Zkáza Amarnu - Služebník - 2/2 (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zajatý tesiran se probral s nepříjemnou bolestí hlavy. Možná za to mohla mocná Gorimova rána, možná žár poledního slunka. Prohlédl si svoje svázané ruce a nohy a v mysli se mu promítl sled posledních událostí. Zhluboka se nadechl a vydechl. To přivolalo pozornost nedaleko postávajícího Sainema.

„Je vzhůru,“ zvolal. Brzy přišel Gorim a Isan, který měl o něco lepší náladu, protože Rantelinův stav se s pomocí šikovnosti a léčitelských znalostí elfů stabilizoval.

„Dobré poledne, tesirane,“ promluvil na zajatce Sainem. Zajatec neodpověděl, prohlížel si skupinku stojících postav před ním a zejména na Gorima se dlouho zahleděl. Sainem pokračoval:

„Myslím, že je ti asi jasné, že jediná šance pro tebe, jak si zachránit krk, je spolupracovat.“

„Jistě,“ sykl tesiran zvláštním, nepřirozeným hlasem. Gorimovi bylo hned zřejmé, proč tento lid vzbuzoval v ostatních takovou nelibost. Podle výrazu tváře tesirana bylo poznat, že podobnou antipatii cítil i on k nim.

Sainem si před zajatce sedl na malý špalek dřeva.

„Mohl bys nám tedy říci, co měla znamenat tato zvláštní loupežná výprava až tak na jih?“

„Nevím o tom o nic více než vy.“ řekl chladně tesiran. Sainema tato odpověď rozčílila.

„To ti tak budu věřit, tesirane.“

„To bys měl, já nemám ve zvyku lhát,“ reagoval tesiran pohotově. Sainem se také hned chystal odpovědět, ale rychlejší byl Gorim: „Chceš říct, že s těmi skřety, co vydrancovali několik vesnic, nemáš nic společného?“

„To asi ne…“ usmál se tesiran. Sainem ho ale nenechal dál mluvit: „Tak nám hezky vysvětli, co tu děláš, a dej nám důvod, proč bychom tě měli nechat naživu.“

„Hmm…“ vydal ze sebe nanejvýš jízlivý tón.

„Mluv, tesirane,“ vyštěkl ihned Sainem.

„Dej mi čas, blonďatý seveřane. Dal's mi nanejvýš obtížný úkol,“ řekl s úsměvem tesiran, pak se chvíli odmlčel, a poté pokračoval: „Jak jsem říkal, nemám ve zvyku lhát, a také jsem říkal, že o skupině těch storaků nevím o moc více než vy.“

„Storaků?“ zamračil se Sainem.

„Vy jim říkáte skřeti. To je ale velice hanebné označení. My Tesirané jim říkáme Storakové – děti země.“

„Rozkošné,“ utrousil Isan.

„Takže v té bitvě ses ocitl úplně náhodou,“ usmál se Sainem. „Já ti nevím, tesirane, v průběhu té šarvátky se ozvalo jakési zvolání, po kterém se skřeti dali na ústup, a bylo natolik odporné, že muselo vzejít od tebe.“

„Nepochybně myslíš to ‘An-Arak-Kan’. To znamená jediné: Ochránce,“ řekl Tesiran a zahleděl se na Gorima: „Vysloužil sis u storaků nechvalnou pověst, Gorime.“

„To vím. Ale něco mi na tom nesedí, tesirane. Skřeti mě obvykle poznají. Buď od pohledu, nebo při bitvě. Jak můžeme vědět, že mluvíš pravdu?“

„Nemluví,“ ozvalo se za nimi. Elfka stála pár metrů opodál opřená o starý strom. Skupinka okolo zajatce se otočila. Elfka pomalu přikročila a postavila se vedle Gorima: „Vyslechli jsme s Intheasem jednoho otroka ze severu. Ten hovořil jasně: ‘Tesiran přišel do města a brzy na to odešel se skupinou skřetů‘,“ promluvila k němu v pantijštině.

„Mluvil pravdu,“ přitakal po chvíli tesiran.

„Odešel jsem v jejich doprovodu. Náš lid se těší veliké úctě storaků. Proto se sami nabídli, že mě doprovodí na jih, aby byli mou ochranou.“

„Nevěřím ti, ale budiž,“ sykl Sainem, „jaký je tedy důvod tvé cesty na jih?“

Tesiran si s odpovědí dal na čas: „Promluvit si s králem Jižního Království.“ Sainem se nejdřív zarazil, pak se zasmál. „Král Ergeas je nezvěstný. Jižní Království zaniklo.“

„Copak se k tobě nic nedoneslo o městě na jihu v horách, kde král přivítá každého? O Průvodci, který odvádí lid do bezpečí velikých hradeb?“

„To jsou jen smutné báchorky. Kdyby byl král naživu, rozhodně by nenechal Silianu přebírat moc nad jižním Amarnem. Žádné zázračné město v horách neexistuje.“

„Naše zdroje říkají něco jiného.“

„Dejme tomu, že král Ergeas žije,“ zapojila se do vyslýchání elfka, „jakou zprávu mu tedy neseš?“

„Nikoliv zprávu, ale nabídku přináším,“ odpověděl tesiran opět v pantijštině.

„…a ta zní?“

„Ach, ano, velice lákavě. Bohužel je určena pouze panu králi a už vůbec ne pochybným agentům z Kontinentu.“ Usmál se tesiran. Elfka si ho změřila přísným pohledem. „Nemluvíme spolu naposledy,“ pronesla a i s druhým elfem odešla.

Večer už bylo náměstí prázdnější. Ranění válečníci byli vzati pod ochranu místních a léčili se v jednotlivých domácnostech vesnice. Na návsi tak zbyl pouze zajatý tesiran, kterého vyslýchali dva elfové, opodál tiše rozmlouvající Gorim se Sainemem sedící u menšího ohýnku a dva mladší Sainemovi oddaní vojáci, co drželi hlídku. Večerní atmosféru utvářelo soustavné cvrlikání cvrčků a jiného nočního hmyzu.

 „Čistě teoreticky…“ zamyslel se Sainem „by na tom mohlo být něco pravdy. Už při válce byl král Ergeas vážně nemocný a jeho stav se postupně zhoršoval. Vojenské operace už tehdy plně ovládala Siliana a král skoro nevládl. Byly návrhy, aby ho nahradil schopný nástupce. Prostě kvůli výjimečné situaci, i když by to bylo proti všem tradicím. Jenže k žádnému takovému řešení nedošlo. Nevím proč, možná se nedokázali shodnout na vhodném nástupci. Šlechta, pokud vím, prosazovala za krále tehdejšího králova rádce Tereoda, král sám ale prý nechtěl slyšet o jiné možnosti než, že by na trůn usedl jeden z jeho dvou synů. Nároky na trůn si ale dělala i Siliana, tedy králova neteř, která už tehdy měla největší vojenskou moc na Jižním Amarnu. Když pak severní království padlo do rukou skřetů a armáda skřetů vtrhla na Jižní Amarn, nastal v jižním království chaos a v tu chvíli král zmizel z královského města Ostramu. Království v podstatě přestalo fungovat. V tu chvíli Siliana založila svou alianci.“ Sainem mluvil zčásti spíše jakoby sám k sobě, přesto ho Gorim bedlivě poslouchal. „A jakou to má spojitost s naším zajatcem?“ zeptal se. 

„Spolu s králem zmizel beze stop i jeho rádce Tereod. Králův starší syn Tarnalin uprchl na Kontinent, o tom se ví, ale o králově druhém synu Énearovi se neví skoro nic. Měl na starosti malé panství skládající se z několika měst v úplně nejjižnější části jižního království. Pokud vím, tak všechna tato města už jsou v obranné alianci, ale co když je ještě nějaké další město na jihu v horách, kde ještě Énear vládne? Kam teoreticky uprchl král?“

„Jo,“ kývl Gorim „vyloučit to asi nejde. Myslíš, že by tesirané opravdu mohli něco vědět?“

„Mohli,“ připustil Sainem „ale také může prostě jen blafovat. Tesirané jsou tajemný lid, to, s čím na severu přitáhli ve válce, bylo neuvěřitelný. Nevíme ani vlastně, co jsou zač.“ řekl Sainem a zahleděl se na zajatce a dva elfy u něj. „Řekl bych, že i moudří elfové jsou na tom stejně.“

„Vezmu ho na jih,“ pronesl zčistajasna Gorim. Sainem se na něj překvapeně podíval. „To je ztráta času. A navíc, asi uděláš přesně to, co on chce.“

„Nenapadá mě moc jiných možností.“

„Mohli bychom mu zkrátit trápení, teď a tady. Není zrovna v příznivé situaci. Narazí-li na pověrčivé vesničany – zlynčují ho a to samé by udělala i Siliana pro zlepšení své popularity a všeobecné morálky, kdyby se jí dostal pod ruku. Tesirané prostě nemají dobrou pověst, pochybuju, že by se dostal zpět na sever,“ řekl stroze Sainem.

Gorim se chystal odpovědět, ale zarazil ho křik jednoho z hlídačů: „Někdo jde!“ Sainem s Gorimem mu v mžiku stáli po boku a ještě oslněni ze svitu ohně, zírali do černočerné tmy. „Nic nevidím,“ řekl napjatě Sainem. 

„Támhle dole, na cestě. Skřet to není, na to je to moc vysoké.“

„Hej!“ zvolal Sainem a postava se zarazila „Kdo jsi a proč přicházíš v tuto noční hodinu?“

„Nejsem nepřítel!“ ozvalo se v pantijštině, a tak rozuměl pouze Gorim, ten pak proto zopakoval Sainemovu otázku.

„Jsem Rolan. Služebník.“ přišla odpověď. 

„Ještě jsi neodpověděl na druhou otázku,“ poznamenal Gorim, když postava přišla blíže.

„Proč přicházím v noci? Málokdy se člověku poštěstí kopat hned sedm hrobů,“ poznamenal ironicky Rolan. Gorim přimhouřil oči a ptal se dál:

„Neumíš Amarnsky? Jsi z Kontinentu?“

„Přijel jsem z Khel-Rienu, ale pocházím z Ringardu, Gorime.“

Teď zněla ironicky pro změnu odpověď Gorima: „Zdá se, že mě dnes každý zná jménem.“

„Pamatuji si tě z arény v Zol-Terelu. To se moc nedá zapomenout,“ pousmál se Rolan. Gorim kývl na Sainema, pak se obrátil zpět k Rolanovi. „Noc bude dlouhá a chladná. Vyslechneme tvůj příběh v teplu ohně, Rolane.“

***

Na plochém, na slunci vyhřátém kameni seděl Gorim. Po dvou dnech ostrého pochodu si užíval zasloužený odpočinek. Nohy si chladil ve větším potoku a na dvou kamenech vedle si sušil pár kousků vypraného oblečení. Přestože se schylovalo k poledni, jeho dva společníci spali nedaleko na měkké trávě pod starou vrbou. Naprosto vyčerpán tam spal zajatý tesiran a Rolan, se kterým se nedávné noci rychle spřátelil. Jeho minulost byla přinejmenším pozoruhodná, ale s sebou na cesty ho vzal především proto, že se mu ho zželelo a nechtěl ho nechat napospas amarnské divočině. Cíl Gorimovy cesty však byl nejasný. Spěchal na jih, nechtěl ztrácet čas, ale kam přesně, to nevěděl. Nevěděl ani, co přesně hledá. Proto se rozloučil před dvěma dny se Sainemem a jeho muži, který se rozhodl spíše pronásledovat zbytky skřetí výpravy. Elfové Nilea a Intheas se vytratili oné noci bez rozloučení. A tak pouze Rolan naléhal, aby mohl jít s ním. O Rolanovi se dozvěděl, že byl dříve osobním polním kuchařem. Vařil na výpravách v divočině jídlo samotnému Tarantovi, králi Ringardu - tedy země na severu Kontinentu. Jeho společnost proto nebyla úplně marná, třebaže moc příležitostí na předvedení svých schopností zatím neměl. Se zajatcem to bylo jinak. Gorim nesouhlasil se Sainemovým návrhem na zajatcovu exekuci, a proto se s ním vydal na jih. Tam, kam se vydal sám tesiran. Sám zajatec nebyl s to říct bližší informace, kam měl namířeno a proč, ale pouze opakoval, že nese nabídku králi jižního království. Jinak toho moc nenamluvil, občas Gorim měl pocit, že jej zajatec pozoruje a usmívá se, ale když se ohlídl, jeho tvář byla chladná. Neměl z něj dobrý pocit. Jestli úplně na jihu nebudou známky po jakýchkoliv zbytcích království a jestli se nevyjádří konkrétněji, vyklepe z něj v jižních amarnských horách duši.

„Zajímavé. Dva dny ostrého pochodu a ani pak si nejdeš lehnout. Jste velmi pozoruhodný národ, Gorime,“ řekl zajatec, aniž by otevřel oči, když se šel Gorim schovat do stínu statné vrby.

„Také mě nepřestáváš udivovat, tesirane,“ zabručel Gorim.

„Máme toho poměrně dost společného,“ ozvalo se od zajatce. Gorim se ohlédl. Zajatec už měl oči doširoka otevřené a hleděl na něj.

„Možná víc než si myslíš,“ dodal tesiran najednou se zvláštním vzrušením. Gorim neodpověděl. Zachovával si k tesiranovi určitou skepsi a ostražitost. Tesirana Gorimův nezájem přesto nevyvedl z míry. „Tak moc se od lidí lišíme. V žilách nám koluje úplně jiná krev. Mohl bys namítnout, že to i trpaslíkům a elfům, ale ti se podobají lidem víc, než myslíš. My jsme ti jiní. Lidé, elfové a trpaslíci tu nejsou na světě tak dlouho jako my. My, Gorime, tu byli daleko před nimi. A přesto, jsou to oni, kdo obývají největší území světa.“

„Co ty můžeš vědět o rase Nern-Kual?“ podotkl Gorim, zatímco si začal nožíkem čistit špínu za nehty.

„Podceňuješ nás, Gorime. Tvůj národ nepochází z Kontinentu, nýbrž ze zemí daleko na severu. Ze země, kde není dne a noci, ale dlouhého temna a svitu. Proto vydržíš být několik dní vzhůru, aniž bys musel spát. Vaše pověsti praví, že na Kontinent jste přišli v období Gare-Akha, velké zimy. Lidé… ti těmto pověstem určitě nevěří. Ale my, Gorime, my tesirané velkou zimu pamatujeme.“ Tentokrát už se Gorim na zajatce ohlédl. Prohlédl si detailněji tu jeho protáhlou hubenou, do šediva zbarvenou tvář. „A co jsou zač oni?“ prohnalo se mu hlavou. „Přišli se skřety? Ne, to by nedávalo smysl. Skřeti přišli z hlubin země dávno po období velké zimy. Odkud tedy přišli? Nebo žijí na Amarnu odjakživa?“ Zajatec jako kdyby zachytil jeho myšlenky.

„Víme toho o světě hodně, Gorime. Ale svá tajemství si držíme.“ Pak nastala chvíle ticha. Rolan se se zamumláním převalil na druhý bok. Ze severu se přehnal závan chladného větru a k zemi se sneslo několik lístků staré vrby. Tesiranovy dlouhé rovné vlasy zavlály. „Z čeho plyne vaše zášť k lidem?“ zeptal se Gorim, zatímco sledoval poklidně spícího Rolana. Tesiranovy oči se zaleskly nenávistí. „V našem jazyce je nazýváme Teraem. Nová zhouba. To oni jednou zničí tento svět. Tak bylo předpovězeno.“

„Předpovězeno?“ na Gorimově tváři byl poznat mírný údiv a pobavení. Tesiran se na Gorima zahleděl. Na okamžik na něm bylo vidět zaváhání, ale pak pronesl:

„Po novém začátku, kdy se hlubinný duch země otřepal ze svého největšího oslabení, přeci jen vzejde nová rasa. Tato rasa, v jádru podobná té předchozí, zkázou promění svět v místo temnoty a pustiny, jak tomu bylo v době minulé.“ Z tesiranovy tváře zmizely veškeré zbytky pobavení a ironie. Naopak nasadil vážný bázlivý výraz. Gorim se zamyslel, zdali je, nepočítaje tesirany, první osobou, komu byla tato tesirská věštba sdělena. Bylo to možné, tesiran by ji žádnému člověku neřekl. Alespoň takový měl Gorim pocit.

„A jak jsi si jist, že tou novou rasou jsou lidé?“

„Jsou to lidé. O tom není pochyb. Tesirané se vždy neskrývali v horách. Byli to lidé, kteří nás tam vyhnali. Byli to lidé, kteří nás začali nenávidět dříve než my je. Lidé přinesli zkázu na toto souostroví. Válčili bez ustání po staletí. Severní království proti jižnímu. Vždy se našla nějaká hloupá záminka. Byli to lidé, kdo dělali pogromy na naše osady při každém špatném znamení.  A zabíjeli děti, Gorime, zabíjeli děti.“ Zajatcovy oči se zaleskly nenávistí. Při zajatcově zabíjeli děti Gorimovi zatrnulo. Tesiran na to dal prazvláštní důraz, jako by tím Gorimovi chtěl něco říct. Jako kdyby věděl. Když se Gorim kdysi chystal odplout zpět na Kontinent, byl to právě pohled na mrtvá a od skřetů zmrzačená těla lidských dětí, co ho přimělo zůstat. Pro jeho národ byla vražda dítěte nemyslitelným zločinem. V jeho domovině byly doby, kdy jednotlivé klany spolu válčily, ale dětem by žádný válečník Nern-Kual nikdy neublížil. Kdyby tomu tak bylo, tak by nejspíš ani sám Gorim nežil.

„Jaké je tvé jméno, tesirane?“ zeptal se znenadání Gorim.

„Sirtael,“ řekl tesiran po chvíli. Gorim přikývl.