Víra a láska (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Za jedoucím vozem se vznáší prach a právě doznívají poslední tóny písně zpívané vysokým mužem tak okolo 20, který je již řádně zarostlý a na němž jsou již znát následky dlouhé cesty. Jeho společníci mu nevěnují příliš pozornosti. Svalnatá barbarka jménem Kanhira si ostří svůj meč, přitloustlý trpaslík Darnhelm si leští zbroj a pohublý paladin Anomen tráví svůj čas v modlitbách.

Bardovy pokusy je všechny rozveselit neměly žádný účinek. Jen jednooký vozka Richard se slabě usmál a popotáhl z dýmky.

Již brzy se stanou všichni nepřáteli na válečném poli. Tedy až na barda, který jede na turnaj hrát své balady, a vozku, jenž nabere další lidi a pojede dál svou cestou.

Kanhira tam jede kvůli slávě, Darnherlm kvůli penězům. Jen Anomen stále vzpomíná na svou milou. Rozloučila se s ním se slovy: "Když budeš bojovat, pak jen bez zbroje. Pokud vyhraješ znamená to, že jsi mi souzený. Jestliže ne, pak tě už ani pánbůh nevzkřísí. Tady, vezmi si tento náramek a ať ti přinese štěstí."

Noc před turnajem se všichni divili, proč Anomen nemá žádnou zbroj a ten jim na to odpověděl: "Můj bůh mě dokáže před údery ochránit mnohem lépe než ten nejtvrdší pancíř."

"To můj bůh by dokázal svrhnout hory a rozdrtit je na prach." Zapojila se do diskuse Kanhira.

"Cha to moj bůh by toho tvojho sfůknul jedním prdem" Prosadil svou trpaslík.

Bard zasněně pronesl: "To můj bůh mi dá pytel peněz a dívku co budu chtít ... a vína, že se z toho budu vzpamatovávat ještě dva roky. Však jednou uvidíte." A takto uzavřel debatu přátel, kteří se již zítra stanou soky.

V den turnaje byli všichni připraveni.

Trpaslík ve svém těžkém pancíři, barbarka v kroužkové košili a zbožný Anomen pouze v kožených kalhotách, na ruce náramek pro štěstí od své milé.

Bard, který seděl na tribuně se na něj povzbudivě usmál a zanotoval:

On bez strachu a taky bez zbroje Vrhá se hrdinně do boje ...

Další slova bardovy písně již přerušil hluk trubek, což znamenalo zahájení turnaje. Ten, kdo od teď za hodinu bude naživu a bude chtít bojovat dál, má šanci stát se nejlepším, nejslavnějším a hlavně nejbohatším ze všech rytířů.

Trpaslík sekal jako divý do všech stran svou mohutnou obouruční sekerou, dokud mu ruku nerozdrtila těžká palice, které by býval byl uhnul, kdyby se mohl pohybovat.

Barbarka oděná spořeji než on uhýbala mrštně ranám svých protivníků dokud ji z dálky neodstřelil jeden z podvodníků, kteří si vzali kromě meče kuši. To, že byl později vyloučen jí ale život nezachránilo.

Bard znovu spustil svou píseň:

Soupeři pod ranami padali. Do těla holého bodali. Však on bil se statečně jako lev. Nic nevadí že z něj už teče krev.

Do posledního souboje se dostal pouze Anomen, který však ještě nikomu neprozradil své jméno a mrštný elf oděný do mithrilové kazajky.

Elf ještě řekl: "Jestli chceš můžeš to vzdát"

Krvácející paladin odpověděl: "Nemůžu prohrát. Má čest mi to nedovolí."

Oba byli vyčerpaní, ale elf byl mrštnější a měl nejlepší zbroj jaká mohla být. Byla z magického kovu, který kdysi nalezli prastaří trpaslíci v nitru hor. Anomen z posledních sil uhýbal jeho náporům. Pak náhle spatřil po svém boku svou dávnou lásku. Ji, kvůli které to všechno začalo a kvůli které to také skončí. Nová síla se mu vlila do tepen. A bil a sekal a bil. Bil ze všech sil a když se ujistil, že žádný z kousků na které elfa rozsekal se nehýbe, padl vyčerpáním.

Zarostlý bard polknul a doufal v milosrdenství. Hostinský se na něj usmál a řekl: "Byl to dobrý příběh tady máš guláš a chleba."

Jen málokdo si všimnul, že si bard intuitivně sáhl na kožený náramek na levé ruce.

Toho, že mu po tváři skanula slza si všimnul jen jednoruký trpaslík, sedící v rohu lokálu.