Zlotřilá víla (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jednou víla klidně žila,
jednou ona v lese byla.
Velká bouřka spustila se,
ona na kámen posadila se.
V dešti jen tak seděla,
přemýšlela, kdyby jen věděla,
že se lesem řítí muž,
na koni on třímá nůž.
Na vílu on narazil, usmál se,
z koně on seskočil, k ní vydal se.
Víla byla velice důvěřivá, neutekla.
Usmála se, zamávala, na zem si klekla.
Pohladila trávu, déšť byl závoj její.
Spletla se však. I takové věci se dějí.
Pohledný vlk v rouše beránka. Hrůza!
V dešti stojí on a na zemi ona – múza.
Rozehnal se on po ní nožem, zahřmělo.
Pro vraha však brzo všechno zčernalo.
Temný skřehot ozval se z korun stromů.
Vrah pochopil, že živý nedojde domů.
Slepý klopýtal on zpátky.
Nelíbily se mu tyto hrátky.
Vypadla mu z rukou dýka.
Víla vrazila do něj silou býka.
Vrazila nůž do hrudi, povolala přírodu.
Poslala zvěst celému lesnímu národu.
Nebohého vraha pohltily lesní kořeny.
Stromy zvedají listy na počest lesní ženy.
Porost dychtivě člověčí krev pije,
Pomsta jest dokonána, vrah hnije.
Déšť píše o víle oslavnou báseň,
Blesky a hřmění oslavují krvavou lázeň.
Nebe vyčistilo se od mraků těžkých,
vyšlo slunce, vítr ustal, zas je hezky.
Víla sedí na kameni, usmívá se pro sebe,
zvedne hlavu a zahledí se vzhůru do nebe.
Slunečními paprsky se nechává dotýkat,
s problémy vnějšího světa nechce se potýkat.
A na místě, kde skonal švarný válečník,
zrána vyrostl zelenkavý rašeliník.
Zdobí jeho hrob přírodní, zbyla z něj jen kostra.
A příroda si opět připomněla, jak dovede být ostrá.
Na kameni není nikdo. Víla rozplynula se v prach.
Avšak dobrodušní poutníci, nemějte vy strach!