Vzpomínky nelze odcizit (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Slunce se klanělo k západu a den umíral,
indigové barvy východ již nabíral.
Plamenně zářila klenba nebe,
a já v tu chvíli vzpomněla na tebe.

Na tvé oči modré jako za léta studánky,
tváře jako ohnivé na nebi červánky.
Ústa jako rubín rudá, stále se smějí,
křišťálovější ni studánka nad tvým smíchem není.

Nebe již obléklo modro-stříbrný šat,
slunce již dávno za hory šlo spát.
Tiše ulehla jsem do mechu,uzamkla víčka,vydechla,
na gryfích perutích do snu jsem odlétla.

V tajemnou zahradu tiše jsem vkročila,
v kouzelné fontánce ruku svou smočila.
V ten okamžik teplý dech tvář moji ovál,
k mému údivu můj milý mě objal.

Jeho vlas jasně svítil jako květ slunečnice,
lechtal mě na tváři převelice.
Smál se, tak i oči jeho,
Tak našla jsem opět smyl života svého.

I veselili jsme se a radovali,
po zahradě jsme se procházeli.
Zeleň tu byla svěží,
zahradou kouzelnou potůček běží.
Ptactva sbor své písně zvesela štěbetá,
ta píseň jest stoletá.
O kráse světa,o slunci o lidech,
o kouzle,zvířatech o citech.

I dali jsme se do tance pospolu,
i oblétli jsme spolu celou zahradu.
Když už síla nás pomalu opouštěla,
nyní nás píseň řeky unášela.
V lodičce elfské v náruči tvojí,
srdce mé se rychleji hojí.

Tiše odplouvá lodička do dáli,
ti dva se v ní kolébali.
Pak v sladký spánek zapomnění upadli,
do bažin let vjeli a hluboko zapadli.
Než přišel opět jejich den.

Smutné jest loučení můj milý,
naše srdce těžce ranili.
Bitvy a války, kam si odjeti musel,
a jen málo často si se s nich vracel.

Tu nastal ten den a běda,
ten den již do smrti pokoj mi nedá.
Ze spánku, jak ledový nůž když srdce prokleje,
nežli se člověk naděje,
vytrhl mě ničí stén,
v ten okamžik zčernal mi celý den.

Konečně jsi z dálky smutné vrátil se,
veselý však nebyl tento den.
smutek a pláč halí jej černým závojem,
za milým kráčím smutečním průvodem.

Tvůj plamen života sfouknut jako pírko byl,
v daleké dálky smrti ty jsi se vypravil.
Ve snu jsi se mi zjevil a pravil:
Nesmutní lásko má jediná ,
dříve než den umírá,
můžeš mne kdykoli navštívit,
a tak svou i mou tvář úsměvem ozdobit.
Tak pravil a odešel za řeku pryč.

Nyní již chápu a rozumím,
kdy najdu čas tak za tebou spěšně se vypravím.
Vzpomínku, sen i touhu mi nikdo neodcizí,
Ta navždy v mém srdce tichounce dlí.

Když její čas nastane ozve se radostně,
na elfské lodičce k tobě odnese mě.

Procitla jsem a slunce lechtalo mě zlatí svou,
to jest příběh těch to dvou.
Jména tu nejsou důležitá,
však co budu živá,
nezapomenu na tebe víc,
již už vážně však nevím co víc říct....