Články
Všechny pocity patří minulosti I.
Mýtus nepronásleduje sem, na široké, modrou barvou zářící hřiště Karibského moře, nikoho. Někdy si říkám, jaký je tu tichý klid. Veškerá fauna a flóra oceánu zůstaly netknuté člověkem, hektickým způsobem života a už vůbec ne válkou. Přitom dva dny plavby k písčitému pobřeží Ameriky utečou vždy rychleji než cesta vlakem přes celý euroasijský kontinent. Slunce vytrvale pálí na šedavá záda korábu, jenž se houpe v rytmu tančící hladiny. Je horko, jen občas chladivý vánek, asi tak jednou za otočku delší ručičky hodinek, pohne vlajkami států. Zatahám za řetízek, rolety vystoupají k okraji okna. Kajuta se zaleskne odrazem paprsků od vln. Vše bílé pálí do očí přecitlivělých od soli. Vyjdu na palubu.
Kosatka se po hodině napne. Lana úpěnlivě zapraskají od zkrystalizované vody. Bolestivě a jistě zároveň poutají látku, jež popožene loď kupředu. Vítr, konečně. Instinkty povolí stahovák hlavního stěžně. Další závan větru. Silnější. Provazy se smočí v spršce kapiček od nárazu první vysoké vlny. Proč jsem si ničeho nevšiml? Stěžeň se plnou silou, jakou dokáže sám klást, vzpírá ohnutí a táhne záď na místo přídě. Hučí mi v uších. Prudká změna tlaku, rychlosti větru, celého počasí. Kompas ukazuje na jih. Jih? Sever. Ne, teď západ, a dál se točí. „Sakra, co se to…“
Otevři oči, zní jediné možné východisko. Poslechnu vnitřní hlas. Světlo. Prudké, jasné, nepříjemné. Nechám víčka vykonat záslužnou práci a přimhouřím je k sobě. Slunce je stále vysoko na obloze. Hřeje, pálí, obličej vysušený slaným větrem je bolavě popraskaný. Žaludek hlásí hlad a zvracení zároveň. Stále ležím na palubě svého dravce. Po bouři není ani památky. Tmavé ručičky na zápěstí hlásí o pět minut víc. Prudce vstanu. Svět se zatočí ve spirále. Jako kdybych nečekal, že mi bude špatně, otočím se k zábradlí a vyvrhnu přes okraj půllitr kyselých šťáv. Tohle jsem neudělal pět let, naposledy při návštěvě peřejí Colorada. Něco je špatně. Opravdu špatně, běží mi myslí představa, co vše se muselo stát, aby mi bylo takhle mizerně. Až teď, když mne netrápí nevolnost, cítím bolest hlavy. Třeštění a zvonky, závrať, pichlavý dotek něčeho ostrého tam vzadu v týlu. Prsty se z průzkumu vlasů vrátí s kusem červeného maziva. Pohled se stočí k jasnému kovovému útočníkovi. Příčina je nedaleko. Jedno lanko je nadobro roztřepené a prasklé. Úděl dodržovat maximální výkyv do strany nezvládlo. Při bližším zkoumání vyplave na povrch podivná skutečnost. Jakoby jej před přetržením něco ostrého nařízlo. „Co to sakra…“
Hlavou proletí vzruch o tupé ráně. Ne, už zase! Dopad na zem ale nenásleduje. Žádná síla mne nesráží. Nějakého chlapíka stojícího těsně přede mnou však ano. Dál stojím pevně v teniskách, podrážky se třou o lesklou prkennou palubu. Počkat! Na lodi jsem byl jen já. Až poté, kdy se tak trochu pudově otočím na útočníka se zatnutou pěstí a s bojovnou myšlenkou jej levým hákem překvapit, pochopím. Stojí přímo proti pomeranči, jenž se potápí do třpytivého koktejlu. Tmavý kabát vlaje voňavým vzduchem, ten se však ani nepohne. „Zvláštní,“ ozve se návrat z reality. Paže zastaví pohyb, prsty se uvolní z křeče, nehty už nevrývají do dlaně své půlměsíčky. Láhev whisky mi vyklouzne z pevného sevření. Nervy poslouchají jiného majitele. Sklo se při nárazu tříští na milión kousíčků. Pálenka se plazí pomalu dál, odkapává přes okraj paluby do oceánu. Ožralé ryby, trsající Poseidon při bouřce, trojzubec se svíjí jako tanečnice, místo bubeníka duní hrom. Smích. Úsměv. Poslední názor na vraha. Pod temnotou kapuce se matně zalesknou bělavé dásně bez zubů, bez masa. Spodní čelist zacvaká. Vznešené ostří úpěnlivě zazpívá.
Otevři oči, zní první důvěryhodný nápad. Poslechnu jej a probudím se ze snu. „Už to nepij,“ okřiknu sám sebe, když si v zrcadle nad umyvadlem všimnu obrazu žebráka. Modré kruhy pod očima a dvoudenní strniště napoví, že poslední večer jsem nejspíš přebral. Břitva, pěna, ručník. Všichni do jednoho pomohou zkrášlit starého mládence. Snad se zalíbím o trochu víc, než kdyby mě kdokoli viděl bez opojného alkoholového zamlžení. Před párem minut by utekl i strašidelný duch smrtky. Nebo ne?
- 10.10.2007 - Vendetta
- 12.10.2007 - Ragnarök
- 19.09.2007 - Všechny pocity patří minulosti I.
- 16.09.2007 - Prach hvězd (2. polovina)
- 14.09.2007 - Nesmrtelný II
Kdo hodnotil článek Všechny pocity patří minulosti I.?
Amthauer, Ben, Chlodva, Drtikol, Feyd Rautha, hater, Laethé, Michi_Hrozi, Qasar, Saltzhornia
Komentáře ⇓
Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.
Vypisuje se 12 z celkem 12 příspěvků1
Amthauer - 31. října 2007 19:47 | |
hater 7. října 2007 20:48 |
Feyd Rautha - 9. října 2007 14:55 | |
/prilakal me nazev - naprosto nic nerikajici :] Tenhle styl psani mi trochu pripomina filmove sekvence a nejak si nedokazu predstavit, jak v nem rozvines nejakou zapletku, nebo dokonce cely cyklus. [bez urazky, ale tato cast moc smyslu sama o sobe nema] A tak budu cekat na dalsi - **** {chtel sem dat ***, ale pak jsem si pripomel co jsem napsal sam :]
|
Gran - 8. října 2007 23:00 | |
hater 8. října 2007 18:52 |
hater - 8. října 2007 18:52 | |
Gran 8. října 2007 17:47 |
Gran - 8. října 2007 17:47 | |
hater 7. října 2007 20:48 |
hater - 7. října 2007 20:48 | |
Bohužel vaše nadšení nesdílím. Přečtení tohoto textu mně nijak neobohatilo. Koho také zajímají opilecké sny? :-) Ale vážně, co z toho? Co si mam odnést z tohoto textíku? |
Chlodva - 27. září 2007 15:21 | |
Já jsem sice nic neslíbil, ale pokud se, apophisi, neurazíš, připojil bych pár poznámeček. V textu jsem si všiml jen jednoho většího klopýtnutí, totiž ve větě |
apophis - 23. září 2007 11:17 | |
Laethe 22. září 2007 23:56 |
Laethé - 22. září 2007 23:56 | |
Mily Kubo, |
Ben - 22. září 2007 16:17 | |
Skvělej článek. Grandiozní výkon. Perfektní... Nemůžu se dočkat pokračování.
|
Saltzhornia - 20. září 2007 12:39 | |
Pěkné, jen začátek je hodně šroubovaný. Ale nutí to číst dál. Už se těším na pokračování.
|
Gran - 19. září 2007 17:17 | |
Inuu... |
Vypisuje se 12 z celkem 12 příspěvků1