Večer, noc a ráno (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Konec cigára žhne v zakouřeném šeru hospody. Ještě pár oklepání o popelník, než je přitlačen na sklo, rozdrcen a zanechán mezi svými druhy. Ruka nese k ústům malou skleničku. Vodka se do úst obrátí rychle – nemá být vychutnána, má jenom spálit hořkost v krku.
„Za čím se to vlastně honíme?“ zeptá se detektiv, chrastě krabičkou LMek.
Eliška sedí proti němu, mlčí a vpíjí se do něj očima, jako by očekávala každou chvíli nějakou moudrost nebo rovnou klíč k tomu všemu.
„Nemá žádný motiv. Jak můžeme dostat někoho, kdo se chová náhodně?“
Žena přivře trochu oči. Zkouší ji?
„Co všechno vlastně víme?“
Eliška se zamyslí.
„Prvně zaútočil na začátku října,“ vzpomíná. „Našli jsme v parku zabitého důchodce. Bylo u něj první znamení.“
„Ano,“ kývne detektiv. „Jehly v očích.“
„Další se znamením byla ta podřezaná žena o týden později, kterou jsme našli v jejím bytě. Dveře jsme museli vypáčit, okna byla také zavřená.“
„Kudy se tam vrah dostal a jak utekl?“ mne si detektiv bradu a vkládá do koutku úst novou cigaretu.
„Pak jsme našli dva muže – otce a syna – oba pobodané a opět se stejným znamením. Seděli ve svém autě u kraje dálnice.“
„Nikdo nic neviděl,“ mumlá on.
„Další je ten upálený muž na terase paneláku. Domovnice viděla někoho utíkat po schodech z domu, ale neidentifikovala ho.“
„Kdy byl spatřen podruhé?“
„Když vykuchal toho prodavače zeleniny. Na útěku přes tržnici strhl několik plachet stánků, ale opět mu nikdo neviděl do tváře.“
„Nevíme dokonce ani jakého je pohlaví,“ dodává detektiv.
„A poslední je ten zastřelený mladý kluk – to už byl prosinec. Měl připálenou ránu na čele, takže mu vrah přitiskl zbraň až k hlavě. Pistoli jsme našli, ale po dešti byly znehodnoceny otisky, pokud tam nějaké vůbec byly.“
„Jakého fantóma to pronásledujeme? Vždyť to může být každý, vždyť jsou všichni podezřelí,“ zavrtí hlavou starší muž a obrátí do sebe dalšího panáka. „Nechápu to.“
Chvíli je ticho. Eliška upíjí z půllitru.
„Stárnu,“ řekne pak on. „Už na to nemám žaludek. Kam se člověk ve světě podívá, tam je to jenom tady tohle – umírání a absurdita. Neměla jsi chodit k policii, holka.“
Eliška se usměje, jako by řekl vtip, ale on ten úsměv neoplatí.
„Měla jsi jít studovat dál, dělat něco poklidného, založit rodinu a umřít mezi vnoučaty. Starý policajt je akorát sám a úplně tím vším vysátý – prázdný, rozumíš?“
Dívka se zadívá bokem. Prázdnota je to, proč se dala k policii. Šedý pruh v jinak bujných havraních vlasech tam byl ještě před nástupem na akademii.
„Dostaneme ho,“ řekne.
Teprve teď se starší muž pousměje.
„Každý třetí, Lízo, každý třetí případ skončil v šuplíku. Chlap umlátil ženu kladivem a nic jsme mu nedokázali. Dneska prodává na nádraží lístky, možná sis je od něj taky koupila. Myslíš si, že něco změníš? Jsme jenom šašci, co podepisují papíry a fotí si mrtvoly na nástěnku. Ale co, unavuju tě a stejně bude brzo konec šichty. Zítra vyslechneme další svědky.“
Eliška kývne hlavou, vychází z hospody a detektiv ji opouští.
Kráčí podél řeky, na kterou svítí zapadající slunce. Po hladině plují loďky a na druhém břehu se rozsvěcují okna. Do ulic se plíží šero. Chodí jimi teď ten přízrak, vyhlíží si další oběť? Bude to třeba ona sama? Ne, ona ne, takhle to nefunguje. Už si své vybrala. Zranitelný člověk v ní zemřel před léty někde na chodníku mezi diskotékou a domovem. Nový člověk se pak zrodil, když seděla nahá v nepuštěné sprše, kachličky ji mrazily do zad a brečela.
„Párek v rohlíku,“ zamumlá do svítícího okýnka.
Mlčící muž kývne a nabodává na kovový hrot rohlík. Na město padla tma. Jde zamyšlená prázdnou ulicí, dojídá párek a nasedá do tramvaje. V té je mrtvě bílé světlo, z vybledlých plakátů se smějí lidské tváře a mlčící výlohy obchodů se míhají za oknem. O chvíli později zmechanizovaným pohybem odemyká dveře bytu, shazuje ze sebe kabát a otevírá kohoutek nad vanou. Voda je teplá – do takové si berou sebevrahové žiletku. Svléká se a noří do koupele. Vypíná kohoutek a čas přestává běžet.
V chodbě zvoní z odloženého kabátu mobil. Ať si zvoní…
O půlhodinu, možná hodinu později se suší a ulehává do postele. Polštář studí a vzduch z pootevřeného okna je neobvykle vlezlý. Nad ránem, kdy je tma nejčernější a přesto je ve vzduchu cítit probouzení, si vaří čaj a sedí pak v prázdné kuchyni u holého stolu. A znovu leží a dívá se na zeď na malby světel z ulice. Přemýšlí o tom, že někde teď ten vrah, ten fantóm, možná bdí, že možná na ni myslí, zatímco ona myslí na něj. Zkouší se dívat na televizi, ale to co se v ní děje, je tak strašně vzdálené… Nakonec nespí celou noc.
Zamyká ráno byt a jde zas na tramvaj, v puse pořád hořkou chuť rychle vypitého kafe. První policista, který ji potkává, je pobledlý.
„Měla bys jet se mnou,“ řekne trochu konejšivým hlasem.
Jedou autem ulicemi, ona si ještě protírá oči, mladý muž vedle ní se jen občas dotýká řadící páky, jinak jako by umřel za volantem. Zastavují před městskou knihovnou poblíž ostatních policejních aut.
„Co se tu děje? Další oběť?“
Muž kývne.
Jdou po schodech, nad dveřmi je jakýsi latinský nápis a už jsou v chladu mezi regály. Prochází kolem beletrie, neurologických knížek a cestopisů a pak už vidí známé žluté pruhy. Nahlédne přes ně na tělo.
„Uh.“
Dá si ruku před pusu.
„V pořádku?“ ptá se policista vedle ní a jeho rozpačité gesto vypadá, jako by ji chtěl chytat.
Eliška se posadí na zem a opře zády o regál. Kouká jiným směrem, aby nemusela vidět místo činu.
Na zbytek dne dostává volno. Sedí doma v křesle jako zhypnotizovaná, zdi okolo ji svým mlčením týrají, strop jako by na ni měl spadnout. Teprve teď si vzpomíná na noční vyzvánění a dívá na nepřijaté hovory. Jistě, volal jí on. Něco nechal i v hlasové schránce. Jde si uvařit další kafe a pak to teprve pouští. Mobil leží na stole, v módu hlasitého poslechu, a ona se dívá z okna.
„Přišel jsem na to, Lízo,“ zní známý hlas. „Měl jsem delší dobu pocit, že jsem tomu přízraku na stopě, že mu dýchám na zátylek. V poslední dnech pak to bylo, jako bych měl každou chvíli vyslovit jeho jméno, jako bych celé řešení měl na jazyku a když už to málem bylo konkrétní, bylo to najednou pryč. A pak jsem na to přece docela náhle přišel! Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že se musíš někdy vcítit do vraha? Já jsem se do něj vcítil, doslova jsem viděl jeho přítomnost ve mně a pak jsem ji viděl úplně ve všem kolem mě, v lidech, v toulavém psu, v ptácích, v šumění řeky, co nikdy nekončí… Kdysi jsem si říkal, jestli by lidem nakonec nebylo nejlépe, kdyby se byli vůbec nenarodili. A tento fantóm, tento náš vrah, to není člověk, to je jen tato myšlenka. Dá se proti němu bránit, dá se v slepém světě žít u světla, ale k tomu je zapotřebí soucit a štěstí. Proto každý tváří v tvář tomuto vrahu vytáčí ve svém mobilu náhodné číslo a dává poslední naději životu. Vytočení lidé se někdy ukážou a někdy ne. A jindy se ukážou, ale pozdě, když už se vražda nedá vzít zpátky a oni jen pohlédnou do očí toho přízraku, poznají jej a sami jim budou navštíveni, sami jej předají dál. To byli oni, ty čerstvě ztracené duše, které jsme viděli vždy utíkat z místa činu – vrah, ten umíral znovu a znovu spolu s obětí.“
A Eliška upustí kávu, která se rozstříkne po podlaze.
Vrátí odznak a bude dělat už jen jakési papírování na oddělení. Najde si dokonce muže a bude mít děti. Zemře obklopená vnoučaty s dvěma šedými pruhy v stále sytě havraních vlasech.