WoD: Book of spirits (Kniha duchů) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Toto je třetí a zároveň poslední kniha, kterou jsem si objednal z Černého rytíře. Na první pohled by se zdálo, že souvisí úzce s dříve uvedenými Duchařskými historkami, ale tam kde myi máme jedno slovo "duch", anglicky mluvící mají dvě s rozdílnými významy: Ghost a Spirit. Ghost je duch člověka. Spirit je duch přírody nebo nějaké věci. Kniha duchů tedy nepojednává o duších zemřelých, které nemohou nalézt klid, ale o duších věcí okolo nás. Přemýšleli jste někdy, zda i ty nejobyčejnější věci nemají nějakou duši? Tužka, kterou držíte v ruce a koušete do ní? Poštovní schránka, které dal Jaroslav Seifert poezií slávu?

Kniha je o takovýchto duších předmětů, ale i míst a myšlenek. To je také důvod, proč jsem se na ni těšil nejvíce - představa vtělit do každého objektu duši mě straší už dlouho, od té doby, co jsme se kdysi dávno s bráchou a několika internetovými nadšenci snažili vytvořit fantasy svět. Kromě toho kniha souvisí velmi úzce s vlkodlaky a věřím, že pro jejich hráče neobsahuje příliš mnoho nových informací, přestože jistě přehršel inspirace. Pro ty, kteří neznají koncept vlkodlaků ve WoD:

1. Reálný a duchovní svět (Stín) jsou od sebe oddělené bariérou. Podle vlkodlačí legendy kdysi existovaly oba světy spojené do jednoho.

2. V reálném světě žijí lidé, zvířata, upíři atd. Je to starý, dobrý Svět temnoty, tak jak ho známe z Vampire.

3. V duchovním světě žijí duchové. Je to primitivní svět řídící se jediným pravidlem: Přežije silnější. Každý duch je neustále na lovu, čím víc kořisti uloví, tím silnější bude, než jej uloví někdo jiný.

4. Největším lovcem byl duch Vlk. Vlkodlak je kříženec člověka a potomka ducha vlka. Jejich úkolem je střežit bariéru mezi světy a chránit lidský svět před zásahy duchů.

5. Bariéra (viz 1.) je na různých místech silnější a nebo slabší, těmito místy mohou vstoupit duchové do našeho světa a my do světa duchů. Takové místo obvykle hlídají vlkodlaci.

To je vlkodlačí pohled. Jak se na to dívají jiní duchové? Jak už bylo řečeno, každý duch je lovec. Bojuje o své místo ve světě. Krmí se jednou věcí, třeba láskou. Čím více lásky z okolí nasává tím je silnější. Když potká jiného ducha lásky, svede s ním souboj a když zvítězí je ještě silnější, protože pohltil další porci lásky. Čím je silnější, tím více si sebe sám uvědomuje a tím větší vliv má na okolí. Ví, co ho posiluje a tak se to snaží získat. Čím rychleji, tím lépe. Ale jak už to bývá (ve Světě temnoty především, ale v tom našem také), snadné řešení obvykle není to nejlepší. Druhé moudro říká - s jídlem roste chuť. Duch našeptává, ovlivňuje reálný svět, aby se co nejvíce najedl - krásný cit se mění v chorobnou touhu a jak všichni víme, věci ve Světě temnoty nemají šťastné konce. Stín není hezké místo.

Poslední věta je uvedená na vnitřní straně obálky a je charakteristická pro celou knihu. Jistě, autoři nabízí varianty, není nutné hrát odvrácenou stranu světa. Na druhou stranu právě takový WoD je. Nelítostný jako primitivní zákony přírody, nebo Stínu.

Kniha vyšla v roce 2006 a jako obvykle je: A4, tvrdé desky, barevná obálka s černobílými ilustracemi uvnitř. Popisný (pravidlový) text se střídá s příklady, citáty a každá kapitola je uvedená krátkou povídkou. Obálka je tmavě modrá s blednoucí ilustrací lidské tváře zkroucené do výkřiku, bolesti a nebo něčeho jiného? Tuto tvář překrývají průhledné rysy kostí nějaké bytosti, jejíž cíle jsou člověku cizí a nepochopitelné jako ona sama. Na zadní straně vidíme v podobných barvách chatrč schovanou v horách, která z oken do okolí bodá nepřirozeně ostrým světlem. Pak je tu zvláštní tvor s lidskou tváří a rameny jeřábu místo rukou. Na zádech nějaký stroj a dva komíny. Obrázky jsou doplněné různě poskládanými nápisy:

"Bůh nás ochraňuj. Protože nic jiné nemůže." - Anthony Sheldon, bývalý baptistický pastor.

"Jsou všude kolem nás, nevidění a hladoví po našich tělech a duších."

"Podíval jsem se příliš hluboko do stínu a slyšel jsem hlasy nehovořící žádným lidským jazykem. Cítil jsem dotyk neviditelných."

Úvod je povídka o cestě vedoucí do pekla. To si aspoň lidi vykládají - tam, kde kdysi stával most a kde zemřel zločinec v ohromném žáru výbuchu stržen do dravého proudu řeky - tam se za tmavých, deštivých nocí znovu objevují všepohlcující plameny horoucího pekla a otevírá se brána do ďáblovy říše. Je to pravda a nebo lež? Chcete se tam jít podívat?

Kapitola první: Lidová moudrost - neviditelní. Ukazuje pohled na Stín ze světa nevědomých lidí. S něčím se setkávájí, ale nevědí s čím. Ví však, že to tam je a něco to chce. Úvodní povídka ukazuje mladou dívku u lože umírající matky, která jí opakuje jména místních duchů a dává rady jak s nimi vycházet. Ale ona nevěří, myslí si, že jsou důležitější věci, které by měla v hodině smrti s matkou sdílet. Myslí si to, než její matka zemře, pak přijde setkání s neznámem a čtenářům nezbývá než doufat, že dívka rady své matky poslouchala pozorně a ví, co na kterého ducha platí. Tak je to - každý duch má svou slabinu a když jí člověk zná, dokáže se bránit. A takto je psaná celá kapitola. Obsahuje různé postoje lidí po celém světě, náboženství, teorie, které mají a jak se krutou realitou stínu vyrovnávají. Anebo nevyrovnávají.

Druhá kapitola se jmenuje: Stínový svět. Jak název napovídá, zabývá se tím druhým světem, jak funguje a kdo tam žije z pohledu znalých lidí. Jak je propojený s tímto světem, jak je možné mezi nimi cestovat a jak se vzájemně oba světy ovlivňují. Zajímavé termíny jsou Loci a Verge. Loci je stálé místo umožňující snadnější průchod mezi světy (doslovně přeloženo, místo kde stínový svět krvácí do toho našeho a naopak). Vzniklo díky nadměrnému množství stejných emocí na jednom místě. Příkladem může být kyselinová vana sériového vraha anebo bič slavné dominy. Verge je místo, kde oba světy splývají v jeden a průchod mezi nimi je možný kdykoli a pro kohokoli. Anebo průchod může být pouze jednosměrný. Tam - nikoli už zpět. Mohou se náhodně otevřít kdekoli aniž bychom si to všimli a nebo jsou zvláštním způsobem aktivovatelné, například je třeba v určitou dobu přinést čtyři různé předměty na určité místo. Mnoho lidí (ač by se to zdálo zvláštní :-) ) touží nahlédnout do Stínu a nebo tam vstoupit. Dalším bodem záběru knihy je vliv Stínu na lidské tělo po dobu jeho pobytu tam. Jak to tam vypadá, co se tam dá jíst, jestli se tam dá bezpečně spát, jak tam cestovat a jaká je geografie stínu. Kdo tam bydlí, jaká bude jeho pravděpodobná reakce na cestovatele, jak s ním mluvit, jak s nimi bojovat. Všechny tyhle věci jsou neméně na jeden odstavec a věřte tomu nebo ne, napít se ve Stínu nemusí být právě jednoduché. Nebo dojít tam, kam potřebujete.

Životní cyklus ducha (velmi volný překlad, velmi se mi líbí dvojsmyslnost slova štěstí :-) přestože to čtenářům může stížit chápání):

1. Smítko:

Ve fyzickém světě dostane náctiletá dívka skvělou zprávu: Byla přijatá na prestižní univerzitu daleko od současného domova - zapadlého městečka a poněkud pasivně agresivních rodičů. To je to vysvobození, po kterém tolik toužila a to v ní vytvoří studnici náhlé radosti. Čirá emoce je velmi intenzivní. A to se projeví ve Stínu, v odrazu dívčiny ložnice se vytvoří esence radosti. Z této radosti pak vznikne zrnko. Zrnko je zrozením ducha, zrozeno ze štěstí obsahuje potenciál štěstí, jestliže ne přímo samotné čiré štěstí. Je zrnko myslící? Ne přesně, ale myšlení také není správné označení; je možné prokázat, že bakterie nemyslí? Zrnko chce jíst. Chce žít. Chce růst.

Může jíst dvě věci. Esenci vytvořenou rezonancí radosti z reálného světa do Stínu. Když přijde veselí, esence proudí do Stínu a zrnko se může nasytit. Také může jíst jiné sobě podobné; další zrnka radosti. A zrnko samotné také může být snězeno, ale v tomto případě má zrnko ducha štěstí (a není snězeno). Přestože soutěž o jídlo je nelítostná, dokáže v ní zvítězit. Toto zrnko sní své bratry a pomalu se promění z tmavého zrníčka prachu na zářící stužku.

2. Růst: Hlad

Duch, nyní duhová stužka rychle se pohybující ve Stínu, má více síly (předpokládejme, že je to duch hodnocení 1). Jeho existence je však stále boj o přežití a je ironické, že nic pro tohoto ducha štěstí není snadné ani šťastné. Musí bojovat a jíst, aby přežil. Opět může sát okolní Essenci a nebo jíst jiné duchy svého druhu. Duch je však už více uvědomělý. Už nepoužívá pouze nejednoduší strategie jako ty dané mouchám a broukům. Nyní jsou jeho myslící procesy pozvednuty na úroveň instinktů plazího mozku.

Sobecká existence ducha nutí do strategičtějšího boje. Nemůže si dovolit prostě jen čekat na něco co přijde. Pokud to udělá, nebude růst a může dokonce zeslábnout. Co hůř, může se objevit něco silnější a sníst ho.

Duch štěstí může jíst všechny druhy essence, ale ne vše je pro něj stejně výživné. Čím to má různorodější rezonanci, tím méně je to konzumovatelné. Essence nějakého druhu štěstí je ideální. Essence zrozená z jiné emoci není ideální, ale stále užitečná, protože je aspoň zrozená z nějakého druhu emocionální reakce. Ale essence vraždy? A nebo esence vytvořená duchem sovy? Nebo duchem automobilu? Tyto spadají stále dál od původních potřeb ducha.

Nezapomeňte také, že cokoli duch sní, dál zbarví a nebo odbarví jeho esenci. Chce jíst více essence vlastní rezonance, ale nemusí být schopen. Pokud sní, řekněme, essenci zrozenou z aut a ducha motorismu, co se stane? Duhová stužka bude potřísněná skvrnami motorového oleje a možná se časem z ducha stane abstraktní myslící reprezentace štěstí z aut. Ducha to omezuje, ale může mu to také dát větší sílu a soustředění.

V tomto případě byl náš duch dost šťastný, aby se naučil několik triků jako posílit svou existenci a získat to, po čem touží nejvíce. Duch ovládá Numinu a Ovlivnění a může dívku postrčit k hledání štěstí. Duch vnímá reálný svět skrz bariéru a pomáhá náctileté hledat více radosti.

Aby dostala radost, která jí chybí - koneckonců ten nádherný šok z toho, že jí přijali, už vybledl - musí se uchýlit k rychlé náhradě. Zatímco její asshole rodiče spí, ukradne klíč k baru a vezme z něj láhev vodky. Vrátí se do svého pokoje a trochu se opije. Dělá to i další noci, přizve nějaké další kamarádky, aby se s nimi o tu zábavu podělila.

3. Moc: Proměna

Essence zrozená z dívčina veselého alkoholového večírku stále rezonuje štěstím. Ale toto je štěstí je trochu jiné. Není to průzračná radost, ale rychlá náhražka pocitů blaženosti. Pochopitelně pro ducha je to stále dobré a šťastně hoduje. Krmí se, žertuje, konzumuje a vstřebává.

Z této pokroucené essence duch získá více síly a promění se. Vypadá jako stužka opiového kouře, vzdušná a svůdná. V šťastném záhybu dýmu je někdy možné zahlédnout tvář dívky se zvláštním strnulým výrazem opilosti. Duch také získává více uvědomění a inteligence. Už to není nějaký bezejmenný duch, nyní je to Extáze jedné dívky. To se časem může změnit a nebo zůstat stejné.

4. Zvěčnění: Zvrácený kruh

Extáze jedné dívky to má dobře rozběhnuté. Má dívku v jejím pokoji, která miluje blaho závratných výšin. Ráda se zfetuje, opije, cokoli je třeba. A duch se vyhřívá v záři jejího štěstí.

To samozřejmě pro dívku není moc dobré. Duch jí nejdříve postrkuje, ale po čase se ani nemusí snažit. Teď už má dost síly, takže jeho nejasná, nehmotná forma vyplňuje celou místnost. Pokaždé, když dívka prožívá další šťastnou noc, duch se třese vlastním blahem. Jiní duchové si ani neškrtnou. Extáze jedné dívky je vypudí a nebo prostě sní.

Je smutné, že dívka zmešká termín odeslání dopisu potvrzující její nástup na škole. Ale jí to vlastně netrápí. Cítí se příliš dobře; jak by se to dalo se srovnávat se školou? A co, že musí svým rodičům krást peníze, aby si mohla trochu dopřát? A co, že jí z toho pomalu vyhnívají zuby a bude mít ošklivou pleť? Je šťastná. Není to jediné, na čem záleží?

Samozřejmě na tom jediném záleží duchovi. Nějakou dobu se bude vyvalovat v lázni jejích pocitů a až nastane správný čas, bude mít dost síly, aby jí mohl posednout. Může proniknout bariérou, vstoupit do fyzického světa a vodit její tělo jako loutkař maňáska. Ona bude jako posedlá hledět svýma očima dozadu do hlavu a vůně narkotik jí bude líně stoupat z nosních dírek a z úst kdykoli promluví. Extáze jedné dívky je nyní venku ve fyzickém světě, přešel na druhou stranu, a po tom touží mnoho duchů nejvíce.

Třetí kapitola: Klíče ke království obsahuje:

Výhody a nevýhody, které můžeme přidělit postavě v souvislosti se stínovým světem. Zajímavý může být třeba "kontakt ve stínu" - tj. osoba nebo místo, kde může postava získat informaci za určitou cenu - něco jako Mulderův informátor v aktech X, ale pochopitelně jej zajímá něco jiné (třeba ta mluvící skála u potoka může za informaci o senátorově nepovoleném románku chtít oholené vlasy tři neposkvrněných panen).

Prokleté předměty, které může postava v kronice najít a nebo s nimi už do kroniky vstoupit. Například popelářské auto. Umí skvělou věc, strčíte do něj mrtvolu a ta zmizí. Strčíte do něj živého a ten je rozdrcen a také přesunut do Stínu. Když chcete někoho srazit, auto se najednou mnohem lépe ovládá. Nevýhodou je, že po použití dotyčný dvacet čtyři hodin hrozně smrdí. Jako hnijící jídlo a odpadky. K autu se vztahuje historka a o krvežíznivém popeláři, házejícím mrtvoly do kanálu. Tahle část také není moc hezké čtení, stejně jako jiné části knihy.

Naposledy jsou upírské disciplíny týkající se komunikace se světem stínu, poslední pětitečková se jmenuje "Vstoupení ďábla" a umožní upírovi a duchovi spolupracovat v jediném těle za určitým společným cílem. Umíte si představit upíra s elementálem ohně v těle? :) Ne? Já také ne, ale třeba upíra s ledovým duchem v těle ano. Brrrr.

Kapitola čtvrtá: Obyvatelé stínu se zcela zaměřuje na duchy, přímo bez jakýchkoli zavádějících lidským představ. Obsahuje návod jak krok po kroku ducha vytvořit, jak zvolit jeho slabost, popis jejich atributů a různé jejich schopnosti. Pak máme mnohastránkový bestiář plný duchů a konečně se dozvídáme jakým způsobem mohou duchové ovládnout smrtelníka a na jakých úrovních.

Příklad hybridního ducha (opět volný překlad), který vzniká spojením dvou různých principů:

Býkokladivo - vznikl, když duch býka následoval své stádo na jatka. Rozzuřen pohledem na smrt, zaútočil duch býka na Stín jatek a pohltil duchy smrti, bolesti a nástrojů sloužících k zabíjení. Výsledný hybrid je hnán svým šílenstvím ke "zpracování" tolik bytostí, kolik je to jen možné.

Býkokladivo vypadá jako z kůže stažený, vykuchaný býk s háky na maso místo žeber, rohy tvořený porcovacími pilami a kopyty ve tvaru pneumatických kladiv používaných k zabíjení zvířat. Ducha obklopuje chlad mrazáku a jeho dech se vznáší jako oblak zmražené krve před jeho bezmasou tlamou.

Jako mnoho dalších hybridů je Býkokladivo živým důkazem a důsledkem boje mezi přírodními a umělými duchy. Někteří šamani věří, že...

Závěr

Kniha duchů odhaluje principy fungování Stínu, popisuje do detailu jeho obyvatele a interakce s naším světem. Nevyhýbá se nemilosrdným popisům, naopak je jich plná. Představuje WoD v tom krutém světle, které z knihy pro slabší jedince (jako jsem já :-) ) dělají obtížné čtení.

Zároveň však obsahuje (možná nechtěně, ale možná je to tím, že se témata hry zaměřují na lidské touhy a slabosti) jakýsi popis toho co se odehrává v lidské duši. Systém duchů může být velmi podobný tomu co někdy ve skutečnosti pociťujeme a neuvědomujeme si to. Říká, že cokoli děláme a říkáme ovlivňuje naše okolí. Stačí když si to myslíme, ani to nemusíme říkat nahlas. Vyzařuje to do okolí, usídlí se to tam, hromadí se to a hromadí až to vybuchne.

Kromě toho ukazuje, dost depresivně, jak snadno se to dobré změní na zlé. A v tom je taktéž kus pravdy. Je to zvláštní, že takové věci píšu do závěru o knize, která popisuje hru na hrdiny, že? :-) V jistém smyslu bych řekl, že Stínový svět opravdu je a duchové skutečně žijí všude okolo nás. Ale jak se jim má obyčejný smrtelník všem bránit? :-)