V zákopech (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Podzemní déšť byl snad všudypřítomný, zaléval zákopy, ničil krajinu a znepříjemňoval život vojákům rozestaveným v zákopech. Matyáš se také krčil v jednom z těch zákopů. Na jeho „impregnovaný“ plášť dopadaly kapky životadárného a také životaberného deště. Přitáhl si plášť, aby mu nenapršelo za krk a dál se opřený o svou pušku snažil co nejvíce uniknout dešti. Býval to mladý, silný, pohledný, blonďatý muž s jemně vystouplými lícními kostmi. Ze zelených očí mu kdysi zářila odhodlanost a spokojenost. Inteligence se v těch zelených očích taky blýskala a dosud blýská.  Zvenčí vypadal pořád jako silný a bojeschopný voják. Ale pouze zvenčí. 

*****

„To je seržant Matyásh Lipovsky, či jak se to čte. Přezdívají ho Maty, pane. Patří k výsadkářům.“ ozvalo se anglicky.  
„Je to cizinec?“ promluvil autoritativní hlas.
„Ano, pane.“
„Dobře, povede kulometné družstvo a spolu s ním nám poskytne krycí palbu. Seznamte ho s úkolem a ať má za pět minut u sebe jen munici a pušku.“
„Ano, pane!“ 

*****

Vojín Lark Hilton seznámil „Matyho“ s instrukcemi pro následující hodinu. Za daných pět minut. Už stál spolu s ostatními muži nastoupený a poslouchal majora Hestra. „Hlavní je rychlost.“
To byla pointa veškerého Hestrova povídání.
„Pokud budete rychle hotovi, nic se vám nestane.“
A podobné bláboly. Každý z chlapů to věděl: těmito „kecy“ je přesvědčili akorát tak v den D, ale později to už říkali, jen aby se neřeklo. Každý si tehdy myslel, že jemu se stát nemůže, že by ho zastřelili. Sice všude kolem viděli zohavená těla Yankeeů i Němců, ale je to přece potkat nemohlo. Matyáš si zase vzpomněl, jak byli tehdy naivní. 

*****

Matyáš se s kulometným družstvem, s vojáky které znal pouze od vidění, ale i přesto by za sebe navzájem položili životy, plížil Holandskými poli. Nebyla to zas až tak tichá záležitost, protože s kulometem se tak tiše prostě nedá jít. Naštěstí to přehlušil déšť. Družstvo pokračovalo směrem k cíli, který byl ještě vzdálen asi kilometr.
„Crrn crrrn,“ ozvalo se, když zrovna procházeli malým lesíkem. Spojař v družstvu přiběhl k Matyášovi a podal mu dnes již velice zastaralé sluchátko.
„Matyás Lipovsky? Tady Hestr. Ihned vyrazte na 24351, opakuji, ihned vyrazte na 24351. Rozumíte? Cíl byl změněn! Je to nesmírně důležité. Naše hochy napadla německá přesila!“
„Rozumím, pane, dorazíme tam tak za pět minut.“
„Honem chlapi změna „kurzu“ jdeme teď na 24351!“
Kulometné družstvo začalo sprintovat k cíli. Nebyla to nenávist k Němcům, co je hnalo, pouze věděli, že ti co pro ně běželi, by bez zaváhání udělali pro ně to samé.  

*****

Už z dáli byly slyšet výstřely. Matyáš sklepal svou pušku M-1 z ramene, ale tempo neubral. Družstvo se rozvinulo do takového malého frontálního útoku. Přibližovali se k malému kopečku, za kterým měly být systémy zákopů ještě od první světové války. Čím blíže byli kopečku, tím rychleji běželi a krčili se. Těsně před horizontem už běželi s hlavou a trupem prakticky u země. Pak to uviděli! V jednom ze zákopových „bunkrů“ se bránil asi tucet spojeneckých vojáků a nepřátelští vojáci se už připravovali k frontálnímu útoku, který by pro zbývající muže znamenal smrt. Jedinou výhodu, kterou měl Matyáš s družstvem, bylo to, že o nich nevěděli a tudíž by to neměl být zas až takový problém.  Čtrnáct mužů ulehlo na trávu, tak aby za horizont koukali pouze hlavně kulometů. Matyáš si lehnul, levou ruku opřel loktem o zem. Pušku opřel o rameno a mířidly začal hledat nejbližší skopčáckou hlavu. Když ji našel, Němci už vylézali ze zákopu a začali frontální útok. Matyáš se připravil na to, na co se připravoval celé ty dva roky výcviku v Americe. Jistě už dříve zabíjel, ale tohle bylo jiné, tady tihle mladí Němci stojí jako prasata na porážce. Ne tedy, že by byl nějaký chudinka, který prostě nedokáže zmáčknout spoušť, ale jeho pohled na věc se změnil asi před měsícem.

***** 

Zrovna byl jejich pluk v Belgii a Matyášovi vyprávěl jeden paragán z jiného pluku, o chlapovi jménem Sam z jejich roty.
„Měli jsme zajmout skupinku Němců schovávajících se v jedné stodole ve vesnici Kyblhooven.“
Nad tím se Matyáš jako Čech pousmál, paragán si toho všimnul, ale pokračoval ve vyprávění.
„No, a my jsme je zajmuli, nebyl to žádnej velkej problém, sotva na tu stodolu chlapi vypálili pár min, Němci už lezli s rukama nahoře. No a ten chlápek Sam řekl, že si je vezme na starost a pozval je do hospody na jedno točený, normálně jen tak, jako by to bylo pár kámošů, co zrovna nemají co na práci,“ vyprávěl paragán. „Tak pokecali a ty mladý Němci mu vyprávěli, kde pracovali, kde se narodili a takový ty bláboly, no a když už byla zavíračka, tak vyšli před hospodu a Sam vytáhnul svýho Thomsona a normálně všechny chladnokrevně postřílel, a to ani nebyl opilej, pozor! Sotva si dal jedno pivko. Vod tý doby si na něj všichni dávaj bacha, protože sice jsou to jenom Němci, ale tohle je prostě prostě…“
V té době si Matyáš uvědomil, že Němci jsou taky lidi, akorát mají tak trochu tím Adolfem vymyté mozky.

***** 

Nakonec přece jen vydal pokyn a sám si potvrdil, že olovo má na lidský organismus velice negativní účinky hlavně v oblasti čelní. Sedm kulometčíků začalo pálit a systematicky čistit „pole“ před nimi. I oni se o negativním vlivu olova přesvědčili, ale i v jiných oblastech než je čelní. Tobiáš si vzal jednoho kulometčíka a spolu s ním obešli kopeček a začali z těch míst pálit. Německý velitel snad musel být úplně zabedněný, když hnal své muže pořád proti proudu kulek. A němečtí vojáci za sebou museli mít opravdu dobrý výcvik, když ho ještě poslouchali. Místo aby se stáhli zpět do zákopu, pořád běželi kupředu. Tucet amerických vojáků dole v zákopu pod kopečkem situaci pochopilo a začali se také činit. To už se Němci přece jen stáhli. Museli mít obrovské ztráty. Hned v první sekundě palby muselo zemřít přes pět mužů. Už byla slyšet jen krycí palba amerických kulometů. V tomto relativním klidu se Matyáš s vojínem rozeběhli k vojákům v „bunkru“.
„Kolik jich tam ještě je?“ zakřičel do zvuku kulometů Matyáš.
„Asi čtyřicet, přepadli nás a zabili 50% našich mužů!“ hlásil poslušně vojín z bunkru. Maty se pousmál
„Tak je doděláme, ne?“ řekl s úsměvem a všechno z něj spadlo.
Ten tlak ta nejistota, prostě všechno.
„To si děláte prdel, pane?“ ozvalo se mnohohlasem.
To už se Matyáš jal vydávat rozkazy.
„Pět mužů tady zůstane a pomůže kulometům nás krýt. Nějaký odstřelovač tu je?“
„Já, pane,“ řekl muž s havraními vlasy a ostře řezanou tváří.
„Dobře vezmi to támhle na stranu toho kopce, měl bys je tam mít jako na dlani, zbytek za mnou!“
Tak pravil Matyáš a vydal se pravým zákopem směr „Wehrmacht“. Kulomety nutily Němce být zalezlé v zákopu, tak že to šlo docela hladce, až k místu kdy měli nekrytí přeběhnout přes krátký úsek a polovina kulometného družstva musela přebít.
„Ty, ty, ty a ty odjistíme granáty a na tři hodíme; raz dva tři.“
Granáty se vznesly do vzduchu a v tu chvíli krycí palba oslabila. Ozval se výbuch a Matyášovi muži vylezli a sprintovali přes trávu. Tři muži padli pod německými kulkami, zbytek se bezpečně dostal do zákopu na „německé straně“. Matyáš jako správný velitel šel vepředu a v řadě za sebou postupovali zákopem. To už kulomety znovu spustily naplno. Za zatáčkou už byl bunkr a v něm se měli ukrývat němečtí vojáci. Právě odtamtud k nim přiletěly dva granáty. Původně měly vyletět tři, ale to už začal pálit americký odstřelovač. Odjištěný granát dopadl na zem a vybuchl. V tom okamžiku se spojenci pod Matyášovým velením zvedli, naskákali do „bunkru“ a začali kolem sebe střílet jako šílení. Pro nováčka se to mohlo opravdu zdát jako neřízená a zběsilá střelba, ale zkušený voják viděl, že jednotka sedmi mužů pracuje jako jeden muž jako mlýnek na maso a v tomto případě to bylo opravdu dobré přirovnání.  Díky obrovskému štěstí se jim tento bunkr podařilo obsadit beze ztrát. Další bunkr se dobrovolně vzdal, Němci si asi podle počtu střel a rychlosti útoku mysleli, že stojí proti mnohonásobné přesile.

***** 

Spojenci vyhráli jen díky prvku překvapení, velkému štěstí a následnému masakru, po kterém zůstal jen německý koktejl. Už při dřívějším střetu padlo sedm Němců a dvacet čtyři Američanů. V boji kdy se dostavil seržant Lipovský, padlo třicet pět Němců a tři Američané. Patnáct zajatých Němců odvedli Američané a Čech do tábora 82. výsadkové divize. Kde byl Matyášovi udělen stříbrný kříž za vynikající službu a dále vojínům Keinovi, Harrymu a Lawrecovi udělen bronzový kříž.