Ztracená 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Rád vás vidím,“ říká Christopher, když převezme můj kabát. Odloží ho na věšák a zavede mě do místnosti zalité večerním světlem. Jindy tmavý nábytek se zbarvil do jemně narudlého mahagonu a proměnil tak pokoj v barevnou paletu francouzských impresionistů. Jsme v pátém poschodí a okny je vidět do přilehlého parku. Paprsky slunce unaveně mizí za holými korunami stromů, zatímco venku začíná mrholit. Podle meteorologů má v noci přijít velmi silná bouřka.                         „Posaďte se,“ praví. Mlčky zaujmu své místo v připraveném křesle.     
Nabídne mi něco k pití, ale odmítnu. Bez protahování se tedy usadí naproti a opře si nohu přes nohu. Oči barvy tmavého listí prozíravě zkoumají mou tvář, jako by se mě snažil otipovat. Zhodnotit dřív než začneme. Znám ten pohled, měla ho dobrá polovina psychiatrů, kteří mi poslední roky dělali společnost. Christopherovi táhne na padesát, ale je velmi pohledný. Elegantní sestřih ořechových vlasů nosí sčesaný dozadu, čímž zvýrazňuje nejen vysoké čelo, ale i úzké rty a ostřejší rysy nosu. Zejména široká brada s nápadným dolíkem uprostřed zaujme pozornost – trochu jako Kirk Douglas.     
„Četl jsem vaše poznámky,“ začíná rozvážně, „je mi známo, že jiné terapie ve vašem případě nefungovaly. Je to pochopitelné – po tak hrozných událostech…“     
Na krátko se soucitně odmlčí, „rozhodl jsem se, že naše sezení bude trochu jiné. Žádné záznamy, hypnóza nebo teorie. Jen se společně vrátíme na samotný začátek, abychom porozuměli vašim pocitům. Budeme si prostě vyprávět příběh, nic víc.“ Při mluvě používá ladná gesta, pomalá, přesto důmyslně zdůrazňující váhu slov. Nic nenamítám, a tak pokračuje: „Vnímejte detaily, veškeré drobnosti, které si vybavíte. Čím obšírnější výklad, tím lépe. Rozumíme si?“     
Kývnu.     
Mírně se usměje, snad aby mi dodal odvahu. Kupodivu to skutečně pomáhá.     
„Řekl jsem již dost, řada je na vás.“     
Zhluboka se nadechnu, ale než promluvím, chvíli váhám. Vím, kde začít, jenže najít ta správná slova už tak snadné není.  

I. Zornice mrtvého 

Stěrače, puštěné naplno, monotónně odhrnovaly nekonečné přívaly deště z předního okna automobilu, zatímco pod kapotou bez přestání vrčel motor. Silnice plná malých jezírek se nekonečně vinula mezi lesem i domky a já měl pocit, že jsem město opustil už před celou věčností. Tu a tam jsem na sedadle lehce zapéroval, když se kolo nedokázalo včas vyhnout výmolu, ale obavy z nadcházejícího by mi nevytlačily z hlavy ani díry velikosti kráteru.     
Věznice Bergrin byla na dohled.
 
Někteří mě považují za protřelého veterána. Během své kariéry jsem poslal do chládku pěknou řádku lidí – vesměs podvodníky, zloděje, ale i agresivní narkomany nebo dealery. Mé začátky u policie byly hodně divoké, jenže tenkrát jsem měl na své straně mládí a touhu někam to dotáhnout, dnes jsem byl rád, když jsem se dokázal v klidu vymočit a nebolela mě po ránu páteř. Poté, co jsem začal dělat na únosech, se hodně změnilo. Dvanáct případů, přesně tolik jsem jich měl za sebou. To už je slušné skóre. Ale už kvůli tomu, proč jsem mířil do Bergrinu, mě jímalo neblahé tušení, že s unesenou Feith Weissovou to nedopadne dobře.     
Norbert Green byl někdo, s kým bych se za jiných okolností nikdy nesetkal. I když byl podle všech testů poměrně inteligentní, vychodil jen šest tříd základní školy. První zkušenost s justicí získal v patnácti letech, kdy si vysloužil podmínku za krádež. Do svých třiceti měl už na kontě pět vražd - neobyčejně brutálních. Nejbarvitější historka spjatá s jeho jménem se vztahovala k roku devadesát osm. Tehdy Green trávil volný čas po šichtě v jednom zapadlém lokálu na kraji města. Zardousil tam dva štamgasty a mladou servírku umlátil půllitrem, do kterého mu předtím nalévala pivo. Následně si na tom samém místě v klidu dojedl objednanou večeři a dokoukal baseballový zápas.     
Některé vrahy dovede k činu společnost, jiné křivda, ale Green - zabíjel, protože ho to prostě bavilo. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Od smrtící injekce v Bergrinu ho dělil jediný týden. Jak jsem řekl: za jiných okolností bych se s ním nikdy nesetkal, jenže Green tvrdil, že ví, kde najít naši unesenou Feith.

Green patřil k těm chlapům, kteří začínají plešatět po dvacítce a do třiceti mají z vlasů jen korunu kolem lysého temene. Seděl za kovovým stolem výslechové místnosti spíš shrbeně, ale když vcházel do dveří, díval se na mě svrchu, přestože měřím téměř šest stop. Jeho vzhled mě překvapil. Tvář měl hubenou a unavenou. V chládku prožil střídavě takřka polovinu života a bylo to na něm hodně znát. Lidská troska. Snad až na ty oči, ty kouřově modré oči. Hluboké a přitom jaksi prázdné, a to zvlášť nepříjemným způsobem. Nemohl jsem za Boha přijít na to, co mi ten pohled připomíná.       
„Běda těm, kdož milují toliko těla, schránky smrtelné. O vše připraví je smrt. Milujte duše a shledáte se s nimi,“ odrecitoval, když otočil významný pohled na mě.     
„Stendhal?“     
„Victor Hugo.“ Od chvíle našeho shledání se poprvé mírně usmál.
Vyšel jsem mu vstříc: „Mluvíte o shledání s mrtvými?“     
„Živí… mrtví… v tom není rozdíl. Všechno je propojený, detektive,“ odvětil pomalu, stále upíraje ten nepříjemný pohled na mě. Přistoupil jsem ke stolu, který stál mezi námi, a posadil se do židle: „Takže, vy jste něco jako spojka - mezi naším světem a světem mrtvých?“     
Zachrastila železa a Green si promnul oči rukama spoutanýma v zápěstí, které pak unaveně položil na stůl. Některé nehty měl zubaté, na palci pravé ruky mu nehet dokonce chyběl. „Musíte pochopit, že zde, na tomhle světě, můžeme vnímat věci různým způsobem. Já cítím jejich přítomnost a oni mou. Vnímám to, co oni – minulost, budoucnost. Obrazy a pocity druhých lidí,“ mluvil zaujatě a k mému překvapení i dost přesvědčivě. Nakonec sklopil oči k zemi: „Vím, co si myslíte. Jste člověk, který hledá fakta, skutečné stopy, jenže právě teď jste se dostal do slepé uličky,“ udělal záměrnou pauzu a znovu na mě vzhlédl, „nebo máte ke své návštěvě jiný důvod?“     
„Jak jste se dozvěděl o tom křížku, který Feith nosí? Podle toho, co jsem vyslechl, jste ho popsal do detailu přesně.“     
Green mlčel, jako by mě ani nevnímal, zavřel oči a pomalu zvrátil hlavu dozadu. Jeho chování mě iritovalo.     
„Ten předmět znala jen rodina unesené,“ snažil jsem se pokračovat klidným tónem.     
Sklonil hlavu a opět se na mě podíval: „Moc pěkná holka - ta Feith,“ řekl zamyšleně a zahleděl se na kouřové zrcadlo, kde se zřetelně odrážely naše postavy sedící proti sobě, „je hrozný, že někdo tak mladej musí trpět, že detektive?“     
„Krom rodiny mohl o tom předmětu vědět ještě někdo - například únosce. Víte, co mi z toho vyplývá?“ zvedl jsem významně obočí. „Já s tím nemám nic společnýho.“     
„Opravdu?“     
„Rozhlédněte se,“ jeho tón rázem zpřísněl, „tohle je kotec. Díra, kde lidé jako já hnijou zaživa. Dovedete si vůbec představit, jaký to je, když čekáte na smrt?!“     
„Lidé jsou schopni více, než si myslí, zejména když mají tu správnou motivaci.“     
Koutky úst se mu rozšířily a zůstaly tak: „Víte, my dva nejsme až tak rozdílní. Hvězdy přitahují jiné hvězdy a ztracené existence sobě podobné.“
V očích se mu zalesklo. Skoro jsem to nepostřehl, ale moje tělo se mírně stáhlo pod jeho pohledem vzad. Kde jen jsem ty oči už viděl?     
„Stále nechápete svou pozici: nemáte žádnou stopu a každá hodina má teď pro vás cenu zlata.“     
„V tom jsme na tom stejně.“     
„Pravda,“ položil si ruce zpátky do klína, „mám takovej návrh.“
„Poslouchám.“     
Olízl si rty: „Můj život za život tý holky.“     
„Potřebuji důkaz. Kdo je únosce?“     
„Proč to nechcete pochopit?“ promluvil s naléhavostí v hlase a podíval se na mě takřka s hněvem, „neznám únosce! Viděl jsem jen ten přívěšek a cítil, co cítí ta holka!“     
„Dobrá,“ rozhodl jsem se přistoupit na jeho hru, „pomozte mi, jak umíte. Svými… schopnostmi. Pokud nezklamete, můžeme se bavit o podmínkách dočasného odložení vašeho trestu. Je to začátek, Greene, budete-li nám k něčemu, možná dosáhnete svého a trest smrti bude přehodnocen na doživotní vězení. Je to na vás.“     
Byla to hrozná lež, žádný prokurátor ve městě by na něco takového nepřistoupil. Podle všech měl Green shořet v pekle už před lety a já to viděl stejně. Ale věděl to on? Upřímně – nevěřil jsem na jeho schopnosti. Nepopírám, že někteří lidé mohou mít takové nadání, ačkoli jsem se s tím nikdy nesetkal, ale Green mezi ně rozhodně patřit nemohl.     
Zalovil jsem v kapse, a pak na stůl položil třpytivý prstýnek uzavřený v plastovém sáčku. Poslal jsem ho po hladkém kovu na druhý konec stolu. Green si předmět chvíli beze slov prohlížel, a pak ho jemně vzal do rukou, jako by se kov proměnil v motýlí křídla. Sklonil bradu a tiše něco zamumlal. Pod zavřenými víčky se mu oči intenzivně pohybovaly.     
„Ano,“ vydechl hlubokým hlasem, jakým dosud nepromluvil. Byl zvláštní, kovově dutý a cizí: „Cítím to. Hoří tam oheň… plameny svící. Je sama.“
„Kdo? Feith?“     
Lehce přikývl: „Únosce tu není, ale vrátí se. Ruce…“ Green sáček pevně stiskl, „ruce má svázaný v zápěstí plastovými pouty na balíky. Zařezávaj se pod kůži. Bil ji, švihal přes záda a nohy… Hrozně to bolí… její klín. Na stehnech usychá krev.“
Opět ztěžka vydechl, brada se mu skoro roztřásla. Otevřel oči doširoka a zrychlil řeč: „Jasný světlo, ne denní… umělý. A taky číslo. 60 a… a něco. Osm, ne devět. Je to 69. Štír. Vidím štíra. Nějaké ženy se smějí a krvácí jim rty. A pak tvář... tvář bez očí šklebí ústa na ty ženy...“
Zhluboka nasál nosními dírkami, ale pak vydechl naprázdno.      Vypětí v těle polevilo a sáček mu vyklouzl z uvolněných prstů na stůl. Shrbil se v židli, jako by jeho tělo najednou patřilo unavenému starci. Přivřel víčka, ale stále je upíral na prstýnek. Měl jsem pocit, že vše říkal s jediným záměrem – aby mě vyprovokoval. Chvíli jsem ho pozoroval, jestli nebude pokračovat, ale už jen tiše oddechoval. Vstal jsem a došel k němu. „Musím uznat, že to bylo působivé, ovšem…“ vzal jsem sáček s prstýnkem do ruky, „tuhle cetku jsem koupil v hračkářství po cestě sem. S Feith Weissovou to nijak nesouvisí.“     
Zvedl na mě unavením zarudlé oči: „Takže trik, detektive?“ „S vámi jsem skončil.“    
„Nemáte tucha, o co tu jde,“ zazubil se, „v týhle hře neurčujete pravidla vy. Jste jen loutka.“     
Nic jsem mu na to už neřekl a měl se k odchodu. Zastavil mě ve dveřích: „Vy víte, jaký to je... vzít život," pronikavě se usmál, „Ó, ano, víte to až moc dobře.“     
Z jeho slov mi pokleslo srdce. A současně si konečně vzpomněl, co mi ty hrozné oči připomínají.     
Zornice mrtvého.    

II. Tři dny života

Thomas byl zkušený chlap, který měl za sebou už ledacos a kriminální oddělení vedl v hodnosti kapitána šestým rokem. Znali jsme se řadu let, ale naléhavost, s jakou mě k sobě ráno pozval, byla věru nezvyklá. Když jsem vešel do dveří, zrovna stál za svým stolem a naléval kávu.     
„Pojď dál, Williame. Dáš si?“ nabídl mi a já beze slova přikývl. Nebyli jsme tu sami. V rohu místnosti stál muž: pohledný blonďák, něco přes třicet. Mlčky mě pozoroval s rukama v kapsách, při čemž v puse převaloval žvýkačku stylem drsňáků z akčních filmů. Neotvíral pusu, nemlaskal, jen pevně napínal a uvolňoval čelistní svaly, mechanicky, pravidelně, jako když pracuje stroj.     
„Bez cukru?“
Opět jsem kývl.
Na stole bylo několik otevřených složek.     
„O co jde?“ přijal jsem hrnek kávy a opatrně usrkl. Hořká tekutina se mi příjemně rozlila do těla a v tu chvíli uspokojila dosud prázdný žaludek.     
„Pamatuješ si případ Susen Mirrenové?“ zeptal se Thomas, když jsem usedl naproti do židle.
„Ta holka z minulého roku?“     
„Co všechno si vybavuješ?“     
Podíval jsem se na blonďáka. Jeho tvrďácká póza mě upřímně bavila. Jako bych se díval do zrcadla, které odráží mou minulost.
„Středoškolačka, patnáct let, hezká holka,“ začal jsem nedobrovolně pátrat v paměti, „unesli ji, když se vracela ze školy. Pět dní na to našli její tělo ve staré vodárně na River Drive. Únosce nebyl dopaden,“ znovu jsem se napil, „za tu dobu se na ní pěkně vyřádil - týral ji. Potvrzeno bylo i opakované znásilnění. Nakonec ji svázal, polil benzínem a - škrtl sirkou. Podle analýz šlo o jednorázový čin.“     
„Podle analýz?“ utrousil cynicky blonďák, „pěkná volovina.“      „James Mattews,“ představil mladíka Thomas, „z okrsku sedm.“
Nabídl jsem mu ruku: „William Conley.“
Poznal jsem, že se k němu ta drsná póza vůbec nehodí. Měl rychlé a poněkud zbrklé pohyby.     
„Já vím,“ odvětil, „už jsem o vás slyšel, detektive.“
Jeho chování stačilo k tomu, abych pochopil, s čím má Mattews spojené jméno Conley. Noviny to tenkrát rozmázly tak, že to snad ani nemohlo být horší. Jak to lidé mají rádi.     
„Říkal jste – co to bylo za výraz - volovina?“     
Thomas mi strčil pod nos jednu ze složek s fotkou připnutou k papíru velkou sponou. Z fotografie na mě koukaly průzračné oči dívky tmavomodrých vlasů, která to úmyslně přeháněla s make-upem. Na sobě měla černé tričko s nějakou metalovou kapelou: lebky, kosti, hrubé písmo - znáte to.     
„Feith Weissová. Chodí do prvního ročníku na střední Oakwoodovu. Unesli ji předevčírem, třiadvacátého.“     
Zvedl jsem překvapeně oči: „Stejně jako Susan?“     
„Na den přesně, Williame,“ pokývl hlavou Thomas a mně došlo, že právě tohle ho tíží.            
„Stejný vzhled, věk i čas. Těch „stejných“ je tu příliš mnoho, než aby to byla pouhá náhoda,“ vnesl se do hovoru Mattews.      „Místo je jiné,“ zamumlal jsem, prohlížeje si tmavé oči unesené Feith. Pod tím úděsným vzhledem se očividně schovávala velmi pěkná dívka.     
„Je to váš člověk – natuty,“ pravil mladík.     
Vzhlédl jsem na něj zpod brýlí, ale nic jsem neřekl. Mattews se otočil na Thomase, jako by doufal, že jeho názor nějak podpoří, ale ani tam se nedočkal žádné reakce. Položil jsem fotografii na stůl: „Jestli je to tak, má naše Feith tři dny života.“ Nemusel bych být kdejaký pozorovatel, abych si v té chvíli uvědomil, jak moc mého šéfa usvědčují vrásky z vnitřních obav.     
Zakroutil jsem hlavou: „To je zatraceně vražedný termín, Thomasi.“     
„Proto si ten případ vezmeš ty,“ odvětil.     
„Dělal na tom Sammers,“ odložil jsem brýle na fotku.     
„Ten tu už není.“     
„Tak to dej tomu novému – Scottovi, na podobný případ se přímo třese.“     
„Chci tebe, Williame, bez debat,“ řekl Thomas a zdůraznil svá slova opřením loktů o desku stolu s pevně založenými prsty do sebe.     
„Ehm,“ odkašlal si do pěsti Mattews, „já bych se toho ujal, pane.“
Naše překvapené pohledy ho zjevně zaskočily.     
„Tenhle případ spadá pod mou pravomoc, hochu, a já vás neznám,“ odvětil mu Thomas přímo, „na žádost se můžete případu účastnit jako pozorovatel, nic víc.“     
„Ale on ten případ nechce,“ bránil své zájmy Mattews.     
„Vyšel jsem ze cviku, Thomasi,“ vložil jsem se do toho, „pořádný případ jsem neměl už moc dlouho. Nevím, jestli je to nejlepší řešení –“     
„Dost!“ Thomas nervózně praštil dlaní do stolu a přerušil tak mou snahu argumentovat.        
„Podívej se, Williame, chápu tvoje obavy," pravil o něco mírněji, „ale nemám na výběr. Nikdo tu nemá tolik zkušeností jako ty.“
„Thomasi-“     
„Nepokoušej mou trpělivost, Williame!“     
Slyšitelně jsem si povzdechl.     
„Co tedy máme?“ hlesl jsem smířeně.     
Thomas ke mně přisunul další složku a beze slov ji otevřel. Z fotografie zhruba třicetiletého muže na mě hleděly upřené a přesto podivně prázdné oči. Nad číselným označením, které držel, stálo: Norbert Green.