Vikingské srdce (1. strana) | Články - Aragorn.cz

HRDOST A PÝCHA

Konstantin zkřivil ústa. Nerad jednal s tím hrdým a ramenatým Vikingem. Co po něm může jen chtít? Děsil jej… Za celých dvanáct let vystřídal byzantinský trůn mnoho vládců. Michael IV., Michael V., Zoe a on, Konstantin IX, jako její spoluvládce. Jako by byl věčný. Císaři přicházeli a umírali, ale on je stále v jejich službách. Vysoký, svalnatý a mocný pohanský bojovník. Žoldnéř varjažské gardy a velitel císařských vojsk. Pro Byzanc vyhrál mnoho bitev, žádný hrad nedokázal odolat jeho dobyvačné síle a umu. Byl jako ďábel…
Divoký stejně jako ti jeho zvláštní bozi. Stal se bohatým a mocným – ve svých dvaceti sedmi letech je mocnější a silnější než dvaačtyřicetiletý Konstantin.
Harald poklekl před císařským párem, ale nesklonil hlavu, nikdy ji neskláněl.
„Chci se vrátit domů.“ Promluvil, aniž by byl tázán, jak bylo jeho častým zvykem.
„Ne.“ Dokázal se ovládnout, aby s ním neotřásl vztek a udržel svůj rozvážný tón.
Jak to s ním mluví!
„Ano. Sloužil jsem byzantským císařům věrně mnoho let, je čas, abych se vrátil.“
„Ne.“ Konstantin se snažil, aby se mu nechvěl hlas.
Harald se beze slova zvedl a opustil síň byzantických vládců. Lomcoval s ním vztek. Není žádnou služkou císařů, je norský král! Před dvanácti lety opustil Norsko, poražený na duši i těle. Knut, zvaný Veliký, mu sebral jeho trůn a sám se na něj posadil.
Dlouho si vládu neužil, zemřel před sedmi roky, ale Harald nepocítil touhu vrátit se, rána, i když v té době už pět let stará, stále bolela a pálila. Netušil, co zapříčinilo tu náhlou touhu po sněhu a mrazech. Proč mu najednou zdejší horko lezlo krkem, a tmavooké krásky přestaly stačit. Stesk po domově? Cítil se starý? Bez kořenů a domova? Spíš se mu nelíbilo, jak s ním jednal Konstantin, nepovažoval jej za sobě rovného. Norský král slouží byzantskému císaři. I když svůj trůn nedokázal coby patnáctiletý nezkušený mladíček uhájit, byl právoplatným dědicem. Teď když byl bohatý a mocný všichni členové thingu by jej zvolili. Ano, to je důvod návratu, síla a moc. Viděl ten strach ustrašeného králíka bojící se ho mocného a hladového vlka, v císařových očích. Teď si svůj trůn uhájí. Novým králem se po smrti Knuta stal Haraldův synovec Magnus a ten nebude mít námitek, nikdy nebude mít proti Haraldovi šanci.
S bouchnutím zavřel dveře a vzteky kopl do masivní dřevěné truhlice. Kop byl tak silný, až ho rozbolela špička, ale kdo by si v takové chvíli všímal bolesti, snad jen slaboch a to on jistojistě není. Popadl sedlovou brašnou a naplnil ji penězi a šatstvem.
Nikdo mu nebude nic zakazovat!
Ve stejnou noc opustil brány Konstantinopole a vydal se na hřbetu svého koně na sever.
Když se císaři doneslo, že velitel jeho vojsk opustil zemi, ulevilo se mu. Už nikdy nebude muset čelit těm jeho chladným ocelovým očím, snášet blesky a pohrdavé pohledy. Tolik nesnášel ty svaly rýsující se pod lněným oděvem. Připadal si jako stařec, nenáviděl ten nestydatý způsob, jakým si prohlížel ženy ode dvora, včetně jeho vlastní ženy.
Čím byl kůň, černý jako samo peklo dál od jeho mocné říše, tím rostl císařův klid. Nenáviděný, leč užitečný pohan zmizel, aby se ujal svého pohanského trůnu v ledově nehostinných krajinách pohanské země, plné divochů.

BRÁNY NOVÉHO MĚSTA

Po strastiplných měsících v sedle spatřil známé hradby. Přišel sem jako chlapec a opustil je jako dospělý muž, hledající dobrodružství a válečnou vřavu. Zde dospěl. Ujali se ho, když byl raněný a vyhnancem ve své vlastní zemi. Když v boji přišel o svůj trůn. Teď se vrací, aby pozdravil svého přítele, knížete Jaroslava, než se vrátí do svého Norska. Zdalipak si na něj ještě pamatují? Přišel jako mladíček s hladkou tváří a rozšklebenou jizvou na stehně.
Bohyně Skadi dosahovala svého vrcholu. Nezalitoval, že svůj vikingský oděv nespálil, ale schraňoval. Vločky tančili vzduchem na uvítanou a Harald už se těšil na teplou medovinu a přívětivou Jaroslavovu tvář. Vjel do hradiště a uslyšel první ruská slovíčka. Nezapomněl. Stýskalo se mu po místních lidech i knížeti Velké Rusi. Je to už dlouho, kdy naposledy použil zdejší jazyk, ale snad se brzy rozpomene. Seskočil z koně a slastí přivřel oči, nechal vločky roztávat na své pokožce a rtech. Jako doma - pomyslel si. Chytl opratě svého vraníka a vydal se směrem k obydlí vládce. On si jistě může dovolit vstoupit. Je teď mocným a bohatým muže. Těžko se rozpomínal, proč to tu opustil. Snad hledal dobrodružství možná i smrt. Získal bohatství a zkušenost – nejen na bitevním poli. Kostelní zvon sháněl svým pravidelným duněním neúprosně své ovečky boží ke mši.
„U Odina.“ Nechtěně vypustil z úst, když uviděl dívku, která kráčela do svatostánku značně neochotně. Vypadala jako Freya. S oblými boky i ňadry, zlatovlasá, jako oděná do medu a s růžovými rty. Jestlipak je tak sladká, jak se zdá, nebo by se rozplynula, jen by se jí dotkl? Nasedla by do svého vozu taženými dvěma kočkami a zmizela mu v bělostné dálavě. Připadalo mu, že pokožku má stejně bílou jako třpytivý sníh ležící kolem. Kdo to asi je? Podle oděvu hádal zámožnost, ale nezajímal se o zdejší mravy a nevěděl, jestli silný, po boky sahající, cop znamená sňatek nebo volnost. Veškeré cíle byly ten tam. Musí ji získat stůj, co stůj. Věděl, že nebude mít pokoj, dokud nebude ležet pod ním a prosit, aby jí nechal popadnout dech…
***
Další nudná mše. Nesnášela tu otcovu zálibu v tom podivném křesťanství. Ráda si četla ságy o matčiných bozích a byliny o bohatýrech. Po té otravné mši půjde na Peryň poklonit se Perunovi a zmírnit jeho hněv nějakou krvavou obětí. Překvapením zamrkala. U brány stál sám Baldr! Bůh krásy a syn Odinův. Aspoň se jí tak zdál. Vysoký, statný, oděný v koženém kabátci a mečem u boku. Nebylo pochyb o jeho severském původu, poznala jejich oděv i divokost očí. A jeho ocelové oči ji hladily, ona měla pocit, že roztaje jako všechny vločky, které se dotkly jejích rozpálených tváří. A on si tam jen stál a byl krásný.
***
Novgorod jej uvítal.

PŘÍTEL KNÍŽETE RUSI

„Měl jsi pestrý život, milý Haralde.“ Jaroslav se zasmál a upil své medoviny.
„To ty také. Osm dětí je pro muže někdy únava.“
„Vždyť sám nemáš žádné. Navíc muži děti nerodí…“
„To ne. Bohové jsou moudří a přenechali to silnějším ženám.“
Jaroslav zavrtěl hlavou: „Tohle nikdy nepochopím. Jsi schopný válečník, statný muž a myslíš si, že ženy jsou silné? Já mám tři dcery a jediné k čemu jsou, je, že je provdám. I věno jim budu muset platit…“
„Ženy jsou silné, proto z nich mají muži strach a dělají z nich slabé soupeře, leč neúspěšně.“
„Copak to si všichni Varjagové myslí o ženách to, co ty?“
Harald přikývl a zazubil se: „Zanechme sváru, drahý příteli, chci si hlavně odpočinout.“
„Cesta musela být náročná.“
„Především zdlouhavá, za ta léta jsem přivykl jižnímu klimatu, ale srdce mi poskočilo radostí, když mne tu uvítal sníh.“
Haraldova ruština zněla bez chybičky a on měl po dlouhých letech pocit, že je mezi svými – doma. Trávil večer s kyjevským knížetem u krbu ve společnosti válečných historek a zážitků. Bylo mu dobře, odložil svou vojenskou ostražitost a dokonce nechal působit kouzlo medoviny. Když po horké koupeli vonící po bylinkách uléhal do vyhřátých kožešin, jeho poslední myšlenka patřila té neznámé krásce. Ráno musí zjistit, kdo to je, i kdyby měl chodit od domu k domu…
***
I Harald byl osobou, na kterou někdo myslel před tím, než se mysl utopila ve snech o krásném Vikingovi.

FREYA Z RUS

Probudil se do mrazivého rána a rozhodl se, že půjde na lov. Než aby něco ulovil, prohlédne si krajinu, která je tolik podobná té jeho. Oblékl se a vydal ven. Tvrz ještě spokojeně spí, v kuchyni dvě děvečky škubaly bažanty a usmívaly se na Vikinga. Harald úsměv oplatil, ukrojil si silný krajíc chleba a naplnil měch vínem. Beze slova opustil kuchyni a zamířil do vyhřátých stájí. Jeho kůň zafrkal sotva se Haraldův pach dotkl jeho měkkého chřípí. Chyběla mu svoboda. Harald se usmál a koně postrojil, vyvedl jej ze stáje a vyhoupl se do sedla. Stačilo pár sáhů cvalu a uvítal jej ruský les. Hnal se třpytivou krajinou jako černý vítr. Po dlouhých letech se cítil svobodný.
Když se prohnal ztmavlým hvozdem, nalezl ráj. Ze země tryskající horký pramen spadal v malém vodopádu do nevelké tůňky. Nad vodou se válela hustá mračna kouřící páry, bělostné jako všudypřítomný sníh. Průzračná modře zbarvená voda skýtala pohled na dno, jakoby skrz kouzelné zrcadlo. Zastavil koně a ztišil dech. Měl pravdu, je to Freya. Stála pod vodopádem a nechala zpěněnou kouřící vodu, aby hladila její skvostné tělo. Zatočila se mu hlava vzrušením a ztěžka polkl. Pocítil touhu vzít ten kulatý zadeček do svých velkých dlaní a líbat ji až by popadala dech. Skočila po hlavě do vody. Hladina se zčeřila. Zavřel oči, aby zklidnil tep. Zpropadeně… Pomyslel si. V životě takhle na žádnou ženskou nereagoval. Nedokázal myslet na nic jiného a kalhoty mu byly zatraceně těsné.
U Odina!
Rozdělala oheň a rozpletla svůj dlouhý cop. Zatajil dech. V tu ránu zapomněl na všechny zrzky svého domova i tmavooké Byzantinské krásky. Oblékla se do skromného lněného oděvu bez zbytečných ozdob. Seděla na těžkém medvědím plášti a Harald ucítil svou příležitost zjistit, jestli je skutečná nebo jen sladký sen. Uslyšela křupnutí sněhu a bleskově natáhla tětivu luku, připravená kdykoliv vypustit šíp, který by se opovážlivci zahryzl do jeho drzého srdce.
„Vylez ven…“ rozkázala, jak byla zvyklá.
Její sněhobílá kobyla zvedla zvědavě hlavu a zastříhala ušima. Nikde žádné nebezpečí. Kopytem rozhrnula sníh a vytrhla výživné kořínky. Upokojila se a složila luk i šíp.
„Neutečeš mi, Freyo?“
Nepolekal ji. Místo děsu, zavlnila rty v úsměvu. Když se rozhodla utéct, nejvíce ji mrzelo, že už nikdy neuvidí jeho krásnou tvář… A teď si jí našel. Přišel za ní do jejího království.
„Jsem spíše Skadi.“ Ledová královna vládnoucí zimě a mrazu. Samolibě se usadil na kožešinový plášť vedle ní, aniž by byl pozván. Tázavě zvedla obočí, ale posléze nad tou drzostí jen pokrčila rameny.

NEVĚSTA

Věděla, že jí nic nehrozí. V jeho zemi by byl vyštván, i kdyby se jen pokusil políbit ji proti její vůli. Nebyli sice ve své vikingské zemi, ale starobylé zákony žijí v něm. Zvedl ruku, aby jí pohladil po vlasech a konečně zjistil, jestli je z masa a kostí, jestli jí v žilách proudí krev stejně jako jemu. Na půli cesty se zarazil, co když se mu rozplyne? Překvapením zamrkala a zahleděla se do jeho ocelových očí. Připadají jí tvrdé stejně jako svaly napínající se pod kabátcem. Líbila se jí oříšková barva jeho vlasů i to, že si holí tvář. Přímo vybízela k pohlazení. Zvedla ruku a dotkla se ho. Byl tak horký. Pod jejím ledovým dotykem se otřásl. Přivřel oči a otřel se tváří o její ledovou dlaň. Náhle je prudce otevřel a zadíval se do jejích. Měla je modré, jak se ta barva jen jmenuje? Co mu jen připomínají? Jako jarní nebe před bouřkou, nekonečně nevyzpytatelné moře. Začervenala se a zavrtěla hlavou, aby zaměstnala mysl. Rozvířila kolem sebe medově zlatou záplavu, voněla levandulí a senem.
„Pročpak ses tu koupala?“ Překvapil ji dokonalým ruským přízvukem.
„Rozloučit se.“
„Rozloučit? Kam se chystáš? Zima ještě nekončí, krásná Skadi.“
„Utíkám.“
„Před kým?“
„Otec mě chce provdat za nějakého křesťanského psa.“
„Ty se nebojíš Boha?“
Pokrčila rameny: „A kterého?“
Hrdelně se zasmál, zvrátil hlavu a pohlédl na svého vraníka, jak se podbízí té sněhové klisně.
„Jak se jmenuješ?“
„Harald Sigurdsson.“
„Pro mě jsi Baldr.“
„Bůh krásy? Podle tebe jsem krásný? Na ruskou dívku jsi neuvěřitelně drzá a opovážlivá.“
„Maminka je Švédka.“
Věděl, že musí mít vikingskou krev. Nesla se tak hrdě. Většině místních dívek připadal strašlivý. Byl vysoký, vyšší než Švédové, na které jsou místní zvyklí. V očích měl cosi divokého, vřavu bitev a oheň.
„Měl jsem pravdu, jsi Freya.“
„Jmenuji se Jelizavěta - Elizabeth.“
Něco se ozvalo v jeho mysli. Najednou mu přišla povědomá.
„Kdo je tvůj otec?“
„Kníže Jaroslav.“
Hlupák! Zabedněný vikingský hlupák! Když přišel do Novgorodu, byla ještě dítě. Bylo jí tehdy sotva třináct a jestli správně počítal, musí jí být minimálně pětadvacet.
„Proč ještě nejsi vdaná?“
„Jsem už na vdavky stará, což? Říkala jsem, že jsem ledová královna. Vyhýbala jsem se svatbě, co to jen šlo. Otec mě chce výhodně prodat, získat tak spojenectví nebo zemi. Vybral si toho Poláka, ale já ho nechci. Prý svou první ženu utrápil. Bil ji…“ hlas se jí zlomil.
Po tváři jí stekla teplá slza, zaváhala na hraně obličeje a zemřela, když se vpila do vlněné látky její sukně. Další neměla šanci. Zachytil ji svým palcem. Spokojeně jako kočka otřela své líčko o jeho dlaň stejně jako on před několika okamžiky.
„Nedám tě, slyšíš? Můžeš být norskou královnou…“
Zavrtěla hlavou: „Jsem zasnoubená.“
„Něco vymyslím, krásko. Nikdo tě nebude bít, za tři léta mi bude třicet, měl bych se oženit.“
Zvedl ji, jakoby nevážila nic a posadil si ji na klín. Přiblížila svou hlavinku a ústy se letmo dotkla jeho horkých rtů.
„Jsi celá promrzlá.“ Vzal do dlaní její promrzlá chodidla. Zachvěla se a on jí rozproudil krev v zmrzlých nohách.
„Chceš zmrznout? Kam jsi chtěla utéct? Zemřít?“
„Všechno lepší než krutý muž.“
„Já tě budu ctít. Nikdo jiný se tě ani nedotkne. Slibuji.“
Zavrtěla se mu na klíně a nohy schovala pod sukni. Zabořil své velké ruce do těch zlatých pramenů a napil se z jejích rtů. Překvapeně vydechla do jeho úst a on se jí zmocnil.
Rozhodl se, že bude jeho.

POLSKÁ HROZBA

Nechal ji vrátit se první. Pozoroval, jak odjíždí na své Sněžince a ten pohled ho okouzloval. Pohupovala se v bocích v rytmu chodu koně, tak rád by si to s tím zvířetem vyměnil. Celý den dumal nad tím, jak přijít za knížetem.
Po večeři usedli k partičce šachu. Jaroslav se samolibě usmíval a Harald mračil zamyšlením.
„Usmíváš se mé porážce?“
„Odpusť. Většinu hraji s Jelizavětou a jsem ten, kdo se mračí. Ta holka mi bude vážně chybět. Zvykl jsem si na ni. Je stejně divoká jako její matka. Je jediným mým dítětem, které je křtěné a vyznává staré bohy stejně jako poddaní. Však ji její muž zkrotí, měl jsem ji provdat už dávno, ale je paličatá…“
„Třeba se mu bude její divokost líbit.“
„O tom pochybuji, Vladivoj je pokorný křesťan.“
„Kdo mluvil o něm?“
„Lizočka je s ním zasnoubená.“
„Dej mi ji…“
Jaroslav vykulil oči, div nevyplivl doušek vzácného vína.
„Říkám… je zasnoubená.“
„Jsem právoplatný dědic norského trůnu.“
„Je to proti božímu zákonu, nemohu zasnoubení jen tak zrušit…“
„Ještě není vdaná. Neslyšel jsi, že Vladivoj svou první ženu bil? Chceš své dceři dopřát stejné štěstí?“
„Kdybys nebyl mým hostem a vzácným přítelem netrpěl bych takový tón ve svém gradu.“
Harald jen chladnokrevně pokrčil rameny: „Dej mi ji, nebudu chtít věno.“
„Nejde to.“
„Co za ni chceš?“
„Mám ještě jednu dceru, mladší, Anastazju…“
„Já chci tuhle.“
„Proč?“
„Měl jsem ji…“
Jaroslav zatajil vzteky dech a zlostí mrštil pohárem o zem, až cín zazpíval.
„V noci jsem nemohl usnout, jel jsem ven. Našel jsem ji v lese, jak se koupe. Nevěděl jsem, kdo to je. Když mi to řekla, bylo pozdě, mé semeno se již uhnízdilo v jejím lůnu. Nebudu riskovat, aby můj dědic vyrůstal v Polsku.“
„Ta drzá holka! Co dělala venku?“
„Chtěla utéct. Je skutečný Viking, naše ženy jsou svobodné a nemusí si brát, koho nechtějí. Vezmu si ji.“
„Ale Vladivoj přijede zítra.“
„Jak jsi již řekl, máš ještě jednu dceru na vdávání.“

PTÁK VE ZLATÉ KLECI

Zaklepal na dveře jejího pokoje.
„Haralde, co tady děláš?“
„Musím s tebou mluvit.“
Vtáhla ho do svého pokoje a ustrašeně zkontrolovala chodbu, jestli je skutečně prázdná.
„Co potřebuješ?“
Samolibě se usadil na její postel: „Buď na svého budoucího muže trochu milá. Jako u vodopádu, nebudu se zlobit, když zase zatoužíš mne políbit.“
„Kdyby tě tu našel otec… Rozzuřil by se…“
„Neměj strach, děvče, musím si tě vzít.“
„Co jsi mu řekl?“
„Že jsem v noci nemohl spát a vydal se ven. Našel tebe, jak se koupeš a miloval se s tebou, že je možné, že jsi v naději a nechci riskovat, aby dědic norského trůnu vyrůstal v Polsku.“
Mluvil klidně, jako kdyby se jednalo o včerejší lov a ne její čest. Rozpaky jí zrudla tvář a podlomila kolena.
„Udělal jsi ze mě děvku?! Lacinou couru, která se dá prvnímu, kterého potká…“ tiše zašeptala a sklonila hlavu do dlaní.
„Ne, děvče, nechal jsem tě vybrat si svého muže, jako to dělá každá vikingská dívka.“
„Zabije mě…“ zdrceně klesla na lože vedle něj.
„Neboj, nic ti neudělá.“ Konejšivě ji pohladil po vlasech, které se mu tolik líbí.
Dveře se rozlétly a do komnaty vešel Jaroslav. Elizabeth čekala bouři.
„Haralde, nech mě s mou dcerou o samotě.“
Políbil Elizabeth na tvář a opustil její pokoj. Jaroslav se posadil vedle své nezbedné dcery a povzdechl si.
„Bít tě nebudu, Lizočka maja. Jsi divoká jako tvá matka, konečně můžeš být ráda, že si tě vezme. Jsi krásná a on o tebe neuvěřitelně stojí. “
„Batjuška, já nic neprovedla…“
„Dala ses mu na zemi jako nějaká děvečka, jsi kyjevská kněžna!“
„Jsem pták ve zlaté kleci, radši budu norská královna než kněžna polského tyrana.“
Jaroslav přikývl: „Budeš mít dobrého muže. Jsi mé nejmilejší dítě, Lizočko. Maminka bude mít radost, že si bereš Vikinga.“
Ozvalo se zaklepání a Ingegerd vplula do místnosti. Za ta léta se naučil ji milovat, ostatně její mladická krása vyzrála a byla ještě krásnější než v den jejich svatby. Osm dětí je výmluvný počet. Vlasy zlatější než slunce s očima modrýma jako obloha, skoro průhlednýma, přívětivě pohlédla na svého muže.
„Jaroslave, nech mě s Elizabeth o samotě.“ Poslechl svou ženu a odešel.
„Malenkaja maja…“ vzala svou dceru do náruče, jako když byla malá.
„Maminko, zlobíš se?“
„Harald bude dobrý muž, jako každý Viking bude svou ženu chránit a mít k ní úctu. Ale nechat se zneuctít, v lese?“
„K ničemu nedošlo, jen mě políbil. Řekl jen, že si mě vezme a zařídí, aby to šlo, nevěděla jsem, jak toho chce dosáhnout… Ale povedlo se mu to.“
„Zítra přijede Vladivoj.“
„Už zítra?!“ vyděšeně vykřikla a děs se jí usídlil v očích.
„Nemusíš se bát, malenkaja…“

KRVAVÉ VĚNO

Nervózně se zavrtěla, Harald se usmál a pod stolem jí zmáčkl ruku. Vladivoj vešel a uklonil se knížeti.
„Ty vaše zima, jsou krutý.“ Jeho lámaná ruština bolela Elizabeth v uších.
„Vladivoji, je mi líto, musím vám…“
Harald svého přítele zarazil: „Jaká má být výše věna?“
Vladivoj se zamračil, co chce ten Viking?
„Padesát hřiven stříbra a stádo koní.“
„Zaplatím vám sto padesát hřiven.“
Vladivoj ztuhl: „Prečo?“
„Elizabeth se stane norskou královnou.“
„My být zasnoubená.“
„Čeká mé dítě…“ pronesl do ticha, jako by byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Polák zrudl vzteky a všechna krev se mu nahrnula do malé prasečí hlavy.
„Ty suka! Ty se škvařit v pekle!“ vyplivl na ustrašenou dívku.
Otočil se na Jaroslava: „Ty toho pohanský pes nechat žít? On ti zprznit dcera!“
„Do mého jednání ti, se vší úctou, nic není. Přijímáš Haraldovu nabídku?“
„Já přijímat.“
„Prosím, buď mým hostem přes noc.“
Vladivoj přikývl. Elizabeth se vzdálila do své komnaty. Byla rozrušená a v takových chvílích si ráda četla. Ani na večeři nepřišla, slyšela zvuky hostiny linoucí se k ní nahoru, ale nechtělo se jí vstávat, Harald byl dokonce tak hodný, že jí do pokoje přinesl jídlo, stačil ji i potěšit několika polibky, ale otec je hlídal. Do svatby nesměli být ani chviličku o samotě. Po koupeli se usadila na posteli a rozčesávala si vlasy. Slyšela, že se otevřely dveře, čekala v nich matku nebo Haralda.
„Ty ještě nespat?“
Prudce sebou trhla, až upustila kartáč na zem a kovová rukojeť cinkla o podlahu.
„Ty už nebýt má nevěsta, ale já potěšit se s tebou.“ Přibouchl dveře a jediným rázným skokem překonal vzdálenost pokoje. Přilehl ji k posteli a roztrhl její noční košili. Čpěl pivem, medovinou, potem a špínou. Úlekem nedokázala zakřičet, ale když jí hrubě sáhl mezi nohy, zařvala na celé kolo, pokusila se jej kopnout. Obě její ruce uvěznil jedinou svou tlapou a jeho mastné vlasy jí padaly do čela. Zvedl se jí žaludek. Cítila, že ho každým okamžikem pozvrací.
„Dost!!! Pusť mne, ty polské prase.“
Zatáhl za tkanici svých kalhot, aby uvolnil svůj ochablý úd.
„Pomóóóc!“
Harald vykopl dveře z pantů. Chytil Vladivoje za krk a odhodil jej z postele, až jednou rukou přistál v hořícím krbu. Pokojem zavanul pach spáleného masa. Harald běsnil jako lední medvěd.
„Dělej! Ven!“ Nakopl zvedajícího se Vladivoje do jeho tlusté zadnice. Venku ho nechal připravit se na boj muže proti muži. Meč nechal v pokoji, zabije toho bastarda holýma rukama. Služtičky se seběhly. Co se to jen děje? Proč ten obrovitý Viking bije polského hosta, snoubence kněžny Jelizavěty. Před tvrzí to hučelo jako ve včelím úle. Vladivoj si ochladil ruku sněhem a postavil se tváří v tvář běsnící smrti. Kroužil kolem Haralda jako krysa. Takticky čekal, zčernalá ruka pálila jako sto ďasů. Harald přiskočil a udeřil Vladivoje do brady, až mu zuby scvakly jazyk a z úst se vyhrnuly chuchvalce krve. Špička ukousnutého orgánu upadla do sněhu a Vladivoj se svalil na kolena. Viking mu uštědřil mocné kopnutí, až se hlava nepřirozeně zvrátila a kosti pod náporem síly neudržely svou pevnost. Bezvládné tělo s rozepnutými kalhotami padlo do sněhu. První krkavci slétli a vyklovali mrtvole oči. Jaroslav přiběhl a vyplašil hodující ptactvo.
„Haralde, co se stalo?“
„Pokusil se vzít si Elizabeth násilím, jdu se podívat, jak jí je.“
Odplivl si na mrtvého a bral schody po třech, jak spěchal za svou nevěstou.
***
Elizabeth byla od toho večera lekavá. Trvalo dva týdny, než jí směl vzít do náruče nebo se vůbec přiblížit. Proklínal Vladivoje za to, co jí provedl.

BÍLÝ ZÁVOJ

A je to tady. Měsíc čekala na látky z Orientu, švadleny z Francie a další zbytečnosti. Najednou se nemohla dočkat, až bude vdaná. Všichni spěchali, svatba se musí konat dříve, než si lidé všimnou rostoucího bříška, ale Elizabeth byla klidná, věděla, že to se stát nemůže, protože žádné dítě nečeká.
V předvečer svatby zabila králíka a šla na Peruň, poklonit se Perunovi. Jen v bílé říze, bosá a s věncem z květin kolem hlavy, vešla do svatyně. Uvítal jí kruh tvořený příkopem s hořícími ohni na dně. Uprostřed stál sloup s Perunovou podobiznou. Dřevěná socha se stříbrnou hlavou a pozlacenými vousy impozantně shlížela na křehkou dívku v celé temnosti nočního hvozdu. Přihodila dubové polínko do nikdy nezhasínajícího ohně. Hodila zvíře do plamenů, pozorovala, jak sžírají mrtvé tělo, poklekla a modlila se.
Na cestě zpátky položila před Velesovu sochu, v podobě muže s hlavou býka, rohy tura zabitého předchozího dne a prosila o svou plodnost. Brzy ulehla a nechala si zdát krásný sen o tom, jak bude vdanou paní.
***
Obdivně koukal, byla najednou krásnější než kdy jindy, určitě proto, že teď byla jen a jen jeho. Stála a čekala na svého ženicha. Těžké brogátové šaty zdůraznili její ladné křivky a bílá kožešina na rukávech podmalovala její křehkost. Jedinou ozdobou jí byl květinový věnec, perlový pásek kolem boků a brzy přibude jeho svatební dar, jímž byl zlatý prsten s tyrkysovým sklíčkem. Bělostný závoj, lehký jako dech, zakrýval její tvář, ve které se zračila nervozita a očekávání, hleděla na svého otce, stojícího před ní v obřadním rouchu. Nedovolila mu, aby je oddával ten křesťanský kněz, ostatně on by to jistě odmítl, Harald nebyl pokřtěný ani tak nehodlal učinit a ona byla uctívačkou starého náboženství.
I Harald si na svém svatebním oděvu dal záležet. Tmavomodrý vlněný kaftan a černé kalhoty zdobil zlacený pásek s drahými kameny a sobolí kožešina.
Rozbušilo se jí srdce, v ústech jí vyschlo a těžce polkla, když na něj pohlédla, jak přichází sebevědomým a pevným krokem. Když se postavil vedle ní, usmála se, přestože věděla, že její úsměv pod závojem nezahlédne. Poklek, aby jí nasadil drahé, zlatem vyšívané střevíce, první ze dvou svatebních darů. Vzal její ruku do dlaní, podle prastarého zvyku a Jaroslav začal svou řeč:
„Dávám ti svou dceru, Haralde Sigurdssone. Slib, že jí budeš chránit, ctít do posledního dechu, dáš jí domov a úctu.“
Harald přikývl: „Slibuji.“ nasadil své nevěstě prsten.
„Já, Jelizavěta Jaroslavovna Kyjevská, slibuji, že budu tobě, Haralde Sigurdssone, dobrou ženou.“ sklonila hlavu, aby jí sundal závoj, mohli si připít medovinou z rohu hojnosti, tak si zajistili přízeň boha Velesa a on jim požehnal plodností.
„Od teď jste muž a žena.“ Jaroslav se usmál a šel se posadit za bohatě prostřený stůl, novomanžele čekala další povinnost.
Dle prastarého zvyku zapálili svíci a ruku v ruce třikrát obešli stůl. Dalším obyčejem byl tanec nevěsty se všemi svatebčany, Harald pozoroval svou ženu v kole a líbilo se mu, jak jí zrudla líčka, i když nevěděl má - li to připisovat medovině nebo reji.

FREYINO KRÁLOVSTVÍ

Konečně sami. Elizabeth bzučelo v hlavě jako v úle po tom všem veselí. Posadila se na postel a vyčkávala svého muže. Harald vešel tichounce jako myška, kaftan už si odložil ve svém pokoji, tak přišel jen ve lněné košili a kalhotách. Koukal, jak sedí na posteli jako hromádka neštěstí, opatrně se přiblížil, poklekl u jejích nohou a vzal do dlaní její ruce.
„Jsi úplně ledová, je ti dobře?“
„Jen jsem z toho všeho unavená a také nervózní.“
„Nemusíš mít strach.“
„Dneska se mnou mluvila maminka a bylo toho nějak moc.“
„To chápu... mám pro tebe překvapení.“
Nadšeně vyskočila na nohy, div jej neporazila.
„Tak dobře, ale nesmíš se koukat.“
Přikývla a zavřela oči.
„Takhle ne...“ Vzal šátek, který jako by byl utkaný z pavučiny, překryl jí oči a odvedl z pokoje, opatrně vyvedl z tvrze ven.
„Už smím otevřít oči?“
„Ne ještě vydrž… Chyť se mě kolem krku.“ Poručil a ona to udělala. Zvedl ji do vzduchu a vysadil na koně, obratně se vyhoupl za ní a pobídl zvíře do kroku. Opřela si hlavu o jeho hrudník a poddala se rytmu jízdy. Uslyšela zvuk padající vody a tušila, kde jsou, seskočil z koně a sundal ji.
„Hned to bude…“ uklidnil ji a vzal za ruku: „Opatrně…“
Když sundal šátek z jejích očí, zamrkala, aby se rozkoukala. Byli v jeskyni pod vodopádem, slyšela zurčení a šumot vody padající z vysokého srázu. Na zemi ležela veliká medvědí kožešina a dvě menší na ní, okolo stálo spoustu svíček v malých vyhrabaných jamkách, vypadalo to jako nějaká svatyně. Opodál stála mísa ovoce a vzduchem voněly bylinky. Bylo tam vlhko od rozžhavených kamenů, příjemně teplo a tak nějak útulno.
„To ty?“ otočila se na svého muže, který jen přikývl a usmál se.
„Proč?“
„Napadlo mě, že to tady máš ráda, a radši bys byla tady, než na tvrzi plné lidí…“ posadil se na kožešinu a přehodil si nohu přes nohu. „Zlobíš se? Nelíbí se ti to?“
„Naopak... je to… dokonalé…“ uvolněně se natáhla vedle něj a zakousla se do jablka „Hmmm jsou sladká jako med.“
„Jako tvé polibky?“
Zčervenala a ukousla si velký kus.
„Dáš mi ochutnat?“
Nabídla mu jablko, ale místo, aby si kousl, políbil ji.
„Pokud se bojíš, můžeme se vrátit, já si lehnu do své ložnice…“
Zavrtěla hlavou a květinový věnec se jí svezl z hlavy: „Podle našich zvyků mi měli sestřihnout vlasy a zahalit, ale nepřála jsem si to.“
„To je dobře, líbí se mi.“ potěžkal dlouhé, na konečcích kroutící se kadeře a pohladil ji po zádech. Zahleděla se do tváře svého muže. Byl pohledný, módně střižené hnědé vlasy dodávaly jeho jinak divokému vzhledu civilizovanější podobu. Nejvíce zbožňuje jeho šedivé oči, neví proč, ale připomínají jí vlka.
„Asi jsem se do tebe zamilovala.“
Usmál se: „To je dobře.“
„Ne není.“ překvapila ho.
„Proč?“
„Pukne mi srdce, až si pořídíš milenku.“
„Proč bych to dělal?“
„Protože určitě budu jako velryba, až budu v naději a protože muži mívají milenky.“
„Zatoužil jsem po manželce a teplu rodinného krbu, navíc jsi tak vášnivá, že další žena by znamenala mou smrt.“
„Jak to víš?“
„Co?“
„Že jsem vášnivá…“
Ušklíbl se: „Takové věci muž pozná.“ Pohladil ji znovu po zádech, ale tak nějak jinak, smyslněji. Otřásla se vzrušením a vydechla.
„Možná už by ses konečně mohla zbavit těch zbytečných šatů…“

ŽENOU

Rozvázal tkanici jejích dokonalých šatů, ale nespěchal, chtěl si vychutnat každou píď a dopřát jí, co nejméně strachu a obav a co možná nejvíce času. Opatrně jí sundal střevíce a pásek si odložila sama. Po chvilce už skutečně byla nahá, ale nechala se pohltit medvědí kůží před jeho všetečnými pohledy. Vysvlékl se sám, aby jí zbytečně neděsil, ale z jejích pohledů pochopil, že není prvním mužem, kterého viděla bez oděvu.
„Žiju s pěti bratry…“ pochopila překvapení v jeho tváři a reagovala na něj.
Usmál se, přikývl a nadzvedl její pokrývku.
„Pustíš mě do tepla?“ přitiskl své horké tělo na její a už jen dotyk sametové pokožky mu poskytoval nesmírnou blaženost. Pohladil ji po tváři a poprvé v životě pocítil touhu být něžný, opravdu něžný a ohleduplný a překvapivě jej ta myšlenka neděsila, ale naopak těšila. Líbal ji a hladil, aby poznal její tělo a těšil se z něj a zároveň oběma dopřál čas, hlavně jí. Čas, aby si zvykla na jeho intimní přítomnost, naléhavost a tvrdost. Bylo mu jasné, že netuší, jaká muka mu činí, nezmocnit se jí a jen tak ji hladit, ale nevadilo mu to.
„Jsi moc krásná.“ Občas zašeptal mezi polibky a dál hladil její kulaťoučký zadeček, způsobem, o kterém snil, když jí viděl nahou pod vodopádem. Opatrně zasypával její tělo polibky, až cítil, že to už déle nevydrží. Jazykem se zmocnil jejího klínu a ona vykřikla, poznal, že to nebylo od bolesti a nehodlal ustávat. Líbila se mu její vůně, chuť i horkost a měkkost. V jednu chvíli se její tělo napjalo jako tětiva luku a Elizabeth znovu vykřikla mezi kamennými zdmi jeskyně. Políbil jí na bříško, aby jí dopřál dechu, pak na ní nalehl a jediným mocným pohybem se stala jeho. Okamžik, po kterém tak dlouho toužil, konečně nastal. Vykřikla bolestí a on ustal v pohybu, aby jí víc neubližoval.
„Haralde,“ bolestí sykla: „To bolí…“
„Pšššt, má krásko.“ Snažil se jí konejšit, ale těžce se mu mluvilo a ještě hůře, hledala slova: „Bude to zas dobré, jen se nehýbej.“
Uposlechla jeho rad a snažila se popadnout dech. Tepající bolest pomalu ustupovala a Elizabeth nesměle pohnula boky, zalíbilo se jí to a tak v tom pokračovala a Harald věděl, že je ztracený. Svět kolem přestal existovat, prostor se smrštil do dvou překrásných blankytných kuliček, ve kterých se beznadějně a nenávratně utopil. Hrdelně zavrčel, notně podpořen její sténáním a zaplnil její útroby svým teplem.
Vyčerpaně se svalil vedle ní, ale okamžitě jí vzal do náruče. Položila mu dlaň na hrudník a nehty měla zbarvené krví.
„Říkal jsem to, jsi vášnivka…“ obočím poukázal na její nehty.
„Odkud? Co to?“
„Zaryla jsi mi je do zad…“
„Omlouvám se…“
„Není za co! Ba naopak!“
Jen tak tiše leželi, poslouchali zpěv vody a dech toho druhého. Pomalu usínal. Váhavě jej pohladila po stehně.
„Copak, ty malá nenasyto?“ zavlnil koutky a hravě jí plácl po zadečku.
„Odkud máš tu jizvu?“ Opatrně, aby mu neublížila, přejela bříšky prstů po již dávno zahojené jizvě.
„Stalo se to, když jsem se chtěl ujmout trůnu. Bojoval jsem o něj a prohrál.“ Snažil se skrýt hořký podtón svého hlasu, ale nedařilo se mu tak s přílišným úspěchem.
„Zlobíš se?“
„Ano.“
Ztichla, jen se zavrtěla a přitáhla si přikrývku blíž k tělu.
„Ne na tebe...“ konejšivě jí pohladil po zádech a znaveně zívl.
„Krásné sny.“
„I tobě.“
Zklidnila dech a přitulila se ještě blíž, ovanul jí vánek, tak se zachumlala do kožešiny.
„Miluji tě.“ Nevěděla, co ji přimělo to říci, ale cítila, že je to tak správné.
„V dnešní době to nebývá obvyklé, ale i já tě miluji, proto jsem si tě vzal.“
„Snad to vše jen neztíží.“
„Nedopustím to.“ Pevně ji chytil, aby ji o svém tvrzení ujistil.
Ve chviličce usnula následovaná svým mužem.

MOŘSKÁ NEMOC

V Byzanci se rozkřiklo, že Harald odešel. Když odcházel z Norska, vzal si sebou nemalou družinu udatných bojovníků, kteří se ale postupem času rozprchli po světě. Svatba Haralda a Elizabeth byla významnou událostí, a během následujících týdnů proudili do Novgorodu přátelé Kyjevské Rusi, aby projevili svou přízeň a splnili společenskou povinnost. Spolu s nimi přicházeli i bývalý členové Haraldovy družiny, chtěli se vrátit domů se svým králem.
Po nekonečné a jako obvykle kruté zimě přišlo krátké jaro, brzy následované vlažným létem.
Čas vrátit se domů. Ledy praskly na konci května a Harald začal plánovat cestu domů.
Elizabeth mu nechtěla překážet a tak často vyjížděla na koni do lesů, chtěla se rozloučit se svými hvozdy, vodopádem i Peruní.
Elizabeth nebyla na plavbu zvyklá a tak ji zastihla mořská nemoc. Každé ráno vyzvrátila snídani sotva ji pozřela a hodně spala. Harald měl o svou ženu strach a byl zoufalý bezmocí. Naštěstí netrvala plavba příliš dlouho, ke konci už byla schopná jíst, dokonce měla velkou chuť a byla schopná spořádat i čtyři krajíce chleba s medem. Nebyla hloupá a věděla, že důvodem není moře ani pohupování vln. Jednoho večera se k němu přitulila, chtěla mu to říct dřív, než se vrátí do Norska, dokud mají aspoň trochu času pro sebe.
„Copak, ty moje malá nenasyto.“ usmál se a pohladil ji po zadečku.
Zavrtěla hlavou: „Jsem utahaná jako kotě, jen se chci přitulit.“
„Jsem rád, že je ti už lépe a zvykla sis na moře.“
„Nezvykla, není to mořem, ráno jsem zase vyvrátila celou snídani.“
„Ale chuť k jídlu se ti zlepšila, čím tedy myslíš, že to je? Jsi nemocná?“
„Ne tak docela.“ tajemně se usmála.
„Neděs mě...“ řekl skoro prosebným tónem a ohrnul jí vlasy z čela.
„Budeme mít miminko...“
„Opravdu?“ nadšeně se rozzářil jako malé dítě, které dostalo novou hračku.
Jen s klidným, vyrovnaným úsměvem přikývla.
„Jsem moc šťastný.“ Nadšeně svou ženu políbil a přitiskl se k ní.
„Musíš na sebe dávat pozor, pořádně jíst a spát.“
Zívla a spokojeně zavřela oči.

RÁJ FJORDŮ

Haraldův drakkar přirazil k břehům norským. Magnus věděl o příjezdu svého strýce dávno předtím a byl rád. Harald je váženou osobou, nabídne mu spoluvládu a společně povedou ledovou zemi k prosperitě a spokojenosti lidu.
Usměvavá a milá Elizabeth si brzy získala všechny okolo a zvykla si na nový domov po Haraldově boku. Byla Norskem fascinována, učarovala jí nejen příroda protkaná křišťálově čistými řekami a nekonečnými, hlubokými hvozdy, ale především společnost. Žena měla neobvykle rozhodující slovo v rodině i veřejném životě. Mohla se účastnit schůze thingu, dokonce na něm i promluvit a vyjádřit svůj názor. Každý se k ní choval s velikou úctou a ne proto, čí ženou byla, ale jen proto, že byla ženou.
Den za dnem tiše plynuly a Elizabeth se víc a víc stávala vikingskou ženou. Už dávno odložila své staré šaty, protože jí byly těsné, kvůli rostoucímu bříšku a oblékla si oděv místních žen, zapletla dva silné, po pás sahající, copy a ozdobila se krásnými šperky z měděných drátů, jen prsten od Haralda odložila až po šestém měsíci těhotenství, protože jí otekly prsty a byl jí těsný.

INGIGERD A RANGHILD HARALDSDOTTIR

Léto pomalu umíralo a s podzimem přišel nový život. Narodilo se Haraldovo dítě. Malá Ingigerd dala své matce pořádně zabrat. Porodní bolesti ji zastihly uprostřed lesa, kde byla s Haraldem na procházce. Celou dobu ji držel za ruku, i když mu její křik trhal srdce. Porod Elizabeth hodně vyčerpal, ale naštěstí neohrozil na životě, byla jen unavená a tak se o miminko starala Thora, dívka, kterou si Elizabeth nejvíce oblíbila a stala se její společnicí a přítelkyní. Harald se stal nejšťastnějším mužem Norska, přinejmenším to o sobě tvrdil. A měl se stát ještě šťastnějším. Malá Inga se měla k světu a nedlouho po jejím narození byla Elizabeth opět v naději. Uprostřed léta přišla na svět další dcera – Ranghild. Obě holčičky zdědily průzračně modré oči po své babičce a zlaté vlasy po matce. Obě rostly jako z vody k potěše svých rodičů i norského lidu. Jediný stín zastínil spokojenou rodinu. Po komplikovanějším druhém porodu nemohla mít Elizabeth další děti a tak věděla, že Haraldovi nikdy nedá dědice, po kterém každý muž touží. Děsila se chvíle, kdy mu to bude muset sdělit, nechtěla mu lhát, ale najednou si už nebyla jistá jeho láskou. Vyjeli si spolu do lesů, často podnikali výlety a procházky pokud to dovolovaly Haraldovy povinnosti nebo vysoký stupeň Elizabethina těhotenství. Ke konci léta konečně našla chvilku, aby na své Sněžince vyrazila do lesa. Harald položil na zem kožešinu a připravil jídlo přichystané od pečlivé kuchařky, která se snažila krmit Elizabeth, co nejvýživnějšími pokrmy.
„Máš určitě hlad.“ ale místo jídla Harald svou ženu políbil.
„Spíš jsem unavená, malá myška špatně spí, má pořád hlad.“
„Je pěkně nenasytná.“ Zasmál se a položil si Elizabethinu hlavu na rameno.
Elizabeth se po tváři skoulela slza.
„Copak se děje, lásko? Bolí tě něco, nebo jsi jen unavená?“
„Smutná.“ zavrtala nos do jeho tuniky.
„A z čeho? Máme dvě krásné dcery, jsou obě trochu živější, ale nejsi na ně přeci sama.“ pohladil ji po vlasech, nenáviděl její slzy.
„Máme dvě dcery a jiné děti už nikdy mít nebudeme.“ Nemohla uvěřit, že mu to dokázala říct nahlas a do očí.
„Myslíš, že se se mnou už nebudeš milovat?“
„Nemůžu mít další děti. Něco se stalo při porodu.“
„Pšššt, už neplač.“
„Mrzí mě to, pochopím, jestli mě budeš chtít poslat domů.“
„Proč bych to dělal?“
„Nesplním svou povinnost, dát ti dědice.“
„Hloupost, tvá povinnost je být mi oporou a tu plníš lépe, než jsem doufal.“
Stulila se mu do náruče až do chvíle, kdy nadešel čas se vrátit. Od toho dne nepochybovala …

KRÁLOVNA

Harald se stal Magnusovým spolukrálem. Byl příliš mocný a vážený než, aby si Magnus mohl dovolit odmítnout Haraldův nárok na trůn a Harald byl dostatečně skromný a moudrý, aby se spokojil jen se spoluvládou. Měl dost času na rodinu, navíc byl spíš vojákem než úředníkem a nekonečné účty, smlouvy a dokumenty ho jen ubíjely. Když holčičky odrostly máminým prsům a hrály si s ostatními dětmi, objevil Harald skrytý talent své ženy. Byla dokonalým kastelánem a správce. Neuvěřitelně skvěle se vyznala v číslech a smlouvách, stala se jeho nejbližším rádcem a po těžké Magnusově smrti byla země jen v rukou Haralda a Elizabeth. Země vzkvétala, a když byla neúroda, moudrá Královna dokázala zásoby spravedlivě rozdělit, byla znamenitou obchodnicí a nesmiřitelným, krutým i nemilosrdným soupeřem. Každým dnem král objevoval, jaký poklad přišel s touto ženou do jeho domova.
Bláznivá vášeň, se kterou si jí vzal a která byla důvodem, proč jí ochránil před polským vojvodou, se postupně vytratila. Vystřídala jí oddanost a věrnost, miloval svou ženu a své děti. Připadala mu pořád jako Freya i přes drobné vrásky. Ani několikaleté manželství nesmazalo divokost jejích krásných očí a prudkou povahu. A drobné neshody považovali oba za běžné a nedůležité, protože Elizabeth byla stejně prudká a impulzivní jako Harald.
O to větší byl jeho žal. Viděl, že jeho krásná žena hubne a bledne, ale když se zeptal, co se děje, jen se usmála a políbila jej. Ztrácela se mu před očima, ale Harald to připisoval starostem s letošní neúrodou. Bývala často unavená, hodně spala a málo jedla.
Se začátkem zimy ulehla a už nedokázala vstát. Harald byl zoufalý a jedinou oporou mu byly dcery. Pochopil, co se děje a snažil se strávit s Elizabeth co možná nejvíce času. Nabízel jí návrat domů, ale říkala, že je doma a chce být jen s ním. Zemřela mu v náruči uprostřed lesa, na místě, kde se narodila jejich první dcera. Na místě, kde strávili mnoho nocí a, které tolik milovala, připomínalo její ráj v Rusku. Jejím posledním přáním bylo, aby její tělo zmizelo v moři, milovala moře, jeho šum i divoké vlny.
Pro Haralda ztratil život smysl. Mířil z jedné války do druhé, nevydržel v Norsku ani den. Všechno mu ji připomínalo, stromy, ložnice, dcery i koně a psi, které milovala.

MILENKA VŠECH

Z Elizabethiných vlasů spletl Harald silný cop a ozdobil jím svou helmici.
Roku 1066 zemřel Edward Vyznavač a nástupnictví anglického trůnu bylo nejasné, o trůn se přihlásil Harold Godwinsson a ještě téhož roku se nechal korunovat. Harald Hardraada ucítil svou příležitost. Pro slávu Norska získá anglickou korunu a podrobí si zdejší lid. Jeho nárok byl oprávněný, po Knutu Velikém měl předky sahající na anglický trůn.
Shromáždil muže a na tři sta veslic vyrazilo k břehům Anglie. Střetl se s vojsky Edwina z Mercie a Morcara z Northumbrie a oba porazil. Zemí se nesla pověst o divokém vikingském ďáblu, který polyká jejich domovy. Ale anglický král se své země nevzdal, se svými muži vyrazil a dostihl Haralda u Standfordského mostu.
Divoký Viking ho vylekal svou velikostí a bojovým křikem, netušil, že se střetl se zlomeným mužem jdoucím na smrt.
Bylo 25. září léta páně 1066. Harald se zahleděl na moře směrem k domovu a políbil prsten své ženy, který od její smrti nosil na krku.
„Dej mi svou zemi!“ zakřičel na Harolda, i když ve skutečnosti chtěl něco jiného.
„Dám ti jen tolik stop, kolik potřebuješ na svůj hrob.“
Harald zakřičel a tasil svůj meč, vyrazil za svým nepřítelem. Král Anglie odhodil drahocenný plášť a čekal. Odrazil první útok a vrátil jej stejnou měrou. Dlouho bojovali a bylo jasné, že oba muži jsou stejně schopnými bojovníky. Ale mladší Godwisson poranil Haraldovu ruku a on pochopil, že tento muž je jediným, kdo mu dopřeje svobodu. Udělal další výpad a odkryl si celou hlavu, Godwisson toho využil a zanořil svůj meč do Haraldova krku.

Zatmělo se mu před očima a uviděl svou ženu, jak se na něj směje a vábí k sobě. Vztáhl k ní ruce, pohladila ho a objala.