Zkáza Amarnu - Lovkyně (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Příběhy o tajemné Lovkyni v lesích nejsou tak rozšířené jako třeba o Ochránci a lze je zaslechnout zejména v osadách na severu. Bojovnice, která však není člověk, říká se dokonce, že by to mohla být i víla, prochází lesy na severu a přepadá sama početné skupiny skřetů. Její šíp z dlouhého zdobeného luku, kterému se nevyrovná žádný jiný luk na Amarnu, nikdy nemine cíl.

„Vem si toho vpravo,“ šeptla elfka Nilea. Druhý elf skrývající se kousek vedle za statným smrkem kývl. Tětivy obou luků zavrzaly. Nilea si vedle hrotu svého šípu prohlížela svůj cíl: menšího ošklivého skřeta přehrabujícího se v jakémsi plátěném pytli. Skřet vytáhl malé kovářské kladívko a se zaujetím si ho prohlížel. V tu chvíli ale Nilea už pustila šíp. Skřet jako by si v okamžiku všiml nebezpečí a pohlédl směrem na letící šíp - ten mu už ale proletěl hrdlem a skřet se skácel k zemi. V tu chvíli vystřelil svůj šíp i druhý elf Intheas, ale ten druhého skřeta trefil do ramene a skřet zaskučel a rozhlížel se všude kolem. Intheas už si připravoval druhý šíp, Nilea ale byla rychlejší a skřeta dorazila dobře mířenou střelou do hrudi. Skřetí zaskučení nejspíše přivolalo ostatní a zpoza kopce přiběhly dvě další malé zakrslé postavy. Tito skřeti už byli připravení a kryli se štíty a jeden měl malou kuši. Nilea pokynula Intheovi, aby vyčkal. Skřeti při pohledu na dvě mrtvoly rychle pochopili situaci, jeden z nich zlostně zakřičel. Vyšší skřet se rychle rozhlédl na všechny strany, a když nic nespatřil, mávl rukou a zavelel k ústupu. Intheas na to reagoval rychlým výstřelem, trefil ho do pasu a skřet zasyčel. Skřet s kuší však pohotově vystřelil do lesního porostu, odkud viděl výstřel a ihned vystřelil. Šipka kuše proletěla necelý metr od Inthease.

„Hlupáku,“ pokárala ho Nilea. „Potřebujeme jednoho živého, teď nám uprchnou.“ Intheas sklopil oči k zemi, ale jen symbolicky. Za to, co udělal, neměl výčitky ani trochu. „Pojďme, ještě je můžeme stihnout,“ zavelela Nilea a potichu přikrčeně vyběhli z lesa do otevřeného prostoru, až na malý vrch, odkud bylo vidět na všechny strany. Nilea se zamračila. „Támhle jsou další tři skřeti.“

„Všichni o nás už vědí,“ doplnil ji Intheas. Nilea kývla. Její bystré oko však odhalilo ještě něco jiného. V narychlo postaveném skřetím tábořišti se nacházelo ohniště, dva větší stany a dva vozy a za jedním vozem Nilea zahlédla skrčenou nohu člověka. „Mají zajatce. Je za tím dřevěným vozem,“ sykla.

Celé skřetí tábořiště bylo na hranici lesa, čehož skřeti ihned využili a skryli se v něm.

 „Teď mají výhodu oni,“ pohlédla Nilea vyčítavě na Inthease. Nilea si rychle prohlédla terén a zmapovala situaci. Skřeti zmizeli v hustém lese hned za tábořištěm, ale byla si jistá, že určitě neutekli nikam dál, na to jim byla jejich kořist moc drahá. Intheas a Nilea se skrývali za vrcholkem malého kopečku a tábořiště bylo přímo před nimi. Za tábořištěm byl tedy les a ten se stáčel i doleva a doprava. „Čekej tu a hlídej zajatce,“ nařídila Intheasovi. Sama pak potichu seběhla po zadním svahu a vběhla doleva do lesa. Luk si hodila na záda a z malé pochvy u pasu vysunula elfskou zahnutou dýku. Lesem pak tichým krokem šla až k místu, kde si myslela, že se skřeti schovávají. Za chvíli už byla tak blízko, že slyšela jejich rozčilené hlasy.

„Pořád nic! Nic neni vidět! Nikde nikdo,“ syčel jeden hlas.

„Si klidně vylez, viď, aspoň uvidíme, odkud vyletí šíp,“ ušklíbl se druhý.

„Vylez ty, stejnak si nám byl celou dobu k ničemu,“ bránil se první.

„Si hlupák, Vardaku,“ řekl mu opět první.

„Hlupáci jste všichni,“ ozvalo se za nimi. Elfka předtím pomalu vylezla na strom a prohlídla si celou situaci. Zjistila, že na kraji lesa se skrývali čtyři skřeti, z toho dva s kušemi. Jeden seděl na pařezu, ostatní tři nervózně hleděli ven z lesa. Ve chvíli, kdy uslyšeli hlas elfky, všichni sebou vyděšeně škubli a rozhlíželi se po lese všude okolo. Skřet sedící na pařezu se ani nestihl zvednout a už mu ostrý šíp prorazil lebku. Oba skřeti s kušemi na elfku hbitě vystřelili, ale ona už byla krytá statným kmenem borovice. Hned po výstřelu přeskočila z borovice na vedlejší dub, vytáhla další šíp a střelila skřeta, který se ještě nestačil skrýt, do nohy. Skřet zavyl bolestí a svalil se na zem, šíp nepochybně trefil kost. Dva skřeti, když to viděli, vzali nohy na ramena a vyběhli ven z lesa. Intheas reagoval okamžitě. Z vrcholku kopce vyletěl šíp a proletěl skřetovým krkem. Poslednímu se však podařilo přeběhnout mýtinu a vběhnout do druhého lesa. Intheas se tím směrem zahleděl, snažil se rychle zamířit a vystřelit, ale na poslední chvíli se svůj poslední šíp rozhodl ještě ušetřit. Z lesa se ozvalo ještě jedno skřetí zaskučení a Nilea vyběhla ven, rozhlédla se na obě strany a její dlouhé stříbřité vlasy zavlály. Skřeta už však nespatřila, a tak ihned zaběhla k místu, kde si dříve všimla zajatce. Opřený o vůz byl starší muž s prošedivělými vlasy a v potrhaném oblečení. Nepřítomně hleděl do země, ale dýchal. Když k němu přišla Nilea blíže, všimla si i mnoha modřin na jeho těle. Muž pak pozvedl hlavu a dokonce myslel, že sní. Viděl vysokou ženskou postavu. Na první pohled byla vidět její síla, přesto však neztrácela na kráse. Ihned si všiml i její elegance, jak k němu přiběhla, ale i něžnosti, když kontrolovala jeho zranění. Víla z lesa, pomyslel si. Nikdy dříve elfa neviděl, ani o nich neslyšel, ačkoliv na jihu se dříve nějaký ten příběh z Kontinentu o lesních lidech dal zaslechnout. Pak ucítil dotek několika rukou. Byl přenesen o několik kroků vedle, položen na měkkou deku a hleděl do nebe. Pozoroval rychle se měnící divoká oblaka, jak plují na jih, jako by i ona prchala ze strašlivého severu. Brzy mohl spatřit i stoupající kouř a ucítil hřejivé teplo ohně. Po dlouhé době se mohl uvolnit a cítit se alespoň trochu spokojeně. Ale to sám sobě nedovolil, na to byl smutek v něm moc hluboko usazený.

Elfové seděli kousek opodál, se zájmem muže pozorovali a potichu rozmlouvali. 

„Při svých výjezdech skřeti málokdy nechají své nepřátele naživu,“ poznamenal Intheas.

„To, co platí jinde, zdá se, že neplatí zde,“ řekla Nilea, a když zachytila Intheasův tázavý pohled, dodala: „Skřeti zajímají lidi do otroctví, ženy a zejména děti a evidentně i muže. Usadili se na severu a vypadá to, že se dokážou o sebe postarat. Nikdy dříve jsem se nesetkala s tím, že by se skřeti chovali až takhle společensky.“

„Skřeti byli vždy společenští, v množství je jejich největší síla,“ řekl Intheas a Nilea kývla: „Ano, loví a drancují v tlupách, mají své drobné vůdce a šamany, žijí v jeskynních nebo jednoduchých obydlích a maximálně tak terorizují své okolí, a když musí, tak odtáhnou jinam. Takhle se chovají na Kontinentě, ale ne tady. Usadili se na severním Amarnu a utvořili jedno veliké společenství. Proto jsou tak silní.“

„Museli se sjednotit, aby porazili Severní Království,“ podotkl Intheas.

„A poté se jednoduše nemohli rozutéct jako na Kontinentě, ale museli spolu vycházet,“ dodala Nilea.

„Možná se něco dozvíme od něj,“ pokynula Nilea hlavou směrem k ležícímu muži.

„Proč myslíš?“

„Mám dojem, že ho skřeti nezajali při loupežné výpravě na jihu. Je to uprchlík ze severu,“ řekla Nilea. „Však se podívej na zranění na jeho těle, má spoustu nových, ale i mnoho starých, a je absolutně vyčerpaný, nejspíš do útěku vložil všechny svoje síly.“ řekla Nilea a Inthease neskrýval ohromení. 

Když se muž znovu probudil a otevřel oči, neviděl už modré nebe, ale temnou noční oblohu plnou hvězd. Z levé strany pořád cítil žár ohně a občas tiché hlasy elfů, kterým nerozuměl. Přes sebe měl přehozenou deku, a přestože ho celé tělo bolelo, cítil, že nabírá síly. Posadil se a nechal se hypnotizovat plamenem ohně. Po chvíli ale pohlédl na siluety elfů. „Děkuji vám,“ řekl. „Děkuji za všechno,“ zopakoval ještě. Podle siluet si všiml, že na něj oba hledí, ale neodpověděli. Jen elf mu po chvíli beze slov nabídl měděný pohárek plný jakési zlatavé tekutiny. Muž se napil a poznal v tom klasický čaj z borovicového jehličí, ale zdálo se mu, že je v tom i něco jiného, ale co to je, to nepoznal. Posrkával tedy horký čaj, hleděl do plamenů, a přestože byla chladná noc, bylo mu teplo. Poslouchal noční zvuky zvěře, užíval si čerstvý vzduch, ve kterém cítil vůně pryskyřic blízkého lesa, a občas se také zahleděl do hvězdné oblohy. Prazvláštní noc, pomyslel si. Najednou ale na něj přišla znovu únava a on si lehl a upadl do hlubokého spánku plného snů, kterým nerozuměl. 

Když se muž po dlouhé době probudil, svítilo mu polední slunce do očí. Posadil se a chvíli trvalo, než si vzpomněl na to, že už je vlastně volný a navíc po dlouhé době odpočatý a dobře vyspaný. Rozhlédl se, ale své zachránce nikde neviděl. To ale neznamenalo, že nebyli poblíž. Zrovna když se rozhlédl, oba elfové přicházeli potichu zezadu, kam neviděl, a když přišli, tak se muž trochu polekal. „Dobré ráno,“ řekla elfka s mírným úsměvem a muž pozdrav opětoval a cítil se trochu přihlouple. Elf měl celou dobu kamenný výraz a mlčky začal oživovat doutnající oheň. Elfka vytáhla z šátku mrtvolku zajíce a začala z ní nemilosrdně svlékat kůži. „Nemluvíme dobře tvým jazykem,“ řekla elfka. Ve skutečnosti jen Nilea uměla základy a Intheas amarnštinou nemluvil vůbec. „Jmenuji se Nilea, on Intheas,“ pokračovala elfka. „Jaké je tvé jméno?“

„Jmenuji se Sertin,“ odpověděl muž.

„Utekl jsi ze severu?“ ptala se elfka při kuchání králíka a muž kývl.

„Vězněn jsi byl?“

„Ano.“

„Jak dlouho jsi byl zajatcem?“

„Zajatcem?“ ušklíbl se muž. „Spíš otrokem. Koho skřeti nezabili, ten se stal otrokem. Před osmi lety naše město dobyli skřeti a od té doby jsem byl otrokem,“ řekl muž. „Celou moji rodinu zabili, ale to už je dlouho,“ dodal Sertin. Elfka poté dlouho mlčela, pozorovala Inthease, jak připravuje králíka, a pak pohlédla na Sertina: „Víš, kdo jsme, Sertine?“ zeptala se.

„Nevím, paní. Nikdy jsem nikoho takového jako vás neviděl.“ řekl Sertin a tato odpověď elfku velice znepokojila. Promluvila na Inthease a chvíli spolu rozmlouvali svým jazykem. „Hledáme lid, který je nám velice podobný, jen jejich pleť je tmavší.“

Sertin se zamyslel, chvíli ho nic nenapadalo, ale pak se na elfku znepokojeně až vystrašeně podíval. „Hledáte Šedý lid?“ zeptal se, ale elfce to jméno nic neříkalo. „Není dobré o nich mluvit.“

„Proč?“ ptala se elfka.

Sertin se zamračil. „Jen mluvení o nich nosí smůlu. Mnoho lidí říkalo, že za všechno špatné, co se na Amarnu stalo, mohou oni. Říkalo se o nich mnoho špatných věcí. Unášejí lidi a kdo nějakého Tesirana uvidí, brzy zemře, říká se.“ Elfka si všimla, že Sertin mluví tišeji než předtím. Sertin pokračoval: „Ale ti jsou vám pramálo podobní. Dřív, předtím než přišli skřeti, byli Tesirané vzácnost, jen čas od času někdo na nějakého narazil. Často tomu bylo v divočině, kam lidé obvykle nechodili. Ale poslední dobou o nich bylo slyšet dost. Moc jsem se toho jako otrok nedozvěděl, ale doneslo se ke mně, že jsou často vídáni ve společnosti skřetů a že jim někdy dokonce i velí.“ Elfové pak spolu znovu chvíli znepokojeně hovořili, dokud se Nilea nezeptala: „Jak víš, že nám nejsou podobní?“

„Jednoho jsem viděl, není tomu tak dávno. Nevím, kdy do našeho města přišel, nejspíš musel přijít v noci. Byl vysoký, vyšší než já určitě, ale nejspíš ne tolik jako vy, paní, a jeho pleť měla opravdu jakýsi tmavší odstín a měl dost zvláštní oči. Procházel se mezi skřety a na nás, otroky, se ani neohlédl. Druhý den odešel a s ním přes dva tucty skřetů. Dokonce to snad vypadalo, že je vedl. Pár dní po tom se nám podařilo provést vzpouru, protože skřetů bylo na nás pak málo, ale skončilo to masakrem a já byl jediný, komu se podařilo uprchnout.“

„Víš, kam ty skřety vedl?“ ptala se Nilea.

„Vím jen, že vyrazili směrem na jih. Jako obvykle, když skřeti vyrážejí loupit.“

„Jak je tomu dlouho, co vyrazili?“

„Asi deset dní,“ řekl Sertin a Nilea opět informovala Inthease ve svém jazyce. „Stopy po nich budou sotva poznat,“ řekl Intheas nakonec.

„Za pokus to stojí,“ řekla sebejistě Nilea. Pak se otočila k Sertinovi: „Jsme ti vděční, Sertine. Je štěstí, že jsme tě potkali.“ Sertin se pak postavil, sklonil hlavu a řekl: „Děkuji vám.“ Oba elfové si pak posbírali svých pár věcí ze země a svižným lehkým krokem odešli.