Všechny pocity patří minulosti II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Všechny lampy ve městě pohasly. Dokonce i rezavějící plynová lucerna, mnohem moudřejší i starší než její kratochvilné okolí včerejška, nevydržela samotu individualismu. Naposledy si blikla pro potěchu světlé temnoty kolem. Mé malé já se vrátilo myšlenkami k nedávným událostem. Přemohl jsem se otevřít oči k cestě do kraje nasáklého odporným množstvím zmaru, neštěstí i lásky a krásy zároveň. Udělalo se mi špatně. Polozbořené zdi vědomí, doutnající trosky paměti, vrtkavé mosty vztahů a citů. To vše naráží na realitu všedního světa, tvrdohlavě si neuvědomujíc, že mu tak vlastně pomalu ubližuje. Tiše, neustále, v poklidném tikotu ručiček nástěnných hodin. Rozechvělé postavy lidí procházejí mlčky cestami dlážděnými před staletími, neuznávají minulost, žijí zítřkem. Svůj malicherný chtíč s bezvýznamnými potřebami prodávají dalším zoufalým kupujícím. Ti však jen míří za svými vlastními, snovými osudy, ne nepodobnými předchozím. Kruh se uzavírá.

Mrtvolné ticho šera protne ptačí píseň. Další prázdný list z nekonečné kroniky Všeho čeká, až na něj dočasné vzpomínky dopíší skutky včerejška, pak bude moci začít nový den. Každý zde má své místo, nehotovou práci, první konec i poslední začátek, ohnutou vizi světa. A já? Já jsem jako duch, otisk dávných časů, který se sem nevědomky vrátil, aby si potajmu připomněl a prohlédl to, co zde zůstalo po brzkém odchodu na věčnost. Nepamatuji si drobné detaily, i celkový náhled na věc mi chybí, bohudík je mé snění krásná a nebezpečná věc. Noční můry jsou svým způsobem půvabné ve své zvrácené křehkosti. Uteču do nejbližší špinavé uličky. Svítá.

Tovární komíny se rozezní tlukotem živého srdce. Stupňují tempo, až vpodvečer utíkají o závod jako se chrti honí za chlupatou maketou králíka. Práce kvapí. Tancují ve tříčtvrtečním taktu. Když začnou postupně ztrácet drahocennou energii, jež by je popoháněla, odpadávají. Utichnou, až když poslední siréna zaječí „dost“. Stroje zastaví, skladiště se vyprázdní, vrata se zase zavřou.

Světlo na rohu náměstí se s minutovým zpožděním rozzářilo stříbřitě zlatým nádechem svítiplynu. Potemnělými uličkami se rozutekl podzimní večer plný vlhké mlhy a vysilu­jícího mrazu, jehož chladnokrevný jazyk mi nemile připomněl, abych si pevněji utáhnul smyčku šály. O několik málo domů dál se k obloze, v rámci svých možností, tyčil polorozpadlý kostel. Původní podobu drželo už jen mramorové sloupoví s průčelím hlavní lodi. Kdysi sloužil k tužbám o pomoc, chlácholení vlastních chyb a dalších nemravných skutků, uvazování se k slibům věrnosti či oddanosti, vážným proslovům truchlících. Smutné místo, ale současně překrásné v rytmu doznívajících červánků. Konečně měly krvavé obrazy své okouzlující fluidum pravosti.

Šoural jsem se pomalu dál a všiml si třesoucí se postavy staršího muže bez vlídného přístřeší, zabaleného do potrhaného šatu. Ve tváři rozpraskané suchým větrem měl holé dásně s vypadanými zuby. Jeho neupřímnému úsměvu, ač měl být radostný, by však jistěji odpověděl pláč. Žebrák o holi ke mně natáhl roztřesenou ruku s prohnívajícím kloboukem, ale vzápětí se s tlumeným stenem sklátil k zemi. Zmrzlá tráva jen uronila pár slz nad polámanými stébly. Jeho mrtvolně strnulý pohled ulpěl kdesi hluboko za mnou. Bezprostřední smrt. Nikdo se neotočil, nikdo nehledal příčinu. Posledním, oč žádal, nebylo odpuštění, nýbrž malá almužna. Obloha se roztočila v burácivém víru. Průsvitný duch zemřelého zmizel rychleji než jeho pamětní šrám z vědomí živých lidí. Jen vánek napovídal, že zde vzduch prodělal nějakou výraznější změnu. Odchod byl okamžitý, nenápadný, klasický. Mnoho jiných by za takovouto malou službu prodalo svou hříšnou duši.

Nebe je požehnáním. Věčná nuda je stále lepší, než strasti a utrpení na pozemském hřišti. Svíravá bolest v hrudi mi připomněla, že bych si měl pospíšit. Přehodil jsem rukojeť na bolavé rameno a udělal několik tíživých kroků k poli, kde mne čekal hlavní úkol dnešního posmutnělého dne. Baldachýn oblaků se nepravidelně rozevíral právě tehdy, když hvězdy promlouvaly svým šepotem k sešeřelé krajině. Mnoho z nich přijímalo další a další svítivé obláčky duší do svých náručí jako děti nacházejí svou matku. Bitevní vřava již dávno utichla. Smrtelně ranění čekali na osudový verdikt. Válka.

Otevřel jsem knihu v masivních kožených deskách a začal hledat jednotlivá jména. Mí kolegové již stihli obstarat většinu práce, ale stále se čekalo na má konečná rozhodnutí u nejhůře pochroumaných. Roztrhaná slezina – smrt, těžké popáleniny na více jak polovině těla – smrt, protržené obě plíce – smrt, ne, počkat. Usmál se. Život! Bude žít. Musí. Má rodinu, na kterou si v poslední chvíli vzpomněl. Myšlenky na manželku s dcerou prozradily skrytou pravdu. Voják na zemi začal těžce kašlat, až si jej všimnul o několik metrů dál ošetřující lékař. Pomohl mu. Až poté jsem jej mohl vyškrtnout ze seznamu cestujících. Místo něj přibyl žebrák od kostela. Raněný muž se lesklým pohledem plným beznaděje, strachu a zároveň lásky, zahleděl k obzoru, kde již čekala další vlna nepřátel.

První kulky prolétly těsně kolem něj i dalších ležících raněných. Nepřítel neměl slitování. Muže se snad jakoby zázrakem ani jedna nedotkla, doktor však při obvazování děravého hrudníku zatnul zuby v bolesti, kterou mu způsobila žhavá ocel deroucí se skrz záda až k játrům. Hbité ruce se mu ve spěchu chvěly. Ošetření zabralo pár minut, po nichž medikovi z koutku úst stekl pramínek červené krve a smočil bílý límeček škrobené košile. Zadívali se sobě navzájem z očí do očí. Oba v tu chvíli přesně věděli, co přijde. Netrvalo to ani deset vteřin. Poslední myšlenka na raněného. Práce, což znamená odchod tam nahoru. Jeden připsaný řádek navíc v seznamu, ještě odškrtnout. Jen zavřená kniha v temnotě kapsy nevěděla, jak přesně jsem sekl. Další lidský osud, mnoho jich zbývá. Pěšáci se zničehonic nezastaví. Jejich velitelé budou chtít stále více moci. Rychlé máchnutí kosou, či podaná ruka. Smrtka má stále co dělat.