Vnitřní rozpor (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jeruzalém bylo ohromné město. Velké, okázalé, vyprahlé a důležité místo pro poutníky i mocnáře z celé Evropy i arabského světa. Střet kultur tady byl jasný na každém kroku. Obzvlášť když se mezi Araby objevila jízda templářských rytířů. Do Jeruzaléma dnes zavítal i jeden neobyčejný mladík. Oblečen celý v bílém, s kápí staženou do obličeje tak, aby nebyly vidět oči, s mečem a kuší na zádech. A na levé ruce podivný nátepník. Bylo jen málo živých kteří znali tajemství onoho kusu oděvu. I ti o něm však příliš nemluvili. Mladík přijel do města s určitým cílem. S jistým úkolem. Hodlal jej splnit co nejrychleji a zmizet ještě tu noc nebo se svítáním. Vydal se směrem k vysokým, kopulovitým střechám budov na druhém konci města.

Noc přišla brzy. Dnes žádný poetický, dlouhý západ slunce. Jen rychlá výměna slunce a měsíce. Altair stál opřený o malý dům a bystrým okem pozoroval okno v protilehlé budově. Kdy v něm zhaslo světlo, vykročil. Brzy stál na balustrádě a oknem prolezl tiše jako kočka dovnitř. Stanul v krásné, nepochybně ženské ložnici. *Proč žena? Většinou nejsou nebezpečné,* pomyslel si a pohlédl na lůžko kde se jasně rýsovalo tělo spící ženy. Přišel blíž a přes průsvitný baldachýn hleděl na záda ženě, kterou měl zabít. Jemná ramena, bílá pleť, hladká křivka pasu a boků. Zpod tenké pokrývky vyklouzla jedna dlouhá a útlá nožka. Jen lehce, jako by záměrně, dávala tušit co se skrývá výš. Altairovi zlehka zacukalo ve slabinách. Bylo to už hodně dlouho, co měl naposledy ženu. A teď měl jednu z nich zabít. *Za odměnu kterou ten člověk nabídl si koupím tucty žen na jednu noc,* pomyslel si a odhrnul baldachýn. Přistoupil ještě blíž k lůžku a rychle trhnul levou rukou. Z nátepníku vyjelo tenké ostří skryté zbraně. Naklonil se a hledal tepnu na krku. Žena se ale náhle zavrtěla a pomalu se otočila k Altairovi. Hlava jí spadla na stranu a tím odhalila bělostnou šíji přesně tam, kde chtěl udeřit. Zablesklo se mu v očích ale pak se zarazil. Pozorněji si prohlédl tvá ženy a téměř ucouvnul. *Salamína,* projelo mu hlavou. Jediná žena vůči které cítil slabost. Dokonce si jí chtěl vzít a na čas nechal kvůli ní i řemesla asasína. Ale nakonec nic nevyšlo. *Chtěla být volná…* pomyslel si. Znovu mu zacukalo ve slabinách když si vzpomněl na tu noc v jednom hostinci. Jak zašeptala „Vem si mě… Něžně,“ a pak se spolu milovali. Chvíli mu trvalo než se uklidnil a znovu se nad ní sklonil. Jenže pak se to zvrtlo…

Mířil jí ostřím na krk, stačilo jen jediné bodnutí, když vtom se Salamína probrala a zamžourala do tmy. Měsíc, jako Altairovi natruc, osvítil její pokoj a ona hleděla na ostří dýky a do jeho tváře. Neviděla mu do očí, jen tušila kam se má dívat. Pak, když se jí do tváře vrátil klid, zeptala se: „Smrt nás vždy zastihne nepřipravené… že ano, Altaire?“ Potom otočila hlavu a znovu ukázala šíji. Tiše zašeptala „Zabij mě…“ pousmála se a pak dokončila větu: „…něžně.“ Pevně zavřela oči a stiskla rty. Víčka se jí chvěla a pod lehkou pokrývkou se celá třásla strachy. Přesto dál čekala. Uslyšela cvaknutí a tiché a rychlé kroky. Otevřela oči, přidržela si pokrývku na prsou a napůl se posadila. Altair stál v okně. „Proč?“ zašeptala. Otočil se. „Nevím,“ řekl tiše, přesto ho ale slyšela jasně, jakoby stál vedle ní. Pousmál se a kdyby viděla jeho oči, snad by v nich spatřila něhu. „Snad… vnitřní rozpor,“ zašeptal a vyskočil z okna. Než Salamína doběhla k oknu, nebyl na ulici už nikdo.