Už nemůžu (1. strana) | Články

Autor : Annie 15. ledna 2013 Povídky

Mám novou povídku, kterou budu psát jen občas. Je to povídka proti mým depresím. Ti, kteří mě znají, ví, čím si procházím, co prožívám. Vlastně je to inspirováno mnou a mým životem. Teda i představami, ale pak už ani moc ne.

1. kapitola

Probudila jsem se jako každý den ráno s depresí. Budila jsem se s vědomím, že se s ní dneska určitě zase pohádám. Ano, sice jsem v pubertě, ale už nemůžu. Moje myšlenky na smrt jsou každým dnem silnější a silnější. Mojí prozatímní jedinou útěchou je řezání se do zápěstí. Začala jsem s tím celkem nedávno. Je podzim, takže naštěstí se nosí dlouhé rukávy. To bylo jediné, co mě zachránilo. Ani nepřemýšlím, jak to budu maskovat v létě, protože se nechci léta dožít. Neplánuji si ani letní brigádu, nic takového. Aniž bych se převlékla, usedla jsem ke stolu a začala tvořit další můj výkres. Postupem let jsem pochopila, že je zbytečné ukazovat jí nějaký výkres. Jakýkoliv výkres, třeba ten, co kreslí malé holčičky sebe a mámu. Jak si ho pak mámy dávají na lednici a po několika letech se na ni šťastně dívají. Když jsem něco takového nakreslila já, skončilo to v šuplíku někde zahrabané. Ani nevím, kde to je. Mám štěstí, že jsem nemocná. Nemusím do školy. Soustředěně kreslím obrázky.
Jmenuji se Rebeka. Je mi 16 let. Ano. Vím, že je to období puberty, vzdoru, atd. Chodím již na střední školu, která mě baví. Zatím ji zvládám. Bavím se s každým ve třídě. Nemám však nejlepší kamarádku. Tu jsem nikdy neměla. Nikomu ve třídě však nedůvěřuji natolik, abych jim řekla své trápení. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikdo to ani vědět nechtěl. Mým koníčkem je kreslení. Velice ráda kreslím, přestože to neumím. Když se nad tím zamyslím, možná je to ten důvod, proč si moje výkresy nikdy nevystavovala. Nenávidím svoji postavu. Byla jsem nejtlustší ze třídy. To mi na sebevědomí moc nepřidalo. Také ráda píšu povídky, je jedno, jaké jsou.

10. září
Milý deníčku,
Dnes jsem se s ní zase pohádala. Nechápe mě. Ani se o to nesnaží. Někdy přemýšlím nad tím, zda jsem se narodila do správné rodiny. Třeba jsem se měla narodit někomu jinému. Někomu, kdo by stál o mé umění, ne někoho, kdo to strká do šuplíku. Mám pocit, že mě nenávidí. V hloubi duše doufám, že to není pravda, ale její chování tomu nasvědčuje. Nevím, co mám dělat…
Milý deníčku,
píšu sem ten samý den. Už vím, co mám dělat. Našla jsem to v koupelně. Měla to u kosmetiky. Obyčejná žiletka. Zkusila jsem to poprvé. Musela jsem se kousnout do rtu, štípalo to. Seděla jsem v koupelně na vaně. Všechna krev kapala rovnou do vany. Vyděsilo mě, kolik jí bylo. Rudý potůček se táhnul až k odpadu. Pak jsem se řízla podruhé, kousek vedle první. Krev stékala po ruce do vany. Pevně jsem zavřela oči, abych to vydýchala. Po chvíli jsem je zase otevřela. Dneska mi to stačilo. Cítím se výborně. Je mi líp. Můžu zase začít kreslit.

Dokreslila jsem obrázek, jako vždy jsem si ho dala do desek, aby mi vydržel dlouho. Musela jsem se nad svým výtvorem pousmát. Ani nevím, co mě to napadlo. Nakreslila jsem maskovaného muže s dívkou. Věděla jsem, že ten muž musí mít masku z nějakého důvodu. Zřejmě poškození tváře. Dívka byla krásná, ale jejich oči. Oči měli naprosto totožné. Nevím, co mě to napadlo. Vypadali jak otec a dcera. Byli k sobě naklonění, aby se mohli políbit. Dívka mu očividně věřila, protože nevím, jak by zareagovala kterákoliv jiná dívka. Už z jejich pohledu se dal vyčíst hluboký cit, který k sobě chovali.
Cit, který by nedokázala zničit ani smrt. Byla jsem se svým dílem spokojená, ale napadalo mě, proč z toho neudělat příběh.
Začala jsem kreslit další obrázek. Tentokrát to nebyl již nesmělý obrázek v oblečení. Leželi v posteli. Byli propletení v sobě. Tak moc byli do svého aktu zabraní. Zároveň byli zamotaní v dece, kterou dívka svírala v ruce, zjevně vzrušením. Jejich rty byly spojené v jednom vášnivém polibku. Dívka je oproti němu tak mladá. Jejich těla jsou na sobě natisknutá, přesto je dívka prohnutá v zádech úžasnou slastí, kterou jí to přináší. Celý obrázek byl vyvrcholení celého jejich aktu.
Musela jsem se vydýchat, když jsem ten obrázek dokreslila. Celou dobu jsem si představovala děj, kdyby to bylo skutečné. Připadala jsem si jako ta dívka, která s ním souložila. Taková neskonalá touha být na jejím místě. Pousmála jsem se nad svojí představou. I tento obrázek jsem si schovala do desek.

Další články v kategorii Povídky:

18.01.2013 - Konec pouti
18.02.2013 - Lesk a bída dospělosti
15.01.2013 - Už nemůžu
14.01.2013 - Trpasličí hostina
29.12.2012 - Strašlivé večerní pohádky

Kdo hodnotil článek Už nemůžu?
Amthauer (1.00*), rafaela (1.00*), Shadday (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Vypisuje se 15 z celkem 15 příspěvků1

Shadday - 15. února 2013 02:41
	V tomhle dílku nehledě na styl napsání je pro mě něco více. Mám pocit, že jsi tam dala kus sebe, jakoby ses potřebovala sama vyzpovídat. Já mám rád depresivní věci a líbí se mi i jak popisuješ ten akt nakonci :)

Amthauer - 20. ledna 2013 11:37
	Saia 20. ledna 2013 07:34 Hlavně je problém, že ve většině případů se toho románu, ba vůbec aspoň dalších dílů, ani nedočkáme. - What is a life devoid of strife?

Amthauer - 20. ledna 2013 11:37
	Saia 20. ledna 2013 07:34 Myslím, že u Ronkara jde úplně o něco jiného. Tam totiž naopak byla povídka velmi dlouhá. - What is a life devoid of strife?

Saia - 20. ledna 2013 07:34

Amthauer 18. ledna 2013 23:31

Jasně, já chápu, jak to myslíš, jen odhaduji ten "hlavní důvod". :-)

Ano, parcelace povídky není úplně ideální, v takovém případě je to jistě lepší dělat jako Ronkar, který to odesílá po částech, až když to má napsané celé.
Problém je možná i v tom, že někteří lidé zkrátka nevidí velký rozdíl mezi povídkou a románem a tak nějak souhrně vše označují jen jako povídku.
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Amthauer - 18. ledna 2013 23:31
	Amthauer 18. ledna 2013 23:31 A z obrázků jednotlivé výřezy. A budou se dělat trailerové jeskyně, ve kterých se bude hrát jen dva dny, to jestli to hráče zaujme. :D - What is a life devoid of strife?

Amthauer - 18. ledna 2013 23:31
	Saia 18. ledna 2013 13:43 Není lepší sebrat trochu odvahu do hrsti a přijít s celou povídkou? To je je sice pracnější, na druhou stranu celá povídka má i větší šanci, že zaujme. Jiná situace je při parcelaci románu, ale parcelovat povídky... to za chvilku budou autoři posílat básně po slokách. :) - What is a life devoid of strife?

Saia - 18. ledna 2013 13:43
	Amthauer 17. ledna 2013 19:12 Jistě, protože chtějí vědět, jestli to čtenáře zaujme a má cenu pokračovat ve zveřejňování, popřípadě psaní. Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Amthauer - 17. ledna 2013 19:12
	Všímám si i u jiných autorů, co nám posílají články, že to je rozšířený trend: totiž psát jakési poloúvody, s tím, že snad později přijde plnokrevná povídka. No, ostatně jsme v době, kdy ani trailer na teaser není nenormální věcí. - What is a life devoid of strife?

Saia - 17. ledna 2013 19:09
	Annie 16. ledna 2013 22:28 Tady ale nejde o další "kapitoly", ale o tuhle. Pokud chceš zaujmout čtenáře, je právě ta první důležitá. Je jedno, jestli v těch dalších bude nějaký děj, který by zaujal, protože právě tímto okamžikem ztratíš drtivou většinu. Na tomhle by to chtělo zapracovat. Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Annie - 16. ledna 2013 22:28
	Saia 16. ledna 2013 20:35 Já nevím... tohle jsem psala před nějakou dobou... A podle dalších kapitol se děj line pouze z čiré fantazie. Krátké to je, protože je to rychleji čitelné.

Saia - 16. ledna 2013 20:35
	Upřímně - dočetla jsem to jen z toho důvodu, že je to krátké. A jsem z toho taková dost... Rozpačitá. Neměla bych nic proti stylu/způsobu psaní, jako proti tématu samotnému. Upřímně. Je fajn, že ti to pomáhá od depresí, ale co to má dát čtenáři? Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Annie - 16. ledna 2013 19:16
	Amthauer 16. ledna 2013 14:01 V pořádku... Moc lidí nezná můj styl psaní :) Proto je to v pořádku.

Amthauer - 16. ledna 2013 14:01
	Annie 15. ledna 2013 21:54 Potom v pořádku a promiň, že jsem si myslel, že to překračuje meze autorské fabulace. ;) - What is a life devoid of strife?

Annie - 15. ledna 2013 21:54

Amthauer 15. ledna 2013 18:57
Omlouvám se. Slovo "matka," tam není uvedeno z kontextu s její matkou z jednoho prostého důvodu... Prostě ji nenávidí. Ale ono je to už celé napsané a já to nemůžu měnit, protože bych v tom pak měla sama guláš... Kdyby se počkalo do dalších kapitol, je poznat, že už to není ani trochu skutečné. Je to jenom výplod mé fantazie... Mohla bych napsat něco, co by na to sedělo, ale tohle mi schválil i učitel na český jazyk. Já jsem zvyklá takto psát a ještě si nikdo nestěžoval, že by se jim to nelíbilo.

Amthauer - 15. ledna 2013 18:57

Nejprve technické poznámky, tedy zejména stylistické, protože gramatika byla docela v pohodě.

Jakýkoliv výkres, třeba ten, co kreslí malé holčičky sebe a mámu. Jak si ho pak mámy dávají na lednici a po několika letech se na ni šťastně dívají.

Zde je nejasná práce se zájmeny. Obě dvě věty můžou znít dost nejasně a být matoucí. Možná místo "co" použít "jaký" a místo "na ni" napsat "na nakreslenou holčičku (a mámu)".

V prostředním odstavci není jasné, kdo tě nechápe, kdo tě teoreticky nenávidí. Domyslel jsem si, že řeč bude snad o mámě, ale jelikož nikdy předtím není zmíněna, je to zas trochu nejasné. Popravdě jsem si ve druhé větě myslel, že "se s ní zas pohádám" odkazuje k "depresi", tj. jedná se o jakousi personifikaci boje s tímto psychickým fenoménem. Obecně by dílu prospělo víc podstatných jmen.

Dívka byla krásná, ale jejich oči.

Takhle to vypadá jako věta, které něco chybí. Jestli chceš napodobit mluvený styl a poukázání na oči, tak by bylo záhodno napsat třeba "ale ty jejich oči".

Co se samotného tématu týče, tak doufám, že se jedná o autorskou stylizaci či maximálně pózu. Pokud ne, nebudu moralizovat tak či tak, jen řeknu svůj pocit, že takhle myslí snad dokonce většina teenagerů a že drtivá většina z nich si po dvacítce uvědomí, jak byli hloupí. Nemluvě už o tom, že je asi milión lepších cest z deprese, než žiletky, nenávidění rodičů a kreslení červené knihovny.

Spíš poukážu, proč to moc nepatří na Arag a proč to prošlo s odřenýma ušima. Protože to je záznam na blog, nebo dejme tomu status na Facebooku. Vyjadřuje jen pár pocitů a pár naprosto dějově nezajímavých událostí.

Události jsou podány deníkově a jako záznam přemýšlení, to by ještě nevadilo, ale chybí jim snad vše, co by měl příběh mít: uvození, konflikt, gradaci, krizi, pointu ad. Tedy, abych byl přesnější, co by měl mít příběh čitelný širší základnou čtenářů. A jestli na základnu čtenářů kašleš a píšeš pro sebe či kamarády, proč to dávat na veřejné místo na webu, které slouží očividně pro povídky a beletrii, nikoliv pro zpovědi a blogové zápisky. Ono to ostatně ani jako nějaké zachycení pocitů neobstojí, jsou totiž k uzoufání neoriginální. Ano, věřím, žes je psala s dojmem "tryskání" z tvého nitra, jenže obdobné tryskání má skoro každý v tomhle věku. Stačí ostatně projít web. Je toho, že by se to dalo vidlema kydat.

Snad můj komentář a hodnocení nepovedou k nějaké seanci s žiletkou. Doporučil bych vážit si sebe, svého okolí a vyhledávat radost. Popř. začít s chlastem a sexem...

*
- What is a life devoid of strife?

Vypisuje se 15 z celkem 15 příspěvků1

Už nemůžu (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Články

Už nemůžu

Komentáře ⇓

Záložková navigace

Chat (0)

Uživatelé (4 online)

Skiny

Galéria (fantasy)

Resize (tmavý)

Light (světlý)