Ztracená - 2. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

III. Tvář bez očí

Jak už je pro sériové vrahy typické, i Green si oběti vybíral naprosto náhodně, a tím znesnadňoval své dopadení. Poslední byla žena, se kterou se vídal po několik měsíců, Amanda Berkeley. Bylo to zvláštní, ale na rozdíl od ostatních si Amandu připustil k tělu. Scházeli se v jednom malém motelu nedaleko přístaviště po několik měsíců. Možná chtěl Green tenkrát zapomenout na svou minulost a začít znovu, možná si s ní jen hrál. Když ho nedlouho po její smrti konečně dopadli, bez odporu se přiznal ke všemu, co za poslední roky spáchal.     
Vy víte, jaké to je... vzít život.
Upřeně jsem sledoval silnici před sebou a nedokázal přestat myslet na náš hovor. Proč to řekl? Jak ho to vůbec napadlo? Snad to bylo tou únavou a osaměním v automobile, ale když se znovu na nebi zablesklo, utkvěl mi na sítnicích jasný obraz Barryho zmrzačené tváře a jen neochotně bledl. Otřepal jsem se, abych tu představu zahnal, ale myšlenky mi začaly bloudit kolem muže, jehož osud nenávratně změnil můj život. Kolik to bylo let? Dvanáct? Bože, bylo to už dvanáct let!     
Barry Lindhardt byl nejspolehlivější chlap, na kterého jsem u Thomasových lidí narazil. Pracovali jsme spolu sice méně než rok, ale dodnes ho považuji za přítele. Táhlo mu teprve na třicítku, ale odhodlání a zápal mu mohl s klidem závidět nejeden kolega z oddělení. Ačkoli nebyli svoji, už tehdy čekala jeho dívka dítě. A přestože jsem se té nabídce dlouho vyhýbal, trval na tom, že nás musí seznámit. Jmenovala se Helen. Příjemná zrzka s kulatou tváří, ač při těle, rozhodně se jí nedal upřít šarm a důvtip. Sympatická ženská. Měli celý život před sebou, nebýt toho chladného dne ve dvaadevadesátém. Nebýt manželů Altmanových.     
Tíživé vzpomínky jsem se pokusil zahnat rádiem. Na WFXF hráli My Bonnie od Raye Charlese. Pomohlo to jen trochu.

Míjel jsem černé domy, okna, podchody, nadchody i semafory, které střídavě hrály na mokré vozovce jasnými barvami, v nichž se mísily třpytivé odstíny světel z výloh a podniků. Sjel jsem z příjezdovky do ulic a plánoval, že se ještě někde po cestě zastavím v bufetu na rychlou večeři, ale mou pozornost upoutal světlý nápis na blížící se křižovatce. V oválném kruhu lezl zářivě růžový štír z neonu, kterému střídavě blikala šestice nohou. Nad ním stálo horizontálně otočené číslo 69 - téměř automaticky jsem sešlápl brzdu a vůz zpomalil.     
Byl to noční podnik, i když slovo „podnik“ to asi nevystihuje zcela správně. Byl to prostě obyčejný bordel, jakých bylo v okolí bezpočet. Na chodníku postávaly prostitutky: vysoká bruneta a o něco menší černovláska s fialovým melírem. Vedly záživný hovor a hlasitě se přitom hihňaly. Zastavil jsem vůz u obrubníku. Holky přerušily řeč a zamířily pozornost mým směrem. Ve třpytu pouličních světel se zaleskly jejich kožené minisukně i temně rudá barva rtěnky.     
Nějaké ženy se smějí a krvácí jim rty.
V té chvíli jsem nebyl schopen jakéhokoli pohybu a jen na ně ohromeně civěl. Vyložily si to po svém a bruneta zamířila k mému autu. Usmála se na mě přes okénko a laškovně na něj zaklepala, nevšímal jsem si jí a místo toho jsem zapátral po okolí.     
Někde tu musí být… tvář bez očí.   
Našel jsem ji téměř okamžitě: starý béžový Lincoln zaparkovaný na protější straně ulice. Postrádal všechna skla i dveře, pneumatiky nahradily cihly, na nichž stál jako chromý brouk. Mezi rozbitými světlomety otevíral vrak přední kapotu do ulice a odhaloval tak prázdné místo určené pro motor.    
…šklebí ústa na ty ženy.
Bruneta na mě zaklepala o něco důrazněji a již s méně přívětivým výrazem ve tváři, který jasně říkal: tak chceš šukat, nebo tu budeš jen sedět?! Vylezl jsem z auta, a aniž bych se na ni podíval, přeběhl jsem ulicí k Lincolnu. Ještě za mnou křikla nějakou nadávku, ale už jsem si jí nevšímal. U vraku auta jsem se zastavil a pečlivě ho obhlídl. Uvnitř byla jen potrhaná kožená sedadla, volant a pedály. Přední deska byla na maděru, rádio samozřejmě také pryč. Rez si na veteránovi rovněž vybrala svou daň, ale já věděl, že tu něco musí být.     
Pak mě to trklo. Nebyl to vrak, ale místo, kde se nacházel – u nevysoké zídky s kovovým plotem, za nímž vedla železniční trať. Tam, na druhé straně kolejí, stála v travnatém valu železná vrata. Zámek už dávno někdo rozbil, nebo ho možná zdolal zub času, ale když jsem přešel koleje a opřel se do ztuhlých pantů, bez obtíží se mi odkryla temná chodba vedoucí do útrob zapáchajícího kanálu. Zalovil jsem v kapse a jasně modré světlo mobilního telefonu vyplašilo několik hlodavců, kteří se rozprchli do stran a zmizeli v černotě přede mnou. Opatrně jsem vykročil vpřed. Má chůze se rozléhala chodbou a cesta se mírně stáčela doleva. Kupodivu tu kromě krys a odporného zápachu močůvky nikdo nebyl. Žádní bezdomovci, ani narkomani – obvyklí nájemníci podobných míst v okrajových čtvrtích. Neušel jsem ani sto metrů, když jsem objevil ve stěně vyklenutý prostor a světlo z mobilu dopadlo na několik svíček umístěných na zemi. Už před nějakým časem je plamen téměř celé roztavil. Našel jsem jich mnoho, stejně jako ztvrdlého vosku, který se roztekl po zemi. Na dotek byl ztuhlý a chladný.     
V tyrkysovém světle se něco zalesklo.     
Byl to roztržený přívěšek Feith Weissové. Ležel mezi černými kapkami zaschlé krve.  

***       

Ostré ranní slunce si razilo cestu z paprsků skrz žaluzie a hrou stínů uzavřelo kancelář do matně šedých mříží. Pročítal jsem se papíry ze života Feith. Ta holka to neměla zrovna lehké. Matka se jmenovala Barbara a splácela velké dluhy, které jim zanechal biologický otec dívky - Harry. Samotná Barbara měla několikrát oplétačky se zákonem: řízení pod vlivem, výtržnictví, dokonce napadení veřejného činitele. Harry rodinu opustil dříve, než bylo Feith osm. Vlastně ani neměl pořádné zaměstnání. Byl karetní hráč a nepochybně i podvodníček, který si vydělával kdejakou špínou. Možná bylo pro Feith lepší, že zmizel z jejího života, jenže Barbara vedla podle všeho bohatý sexuální život a ti chlapi, které tahala domů, nebyli o nic lepší než skutečný otec dívky. Když Feith dosáhla dvanácti let, soud rozhodl, že je její rodina dysfunkční, a proti vůli matky ji umístili do pěstounské rodiny. Neměli to nijak snadné. Feith nepatřila mezi krotké dívky a kázeň jí dělala problémy už ve škole. V tomhle byla nepochybně po matce. Z první rodiny utekla po třech týdnech, druhá nedopadla o mnoho lépe. Teprve, když jí pohrozili ústavní péčí, povolila – vidina hrozícího nebezpečí měla ten správný efekt, a tak třetí rodinu akceptovala. Zůstala až do svého únosu.
„Čekal bych, že budete v zasedačce,“ přerušil mé čtení Mattews. Zvedl jsem pohled od spisů s nepřítomným výrazem.
„Něco jsem vám přinesl,“ podal mi plastový kelímek s černou tekutinou, z něhož se linula pronikavá vůně práškové kávy z automatu.     
„To v popisu práce nemáte,“ rýpl jsem si do něj a přijal kelímek.
Odložil jsem brýle na stůl a napil se. Nevěděl jsem, zda mám žaludek sevřený množstvím kávy, kterou jsem během noci vypil, nebo z obrazů Feithina trápení, jež mě pálily pod víčky. Když jsem si promnul oči a podíval se na svého „kolegu“, zjistil jsem, že se rozhlíží po mém skromném brlohu s neskrývaným překvapením. Zapadlá místnůstka působila stroze a prázdně, kvůli staženým žaluziím zřejmě i neútulně. James Mattews si patrně u člověka mé hodnosti a jména představoval něco jiného – lepšího. Teď měl konečně příležitost postavit se tváří tvář prosté realitě.     
„Nějaká změna?“ přerušil jsem jeho očividné zmatení.      
„Nic moc,“ pokrčil rameny a zaměřil pozornost na mě, „policie to tam prohledávala až do rána, ale nic neobjevili. Další pátrání je naplánováno na osmou hodinu. I druhá laboratorní zkouška potvrdila, že krev patří Feith Weissové, a pěstouni poznali náramek z místa činu,“ podal mi přívěšek s křížkem.     
„Co otisky z té svíce?“     
Mattews se posadil na desku mého stolu: „Prý je to pěkná piplačka a srovnávání může trvat i několik dní…“ teprve teď mladík zachytil můj nevrlý výraz, a proto jeho zadek urychleně stůl zase opustil, „…možná i déle,“ dodal a zasunul ruce do kapes.     
„Na to se nemůžeme spoléhat.“     
Vstal jsem a udělal krok k oknu, za kterým se jasné nebe začínalo opět plnit dešťovými mraky. V posledních dnech pršelo stále častěji, jako by počasí promítalo mou rostoucí tíseň.
„Náš únosce Feith trestá.“     
„Takže ji zná?“     
„Nemyslím. Možná… v ní někoho vidí. Každopádně má důvod, proč nesmí zabít. Do třiadvacátého bude Feith žít. Na to jediné se můžeme spolehnout. Ale něco nám chybí k pochopení celého únosu. Proč se to opakuje? Proč udeřil znovu a přesně za rok? Procházel jsem to datum několikrát – nenašel jsem nic.“
„Třeba je to den narozenin jeho máti,“ snažil se odlehčit mou vážnost.
„Třeba…“ zamumlal jsem.      
„Můžu se vás na něco zeptat?“     
Neodpověděl jsem, ale ani to ho neodradilo: „Jak jste to místo našel?“     
Rozevřel jsem palcem a ukazovákem žaluzie, abych se mohl lépe rozhlédnout po ulici a těch bloudících existencí, které se hemžily pod deštníky sem a tam.     
Smutné loutky.
„Řekl jsem, že to byla náhoda. I to se stává, Mattewsi.“
Nevěřil mi, ale už k tomu nic neřekl.  

***       

Nemám rád samotu. Často v ní slýchávám Barryho křik. Ne, nejsem cvok – anebo možná ano. Má to svůj název – posttraumatický stresový syndrom. Stav, kdy postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích, alespoň tak mi to bylo řečeno lékaři. Poslední dva dny se začínaly stávat noční můrou. Společně se vzpomínkami vše splývalo do jedné nejasné hmoty na okraji vědomí. Skoro jsem nespal, vrátily se mi migrény a v hloubi duše jsem začínal cítit rostoucí úzkost. Ožívalo ve mně něco, co už bylo dávno mrtvé.
Křřřup! Zvuk proražené kosti.    
Výstřel. Krev.
Čert vem ty pitomé vzpomínky! Bylo to kvůli Barrymu. On mohl za to, co se ve mně odehrávalo. Mnohokrát jsem ho kvůli tomu proklínal… a pak litoval.     
Vše to způsobil únos jedenáctiletého chlapce z Lomitu: Ruperta Kernse. Únosci tenkrát nepřišli s žádnými požadavky na výkupné, případ se tak jevil jako násilný čin. Několik svědků vypovědělo, že našeho hocha vidělo, jak nastupuje do hnědého Buicku na Hillside okolo šesté hodiny večerní. Od té chvíle o něm nikdo nevěděl. Několikadenní pátrání po zmíněném voze vyšlo naprázdno. Od Rupertova zmizení jsme dostali mnoho tipů od různých lidí, ale všechny se nakonec ukázaly jako mylné. S každou takovou zprávou se vytrácela i šance na chlapcovu záchranu, stejně jako u Feith. Dny rychle ubíhaly. A pak, jako zázrakem, jsme konečně našli stopu. Manželský pár žijící v Long Beach.     
Altmanovi se více méně stranili okolí, zejména John byl považován za podivína. Zřejmě za to mohl jejich věkový rozdíl, John měl totiž o celých pětatřicet let víc než Alex. O Altmanové se moc nevědělo – měla teprve devatenáct, žádní rodiče, a nikdo netušil, jak se s Johnem dala dohromady. Jevila se poněkud zaostale, ale zvláštní pár nikdy nedělal potíže, snad proto si sousedé na jejich přítomnost neochotně zvykli. On pracoval jako skladník v nedaleké továrně na zpracování ryb, ona se starala o dům. Žili bez dětí, což se přisuzovalo Johnově zdraví, ale pravda, kterou jsme nakonec objevili, byla mnohem, mnohem horší.      

IV. Ruce z ledu

Další ráno jsem nervózně přecházel po chodbě v Bergrinu už krátce po sedmé hodině ranní. Musel jsem se s Greenem setkat mezi čtyřma očima. Měl jsem pocit, že mě ten chlap posedl, nebo co. Ale důležitější než ta podivná touha byla skutečnost, že Green věděl, kde Feith hledat – cítil jsem to.     
Jakmile ho přivedli, zavládlo mezi námi zvláštní, jako by chápavé ticho. To pouto, které mezi námi vzniklo, mě děsilo. Děsilo a přitom vzrušovalo.     
„K čemu je tahle hra, Greene? Co tím sledujete?“     
„Jaká hra, detektive?“ pravil překvapeně, „zdá se, že to celý pořád chápete špatně. Tady přece nejde o mě. Myslíte, že jsem jediný?“     
Zakroutil jsem hlavou: „Nerozumím.“     
Než promluvil, postřehl jsem v jeho tváři slabounké zachvění rtů: „Začalo to Amandinou smrtí.“
To, že se tak náhle otevřel a svěřil, mě překvapilo: „Myslíte vaši 'přítelkyni'?“     
„Přihodilo se to tenkrát, když jsem v ní dusil život,“ přikývl a zamyšleně se zadíval na své ruce, „když jsem bránil plicím, aby se nadechly. Zprvu jsem to nechápal, ale jak pomalu opouštěla svý tělo, ucítil jsem… strach. Tu hrůzu, kterou prožila, když umírala. A ta příšerná hrůza už nebyla jen její, patřila i mně.“
Všiml jsem si, jak zaťal pevně ruce do pěstí, až mu klouby zbělaly.     
„Bylo to příšerný… jako bych cítil chuť samotný smrti. Nesáhla na mě – bylo to horší – přímo mnou prostoupila! V tý chvíli bylo všechno jedno. Moje duše ležela na talíři pro ty, který jsem zabil. Oni tam čekali, detektive. Tak dlouho, trpělivě… zžíraný nenávistí. A jakmile dostali příležitost, začali běsnit jako zvířata! Chtěli se mě zmocnit, ale já… já jim to nedovolil. Udržel jsem se tady, mezi živými, ale už jsem nebyl stejnej. Ne, něco tady zůstalo,“ zabušil důrazně pěstí na svou hruď.     
Brada mu klesla: „Je to tam děsivý, na druhý straně. Vládne tam chlad a tma. Mrtví nám záviděj – záviděj nám život.“     
Když na mě zvedl oči, všiml jsem si, že se mu lesknou slzami: „Víte… lidi často říkaj, že peklo je tady na zemi. Všechny ty hrozný věci, co děláme, ale pletou se,“ zakroutil ztrápeně hlavou, a to mu už slzy tekly po tvářích, „peklo čeká tam. Na všechny.“
Ticho.     
„Já nevěřím na to, co vy, Greene.“     
„Na to kašlu! Vy jste tam nebyl!“ zvýšil prudce hlas a já pochopil, že s blížící se smrtí se skutečně nepředstíraně bojí.     
„Potřebuji víc informací! Kdo je únosce?“     
Zakroutil hlavou: „Neřeknu nic, dokud nepodepíšu smlouvu. Chci doživotní vězení! Pak, teprve pak povím víc.“     
„Můžete Feith pomoci. Udělejte dobrou věc.“     
„Dobrou věc? Pche! Kdo kdy udělal něco dobrýho pro mě?“ zkřivil ústa. „Ne, v tomhle zkurveným světě není místo pro dobrý skutky, detektive,“ zabloudil pohledem někam stranou: „Feith není jediná. Všichni jsme oběti.“     
„Můžete to změnit.“     
Znovu se podíval na své ruce v poutech, a pak váhavě na mě. Vnímal jsem každý nádech, který mu těžkl v sevřeném hrdle jako balvan. Zavřel pevně oči a nastalo ticho. K mému překvapení začal drmolit slova, kterým jsem za chvíli porozuměl: „…je rozrušený. Velmi rozrušený, protože ví, že brzo bude zabíjet.“
„Jeho jméno.“     
„Ne, nejde to,“ zakroutil Green hlavou.     
„Popište ho.“     
„Muž – mladý, kolem dvaceti. Světlý vlasy a oči… oči se dívají na tu dívku. Je svázaná. Na ústech má roubík. Šaty jsou potrhaný,“ Green vydal chraplavě táhlý zvuk a podíval se na mě: „Chtěl by zabít, ale ještě ne – je brzy.“
„Kde jsou, Greene?“     
Z čela mu pomalu sjela kapička potu a zanechala za sebou lesklou stopu: „Nevím, je tam šero, zdi, chodby. Hodně chodeb. Velké trubky se táhnout po stropě všemi směry. Něco jako sklad nebo továrna."    
„Řekněte víc.“     
„Ne, nechci…“ Hněvivě se na mě podíval.     
„Řekněte mi víc!“     
„Neee…“ jeho podivný hlas se vytratil: „Ani slovo! Dejte mi smlouvu, hned teď!“     
Ještě znovu jsem mohl použít klam. Mohl jsem získat falešné papíry a obelhat ho, ale něco mi říkalo, že by to stejně poznal. To, co mě v té chvíli napadlo, byla úplná hloupost, ale rozhodl jsem jednat na rovinu, vyjít s pravdou ven. Opřel jsem lokty o stůl a zpříma se na něj podíval: „Nemohu vám pomoci. Nikdo nepřistoupí na odklad vašeho trestu. Musíte zaplatit za to, co jste udělal.“ Bylo to oznámení bez jakýchkoli příkras. Prosté a jasné.
Okamžik na mě hleděl s neskrývavým zoufalstvím. Hrbil se v židli jako hromádka neštěstí, ale pak se narovnal a rozčileně zasupěl: „V tom případě si už nemáme co říct!“     
„Greene -“     
„Skončili jsme!“     
„Greene, prosím vás -“     
„Odejděte! Hned!“ zaječel, přestávaje se ovládat.     
„K čemu to bude dobré?“     
„Dost!“ Vyskočil na nohy tak prudce, že se za ním židle převrátila a s třísknutím narazila do podlahy. Byl jsem tak překvapen, že jsem jen strnule hleděl, jak udělal rychlý krok, pak skok a najednou jsem ležel na zemi s vyraženým dechem, Green nade mnou a jeho velké ruce kolem mého krku.    
 „Myslíš, že je to hra, zmrde?!! Pak ti dopřeju, aby sis ji užil taky!“ soptil mi do tváře.     
Jeho paže se proměnily v ocelové svěráky. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem se nezmohl na žádnou obranu. Měl ohromnou sílu. Nemohl jsem se nadechnout a jeho ruce na mém krku studily jako led. Ve snaze přivolat stráž, jsem zkusil zaječet, ale z hrdla mi vyšlo jen chraplavé sípání. Co ale bylo horší, tím pokusem o křik, jsem se přiznal sám sobě ke strachu, který se změnil v paniku. Cítil jsem na kůži pod sevřením nepřirozený chlad, který se rozléval do zbytku těla, ramenou a hrudi, na níž mě k zemi tlačilo Greenovo koleno. Tvář nade mnou se rozmlžila, a pak zmizela úplně. Zatemnil se mi zrak. Spatřil jsem obraz krvavé Barryho tváře s mrtvýma očima, kterou vzápětí vystřídala ječící Feith. A pak… neznámý mladík s dlouhými vlasy. Veliké, zelené oči, připomínajíce mloka! Držel v ruce revolver a mířil na neznámé tělo, jež leželo u země. Byl to muž nebo žena?
Věděl jsem, že umřu, že mě Green zabije. V ten moment, kdy mi to došlo, jsem kupodivu už necítil hrůzu, ale překvapivou úlevu. Klid a smíření. Moje ruce ochably.     
V tom okamžiku stisk polevil.     
Rázem jsem začal lapat po dechu, abych naplnil vzduchem bolestí sevřené plíce. Chrchlal jsem a ve snaze uklidnit agónii, jsem s námahou přetočil tělo na bok. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, a teprve pak si dovolil zvednout zrak. K mému údivu nade mnou pořád stál Green s přísným pohledem. Zprvu mě totiž napadlo, že přispěchala stráž a útočníka zpacifikovala. Nebylo tomu tak. Pořád jsme byli v místnosti sami. Green mě zkrátka pustil.     
Nervózně jsem si ohmatával hrdlo, protože jsem na kůži stále cítil chladné prsty.     
„Pr… Proč?“ zachraptěl jsem, zmaten podivnými obrazy, které se mi promítly v hlavě.     
Mlčel.     
Teprve teď se ukázal překvapený strážný. Idiot! Zachrastily klíče.
Nemotorně jsem se postavil. Točila se mi hlava, ale zima z těla neustupovala. Zmateně a takřka malátně jsem došel ke dveřím a opřel se o stěnu. Kolena se mi třásla. Otočil jsem se na Greena. Zvedal židli, kterou svrhl – pomalu a klidně, jako by se ta hrůza před chvílí neudála. Kdyby chtěl, zabil by mě. Měl k tomu moment překvapení i dost času, ale to nebyl jeho záměr. Greenův cíl byl mnohem prozíravější: vyděsit mě a pokořit, nahlodat mou mysl. Podařilo se mu to dokonale. A přestože jsem ho právě teď ze srdce nenáviděl, v hloubi duše měl můj obdiv.