Vlkodlačí nenávist (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Probudil jsem se v neznámém prostředí, v hlavě neznámé a zmatené obrazce. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem, ale jedno jsem věděl jistě. Mé nohy mě neposlouchaly a nechtěly se pohnout. Což bylo špatné, pro vlkodlaka určitě. Celé mé tělo se chvělo pod náporem neznámé síly a nejenom to. Tam venku byl úplněk, cítil jsem to, až do morku kostí. A pak... mé oči se otevřely a začalo peklo. Světlo bylo všude kolem mě. Samá bílá barva a tak zářivá! Ne... tohle nebyl les. Až nyní jsem ucítil tlukot svého srdce a zrychlený dech. Něco nebylo v pořádku. Vědělo to celé mé tělo a nějaké to mé vědomí, které momentálně nebylo slavné. "Á! Už se nám náš pejsek probral!" Další šok... nebyl jsem tu sám. Zastříhal jsem ušima a až teď uslyšel okolí. Všude to pípalo. Úplně všude. Samé nepříjemné pískavé zvuky, které pro mé citlivé uši byly nesnesitelné. Nad tím světlem jsem už dávno přimhouřil oči. "Tak se podíváme na tvé životní funkce." Znovu ten hlas... Ucítil jsem, jak mi sahal na tělo. Automaticky se od mého čenichu ozvalo zavrčení, varovné. Chtěl jsem se podívat na toho neznámého, ale hlavu jsem nemohl zvednout. "Jen klid, chlapče, jen klid." Jako nějakého praštěného psa mě popleskal po hlavě. Další zavrčení, tentokrát ještě hlasitější. Odrazilo se od bílých stěn v místnosti. Pomalu jsem si začal uvědomovat, kde jsem a co se děje. Laboratoř... Toto slovo jsem slýchával kdysi dávno od jiných. Vyprávěli, jak to tam probíhá, co se tam děje. A já musel pryč! Do mého těla byla vpuštěna nějaká neznámá látka, kvůli které jsem se nemohl hýbat, ale odeznívala... a rychle, což bylo velmi velmi dobře. Již jsem cítil svoji dlouhou černou srst, která mi pokrývala celé velké tělo. Nádech... výdech... a znovu nádech. Bylo to tak těžké, dokonce i dýchání! Ten člověk, ano, poznal jsem, kdo to je, mi ohmatával tlapy, všechny čtyři. Ne... nesmím mu to dovolit.- Zazněla mi v hlavě tato slova jako zvon. Všechno bylo tak hlasité. Mé svaly se napnuly. Přístroje kolem se znovu rozpípaly, ještě zběsileji a naléhavěji. Člověk cosi tiše pro sebe zamumlal a odstoupil ke svému stolu naproti mně. Poznal jsem dokonce to, co držel v ruce. Do injekční stříkačky cosi napouštěl a já v hloubi duše věděl, co to je. Pomaličku mé nohy začaly reagovat na mé němé, neslyšné příkazy. Jedna tlapa se zvedla, pak následovala i druhá a již jsem stál opřený o chladný stůl pode mnou. Můj nenávistný pohled spočinul na jeho vyhublé postavě. Třeštil na mě své vystrašené oči a já se snad i pousmál, spokojeně, takovým tím vlčím způsobem. Popošel ke mně s tou věcí v ruce. "Buď hodný chlapec... neublížím ti."
Nevěřil jsem mu ani slovo a znovu jsem zavrčel, naštvaně. Opřel jsem se již i o další nohy a jediné švihnutí ocasu způsobilo to, že veškeré dráty a tkaničky neurčitého tvaru, které mě obklopovaly a zabraňovaly mi pokračovat v pohybu, se roztrhly a přístroje přestaly pípat. Konečně.
Ten člověk položil před mou vlčí tvář kus masa, nezájem... Když jsem si již byl jistý, že mě mé tělo bude poslouchat a bude reagovat, tak jak chci, odrazil jsem se a skočil přímo na něj. Mé ostré vlčí zuby jediným mohutným kousnutím protrhly jeho hrdlo... a člověk byl mrtev. Byl jsem volný... a já měl jedinou myšlenku v hlavě. - Neměl si se mnou zahrávat.