Články
Život samuraje
*Probudil mne hluk. Vyběhl jsem z postele. Mé kimono šustilo, když jsem přebíhal chodbu. Matka otevřela dveře. „Higen!“ vykřikla mé jméno. Nereagoval jsem na něj. Přiběhl jsem ke dveřím a odsunul je. Venku bylo několik desítek vojáků oblečených v černém se zamaskovanými tvářemi. Masakrovaly naše samuraje a my neměli šanci. „Kde je Jacob?“ zeptal jsem se vyděšeně matky. Matka místo odpovědi vykřikla a přikryla mne svým tělem. „Mami?“ málem jsem vykřikl úlekem. Sesunul jsem ze sebe matčino tělo a hned jsem si povšiml, že něco je v nepořádku. V zádech měla zabodnutou katanu. „Mami!“ vykřikl jsem bolestí, kterou jsem teď cítil. Ve vedlejší místnosti se ozval pláč dítěte. Můj bratr! „Magojiro, počkej!“ Zvedl jsem se z podlahy, v očích jsem měl slzy a nešly zastavit. Do domu někdo vběhl. Nebyl to náš samuraj! Přeběhl místnost ke mně a odstrčil mě ode dveří, kde byl Magojiro. „Ne!“ vykřikl jsem, když jsem dopadl na podlahu. Byl jsem hned na nohou a běžel do otcova pokoje pro jeho katanu. Byla těžká, nebyl to dřevěný opracovaný meč, se kterým jsem cvičíval spolu se svým přítelem. Magojiro vykřikl a já si uvědomil, že stojím nad ostřím meče a prohlížím si ho. V duchu jsem si nadával, když jsem běžel do chodby. Nikdo tam už nebyl. Dveře do pokoje, kde ležel Magojiro, byly dokořán a pokrývky, ve kterých ležel, byly rozházené. Těžce jsem oddechoval a snažil jsem se zadržet vzlyky. Jsem přece samuraj!
„Higen!“ ozval se jiný známý hlas z venku. Vyběhl jsem na verandu domu. Na koni k našemu domu mířil Jacob, čtrnáctiletý, hnědovlasý cizinec, kterého před nedávnem přivedl do vesnice Katsu, jeho strýc, který je zároveň vůdce samurajů. Zvedl svou volnou pravou ruku, to bylo také zvláštní, držel často katanu v levé. Věděl jsem, co tím chce naznačit. Musím dát ruku nahoru, poté, co přijede blízko, mě chytí a vytáhne mne nahoru k němu do sedla. Byl to samurajský trik, aby se nemusel zdržovat zastavením. Nikdy jsme to nezkoušeli, bylo to příliš nebezpečné. A teď? V zuřící bitvě o vesnico? Blížil se a já zvednul svou pravou ruku. Důvěřoval jsem mu víc, než komukoli jinému. On tu svou dal svisle dolů a poté jsme se chytili za lokty. Zvedl mě do výše a já dosedl za něj do sedla. Poté, co mě Jacob pustil, chytil uzdu a přidal do rychlého cvalu. Jeli jsme hodně rychle, a proto se mi jen před očima míhala mrtvá těla mužů, žen i dětí. Ztratil jsem matku a bratra. Mířili jsme ven z vesnice. „Bitva je tam!“ křikl jsem proti větru a ukázal rukou dozadu, i když to Jacob neviděl. „Ujio mě pro tebe poslal, měl jsem tě vzít a odjet s tebou.“ odpověděl Jacob. Tak Ujio… nejspíše je teď také mrtev. *
„Ne, prosím! Ne! Ne! Prosím! NE!“ Někdo se mnou zacloumal a
já otevřel oči. Nebyl jsem na koni s Jacobem, ani v probíhající bitvě, ležel
jsem v posteli v Evropě, u Jacoba doma. Pořád se mi před očima míhaly stíny
bitvy.
„Zase se ti zdálo o té noci?“ zeptal se tiše Jacob, viděl jsem do jeho krásné
tváře, byla plná nevyslovených starostí a v nočním šeru mi připadala i unavená.
Jen jsem přikývnul a posadil jsem se. Nemohl jsem moc zvednout hlavu, abych se
nepraštil o horní lůžko, na kterém spal Jacob. On se usadil do křesla u
pracovního stolu, které stálo hned vedle žebříku, který vedl na horní lůžko.
Pracovní stůl byl zády otočený k balkónu a předem otočený ke dveřím z pokoje.
Na stole bylo plno Jacobových papírů a věcí. Chvíli se na mě díval a přemýšlel.
„Vždyť už jsi přes rok ten sen neměl. Nechápu, proč se ti vrátil,“ mluvil spíše
pro sebe. Bylo to už dva roky, co jsme opustili vesnici a zamířili jsme z
Japonska sem, do Jacobova domova. Položil jsem nohy na podlahu a zadíval
se na skříň před mou postelí.
„Já to taky nevím,“ zašeptal jsem česky. Ten jazyk mi byl krajně nepříjemný, ale
pro život tady jsem se jej musel naučit. Ze snu jsem křičel japonsky. Zvláštní.
„Půjdu si dát sprchu,“ řekl jsem pak tiše
a Jacob přikývl. Prošel jsem kolem něj a zamířil do koupelny, kde jsem na
sebe pustil teplou vodu a snažil se smýt ze sebe ten sen.
Byla to asi půlhodina, co jsem vylezl ven. V pokoji už se
svítilo a za kuchyňskými posuvnými dveřmi, které buď zavíraly kuchyni, nebo
obývák, se ozývalo veselé čenichání. To mě vítala po ránu Betty, Jacobův pes.
Neotevřel jsem jí dveře, začala by šťastně výt, a skákat mi po nohách a navíc
Jacobovi rodiče ještě spali. Přešel jsem tedy jen s ručníkem kolem pasu do
pokoje. Jacob už měl rozsvícenou lampičku na stole a prohraboval se papíry, co
na něm ležely. Otevřel jsem tu obrovskou skříň co byla hned vedle balkónu,
naproti našim postelím. Oblékl jsem si tričko a spodní prádlo.
„Nechceš se o tom doufám bavit, že ne?“
zeptal jsem se ho tiše.
„Pokud o tom mluvit nechceš, tak se o tom bavit nebudeme.“ Jacob se na mě
podíval a usmál se. Potom se znovu vrátil ke své činnosti.
„Zajdu s Betinou, jo?“ Na odpověď jsem nečekal. Opustil jsem pokoj a otevřel
dveře do kuchyně. Vyběhnul malý yorkšíří pejsek, na to, že měla deset let, byla
ve skvělé formě. Neměla potíže s klouby, ani nadváhu. Dobře se o ni Jacob
staral. Oblékl jsem jí kabátek s kšíry, sám jsem si oblékl kalhoty, mikinu a
bundu. Tento leden byl velice chladný. Všichni tvrdí, že přišla zima až ze
Sibiře. Vím, že v Rusku je zima, učil jsem se to ve škole a doma s Jacobem, bez
něj bych nedokázal tak rychle na střední školu, ale nepochopil jsem to. Byl to
snad vtip? Pousmál jsem se, když jsem mířil po schodech dolů. Jacob má taky
svůj osobitý styl. Obléká se velice zvláštně. Rád nosívá košile s kravatou,
svetry a kabáty. Vypadá v tom sice dobře, ale přece jen v jeho věku je snad
jediný, kdo nosí kabát. Nebo jsem nikoho já neviděl. Neustále má zapnutý internet
a pomáhá lidem, kteří mají nějaké problémy, po internetu, přitom má sám svých
problémů dost. Svůj nenávistný vztah s otčímem, svou nemoc, se kterou se musí
šetřit, jinak může přestat chodit, nebo… zemřít. Otřásl jsem se. Bylo to
zároveň tou obrovskou zimou a zároveň při představě, že by zemřela má jediná
rodina.
Strávit dvacet minut se psem venku bylo dosti o zdraví. Za
chvíli mi začaly rudnout prsty na rukou a celý jsem se třásl zimou, když jsem
otevíral bytové dveře a Jacob si bral Betty.
„Uvařil jsem čaj,“ oznámil mi, poté co
jsem zavřel dveře. „Bezva,“ hlesl jsem chabě a sundal si bundu. Tady bylo teplo.
Přešel jsem do kuchyně, odkud vycházela vůně teplého sypaného čaje. Z hrnečků
se kouřilo, a jakmile jsem vklouzl do dveří, předběhla mě Betty s vrčením. Tohle
dělala pořád, bránila si své území přede mnou, což se dalo pochopit, ale že to
dělala i Jacobovi bylo divné. Sedl jsem si blíže k oknu, na které mráz kreslil
obrázky.
„Co budeš dneska dělat?“ zeptal jsem se, když se usadil a já si ohříval prsty o
šálek čaje.
„Dnes toho mám docela hodně. Pár schůzek, papírování a ještě bych měl dopsat
pár povídek. Třeba k Trochu jiné lásce,“ řekl Jacob svůj denní program.
„Jo to bys měl,“ přitakal jsem. „Už
dlouho tě o to prosím, abys něco napsal,“ usmál jsem se a Jacob mi úsměv
oplatil.
„Klára chtěla, abys dneska k ní zašel,
potřebuje pomoct s japonštinou,“ vzpomněl si po chvíli Jacob.
„No jasně,“ neudržel jsem ironickou poznámku. „Vždycky chce pomoct s
japonštinou, ale pak si celou dobu povídáme o Japonsku. Ne, že bych si
stěžoval, ale mluvit pořád to samé dokola. Nemůže totiž pochopit, že jsi byl
rok pravým samurajem. No není se čemu divit, když jsi vypadal, jak jsi
vypadal.“ Pousmál jsem se a na chvíli jsem mlčel. Jacob se usmíval.
„Máš pravdu,“ řekl mi. „Byla to se mnou bída, ale teď jsem na to dobře,“ Podíval
se na své hubené tělo.
Otevřely se posouvací dveře z obýváku a do kuchyně vešel
Jacobův otčím.
„Jdu si sbalit do školy,“ řekl Jacob, nechal čaj čajem a zamířil chladně do
pokoje. Jeho otčím se podrbal na genitáliích přes spodní díl pyžama.
„Dobré ráno,“ hlesl jsem. Něco nevraživého zavrčel. Neviděl mě tu rád. Myslel si
o mně nejspíše jen to nejhorší. Příživník, doufám, že to slovo tak je. Čeština
je těžký jazyk.
„Řekni Jakubovi, že dneska potřebuju pomoct,“ řekl mi, když měl hlavu skoro v
lednici a koukal se, co tam je.
„Vyřídit mu to můžu, ale dnes má plno práce. Proto pochybuji, i kdyby chtěl.
Požádal jsem ho, aby mě doprovodil na jeden kurz,“ řekl jsem pomalu. Lhal jsem,
ale nechtěl jsem, aby zase s ním šel na chatu, kterou si s jeho matkou koupili.
Vracel se unavený a zdeptaný, ale musel to absolvovat. Zavřel dveře od lednice,
a když jeho postava mizela z kuchyně, zašeptal cosi o šikmookém šmejdovi.
„Baka!“ ulevil jsem si tiše. Nesnášel jsem jeho otčíma, přesně jako Jacob. Jeho
otčím nás oba také nesnášel a Jacobova matka byla někde napůl zaklesnutá,
jakoby mezi dvěma světy. Světy svého syna a svého manžela. Někdy milá, někdy se
chovala jako její manžel. Zamířil jsem s čaji do pokoje.
„Neukazuj se dnes doma. Jsi semnou na kurzu,“ řekl jsem, když jsem mu položil
jeho čaj na pracovní stůl. Usmál se: „Díky.“ Poté co jsme si v klidu vypili čaj a když začalo svítat, oblékli jsme
se. Jacob do svého kabátu a já do své bundy, o které všichni tvrdili jak je v
módě. Nosilo ji hned několik lidí. Směšné.
„Ahoj,“ šeptnul jsem. Neměl to jednoduché, jeho třída ho nenáviděla, ale protože
ho nepoznala a on o to teď ani nestál. Má třída se se mnou bavila, ale jen jako
s pouťovou atrakcí.
Jen já snad doopravdy věděl, co je Jacob skutečně zač. Jen já jsem se zajímal o něj a jeho život, který nebyl nijak růžový. Celý školní den uběhl jako obvykle. S Jacobem jsem se vůbec neviděl, neustále se z hodiny na hodinu přemisťovali do jiných tříd. Poslední hodinu dnes vůbec jsme měli dějepis, v kterém se mi podařilo usnout.
Nastal večer a seděli jsme s naším strýcem Nobutadou u jídla, když Jacob vešel do místnosti. Strýc ho hned zval ke stolu. Matka mu nachystala rýži do misky a nebylo jí příjemné, že sedí spolu s námi. Mně to nevadilo. Pomalu jsem jedl pomocí hůlek svou rýži a pozoroval jsem Jacobovu nešikovnost. Hůlky mu pořád padaly z rukou. Za nějakou dobu do sebe dostal všechnu rýži. „Arigato. Okoari?“ Všichni jsme se na Jacoba podívali. On promluvil japonsky! „Taka, ano kata hanashi nihongo,“ řekl radostně Nobutada. „Ike!“ Řekl mu, aniž by Jacob věděl, co to znamená. „Já jsem Jacob,“ řekl a pousmál se, hledaje slova. „Watashi wa Jacob.“ řekl nedokonalou větu. Musel jsem se usmívat. „Jacob,“ opakoval Nobutada se smíchem. Ukázal na sebe. „Nobutada.“ Jacob po něm opakoval. Poté Nobutada ukázal na matku. „Taka.“ Jacob uctivě pokývl hlavou, matka však odvrátila bolestně tvář. „Magojiro.“ ukázala Nobutada na mého bratra, který se zašklebil. „Higen.“ To mě ale nepředstavil Nobutada. Mé jméno řekl Jacob. On znal mé jméno. Podíval jsem se mu do očí. *
„Higene!“ probudil mě zvýšený hlas učitelky dějepisu. „Vy
jste zase usnul!“ Podíval jsem se na ni.
„Omlouvám se.“ řekl jsem tiše.
„Bude Vám odpuštěno, když mi to povíte
japonsky,“ usmála se.
„Gomenesai, Sensei,“ řekl jsem a učitelka byla spokojená. Zářila jako sluníčko.
„Baka,“ zašeptal jsem, když se otočila. To byla poslední hodina, kterou dnes
měl. Musel ještě za Klárou, která byla vždycky brzo doma. Zaklepal jsem na její
bytové dveře, když jsem se po půlhodině cestování autobusem objevil u ní doma.
„Ahoj, Higene, pojď dál,“ pozvala mě nadšeně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když jsem si zouval boty a vstupoval jsem do kuchyně.
„Dáš si něco?“ zeptala se Klára, která se posadila k počítači. Její bratr
nejspíše nebyl doma.
„Ne, zatím nic,“ odpověděl jsem a usadil jsem se vedle ní do pohodlného křesla.
„Prý potřebuješ pomoct s japonštinou,“ řekl jsem, abych nějak navázal hovor.
„No, ono není potřeba ani tak s japonštinou, ale spíše s povídkou, co píši. Potřebuji jméno pro dívku. Ukážu ti
obrázek,“ vysvětlila mi a párkrát poťukala na myš. Podíval jsem se na plochu
počítače. Byl tam obrázek ženy s krásnými hnědými vlasy, krásným obličejem.
Nejspíše Japonka.
„Taka,“ vydechl jsem tiše.
„Cože?“ zeptala se Klára.
„Taka, dej jí jméno Taka,“ poradil jsem ji a ona si ho napsala na papír.
„Kdo je Taka?“ zeptala se mě, když jsem se znovu posadil. Musela mi tu otázku
zopakovat, protože jsem byl mimo sebe.
„Taka… byla moje matka,“ řekl jsem s
hlasem plným bolesti.
„Promiň,“ šeptla. Místo toho jsem se zvedl.
„Co se děje?“ zeptala se, když jsem si obouval boty.
„Potřebuju být sám,“ řekl jsem pouze a se
svými věcmi jsem zavřel dveře.
Dlouho jsem se procházel šerým městem. Začalo se stmívat a lampy se pomalu rozsvěcely. Vracely se mi okamžiky z mého života samuraje. Objetí mé matky, cvičení s bokenem. Mířil jsem cestou, ač nevím kam. Bylo by ode mne moc troufalé, kdybych si vzal život? Vzali by mne samurajové do své Síně? Neměl jsem sílu, nezbyl nikdo z mé rodiny, všichni zůstali ve vesnici, kde zemřeli. Vděčím Jacobovi za život, nebo hanbu? Je to pro mě strašně bolestné myslet takto. Zamířil jsem domů, do svého nového domova u Jacoba, kde jeho otčím čekal jen na to, až jeho byt opustím. Když jsem dorazil nahoru do bytu, zjistil jsem, že nikdo nebyl doma. Posadil jsem se na dolní postel v pokoji. Seděl jsem po tmě a vracely se mi všechny vzpomínky.
*Cvičil jsem se s
bokenem, když Jacob odněkud přistoupil. Měl na sobě tradiční samurajské
oblečení a opravdu mu moc slušelo. V ruce držel boken z onoho večera, kdy ho
Ujio „učil“. Chvíli jsem rozpačitě stál na místě. Jacob poté zvedl svůj boken a
postavil se naproti mně.
„Samuraj ni naritai,“ řekl skálopevným hlasem. Chci se stát samurajem, znělo mi
neustále v hlavě. Také jsem pozvedl svůj boken. Začali jsme na sebe útočit.
Bokeny do sebe naráželi tvrdě, až mi vibrovali ruce. Byl to hodně vyrovnaný
boj. Když jsme bokeny udeřili silně, roztříštili se a kusy dřívek odlétali
kolem. Chvíli jsme se na sebe dívali jako bojovníci, jako protivníci, ale potom
jsme se začali smát. *
„Ahoj!“ ozval se Jacobův hlas ode dveří.
„Ahoj,“ šeptl jsem v pozdrav.
„Děje se něco?“ zeptal se mě, když si
odložil kabát na věšák.
„Ne, vůbec nic,“ pokusil jsem se o úsměv.
„Tak proč… proč ty slzy?“ zeptal se,
když přistoupil ke mně blíž.
„Slzy… jaké slzy?“ zeptal jsem nechápavě
a dal jsem si ruce na obličej. Byl mokrý, hlavně kolem očí.
„To nic,“ šeptl jsem. Posadil se na postel a přisunul se ke mně.
„Pořád tě trápí vzpomínky?“ zeptal se a mne a podíval se mi do očí.
„Možná,“ odpověděl jsem se slzami na krajíčku. Jacob si vzdychl a vzal mě do
náruče, mou hlavu si opřel o svou hruď a hladil mě po vlasech. Tolik jsem
potřeboval trochu citu a pochopení. Byla by to zbabělost vzít si život. Byl tu
někdo, kdo mě měl opravdu rád a potřeboval mě, tak jak já potřebuji jeho. Teď vím, proč se tohle všechno stalo mé
rodině. Měl jsem být s Jacobem. Navždy. Tohle je má cesta samuraje.
- 21.03.2011 - Absurda
- 22.03.2011 - Nad propastí...
- 19.03.2011 - Život samuraje
- 18.03.2011 - Zima, krev a tma - Introduction
- 17.03.2011 - Warhammer 40 000: Za cizáckou linií
Kdo hodnotil článek Život samuraje?
Amthauer (3.00*), Anders (4.50*), kačík (4.50*)
Komentáře ⇓
Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.
Vypisuje se 3 z celkem 3 příspěvků1
MARK - 20. března 2011 21:37 | |
Může mi autor vysvětlit, jakým způsobem dokázali hlavní hrdinové cestovat v čase? Nebo to je jejich minulý život? Nebo...?
|
kačík - 20. března 2011 02:19 | |
Dlouhé a krásné vyprávění a bolavé duši ^^
|
Amthauer - 19. března 2011 19:40 | |
Styl bych hodnotil jako průměrný - vyloženě špatné to není a místy jsou slovní konstrukce povedené, jinde však jsou věty docela nejednoznačné, nejasné a kostrbaté. |
Vypisuje se 3 z celkem 3 příspěvků1