se ve výstřihu koženého korzetu pravidelně zdvihala a zase klesala v rytmu dechu a úsměv na tváři prozrazoval,že se jí něco krásného zdá.Rád by byl důvodem těch kruhů,ale ne protože by proseděla noc u jeho lůžka.Jak dlouho tu asi leží? Jemně se spící dívkou zatřásl,aby jí probudil.
„Vstávej,krásko.“ mazlivě zašeptal.
Pro rychlejší probuzení si energicky protřela oči.Podvědomě mu sáhla na tvář,kde ji na dlani poškrábalo jeho strniště.
„Horečku nemáš,to je moc dobře.“
„Děkuji za všechno,krásko.“ Zadívala se do jeho hnědých jako nejtemnější hvozd hlubokých očí a pohltil ji pocit,že se utápí.Pocit nejistoty jí byl vysloveně cizí a jen,co ho poznala začala ho nenávidět.Odhrnula několik neposlušných pramínků kaštanových vlasů,které mu spadly do čela,jen proto aby zaměstnala ruce.
„Jmenuji si Noira,pane.“
„Teď je řada na mne.Já jsem ...“
„Warick,třetí vévoda z Ömsbrucku.“ Skočila mu do řeči
„Takže nežiješ zase tolik od lidí.“
„Občas kupuji zásoby a prodávám maso a kůže.“
„A nebojíš se tu sama?“
„Ajrak,mots!“ Mohutný ocelově šedý pes se zvedl a klidně si složil svou těžkou hlavu na můj klín.
„Impozantní zvíře.“
„To ano a především má silný stisk.“ v rychlosti převyprávěla příhodu o lapkovi a nepřestávala hladit spokojenou šelmu.
„Nikdo mi nesmí ublížit, je dobrý strážce,ale ti tvoji nestojí za nic.“ Tázavý pohled na sebe nenechal dlouho čekat.
„Jako vévoda máš kolem sebe hordu lidí,kde byli?“
„Já nevím,nic si nepamatuji.Byl jsem na lovu,dostal jsem se nepatrně dál od ostatních,pronásledoval jsem dvanácteráka.Poslední co,vím,bylo,jak jsem se postavil na ten veliký balvan,abych měl lepší rozhled.“
„Já nic neviděla,když jsme tě našli,sněžilo a ty sám jsi na sobě měl nejméně palec sněhu,už jsi tam nějakou dobu ležel,pane.“
„My?A nech už toho pána.“
„Ano já a Kišu.“ sněhový pes při zazvučení svého jména nastražil špičatá ušiska.Ladně se zvedl a přiklusal k posteli.Vedle pastevce byl menší,špičaté uši i čenich,ocas stočený a oči téměř šikmé vypovídaly o orientálním původu psa.
„Odkud ho máš?“
„Z Japonska stejně jako tu katanu.“Noira ukázala na cennou zbraň na stěně.Překrásná umělecká práce,čepel z nejušlechtilejší oceli s dokonalým výbrusem zešikmená typicky japonským způsobem se pyšně leskla stejně jako zlatá záštita s miniaturními vrypy japonských domečků.Ani precizně zdobená rukojeť se nenechala zahanbit.Mléčný svit slonové kosti vypovídal smutný příběh samurajské legendy v několika neopakovatelně dokonalých řezbách.
„Krásná zbraň,odkud ji máš?“
„Již jsem odpověděla,budiž ti tvé zranění omluvou,pane.“ Zněla strohá odpověď.
„A teď spi,musíš nabrat sil.“Beze slova odešla,jen pokynula loveckému psovi s lososovým čenichem,vzala luk a toulec šípů a šla.Na její bývalou přítomnost upomínala jen opojná vůně růží okolo něj.

Trvalo celý týden než se Jeho Milost zotavila a byl schopný vrátit se domů.Byl prvním člověkem,kterému dovolila narušit její samotu.Už dříve se starala o raněné,ale nikomu nedovolila,aby spal v její posteli,obvykle všem ustlala na seně,kterým v zimě krmila srny a daňky.Byl pryč... jediné,co po sobě zanechal byl měšec zlata a díra v její duši.Jen jedinkrát Noira dovolila,aby někdo narušil její samotu a on jí zaplatil jako děvce...
Se slzami v očích pohladila polštář vedle sebe a zachumlala se do silné přikrývky.Kišu s Ajrakem vyskočili na postel,jak byli zvyklí a zahřívali své paní zmrzlé nohy.I oni cítili,jak se Noira změnila,co odešel Warick.Její Warick.Na polštáři ještě cítila vůni jeho kůže a přitulila se blíž.Ani ve snu by ji nenapadlo,že je to možné...

Pozvolna se zotavoval a když jí poprosil o procházku pod podmínkami,že půjde Kišu s ním souhlasila.Výhodou bylo,že konečně měla čas jen sama na sebe.Byla zvyklá žít jen se svými psy a ztráta soukromí v ní budila podráždění.Dopřála si osvěžující koupel,zabalená do plátna se posadila před krb a kartáčem ze štětin divočáka si pročesávala své po pás dlouhé plavé vlasy.V tu chvíli se Jeho Milost vrátila.Otočila se naň a jindy ledově chladné šedomodré oči roztály.Pomalinku se přiblížil,jakoby se bál,aby ji nevyplašil.Oba mlčeli.Něžně jí pohladil po tváři,jako by byla sněhová vločka a on nechtěl,aby se rozpustila.Dal jí příležitost couvnout a zastavit ho,když k ní přibližoval hlavu tak pomalu,jak toho jen byl schopen.Neucukla.Nechala se políbit,hladit,zbožňovat a zraňovat.Cítila se jako na okraji propasti a byla rozhodnutá skočit.Polibek opětovala a dokonce ho prohloubila.Svou nevinnou,leč vášnivou reakcí rozpoutala bouři,proti které byly všechny sněhové vánice jen slabým vánkem.Zvedl ji ze země a odnesl k posteli.Svlékl nejprve ji a později i sebe.Objevoval její tělo a ve své duši pocity,o kterých neměl ani ponětí.Hladil každou prohlubeň i oblinu a vychutnával si měkkost a hebkost ženského těla i teplé záchvěvy vlastní duše.Měkké světlo z krbu propůjčilo Noiřiným vlasům a pleti zlatavý nádech a Warickova vůně se mísila s vůní hořících habrových polen.Překvapeně zamrkal,když vykřikla bolestí a začal ustupovat,ale strhla ho zpět.Nepřemýšlel jestli je panna nebo ne,ale tváří v tvář skutečnosti byl šokován.O to víc se snažil,hladil a hladil,dokud si nebyl jistý.Brzy poznal,že se zachvěla a křik nebyl z bolesti.Když znaveně klesla do slamníku,dopřál uvolnění i sobě a vyčerpaně ji zavalil.Dlouho se převaloval a nemohl usnout,teprve až si ji přitulil,nalezl klid.

Byl Slunovrat,den jejích dvacátých narozenin.Ale jí slunce odešlo.Uchvátilo jí zoufalství,když ráno namísto mužné paže nalezla na polštáři měšec zlata.Zaplatil jí jako couře.Věděla,že peníze byly za péči,kterou mu poskytla,ale nevěděla,proč jí po té noci opustil.Proč nezůstal s ní? Neprobudil se a nerozloučil.Hořkou chuť zklamání spolkla s pohárem sametové whisky a vydala se na lov.

To se událo před dvěma měsíci,teď se blížila ke svému domečku a sledovala líně se kroutící popelavý kouř.Rozbušilo se jí srdce a rozběhla se rychleji.Jako velká voda se vřítila do dveří.Warick stojí u krbu a popíjí usghe breathu a sleduje oheň,který neúprosně sžírá buková polena.Uklidnila se a beze slova odešla stáhnout zajíce.Pověsila zvíře za zadní běhy hlavou dolů a postavila pod krvácející zvíře dřevěné vědro.Ostrým nožem pečlivě oddělovala tukovou vrstvu od cenné kůže.Práce zaměstnala ruce i hlavu,ale vše bylo hotovo,musí jít dovnitř a dát zajíce péct a tak vodu v dalším vědře zbarvil nach.
„Bolest hlavy zaženeš čajem z meduňky.“ V masivní truhle vyhledala lnění sáček sušenné nati a podala mu ho.
„Nepřišel jsem,protože mne bolí hlava.“
„Kvůli čemu tedy?“ zvedla obočí v otázce.
„Kvůli tobě.“ řekl s klidem a znovu se napil.
„Nenech se vysmát,kvůli děvkám se muži nevrací.“ nedokázala si odpustit ani sarkastickou poznámku ani tón.
„Kdo řekl,že jsi děvka?“ těžko říct,jestli to opravdu byla otázka...
„Tvé chování.“ Hádka se stupňovala.Poslední dobou Noira neovládá svou nevraživost a často se nevyhne výbuchu vzteku nebo záchvatům pláče.Nikdy neplakala naposledy,když zemřel její otec.
„Musel jsem se rychle vrátit, zavolal si mne král a já si pro tebe nemohl přijít.“
„Pro mne? Proč to?“
„Nelíbí se mi,že tu žiješ takhle sama.“
„Nejsem sama.“
„Pojedeš se mnou.“
„Ani náhodou...já jsem svobodná a vždy jsem byla.Zůstanu tady a ty se vrať,kam jen chceš.“ Nasupeně se otočila.
O hodinu později se hradní kuchařka vévody z Ömsbrucku rozplývala nad zaječím masem,které mělo být k večeři.

Noiřin otec chtěl pro svou dceru prince,vzala si vévodu.Jen hodinu po obřadu
zakryl slunce štěstí temný mrak pochyb.Melissa,hrdá na své ohnivě rudé vlasy,se nesla chodbou.Zraňující uštěpačnými poznámky milenky nevědomou nevěstu zasáhly a Noira s pláčem vběhla do ložnice.
„Neplač,svatební noc není tak hrozná.“ snažil se jí konejšit,ale nedařilo se,Noira zuří.
„Ty si tu držíš milenku?“ obořila se na svého muže.
„Jsme manželé sotva hodinu a ty žárlíš.Nemusím ti nic vysvětlovat,muži si obvykle drží milenky,ale já ne.Melissa odchází.Jsem ženatý a nepotřebuji konkubínu.“Hodinu do ní hučel jako do dubu,byla rozhodnutá se vrátit domů,jak říkala.
„Proč bych tu měla zůstávat?Nepatřím sem,neumím vyšívat a nic nedělat,leda tak zašívat košile a tržné rány.I poslední služka ovládá protokol lépe než já.“
„Proč? Třeba proto,že mne miluješ a hlavně proto,že brzy ztloustneš kvůli dítěti,které nosíš pod srdcem.“
„O jakém dítěti to vlastně mluvíš?“ hrdě vystrčila bradu.
„Nejsem tak hloupý,jak si myslíš.Všiml jsem si kolébky ve tvém srubu.“
„Ta je pro jednu ženu z vesnice.“ Ale vévoda prokoukl narychlo vymyšlenou výmluvu.
„Nelži ani trochu ti to nesluší.“
„Tak dobře.Jsem těhotná,ale kdo říká že je to dítě tvoje?“
„Protože mne miluješ,nespala by jsi s nikým jiným.“
„Jak jsi přišel na tohle?“ snažila se o posměšný tón,ale zněla spíš udiveně.
„Nejsem hloupý,říkám ti to podruhé,ale jestli to nechceš přiznat nedělej to,mě na tom nesejde.“
„Dobře tak je tvoje,ale jsem ráda,že vím,že jsi to věděl,aspoň jsem získala odpověď na své otázky.“
„Na jaké otázky?“
„Například proč sis mne vzal.“
„Protože mne Melissa přestala bavit a už jsem potřeboval ženu.“
„A proč sis vzal zrovna mne?“
„Měl jsem k tomu své důvody,které tě nemusí zajímat.“
„Rozumím a kde mám spát?“
„Pochopitelně tady.“
„Proč?Jsem těhotná dědic je zajištěn,tak není důvod,abych tu spala.“
„Je jich hodně a už přestaň bláznit a potěš svého muže.“
„To nemyslíš vážně! Mám si k tobě lehnout a dělat ti kurvu ?!“ Noira vybuchla vzteky a děkovala Bohu,že nedrží v rukou nějakou vázu,protože by jí mrskla o zem.
„Ale no tak ,srdíčko,hrubá slova ti nesluší.“ odpověděl s ledovým klidem a uvelebil se do ještě pohodlnější polohy.
Usmála se,překročila dřímající psy přistoupila k posteli a vévoda se taky usmál.Čekal,že poslechne a on jí bude moct ukázat,jak je dokonalá.Proklínal sám sebe,že neovládá sladká slova jako dvorní básník a neřekne jí,že jí má rád,víc než by si přál a méně než si ona zaslouží.Ale nečekal,že jeho sladká ženuška je vlčice v těle krásné dívky.Místo aby se umoudřila a milovala se s ním uhodila ho,až jí zrudla dlaň.Ve vzteku vyskočil z postele a chytil jí za obě útlá zápěstí.Šedý pes zavrčel na znak nebezpečí,které hrozí každému,kdo se dotkne jeho paní,ale Noira psa upokojila.
„O tohle se ještě nikdo ani nepokusil.“ zavrčel výhrůžně.
„Tak si to užij,všechno je jednou poprvé.“ tentokrát byla ledově klidná Noira. „Možná tě miluji,ale jsi sebestředný a nevím,proč tě miluji.Budeš se ke mne chovat s úctou,jakou si tvá žena zaslouží.Jsem paní svého těla a nejsem tvá věc.“
„Myslíš,že bych tě znásilnil,či co? Jen jsem chtěl,aby sis šla konečně lehnout a vykašlala se na tu hádku.Chtěl bych prožít hezkou svatební noc,protože mi moc chybíš a myslím,že i já ti moc chybím,jen neumím hezky mluvit.“ pustil ji a posadil se na postel.
„Takže? Jak tomu mám rozumět?“ Noira s předstíranou nechápavostí usedla vedle svého vévody.
„Vzal jsem si tě kvůli dítěti,protože jsem věděl,jak vzdorovitá holka jsi.Jel jsem si pro tebe,protože jsi mne okouzlila a chtěl jsem tě mít u sebe a poznat,možná si tě i vzít,zatím jsi byla jediná,o kterém jsem uvažoval jako o ženě a to právě protože nejsi panenka s hezkou tvářičkou a zkaženou duší jako šlechtičny ode dvora a nevadilo by ti žít tady,daleko od krále a jeho dvořanů.“ znaveně složil hlavu do dlaní.
„Proč jsi to neřekl rovnou a choval jsi se jako Pán světa?“
Pokrčil rameny: „Je to jednoduché a většinou účinné.Udělal jsem chybu, omlouvám se.“ Tušila kolik sil ho ta omluva stála a nechtěla ho dál trápit,navíc měl pravdu,chyběl jí a když položila ruku na jeho rameno,měla pocit,že horkost jeho těla jí pálí.Konečně měla ve všem jasno a mohla být tou poslušnou ženou,po které toužil a potěšit svého muže,protože toužila,aby on potěšil jí.

Mezi povinnosti vévodkyně nepatřila jen starost o vévodu a porod dědiců.Přesně týden po svatbě ohlásil král svou návštěvu.Jeho povinností bylo poblahopřát svému věrnému vazalovi ke svatbě.Připravit hostinu a kontrolovat sloužící,jestli pečlivě uklidili pokoje pro hosty,Noiru vyčerpalo a příjezd vladaře skoro pospala.Když seděla vedle krále a viděla,jak zamilovaně hledí na svou ženu,zalitovala,že se nechala k manželství bez lásky přemluvit.Akorát si přivodila nepříjemnosti a neklid,napadlo mladou ženu.Z úvah nad životem ji vytrhl záblesk rudých vlasů zahlednutý koutkem oka.Melissa! Po boku jednoho z členů královy družiny se zazubila na muže v jejím okolí.Vedle překrásné a svůdné ženy s hlubokým výstřihem,v šatech poslední módy vypadá bledá dívka v hezkých,ale téměř nezdobených šatech jako její komorná.
Příjemná melodie bardovy hudby uvolnila napětí a zpěv o hrdinných činech odvážných reků,navodil slavností náladu.Vůně a chuť skopového masa se mísila s chutí medových koláčků a svařeného vína,ale Noira nepocítila chuť k jídlu.Pomalu cítila,jak se zakulacuje a měla často hlad,ale přítomnost Melissy jí připravila o veškerou touhu po čemkoliv.Z vévody se stal dobrý manžel.Staral se o ni pečlivě,každou chvíli chtěl vědět,jestli nemá hlad nebo jí není zima.Každou noc se s ní vášnivě miloval a zůstával až do rána,neměla vlastní pokoj a netoužila po něm.Proto bedlivě pozorovala reakci Waricka na přítomnost bývalé milenky.Vévoda mluvil s králem a Melissy si ani nevšiml.Pod stolem vyhledal Noiřinu dlaň a stiskl ji,chtěl jí uklidnit,dát vědět,že je tu,protože cítil,jak veliký má strach.Melisse věnoval jediný pohled.Očekával,že se brzy stane něčí milenkou,když jí vyžene,ale že půjde zrovna k baronu Geoffreymu?
„Jsem velmi spokojen s vaším výcvikem,Waricku.Jste mým nejvěrnějším vazalem.Vaši vojáci jsou nejlepší z celé mé armády.“
„Děkuji,sire.“ Noira zaslechla pochvalu,jíž král Waricka poctil a pocítila hrdost.Brzy po večeři odešla spát.Uprostřed noci ji probudila žízeň,ale pohár u postele je prázdný stejně jako postel.Vstala a psi zvedli hlavu.Kišu byl mrzutý,chybí mu lov,za to Ajrak spal zaslouženým spánkem,jeho úkolem je chránit celý hrad a hodně se naběhá.Bosky seběhla do kuchyně,která překvapivě není opuštěná.Warickův a hlas krále Richarda doléhaly až na chodbu.Tak proto ležela sama a ona už myslela, že ….
„Jsem jen o deset zim starší než ty Waricku.“
„Já vám jsem vděčný za život.“
„To už je stará historie,stonásobně jsi mi to vrátil.“
„Vypátrám,kdo je vůdce odboje proti vám.Svým zraněním jsem byl zdržen,ale zvládnu to.“
„To je ono!“ Bosá Noira v plátěné noční košili vběhla do kuchyně.
„Noiro,co tu děláš?“
„Prosím nezlob se,Waricku,měla jsem žízeň a zaslechla váš rozhovor.To tvé zranění...Buď sám ten vůdce nebo jeho posel..musel být s tebou na tom lovu a zranit tě.Vědí všichni,že si to nepamatuješ,a že jsi nic neviděl?“
„Ano.“
„To ti zachránilo život.“
„Nestůj bosá na té chladné zemi.“ Zvedl ji do náruče a posadil na klín
„Neboj všechno zjistíme.“ políbil ji

Druhý den se Noira vydala na lov.Šťastný Kišu klusal své paní po boku a užíval si volnosti.Ulovili dva zajíce a vyčerpaná dívka se posadila na veliký kámen.
„Její Milost vévodkyně,bez manžela a sama?“
„Co tu chceš Melisso?“ Noira se bleskově otočila a zadívala se rusovlásce do očí.
„Zabít tě.“
„Zabít?!Proč?“
„Vzala jsi mi Waricka,já měla mít titul vévodkyně.“
„Už ses pustila do budování titulu baronky a zjevně úspěšně.“
„Ale abych mohla být baronkou musím se tě zbavit.“
„To nedává smysl.“
„Ale dává.Když to neudělám nebudu se mít za koho provdat.“
„Blázne,pořád nechápu.“
„Huso! Geoffrey velí odboji proti králi.To on zranil Waricka.“
„To se Warick dozví...“ Noira temně zavrčela a vztek jí ovládl.
„Kde tě vévoda vyhrabal?Ničemu nerozumíš.“
Noira očima prozkoumala nejbližší okolí a Kišu nebyl nikde vidět.Její miláček určitě běžel pro pomoc,vycítil nebezpečí.
„Nevzdám se bez boje.Vidíš ty zajíce? Kdo je podle tebe ulovil?“
„Ten tvůj čokl.Než jsem přišla k Warickovi žila jsem na dvoře krále Karla,žil tam jeden muž jménem Chardan a jemu patřila tahle dýka...“ Mladá žena odhalila zubatou dívka se zlatou rukojetí a srpovitou čepelí. Třpytivá zlatá ladila s krvavě rudými rubíny a křišťálovými safíry.
„Podřežu tě jako kachnu,couro.“
Noira využila znalost lesa a výhodu překvapení.Rozběhla se mezi stromy,vědoma si své dobré fyzické kondice.Chladný pichlavý vzduch bolí na prsou a sníh zlověstně křupe pod nohama.Několik větviček nemilosrdně odhrnula a jiné jí šlehaly do obličeje.Slyšela dusot Melissiných nohou za sebou a tlukot vlastního srdce bušil do spánků.V dálce se zaleskla měděná korouhev srubu.Teplý lesklý kohout se zatřpytil nadějí.Můj srub...A Ocelová struna !Pořád visí nad krbem.I přes klopýtnutí a jistou ztrátu náskoku běžela s menší beznadějí.Noira skoro vyrazila dveře z pantů a agresivně strhla štíhlou katanu ze zdi a zaujala bojový postoj.Nesnášela boj.Pach smrti čpěl okolo a černá dáma,nejvěrnější děvka světa kroužila kolem,cítila strach umírajícího a těšila se až se nasytí.Noira si vykasala sukni a vyběhla ven.Schovala se za chaloupku,i když ví,že ušetří jen několik kraťoučkých chvilek,stopy ve sněhu ji prozradí...
„Hloupá huso!Stopy ve sněhu říkají,kde jsi!“
Schovala katanu za zády a v tichosti vyčkávala nepřítele.
„Chardan mne toho naučil dost.Vykrvácíš,ale nejdřív ti rozpářu břicho.“ Smrt stála pět sáhu daleko a blížila.
„Pes,který štěká nekouše!“
„Ti tví čokli,nedivila bych se,kdyby ten tvůj bastard ,měl psí hlavu.“ Noirou zacloumal vztek,ale nenechala se strhnout,věděla,že i sebemenší chyba jí může stát život.Zdánlivě ledabyle se opřela o dřevěnou stěnu.Melissa se přiblížila.
„Už ses smířila?“
„A ty?“ zněla vyzývavá odpověď
„Warick bude vždycky milovat mě.Oplaká tě povinný měsíc a pak mi skočí zase do postele.“
„Za to pro tebe neuroní ani slzičku.“
V tmavých očích zaplál hněvivý oheň a vražednice napřáhla ruku se srpovitou dýkou.Štíhlá čepel švihla vzduchem a výbrus se zaleskl v paprscích slunce odrážejících se od zledovatělých krystalek sněhu.Než se stačila nadechnout uťal jí samurajský meč paži v lokti a další chvatný sek oddělil hlavu od trupu,prokrojil tkáň jako kdyby ani neexistovala a usekl cop rusých vlasů.Dýka se schovala do sněhu a nechala po sobě na povrchu otvor nezvyklého tvaru.Noira zhnusena vším klesla v měkkých kolenou a vyzvracela snídani.Klesla do čistého sněhu vedle rudé skvrny a omdlela.

Otevřela oči a pohled na lehký meč visící nad krbem jí přesvědčil,že to nebyla noční můra.Otočila hlavu a pohladila spícího Waricka po vlasech.
„Už jsi vzhůru,to je dobře.“ z jeho hlasu čišela úleva.
„Co naše miminko?“
„Je v pořádku,koupele z dubové kůry proti omrzlinám,já vím.“ Nečekala,že by si to pamatoval.
„Waricku,to všechno baron Geoffray.Chtěl tě zabít,aby jsi už nemohl cvičit královy vojáky.On je vůdce těch zrádců.“
„Zadrž.“ položil jí prst na ústa. „Všechno vím,Noiro.Geoffrey se pokusil dokončit své dílo,ale Ajrak mne zachránil,ukousl mu zápěstí.Chtěl mne bodnout.Bude souzen a odsouzen,už můžeme žít v klidu.“
„To ano ale doma.“
„Vždyť jsme doma.“
„Já ne.Chci do svého srubu.Tady je všechno moc formální a je tu moc lidí.“
„Lásko,to nejde.Slibuji ti,že tam můžeme spolu utíkat,chodit na procházky a trávit vášnivé noci,ale já mám povinnosti ke králi.“ znělo to skoro jako výmluva,ale Noiře to začínalo být jedno,kde bude hlavně když budou spolu.
„Zopakuj to!“
„Mám povinnosti ke králi.“
„Ne to,to oslovení.“
„Noiro, nějak ti nerozumím.“ nechápavě poznamenal.
„Nazval jsi mne láskou...“
„Víš,já jsem bojovník a láska muže oslabuje.Jako vévoda si nemohu dovolit být slaboch.Až budu starý,dovolím si být slabý a milovat tě.“
„Co je to za hloupost?“ Noiru uchvátil hněv,ona ho přeci miluje a jako slaboch se rozhodně necítí,vždyť dokázala bojovat o život a jejich dítě.Rozesmál se na celé kolo.
„Jen tě provokuji,to víš,že tě moc miluji,jinak bych si tě nebral.“
„Vzal sis mne kvůli miminku.“
„Ne,kvůli němu ne.To si tak málo pamatuješ?“ připomněl jí rozhovor,který spolu vedli o svatební noci.
Usmála se a zavrtala se do kožešin.Noiřin život se během krátké doby velice změnil a těžko říct,jestli k lepšímu nebo horšímu,to prokáže čas.
Venku se proháněly vločky a dva psi se, nasyceni hrou, vrátili do ložnice svých pánů a lehli si před krb.
Ano,tady je její domov.