Václav, svatý? (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hlasitá hostina, vzduchem létají hrubé žerty a ohlodané kosti. Stolující už ztratili většinu zábran, převážně vlivem piva a ředěného vína, které se prolévá hrdly v ohromném množství. Oslava jak má být. Nakonec je co slavit. Vždyť je posvícení! A navíc má hradní pán ještě jeden důvod, narození prvorozeného syna! Není divu, že si tuto událost nenechal ujít ani jeho bratr. Sedí teď v čele stolu, s novopečeným otcem po pravé ruce. I když se baví stejně bouřlivě jako ostatní, není to způsobeno alkoholem. Číše stojící u jeho ruky je dopitá sotva do poloviny, což není obvyklé, protože kníže je proslulý svou zálibou v dobrém víně a tohle je nejlepší, jaké můžou rozsáhlé sklepy Boleslavi nabídnout. Mezi družným hovorem a hlasitým smíchem občas zaletí překvapivě chladným a přímým pohledem k svému bratrovi, jako by mu tím chtěl naznačit, aby se také držel od lahodných nápojů dál. Ten vypadá nespokojeně a nejistě, ošívá se pod přísnými pohledy svého bratra a cítí se velmi nejistě a poněkud rozhořčeně. Vždyť slaví narození svého syna a nemůže se ani pořádně napít. Ale co se dá dělat, hněv jeho bratra dokáže být velmi strašlivý, jak už několikrát poznal. Hodokvas vrcholí. Náhle kníže vstává a vyzívá všechny k odchodu. To je poněkud nezvykle a nadmíru nespolečenské, ale co se dá dělat. Panovníkovi se nesmí odporovat! Ti, co se ještě udrží na nohou, pomáhají v odchodu těm ostatním. Občas někdo prohodí ve dveřích nějakou štiplavou poznámku, ale jen tak, aby ji kníže nemohl zaslechnout. Ani hradní pán není zrovna nadšený. Rozhodně si představoval tuhle velkolepou oslavu trošku jinak. Nakonec se sál vyprázdní, až na Boleslava a jeho bratra. Ten se po chvíli zvedne a přejde na druhou stranu místnosti, kde praská rozměrný krb. Jeho žár je příjemný, je totiž už konec září, venku je sychravo a první mrazíky už ověnčily stébla trav. Sníh už rozhodně není daleko a tenounké plamínky ohně zaženou zimu i pochmurné myšlenky. Kníže si posune vyřezávané křeslo blíže ke krbu a naznačí bratrovi, aby udělal totéž. Nově přiložené poleno zvíří oblaky jisker a čerstvý plamen poněkud rozjasní ponurou temnotu, která v místnosti zavládla. I přes všeobjímající tmu je v záři plamenů znatelná vzájemná podobnost obou bratrů. Boleslav je sice poněkud menší než jeho svalnatý bratr a liší se i mírným předkusem, ovšem charakteristická protažená tvář a vysoký úzký nos nenechává místo pochybnostem. Mladší z obou bratrů už nevydrží napětí panující v šeru a vyhrkne: „Co po mně chceš? Proč jsi mi zkazil tenhle večer? Měla to být skvělá oslava pro mého syna!“ Václav po něm šlehne dalším chladným pohledem svých modrých očí a posune se na své židli tak, aby se mu sedělo pohodlněji. „Klid, bratře, všechno se dozvíš. Ta oslava byla velkolepá i tak, možná až moc, na obyčejného správce.“ Ve Václavově hlase se mihne pobavení, když sleduje, jak poslední slovo zkřivilo bratrovu tvář do nesouhlasné grimasy. „Vadí ti to? Vadí ti, že jsi jen mým vazalem? Chtěl bys víc?“ Provokuje ho dál a upřeně ho pozoruje. Boleslav se zavrtí. Bojí se bratrovi cokoli říci. Samozřejmě, že mu to vadí! Nedá mu to spát, žere ho to ve dne v noci, někdy má pocit, že už z toho blázní! A teď, konečně, když se narodí jeho syn, jedna z mála věcí, které ho dokázali rozptýlit, přijede si Václav sem a takhle všechno zkazí. Bojí se mu to ale říci do očí. Dlouze se zadívá do plamenů krbu a potom pomalu prohlásí: „Ne, nevadí mi to, bratře, jsem zcela spokojený s rolí, které se mi dostalo.“ Pro sebe si myslí ovšem něco docela jiného. Václav, jako by četl jeho myšlenky, se začne temně smát. „To určitě, bratříčku, já ti věřím, jak ty jsi spokojený!“ Najednou jeho hlas ztratí veškerou veselost a je strohý a chladný jako ocel. „Ne, vím, že ti to nestačí, že tě sžírá touha po moci a síle, ta touha našeho rodu, kterou jsi zdědil spolu s otcovou krví! Vím, že ti hlodá v hlavě jako červ, nemusíš mi nic vykládat.“ Václavův nový tón Boleslava nejprve vyděsí, ale jak Václav pokračuje, začíná se ho zmocňovat stará nenávist, kterou ke svému většímu, silnějšímu a chytřejšímu bratrovi cítí už odedávna. Vždycky ho dokáže během krátké chvíle vytočit na nejvyšší míru. Vstane tak prudce, že převrhne křeslo. Rána roztrhne okolní ticho a z hloubi rozlehlého sálu se v několikanásobné ozvěně vrátí. Zrychleně dýchá. „Bratře. Nech takové řeči, Bůh to chce tak, jak to je. Odevzdal jsem se plně do jeho rukou.“ „Bůh. Všichni o něm mluví a polovina z lidí ve skutečnosti vzývá staré bohy. Nic není, jak to vypadá...“ Zamyslí se Václav. „O čem to mluvíš? Každý, kdo věří v Boha, v něj věří úplně a čistě a ostatní budou zatracení. Proč by se někdo přetvařoval?“ „Ach bratře, vždycky jsi byl v otázkách víry tak naivní. Vlastně skoro ve všech otázkách. Jsi prostě omezený hlupák, který nemá ani tušení o tom, jak to chodí v opravdovém světě. Proto jsem tě taky poslal sem, mezi tyhle... prosťáčky.“ Odtuší. „Proto a taky proto, že jsem tě prostě nikdy nemohl vystát, jsi tak nemožný.“ „Možná jsem, ale rozhodně se nerouhám!“ vykřikne ještě o něco rozhořčeněji Boleslav. „Nech těch hloupých řečí. Ty že se nerouháš? A copak nevíš, že pravý křesťan nesmí nikdy nenávidět? A co ty? Vždyť tebe mučí nenávist ke mně dnem i nocí. Rouháš se každým okamžikem, kdy tě spaluje touha po trůnu, po mém trůnu!“ Václav se potutelně zašklebí. Tentokrát to Boleslav už nemůže vydržet. Václav totiž uhodil na jeho slabou strunu. Jeho samotného už tohle napadlo a těch myšlenek se děsil. Proto teď ze sebe chrlí slova nejen na obhajobu proti Václavovi, ale proti sobě samotnému a svým vlastním pochybám. „A jak bych tě neměl nenávidět? Jsi darebák! Tváříš se před lidmi jako světec. Myslíš si, že nevím o těch tvých vrazích, co v noci objíždějí zemi a odstraňují ty, kdo se opováží o tvé svátosti pochybovat? Samozřejmě, že tě nenávidím! Odvrhl jsi svého vlastního bratra mezi tyhle prašivé Pšovany a jako by ti to nestačilo, ztrapnil jsi mě na oslavě narození mého vlastního syna svým nemožným a arogantním chováním. Kdybych měl možnost, nejraději bych tě zabil! A nebo sebe, za to, že nemůžu udělat nic proti té tvé mrzkosti a prašivosti! Jsi teď spokojenější, když to víš?“ Ta slova vyděsí i jeho samotného. Václav ale vypadá naprosto klidný. Ani nezvedne oči a stále se zachmuřeně dívá do plápolajícího ohně. V jeho obličeji se neukáže jediný záblesk překvapení. Boleslav stojí opařen svými slovy několik kroků od něj, pod ním leží převrhnutá židle. Chvíli je v místnosti mrtvé ticho, přerušované jen praskotem polen. Nakonec se Václav pomalu zvedne a přistoupí k bratrovi. „Ano, rozhodně ano. Ostatně to vím už dávno. A nejsem sám, ví to vlastně každý, kdo v téhle zemi něco znamená. A to je také důvod, proč jsem za tebou přijel.“ Řekne tiše a nic nechápajícího bratra pomalu posadí do křesla, které mezitím zvedl. „Poslouchej, bratře, nepřišel jsem za tebou, abych si prohlédl tvůj nový hrad, natožpak abych oslavoval narození nějakého spratka. Ne. Jsem tu kvůli důležité státní záležitosti.“ Boleslav stále ničemu nerozumí. Napůl čekal, že ho Václav probodne nějakou skrytou dýkou, nebo že odejde z místnosti a poštve na něj někoho ze své družiny. V každém případě se mu zdála smrt jistá. Co rozhodně nečekal bylo, že na něj bratr začne vlídně hovořit. Je tak zmatený, že se nebrání, když ho Václav usazuje do křesla a úplně přehlédne hanlivou poznámku o svém synovi. Nic nechápe a neklade odpor. Snaží se vyrovnat s nově nastalou situací. Václav se znovu posadí do křesla vedle něj a přiloží do ohně další poleno. Minuty ticha. Nakonec opět promluví Boleslav. „Co po mně chceš bratře? Proč jsi přijel? Od kdy se mnou probíráš státní záležitosti?“ Teď hledí přímo do modrých vypočítavých očí svému knížeti, svému bratru. „Je na čase, abychom se usmířili, abys i ty vstoupil do politiky jako vládce, bratříčku.“ Ušklíbne se Václav nepříliš přesvědčivě. „Nerozumím ti, země přeci může mít jen jednoho vládce, bratře. A tím jsi ty a zřejmě ještě dlouho budeš.“ Řekne a se závistí pohlédne na bratrovu mladou a štíhlou, ale svalnatou postavu. „Pleteš se, Boleslave, věci se mění. Sasský vévoda Jindřich dostal mrtvici, slyšel jsi o tom? Německo bude zřejmě v nejbližší době shánět nového vládce. A i u nás v Čechách se věci brzy změní, to si piš. Staneš se knížetem, bratříčku.“ Znovu se zasměje, když vidí, jaké rozpaky jeho slova vyvolají na Boleslavově tváři. „Cože? Já... Nerozumím ti, nevím, o čem mluvíš. O Ptáčníkově nehodě jsem už slyšel, ale jak to souvisí s námi, s tebou, se mnou?“ „Víc, než si myslíš, to rozhodně. Jak už jsem řekl, Jindřichova smrt tě dostane na trůn, Boleslave. Splní tvoje nejtajnější přání...“ Boleslav se zatváří snad ještě nechápavěji. V jeho hlavě duní stále dokola Václavova slova. ostane tě na trůn.... „Jak, jak to souvisí? Jak bych se mohl stát knížetem? Mluv!“ Vyhrkne. Václav se opět zasměje. „To je snadné, bratříčku. Ty mě totiž zavraždíš!“ To vyrazí Boleslavovi dech. „Já, já... Cože? Jak? Nerozumím tomu, zavraždit tě? Jak? Proč? Cože??“ Zmateně se pokusí opět se zvednout z křesla, ale Václavova mocná paže ho zatlačí zpět. „Uklidni se, bratře. Seď a poslouchej mě!“ zasyčí tak ostře, že Boleslava ani nenapadne neposlechnout jeho rozkazu. „Jak už jsem řekl, Německo je prakticky bez panovníka. To znamená, že je slabé. Konečně se nám dostává příležitosti vymanit se z jeho svědícího jha!“ Boleslav zamrká. „Ale vždyť jsi jejich spojenec! Poddal jsi se Jindřichovi a odvádíš mu poplatky, dal jsi mu své knížecí slovo, jak bys mohl...“ „Mlč a poslouchej mě konečně!“ Zvýší Václav netrpělivě hlas. „Já ne. Já už jsem své k Německu řekl a prohlásil jsem se jeho přítelem. Byla to chyba, uznávám,“ dodává rychle, když zahlédne grimasu nelibosti na bratrově obličeji, „Ale tenkrát to vypadalo rozumně. Knížectví bylo slabé. Země potřebovala spojence, ne nepřátele! A navíc stál se svým vojskem před Prahou. Chtěl bych vidět, co bys udělal na mém místě ty. Ale teď je země díky letům míru a klidu připravená a jednotná. Čeká jen na muže, který ji povede proti Němcům. Já to být nemůžu. Ale ty ano.“ Narovná se v křesle a upře přímý pohled na Boleslava, který se stále tváří naprosto nechápavě. „Staneš se knížetem, bratříčku. Zavraždíš stávajícího vládce, kterým opovrhuješ. Alespoň tohle je pravda,“ zasměje se hořce, „A staneš se mocným vojenským vůdcem, který povede Čechy proti německému útlaku. A dá Bůh, že zvítězíš, Německo je oslabené, král je mrzák. Ještě nikdy nebyly podmínky tak příznivé!“ V jeho očích zaplanou zanícené plamínky. Zdá se, že Boleslav se konečně trochu vzchopil. „Proč mi to všechno říkáš? Vždyť to já nikdy nedokážu, nikdy se tě nemůžu zbavit, jsi příliš mocný a ostražitý...“ „Tentokrát nebudu, bratře. Tentokrát ne, věř mi. Pro dobro státu!“ „Nic nechápu.“ Zhroutí se Boleslav znovu ve svém křesle a přikryje si rukama obličej. „No ovšem, ty jsi byl vždycky tak nechápavý! A to ses chtěl stát knížetem! Tak poslouchej, řeknu ti to ještě jednou. Nastává čas války. Čechy potřebují silného a krutého panovníka, který se jim postaví do čela a povede je do krvavé řeže proti uchvatitelům. Já to být nemůžu, protože já sem pro ně laskavý kníže a mojí novou úlohu, která zahrnuje mnoho krve a smrti, by lidé nepřijali! Musí to být někdo nový, někdo se špatnou pověstí, někdo, koho se budou lidi bát, ale koho ze strachu poslechnou! Musíš to být ty! A proto mě zabiješ bratře! A dáš tak lidu krutého vladaře a zároveň i mučedníka, jehož smrt je bude sjednocovat. Už to chápeš?“ „Ale, ale...“ Boleslav se trochu vzpamatuje. To, co říká jeho bratr, dává jakýmsi zvráceným způsobem smysl. „Ale jak víš, že já takový budu? Jak víš, že se nepoddám novému německému králi, že nebudu jeho nejvěrnějším leníkem a přítelem, že...“ Jeho horečná slova přeruší hlasitý Václavův smích. „Bratříčku! Vážně jsi věřil, že to opravdu nechám všechno na tobě? Na tobě, na neschopném, omezeném a malomyslném vazalovi? Nechtěj mě rozesmát, tomu přece sám nevěříš! To už bych rovnou mohl svěřit korunu nějakému podkonímu!“ „Ale jak potom... Vždyť jsi říkal...“ „Řekl jsem jen, že kníže dostane novou tvář. Tvou tvář. To ale neznamená, že se skutečně změní,“ Václav se zle ušklíbne na svého bratra. „Ne, bratře. Boleslav zavraždí svého bratra a spáchá tak ohavný kacířský čin hodný Kaina. Boleslav povede zemi do války proti Německu. Do krvavé a bezbožné války. Boleslav bude krutou rukou bratrovraha spravovat tento stát. Ale za tím vším, za jeho trůnem, bude sedět někdo jiný, kdo mu bude říkat, jak má tohle všechno provést. Do jeho ucha bude ze stínu šeptat rozkazy Václav. To já budu ten našeptavač, to já budu ten, kdo bude vydávat pokyny. To já budu nadále skutečným vládcem. Ty budeš jen mojí novou tváří.“ Václav během této řeči vstane a začne rázovat kolem krbu. Boleslav se také zvedá a postaví se mu do cesty. „Ale já nechci! Nechci udělat nic z toho, jsem dobrým křesťanem! Já věřím v našeho Pána a nechci být bratrovrahem! Nechci vést předem prohraný boj proti Němcům! Nechci vraždit a okrádat lidi, nechci...“ Chrlí Boleslav svoje protesty do obličeje svému skoro o hlavu vyššímu bratru. Václav najednou prudce vyrazí, chytí Boleslava pod krkem a přirazí ho ke zdi vedle krbu. Bolestivý stisk nepovolí, ani když k němu promlouvá tichým jedovatým šepotem. „Tak poslouchej, bratříčku!“ Řekne to slovo se znatelným odporem. „Tohle není o tom, jestli ty chceš nebo ne, a nikdy to o tom nebylo. Je to o tom, že já chci, rozumíš? Tvůj názor je mi ukradený, jasné? Nepřijel jsem se tě na cokoli ptát, ale přikazovat ti, jako kníže svému poddanému.Takže nedělej problémy, rozumíš?“ Pustí Boleslava na zem a otočí se směrem ke dveřím. „Často! Hněvso!“ Křikne. Dveře se okamžitě rozlétnou a do ztemnělého sálu vtrhnou rychlými kroky dva muži. Když dojdou až k ohni, stále ještě otřesený Boleslav, který si mne krk, napůl se při tom opíraje o zeď, v nich poznává dva členy Václavovi „osobní gardy“. Jde o skupinu hrdlořezů a lapků, kteří pro Václava odvádějí většinu špinavé práce, když si chce udržet svou pověst mírumilovného panovníka. „Tito dva pánové dohlédnou na to, aby všechno bylo, jak má být. Pomůžou ti s vraždou, kdyby ti náhodou v posledním okamžiku selhaly nervy. Potom s tebou pojedou do Prahy, zatímco já počkám zatím tady, než se všechno uklidní, a podají ti pomocnou ruku i v čištění dvora...“ Václav mluví naprosto klidným hlasem jako by právě neodsuzoval k smrti desítky jeho přívrženců i s jejich rodinami. Boleslav se pomalu vzpřímí, jednou rukou se nadále přidržuje zdi. „A co když to neudělám. Co když se radši nechám zabít, než abych ti dělal slouhu?“ Zeptá se s odvahou člověka, který ví, že nemá co ztratit. „I to se může stát. A věř mi, že bych tě nezabil, ne hned. Jak že jsi říkal, že se jmenuje tvůj synek? Strachkvas? Podivné jméno. Vsadím se, že si s ním Tyr výborně rozumí, zrovna teď je totiž u něho v komnatách, pro případ, že by ses rozhodl udělat... něco hloupého.“ Václav se ošklivě zasměje a totéž učiní dva hromotluci, kteří mu nehybně stojí za zády. Boleslav zbledne. „Ty... Ty zrůdo! Jsi horší než ďábel! Nenávidím tě!“ „Uděláš to?“ Chvíle ticha. Jeden z habánu stojících za zády knížete si pohrává s dýkou. V krbu dohořívá oheň. „Ano.“

Pondělí, 28. Září

Studené nádvoří. Slunce ještě nestihlo rozehnat chuchvalce noční mlhy, která se teď převaluje nízko nad zemí. Tiché svítání přeruší náhle zvuk klopýtajících nohou. Krátce po té vběhne na dlážděný dvorec otrhaný chudák. Těch několik hadrů, které má na sobě, může jen stěží zabránit lezavému podzimnímu chladu v tom, aby ho nerozklepal až do morku kostí. V promrzlých zkřehlých prstech svírá křečovitě velkou zlatou minci německého původu. Zastavil se uprostřed nádvoří a začal popadat dech. Od úst mu šla řídká pára. „Pomoc! Pomozte někdo! Kníže Václav! Náš kníže! Je mrtev!“ Temná komnata. I když venku jasně září ranní slunce, zavřenými okenicemi se protáhne sotva několik tenoučkých paprsků. Spoře osvětlují téměř prázdnou místnost s vyřezávaným křeslem. Kromě něj stojí v místnosti už jen skříňka s umyvadlem, stolek se zhasnutým svícnem a malá postel v rohu. V křesle sedí vysoký, světlovlasý muž. Otevřou se dveře. „Výborně, už jste tady. Doufám, že vše šlo podle plánu.“ Promluví klidně postava v křesle. Ve dveřích stojí Boleslav. Výraz na jeho tváři není kvůli tmě příliš viditelný. Za ním stojí Časta a v ruce drží zakrvavený meč. „Vše proběhlo podle plánu. Tady Jeho knížecí milost měla trochu problém, když šlo do tuhýho, ale já s chlapama jsme to vyřešili...“ „To rád slyším, a co publikum?“ „Několik podmáznutých žebráků a pár našich už tu novinu šíří mezi lidmi, ohlasy jsou bouřlivé.“ Zasmál se odporně Časta. „Jak se ti líbí tenhle den, bratříčku? První den tvé skvělé vlády.“ Obrátí se Václav na druhého návštěvníka. „Umřel nevinný člověk.“ Konečně promluví zastřeným hlasem Boleslav. „Byl to dobrovolník, položil svůj život na oltář vlasti.“ „Byl to nevinný člověk.“ Opakuje Boleslav a z jeho hlasu se ozývá zhnusení. „Tys ho zabil“ „Já? Ne, bratříčku...“ zasměje se kysele Václav. „Ne, já ne. To tvoje ruka vedla ten meč, který probodl toho ubohého Václava zrovna u dveří kostela.“ Znovu se uchichtne. „Ale dost patosu. Často, víte, co máte dělat. Nejdřív se postarejte o všechny moje přívržence tady na hradě...“ „Právě se tak děje, Hněvsa si vzal pár hochů a zrovna...“ „Výborně, nemusím zacházet příliš do detailů,“ přeruší ho mávnutím ruky Václav. „Až tu budete hotoví, jeďte do Prahy, nakonec rozkazy znáte. Pak nějakou dobu počkáte. Zatím budu vládnout odsud, než bude bezpečné se bez zbytečného rozruchu přesunout. Každý den za mnou přijede jiný posel, lidem nesmí být nic nápadné. Rozuměl`s?“ „Ano, pane.“ přikyvuje Časta. „Ty, Boleslave, pojedeš s ním. Vlastně co to povídám, to on pojede s tebou, jako tvůj rádce a osobní strážce v jedné osobě. Bude tě střežit, abys neudělal nějakou... hloupost. A nezapomeň, že Tyr tu zůstane se mnou... A se Strachkvasem. Hodně štěstí, bratříčku. Doufám, že si svou krví zaplacenou korunu budeš náležitě užívat.“ Boleslav se nezmůže na jediné slovo. Kníže propustí oba návštěvníky mávnutím ruky. Dveře zapadnou. Boleslavovi na rameno dopadne těžká Častova ruka. Stejně jako jílec jeho meče je i ona pokrytá tenkou vrstvou zaschlé krve. „Tak jdeme, Vaše výsosti.“ V tom titulu je vyjádřeno opovržení, pobavení a možná, možná i trocha lítosti. Cestou míjí Boleslav velká okna svého vlastního hradu, Staré Boleslavi. Zlaté světlo se dere, využívá tuto možná poslední příležitost před dlouhou zimou, aby ještě naposledy prohřálo kamenné kosti hradu. Medové paprsky ozařují pavučinu u stropu padající prach. Jeden z nich se zaleskne na drobné slané kapce stékající po Boleslavově tváří. Bratrovrah... pláče?