Významný den Williama Nofuryho (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Když se William Nofury ohlédl za sebe, viděl tolik zkušeností, že ho unavovalo už jen samotné jejich třízení a projekce. Přesto jakési palčivé uvědomění v něm neúprosně opakovalo, že pokud má někdy v jeho životě přijít chvíle, kdy se ohlédne zpět, nadešel právě nejvyšší čas. Tak tedy propiskou škrtl už desátou verzi oslovení rodiny – některé byly příliš sentimentální, jiné naopak zase moc chladné. A tahle… …ani vlastně dost dobře nevěděl, proč ji škrtl. Snad to prostě jenom nikdy nechtěl dopsat.

Povzdechl, podíval se z okna a zamyslel se nad vlastním povzdechem. Na koho to tady hraje divadlo? S úšklebkem, snad trochu ironickým a lehce hysterickým, se opřel o zeď, otočil hlavu a pohlédl z okna. Viděl nádvoří, na kterém z podzimem znaveného stromu línalo listí. K čertu, proč teď musí být podzim? Je to jako nějaký trapný symbol v melancholickém filmu. Snažil se na to nemyslet a začal si hrát s něčím kovovým v kapse. Vytáhl dlaň a podíval se na ten oprýskaný zapalovač. Zkusil s ním škrtnout. Stále fungoval.

Byl to jeden z prvních benzínových zapalovačů, které se začaly na začátku století sériově vyrábět. Roku 1905 si ho ve stánku koupil ctihodný pan Jack Mason, když jako kapitán lodi Eternal Wanderer stavěl v Janovském přístavu. Jack Mason byl synem lorda Masona, slavného vojevůdce, veterána z Americké občanské války, který do svého syna vkládal velké naděje již od jeho dětských let. Utratil pro Jacka spousty peněz za ty nejlepší učitele, kteří byli tehdy k mání. Syn byl však povahou po svém otci, který už, bohužel, zapomněl, jak divoké srdce měl v mládí. Všechna ta tvrdá výchova k disciplíně tedy mladého Jacka jen zatvrzovala a přiváděla k odbojnosti. Toulal se, někdy hodiny, někdy celé dny, mimo rodný pozemek, vyhledával si přátele v těch nejpochybnějších vrstvách. S nimi trávil veškerý svůj čas po hospodách, barech a na zábavách. Otec to dlouho toleroval, ale když Jack málem zemřel na předávkování neznámou drogou, zřekl se svého syna. Jack, tou dobou již osmnáctiletý, vydal se tedy s hořkostí v duši do světa. Plul tehdy jako žebrák, sedíc na nejstinnějším místě paluby, přes moře, na zaoceánském parníku. Díval se tehdy na moře a přemýšlel o tom, jak zklamal svého otce, který tolik věřil, že se z něj stane stejně čestný a odvážný muž. A on zatím… …pohlédl na své roztrhané rukávy, bledé a kostnaté končetiny… …ne, tak nemůže skončit. V Británii se živil jak to šlo, z ruky do úst, ze dne na den. Dlouhých deset let střídal různá zaměstnání – číšník, pekařův pomocník, zametač ulic a mnohá další, při kterých jeho měkké dlaně ztvrdly prací. Pak se mu naskytla příležitost, jakou člověk dostává maximálně jednou za život a úspěšně vstoupil do námořnictva. Stal se z něj po dlouhých letech, při kterých se různých šarvátek ve Středozemním moři, důležitý kapitán, jemuž samotná Britská královna projevila úctu za statečnost. Toužil se vrátit konečně za otcem a ukázat mu, kam to dotáhl – pro klid jeho a hlavně své duše. Nevěděl ani, jestli jeho otec ještě žije, přesto jej to stále táhlo za oceán. Tak jel vyřídit poslední úkol do Řecka – a cestou se stavěl právě v Janově, kde si koupil tento benzínový zapalovač. Do Řecka však nikdy nedojel. Byl zastřelen šíleným členem místní stráže, stejně jako dva další lidé. Zapalovačem si v okamžiku postřelení zrovna zapaloval doutník a proto mu upadl na zem, kde jej o pár týdnů později našel, tehdy ještě mladík, Charles Nofury.

Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla hlava Britského vojáka.
„Připravte se, za chvíli budete na řadě,“ řekl Williamovi.
„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se Nofury v odpověď.
Voják odešel a William se postavil před malé zrcadlo, visící nad umyvadlem. Bude to jeho velká chvíle. Docela určitě ta největší. Musí vypadat k světu. Podíval se na své strniště a sáhl po břitvě, stále ostré.

Byla to prvotřídní damašská čepel. Vyrobil ji jeden španělský kovář, původem ze Sýrie. Natolik se mu však tento kousek povedl, že se rozhodl jej neprodávat jako ostatní, ale nechat si ho. Když byl potom na podzim roku 1805 zabit v bitvě u Slavkova, zdědil ostří jeho syn, kterému je donesl z bitevního pole jeden z mála přeživších a kovářův dobrý přítel. Ten také jeho synovi vypověděl, že jeho otec byl zabit slavným Ruským setníkem Ivanovem. Mladík nic nedal na veteránovy rady, ať to nechá tak být, že to prostě byla válka a jeho otec i Ivanov byli jen vojáci. Místo toho zasvětil celý svůj život hledáním otcova vraha. Touha po pomstě jej nakonec přeci jen nakonec dovedla na rozlehlý statek nyní bohatého ruského hrdiny. Tajně se vmísil do služebnictva a čekal na svou chvíli. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné. Kovářův syn se tajně zamiloval do bohatým životem znuděné Ivanovovy dcery. Slibovali si, že utečou, ale nakonec touha po pomstě zvítězila. Překvapil Ivanovova samotného v opuštěné chodbě, když většina služebnictva tvrdě spala. Přiložil překvapenému muži otcovu břitvu na krk a už chtěl říznout. Jenže zrovna v tu chvíli mu šla Ivanovova dcera oznámit, že je s ním těhotná. Mladý vražedník tedy zaváhal, což stačilo, aby jej statný Rus přemohl a uvěznil. Marně pak několik dní prosila dívka svého otce o odpuštění. Nakonec, když kráčel mladý Hispánec na popravu, ani na něj nepohlédla, jen zmatená odešla pryč. Do domu svého otce se již nikdy nevrátila. Břitvu si Ivanov ponechal jako připomínku na časy kdy přišel o dceru a málem i o život. Nakonec byl při jedné ze svých výprav za účelem najít dceru oloupen a zabit. Břitva se dostala pomalu až do Moskvy, kde ji jeden obchodník, nechvalně známý kšeftováním s podsvětím, zařadil do svého sortimentu.

„Je čas jít,“ ukázal se mladý voják znovu.
„Jsem připraven,“ pronesl zcela vážným hlasem William.
V ten okamžik mu úplně vyschlo v ústech. Sáhl na věšák a vzal z něj klobouk. Pomalým a rozvážným pohybem si jej nasadil na hlavu a vykročil za vojákem.

Byl to poměrně starý a hodně spravovaný klobouk. V dobách svého největšího úspěchu si jej nechal vyrobit čerstvě povýšený Italský četař Marcius v Římě. Pár dní nato byl odvelen do Janova, kde ve svých rukou pevně držel zákon a pořádek v přístavu i přilehlém městě. Zde tou dobou začal řádit brutální sériový vrah. Marcius jej nakonec dopadl přímo při činu, úděsný masakr, jakého byl svědkem, jej však navždy poznamenal. Ještě o pár let později tvrdil, že stále po nocích slyší nářek zabité ženy a jejího malého dítěte. Že má stále pocit, jako by mu ženina bublající krev unikala mezi prsty. Psychické problémy ho stály hodnost a degradován postupně až na obyčejného vojína, začal své deprese a osamění utápět v alkoholu. Nakonec přestal pomalu rozeznávat rozdíl mezi sny a realitou. S pocitem, že jej všichni sledují a pronásledují vzal pušku a vyšel do ulic. Jeho první obětí se stal jeden mladý lékař, který zrovna opouštěl nemocnici. Další kulka našla svůj cíl v hrudi Britského kapitána právě kotvící lodi. Jako třetího zabil svého kolegu, který však, ještě před svou smrtí, stačil vnořit šíleném Marciovi nůž do krku. Klobouk propadl armádě, která jej o pár let později jako nepotřebný dala do krámu s nadbytečným vojenským zbožím.

Venku bylo poměrně chladno a William měl na sobě jen lehkou košili a rozevlátý plášť. Kráčel po chmurně úzké cestičce, mezi holými stromy, jejichž větve se smutně skláněly k zemi. Snažil se na tuto scenérii příliš nedívat a radši myslel jen na cestu před ním. Snažil se moc nemyslet na to, co jej čeká, jen se nervózně škrábal na zápěstí, přičemž si jakoby mimoděk povšiml hodinek, které tam měl připnuty. S jistou nostalgií si vzpomněl, jak k nim přišel.

Jeho děda je koupil jeho otci, když zjistil, že je jeho syn, Charles Nofury přijat na prestižní akademii v Moskvě. Ano, Charles mohl studovat i v Británii, ale s touto ruskou akademií měl jeho otec stále vřelé kontakty a mnoho lidí mu ji doporučovalo. Neváhal tedy zaplatit synovi dlouhou cestu i pobyt, přeci jen si to mohl tento známý obchodník dovolit. Charles Nofury tedy odjel do Moskvy, kde úspěšně promoval. Nedlouho před svým odjezdem do rodné Británie se však nějak nachomýtl k požáru, který propukl v domě jednoho nechvalně známého obchodníka, který však uhořel hned v raných okamžicích katastrofy. Charles Nofury tedy pomáhal zachraňovat z hořícího domu obrazy, knihy a jiné cennosti. Většina obrazů se pak prodala nebo si je vzali pozůstalí, o starožitnou břitvu, kterou z domu vytáhl Charles, však nikdo nejevil zájem, tak si ji tedy ponechal jako jistou kompenzaci za propálený plášť a kalhoty. Když se vrátil do Británie, jeho otec byl však již mrtev, převzal tedy jeho obchody a pár let úspěšně s rodinnými statky hospodařil. Potom se dobře oženil a vydal se svou ženou na svatební cestu do Itálie. Zamilovaný pár se zrovna procházel po molu a kochal krásou nočního moře, když mladý Charles šlápl na nějaký malý kousek kovu – byl to jeden z prvních sériově vyráběných zapalovačů. Plynuly roky a narodilo se jim první dítě, které postupně rostlo, stárlo a dělalo rodičům radost. Byl to syn a nesl jméno William. Když jej potom přijali na akademii, dal mu otec to nejcennější co měl, starožitné náramkové hodinky.

Došli na velkou, holou louku. William si všiml, že většina jeho kumpánů už to má všechno za sebou a že už jen čekají, až se k nim přidá. Postavil se na místo, které mu voják ukázal a trpělivě čekal. Došel k němu jeden britský důstojník a začal číst obřadnou řeč. Mírně nervózní William sklopil hlavu a díval se na špičky svých naleštěných bot.

William úspěšně vystudoval na doktora, který když však nenašel v Británii práci, vydal se ještě se svým nejlepším přítelem, Nickem Stilljokem, hledat ve světě ono pověstné štěstí. Uchytili se až ve vzdálené Itálii, kde se jim zalíbilo natolik, že tam už zůstali. Když však byl Nick jednoho dne zabit přímo před nemocnicí šíleným vojákem, Williama už v nemocnici nic netěšilo a lékařská práce se mu příčila. Opustil tedy svou nadějnou kariéru. Nějakou dobu se potloukal světem jak jen uměl, psal knihy o anatomii a o lékárnictví, míchal anestetika a občas posloužil některé rodině jako soukromý lékař. Našel si zde dokonce dobrou rodinu, věrnou ženu a vychoval několik dětí. Pak však přišla čtyřicátá léta a s nimi velká válka. Jednoho dne léčil William jednoho bohatého Francouzského kupce, který zde byl zrovna na obchodní cestě. Shodou okolností spatřil u něj na lodi několik dopisů rozházených na psacím stole. Na základě toho, co tam stihl krátce přečíst, zjistil šokující pravdu, že Francouz je špión, který sleduje italské tajné záležitosti. Dlouho uvažoval o morálnosti toho, co chtěl udělat, ale nakonec se přeci jen odhodlal a špióna udal. Velitelství se jej na oplátku zeptalo, jestli by nechtěl dělat špióna pro ně, což sice zprvu ve strachu odmítl, ale nakonec se vrátil, protože to viděl jako dobrou příležitost pomoci si z finanční krize, do které se postupně dostal. Postupně pracoval pro italskou rozvědku, ale ani nevěděl jak, a najednou ho zaměstnával samotný Hitler. Tehdy byl také vyslán na špionážní misi mezi kruhy britských generálů. Aby splynul s gentlemanským prostředím, nechal si tehdy na zakázku udělat zcela nový oblek a výborné boty. Součástí kompletu byla i buřinka, kterou však ztratil při cestě do Británie, v časové tísni si tedy koupil podobnou, jen mnohem starší v obchodě se zlevněným zbožím, kam se během dlouhých let dostala až z Itálie. Když už se dostal do Británie, navštívil také dům svého otce, který však již dávno zemřel. Od notáře tedy přebral něco z rodinné pozůstalosti, jako například břitvu nebo zapalovač. Nakonec to však někde prasklo, ono, říká se, že to vždycky někde praskne. Byl britskými agenty dopaden dřív, než stačil získat nějaké informace. Upadl do zajetí, ve kterém se snažil alespoň napsat dopis rodině, ale nakonec se mu to ukázalo být tak těžkým, že jej vlastně ani nezačal.

„…a proto jste za zločiny proti vlasti a národu odsouzen k smrti zastřelením,“ dočetl důstojník, schoval papír a odstoupil do bezpečné vzdálenosti.
William pohlédl do několika hlavní. Každý z těch vojáků má právo se netrefit. Kolik z nich toho práva využije? Ozvalo se třesknutí pušek a bezvládné Williamovi tělo spadlo nejdřív na kolena a potom na tvář.