Zabiják (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Podle mě je naše řemeslo strašně přeceňované…

…v posledních měsících jste si museli jistojistě všimnout, kolik klučíků pobíhá ulicemi a ječí na celé kolo: "Chci do gildy vrahů, chci do gildy vrahů!" A proč k nám tak horlivě chtějí? Protože my jsme přece stíny a umíme lítat, jsme nejlepší šermíři, bojí se nás sami králové a plno dalších hovadin. Kol a kolem je tahle práce celkem nudná. Třeba teď. Sedím v téhle kostelní věži už čtyři hodiny. Farář je tlusté prase, které se celý den nalívá mešním vínem a obcuje s děvkami, takže na něco jako úklid jeho kostela mu nezbývá čas. Proto tady sedím v holubích sračkách a prach mi pomalu leze i prdelí. Ke všemu ten zvon dělá obrovský randál. Prý jej přivezli až z Byzance. Nejspíš to bude pravda, protože poprvé když se rozřinčel, tak mi kolem hlavy poletovali splašení Turci a mávali šavličkami. A to za celou tu dobu odbil ČTYŘIKRÁT! Ještě jednou a půjdu bušit pánu Bohu na vrata. Přijde vám tohle snad jako úžasná práce plná dobrodružství a stylových udělátek?

Stačí nebýt idiot.

Měsíce sháníte informace (nebo se plavíte přes Středozemní moře, protože vám cíl odjel na dovolenou do Španěl, zatímco jste se pídil po jeho bydlišti), pak se skryjete v davu, pod jeho postelí, nebo na nějakém jiném, příhodném místě - kostel nedoporučuju. No a čekáte, čekáte, dokud se neukáže. Pak už je volba na vás. Dýka, meč, šíp, jed, cihla, smeták, garota. Arzenál je široký, klíčové je nenadělat moc velký bordel. Vím, že může být sranda sledovat, jak jej jeho děti najdou rozmašírovaného po celém pokoji, ale věřte mi, vašeho zaměstnavatele to nepotěší.

Nevím proč, ale dost lidí si myslí, že procházíme několikaletým výcvikem, či co. To vůbec není pravda! Vše co umíte, vám jen zvýší šance na přežití. Navíc, co byste se chtěli asi tak učit? Páčení zámků? V dnešní době oken a širokých náměstí? Šerm? Jestli vás chytí stráž, tak je vám k ničemu. Akrobacie? Na střechy bych moc nespoléhal, většina jich totiž drží jen silou vůle. Pravdou ale je, že jedna schopnost se vám vyplatí… umět utíkat o život.

A hele ho! Můj cíl konečně vylezl z bordelu. Celkem paradox, že z kostela vidíte na veřejný dům, ale tohle město Bůh dávno opustil. Dobré je, že je téměř bezvětří. To by neměl problém ho na takovou vzdálenost trefit. Jen kdyby vypadl od těch obchodníků… SAKRA! Co to je?! Každou středu jde do bordelu a pak na rybí trh. Proč najednou na opačnou stranu? Ve výhledu mi brání ta podělaná knihovna! No, takhle to nepůjde. Nesmím nic uspěchat, kdybych se vyřítil doprostřed ulice s kuší v ruce a celý od holubinců, tak by mě sebrali z fleku.

Já vím. Mohl bych počkat na příští středu… Jenomže zítra odjíždí do Evropy. Nevím, čím to, ale tak nějak je tohle má poslední šance. No jo, no jo. Nevyplácí se nechávat věci na poslední chvíli. To mi říkala i moje matka, která umřela na zánět průdušek jenom proto, že nezašla včas k felčarovi.

Výborně, na ulici jsem se dostal celkem rychle. Kuši ve zpovědnici objeví až za nějaký ten den, protože dřív tam stejně nikdo nepáchne. Taky bych vám teď mohl říct, jak to máme s hadry. Žádné nejsou. Žádné vyšívané pláště, černé kápě a serepetičky povlávající ve větru. Tady kdybyste měli něco, co vám zakrývá obličej a většinu těla, tak by si vás spletli s malomocným. Není nad klasické kalhoty a sandále. Triko z bílé bavlny, pokud jste movitější, zkrátka nic extra. Musíte zapadnout do davu. Nemít nic výrazného. Třeba můj nůž. Schovaný v botě tak, aby šel vidět. Tak lidé vědí, že nemám nekalé úmysly a mám ho jen na sebeobranu. Blbečci, co?

Ale zpátky k mému cíli. Mým jediným štěstím je, že se zastavil u krámku s vyšívanými koberci. Nejspíš chce koupit manželce nějaký dárek, aby se moc nezlobila, že jde cítit jinou ženskou.

Dobré je taky na nikoho moc dlouho neupírat zrak. Vypadá to, přinejmenším, podezřele. Stejně jako náhlé změny směru, skrývání se za lidmi, či předstírání, že čtete. Zkrátka, když se pronásledovaný otočí, pokračujte v tom, co jste dělali doposud. Pronásledujte ho. O co jde? Správně by neměl mít nejmenší podezření, že jej někdo sleduje. Šimravý pocit mezi lopatkami je kec.

No, věc se má asi takhle. Musím ho poslat k Pánu dřív, než se dostane domů, který mu stojí o pár bloků dál. Není to proto, že bych jej nebyl schopen odpravit uvnitř. Spíš se mi pekelně nechce. Dobývat se dovnitř, čekat někde ve skříni a poslouchat jejich "duchaplné" rozhovory. Na to mám tak vážně náladu.

Zvažuju možnost nože do ledvin. Celkem šikovný manévr. Jediný problém je v tom, že do cíle musíte vrazit a oběť často vykřikne. I když tenhle je snad po výletu do bordelu vysílen.

Jsem od něj asi dva metry. Nůž skrytý v dlani. Když ho míjím, tak se dívám na opačnou stranu, aby to vypadalo, že jej nevidím. Cíl klopýtnul, ale zůstal beze slova. Pokračuju dál a nůž skrývám do boty. Nemusím si ani otáčet a vím, co dělá… Někdy TEĎ se zastavil, cítí se nějak divně… TEĎ cítí, jak mu něco teče po zádech… TEĎ si prsty ohmatá malou ranku… TEĎ zvedne ruku před obličej a nechápavě se dívá na krev, která mu na ni ulpěla… TEĎ někdy si uvědomí, že za to může ten člověk, který do něj vrazil… a TEĎ se skácí mrtvý k zemi…

Nakonec mi to prošlo. Ale o fous. A s takovou hromadou stresu, že mi to zkrátilo život nejmíň o dva roky. Vidíte, není to nic těžkého. Stačí zachovat chladnou hlavu, nebýt moc nápadný… Jo a taky umět zabít člověka. Neváhat, nezpytovat svědomí, prostě to udělat… Přeci jen, je to práce jako každá jiná…