Zima, krev a tma - Introduction (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zapaluju další cigaretu. Otevřu album s Landou a pouštím si písničku... Pomalu se zhoupnu na židli. Kdyby tak ten kluk věděl o čem zpívá, proběhne mi hlavou, když mi v uších zazní další song o válce. Ve vzpomínkách zazní výstřely. Už v sedmnácti jsem ho žral, můj život se nesl v rytmu Orlíku. Když nad tím teď tak přemejšlím, skončil daleko líp než já. Tím se asi liší teorie od praxe. Zamyšleně vydechnu obláček namodralýho kouře a zalovím v kalhotách po krabičce. Je prázdná. Chvíli koukám na lesknoucí se červenou krachli. Měl bych si skočit do večerky pro novou.

Zabouchnu za sebou dveře od činžáku. Je noc, ulice na mě dýchá chladem, pod oranžovým světlem lamp se choulej obláčky mlhy a bezďáci. Auta už nejezděj, co čekat v jednu ráno. Ticho občas protne výkřik opilce, v boční uličce zazní chichotání děvky svádějící dalšího zákazníka. Noční Hradec, co čekat od starýho sídliště, kde se to hemží cigánama. O kus dál dva smradi něco sprejujou na zeď. Přitáhnu si kabát ke krku a vyrazím do noci.

Dotáh jsem to fakt daleko, to mi věřte. Sedm let u cizinecký legie.. Teď je mi dva a třicet a už sem měl bejt tolikrát mrtvej, že si tak už přijdu. Natahuje se ke mně nějakej somrák opírající se o zeď. "Nemáš drobný, brácho?" Mám chuť mu natáhnout, ale jen zakroutím hlavou. "Tak aspoň cigáro kámo." Smrdí jak psí chcanky. Neodpovím a jdu dál. Slíbil jsem psychiatričce a sám sobě, že už se nebudu rvát. Trochu se mi klepou ruce, potřebuju si dát cígo. Až se vrátím, dám si pilulku. Zlatej paroxetin, pomáhá mi bejt normální jako ostatní; nebo si to aspoň nalhávat.

Vlezu do sámošky, konečně trochu teplo a světlo. Ne, že by mi tma vadila. Mladej kluk na mě čumí, jak kdybych měl hovno na hlavě. Možná je to těma jizvama ve ksichtě. Rozklepaně mi podává Marlbora. "Sedmdesát dva, pane." Podám mu stovku, vrací mi drobný. "Dík." Už jsem zase venku. Chvíli jen tak stojím. Zdálky je slyšet houkání sanitky. Otevřu krabku, vytáhnu cigáro, škrtnu sirku, zapálím si. Klasickej zažitej vzorec, podržím si dlaň kolem plamínku, trochu fouká. Potáhnu... hořící tabák tiše zapraská.

Vyrážím zpátky domů, když zahýbám za blok, periferním viděním spatřuju týpka s kapucí přes hlavu, rozhlíží se a leze do večerky. Zastavím se, instinkt mi říká že tohle není v pořádku. Snažím se ten pocit vytlačit z hlavy, ale po těch letech je moc silnej. Kurva, měl bych se nato vysrat, nic mi do toho není. Na druhou stranu, tenhle konflikt si našel mě a ne já jeho. Mám pocit jako by se ve mně něco zlomilo. V hlavě mi zavrní příjemný brnění. Vyrážím zpátky.

Vstupuju dovnitř, kluk na mě vyděšeně kulí oči, kasa otevřená, v ruce bankovky. Týpek v kapuci se otočí, v ruce vystřelovák. Beze slova mu jednu vpálím do ksichtu, až zahučí do regálů. Promnu si pěst a čekám. Zvedá se, to je divný, většina chlapů by po takový nakládačce už zůstala ležet. Z rozdrcenýho nosu mu chčije krev. Potřese hlavou a skočí po mně. Chytnu ho za mikinu a prohodím otevřenejma dveřma ven. Přeletí schody a natáhne se na chodník. Narovnám si kabát a vycházím ven. Zase se zvedá. Místo aby začal utíkat, se na mě znovu vrhne. V očích se mu šíleně blejská.

Rozpřáhne se nožem nad hlavou a zaútočí. Zachytím mu levačkou ruku s nožem a pravačkou ho vezmu za vlasy. Stáhnu mu hlavu dolů a nakouřím mu kolínko do kscihtu. Slyším jak mu hlasitě praskla čelist. Spadne na zem a znovu se zvedá, už mě sere. Nakopnu ho třikrát do hlavy. Už se nezvedá, bota se mi ve světle lamp leskne krví. Cejtím, jak mi ve spáncích tepe krev nasycená adrenalinem, ruce se mi zas klepou. Příjemnej pocit.

Rozhlídnu se. Na rohu stojí nějaká holka, proti světlu lamp vidím jen její siluletu. Nechápu, normální člověk by utek hned, jak by to viděl. Kouká se na mě, chvíli si hledíme do očí, z těch jejích mi přeběhne mráz po zádech, vůbec nevim proč. Ohlédnu se, kluk na mě vyděšeně kouká ze dveří. Zapaluju si cigaretu a beze slova zamířím domu. Týpek pořád bez hnutí leží na zemi, seru na něj.

Vcházím do bytu, zamykám za sebou, polykám pilulku, zapaluju cigaretu, lezu do sprchy. Čumím na sebe do zrcadla. Tos to dotáh, vole, zase ses porval. Dokouřím, zapaluju si další, jsem debil, típnu ho o zeď a hodím do hajzlu. Konečně pod sprchou... Smejvám všechny ty pocity dolů. V zrcadle se odrážej mý záda. Směje se mi z nich blednoucí nacistická orlice svírající v drápech hákovej kříž. Stará vzpomínka na mý problémový mládí. Utřu se a za chvíli už ležím v posteli. Další cigaretu odklepávám do popelníku.

Club 21. Sedím u baru, všude blikaj světla a hraje hudba, klopím do sebe dalšího panáka vodky. Ten oheň v krku po letech už téměř necítím. Barman se vesele baví s DJem. Všude tancuje spousta lidí, u tyče se vrtěj tři mladý holky a dva kluci se jim otíraj o zadky. Koukám před sebe, blikání mě hypnotizuje... Vlastně ani nevím co tady dělám. Nejsem moc společenskej člověk, natož abych chodil do takovejhle klubů. Potřeboval jsem se napít. Objednám si další vodku a rozmrzele potahuju ze zpola dokouřený cigarety.

Na noční příhodu z minulého týdne už jsem skoro zapomněl. Přes den dělám skladníka v Tescu, všichni ty mladý kluci tam na brigádě na mě koukaj jak na příšeru, dělá mi to dobře. Žádnej se neodváží se mnou mluvit, ne, že by mi to vadilo, nepotřebuju společnost. Do tý večerky už nechodím. Nestojim o potíže, našel jsem si o kus dál na oblouku pumpu. Obsluha je tam moc milá, ani na mě hned nevolaj policajty, když si tam v noci jdu pro cigára.

To blikání oživuje moje vzpomínky. Vidím před očima stromy; džungle, všude je vlhko tolik, že se nedá dejchat, prokletej teplej vzduch a spousta pijavic. Tolik, že z kanad vylejváte krev, když máte zrovna čas si sednout a všimnout si toho. V rukou mě studí M 16, ramena mi tíží popruhy ověšené granáty. Ďábelský zvuky trhající noční ticho, všude stíny. Hučení ohně, výstřely. Zas se mi to vrací... a to už ty prášky beru dlouho. Potřesu hlavou, znovu jsem v místnosti s blikajícími světly. Klopím do sebe další vodku, zapaluju cigaretu, potahuju..

Střelba, výbuchy rameno mě bolí jak do něj bez přestání naráží pažba útočný pušky, řev "ty svině, svině, svině". Jsou všude kolem. Hnusný žlutý tváře pašeráků drog. Jsme v pasti. Veliteli vedle mě se rozprskne hlava, vytírám si z oslepených očí kousky jeho mozku. Kulka se mi zakusuje do ramene. Chlap nade mnou se rozmachuje pažbou pušky, tma.

Probouzím se, nemůžu se hýbat. Jsem v kleci, sedím a nemůžu se ani pohnout, rána na rameni mi hnisá. Začíná peklo. Potřesu hlavou, jsem znovu v klubu, všude blikaj světla. V očích mě pálí něco jako slzy. Klopím do sebe další vodku. Cigaretu pořád křečovitě svírám mezi prsty, celá mi vyhořela. Típnu jí do popelníku a zapaluju novou.

Zvedám se, chci jít domu, mám toho dost. Vedle mě stojí nějaká holka, koukáme si do očí. Z těch jejích mi přeběhne mráz po zádech, netuším proč. Usmívá se, jdeme k sobě, motá se mi hlava, v uších mi hraje disco. Pokládá mi ruku na rameno. Tancujeme, tiskne ke mně svý tělo, je nádherná, cítím na krku její horkej dech. Čas ubíhá beze slova. Mám ruku na jejím zadku, vlní se kolem mě jako víla.

Vycházíme z klubu, drží mě za ruku, hlava se mi motá, nemůžu myslet. Vede mě nahoru po schodech na starý náměstí. Okolo nás procházejí další lidé, nevnímám je. Cítím jen její zvláštní vůni. Náhle jsme sami, stojíme u katedrály. Je tma, tlačí mě na kamennou stěnu, tlačí na mě svý nádherný tělo. Je mi zima, ta zeď je tak chladná, ona také. Rukama jí zajedu pod tričko. Pod prsty se mi vlní její sametová kůže. Celá je hebká, v hlavě se mi vybaví hedvábí. Líbáme se, její dech je tak chladný. Motá se mi hlava, nemůžu přemýšlet, v krvi mám oheň, pevně jí svírám.

Odtáhne se ode mě, vede mě za ruku dál. Docházíme k bočním dvířkám do katedrály. Vytahuje klíč, odemyká. Všude je ticho, vcházíme dovnitř. Procházíme domem, z gotických oken sem prosvítá ledové měsíční světlo. Cítím ji vedle sebe. Její ruka je tak chladná. Procházíme kolem lavic. Tlačí mě na oltář. Ležím na chladném mramoru. Kovový kříž zařinčí o zem. Rozkročmo si na mě sedá, její stehna mě pevně svírají. Líbá mě, světlé kadeře mi padají do očí. Rozepíná mi poklopec. Přitiskne se ke mně, vnikám do ní. Připomíná mi lednovou noc. Motá se mi hlava, nemůžu myslet. Ty modré oči mě zabíjí. Tiskneme se k sobě. Je bledá jako smrt. Líbá mě na krku. Náhle se do mě zařezává strašlivá bolest. V žilách mi vybuchuje napalm. Vidím jen tmu.

Sedím zas v té kleci, ruku mám v ohni. Díra v rameni mi hnisá. Vyvádějí ven mého kamaráda. Nevím, co říkají, nerozumím. Pažbou ho donutí si kleknout, smějí se. Jejich umrlčí tváře se mi zařezávají do mozku. Ten jeho vystrašený výraz. Nutí se nás koukat. Jeden z nich vytahuje mačetu, další dva ho drží, čepel se mu zakusuje do krku, pálí jak kyselina. Pomalu řežou, svíjí se bolestí. Vyděšené zvířecí oči nás prosí o pomoc. Hořím. Z úst se mu dere bublání. Kvičí bolestí. Zvíře, zvíře. Cítím tu agonii v krku. Tma.

Budím se, ležím ve svý posteli, je mi zima. Motá se mi hlava, není mi dobře. Zvednu se a odpotácím se do koupelny. Ze zrcadla na mě hledí bledý obličej. Jsem bílej jako stěna. Dopadnu na mísu, zvracím. Zapaluju si cigaretu, potahuju. Znovu zvracím. Jdu si do pokoje sednout. Na nic si nemůžu vzpomenout.

Sedím a koukám do zdi, blíží se ráno, v ruce mi odumírá špaček cigarety. Nemůžu si vzpomenout. Snažím se, bolí mě hlava, vybavuje se mi jen chlad. Svítání hrozně pálí, děsí mě ten ďábelský kruh jak vychází na obzoru. Zatahuju rolety, pořád pálí. Ucpávám škvíry hadrem. Sedím ve tmě. Zapaluju další cigaretu. Nemůžu si vzpomenout. Nemůžu si vzpomenout...