Ztracená - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

V. Altmanovi

Mrzlo. Teploměr za poslední dny klesl hluboko pod nulu. Když jsme s Barrym vystoupili z vozu, ledový vítr nás nemilosrdně uhodil do tváří. Stopy po uneseném Rupertovi nás zavedly až do zapadlé předměstské oblasti na jihu, ale už jsem mnoho nedoufal, že to k něčemu bude.
Jen chvíli na to jsme už klepali na dveře Altmanových. Nikdo neotvíral. Potřebné povolení jsme neměli, ale pro vlastní klid jsem se rozhodl, že to omrknu alespoň vzadu na zahradě. Vládlo tam ticho. Pozemek obepínal vysoký plot, ačkoli modrá barva na dřevě se už znatelně drolila a praskala po celém obvodu. Stály tu jen holé jabloně, z jejichž větví visely jehlové rampouchy, lesknoucí se v matném slunci jako démanty. I zezadu kryly všechna okna temné záclony, jako by majitelé nebyli doma. Pod nohama mi pronikavě křupal sníh, dokud jsem nestanul před zadními dveřmi. Dům se zdál prázdný.
Zaklepal jsem: jednou, dvakrát.
Nic.
Znovu jsem zaklepal, tentokrát rázněji: „Policie!“
Prásk! Prásk! Dva výstřely jako odpověď!
Vrhl jsem se k zemi. Rány se nesly ozvěnou mezi domy a poplašily snad polovinu psů z okolí. Výstřely nemířily na mě, byly vypáleny na druhé straně domu. Urychleně jsem se vrátil a našel Barryho, jak se krčí za naším vozem.
„Ty kreténi po nás střílej!“ vyhrkl, čímž mě ujistil, že je naštěstí v pořádku.
V domě opět zavládlo ticho, záclony se nepohnuly ani o píď, jen za okny a ploty okolních domů sledovaly dění zvědavé oči sousedů. Museli jsme čekat, posily už byly na cestě. Nervy drásající stav, který Barry nevydržel. Pokud byl unesený chlapec dosud naživu, každá vteřina ho nyní mohla dělit od smrti. Přemlouval mě, neústupně a vytrvale. Měl jsem z toho špatný pocit. Zdráhaje, nakonec jsem přece jen svolil. Měl pravdu. Život Ruperta Kernse byl v našich rukách.
Přemístili jsme se opatrně k domovním dveřím a zaujali pozice. Každý z jedné strany. Revolver v ruce se mi zdál mnohem těžší, než když jsem ho používal na střelnici, a i v té hrozné zimě se mi dlaně v rukavicích potily. Barry na mě kývl a vykopnul dveře. Šlo to snadno, nebyly zamčené. Vlítl dovnitř, já hned za ním.
Uvnitř vládlo šero a vzduch byl nezdravě těžký, jako by se tu nevětralo celou věčnost. Postupovali jsme obezřetně chodbou z obýváku do nevábně zaneřáděné kuchyně, kde to páchlo zkaženým jídlem. Pak přes toaletu až ke schodišti vedoucím do druhého poschodí. Zkontroloval jsem prostor pod schody, kde byly dveře na zahradu.
„Nic,“ zašeptal jsem.
Barry vyšel ke schodům první.
Prostor ozářil záblesk. Rána z brokovnice rozmetala do stran kusy dřevěných třísek a suti. Barry dopadl břichem na zem. Jen kousek vedle zela ve zdi díra jak hrom. Další útočníkův výstřel mířil na mě. Ucukl jsem stranou za roh a zatnul v bolestivém ohlušení zuby. Měl jsem štěstí, že minul. Následovaly tři rychlé výstřely Barryho M-devítky. Někdo zaječel. Rána jako když se sesune tělo k zemi. Rychle jsem vykoukl.
Barry byl pořád na zemi a svou pistoli držel obouruč namířenou nahoru do patra. Z hlavně se ještě nepatrně kouřilo. Na schodišti ležel muž, hlavu měl dole a ruce rozpažené jako obrácený Kristus na kříži. Bílá látka nátělníku mu prosakovala krví.
„Jsi v pořádku?“ hlesl jsem.
Neodpovídal.
„Barry!“
„Jo… jo… myslím, že mě netrefil,“ pravil, když se konečně postavil na nohy.
Vykročil jsem vpřed, nepřestávaje mířit na ležící tělo, které na mě civělo překvapenými zornicemi, jako by v nich zůstal promítnutý okamžik, kdy ho provrtaly kulky. Pomohl jsem Barrymu vstát.
„Do háje, to byla rána jak z děla,“ stěžoval si, dlaň přitisknutou k pravému uchu.
„Opravdu ti nic není?“ zkontroloval jsem, jestli nekrvácí. Vypadalo to dobře.
Ženský křik.
Trhnutím jsem se otočil. Jen vteřina, ale stačila k tomu, aby se její sekáček zabořil doprostřed Barryho tváře. Na kabátec mi vystříkl pramen lepkavé krve. Barry upadl k zemi téměř okamžitě. To už útočnice trhnutím rvala hrot kovu z rozpolceného čela a udeřila znovu. Zaznělo pronikavé křřřup pod dalším úderem prasknuté lebky. 

„Zkurvenej fízle!“ ječela Altmanová a dál bila sekáčkem.
Pomalu jsem zvedl roztřesenou paži. Vůbec si mě nevšímala. Dumdumdum, tlouklo srdce. Natáhl jsem kohoutek a vpravil jí kulku přímo do hlavy. Na zdi se vykreslila šarlatová růže s kousky mozku. Žena se bezvládně svalila na Barryho.
Nemohl jsem se pohnout. Paže, stále natažená, svírala křečovitě rukojeť revolveru a oči bezmocně hleděly na tu hrůzu přede mnou. Těla Barryho a Altmanové ležela v tratolišti krve tvářemi k sobě, oba mrtvé sledoval prázdný výraz Johna Altmana ze schodů. Měl jsem pocit, že se usmívá: jako výjev z nějakého morbidního díla. Příliš odporného pro zdravý rozum nebo smýšlení. Krev. Byla všude. Tehdy mi ruplo v bedně.
Chlapce nakonec našli v pokoji horního patra. Ještě žil, ale Altmanovi ho silně předávkovali heroinem. Přežil to, ale jen těžko říct, jaké trauma si z rukou těch zvířat odnesl do života. Nechtěl jsem na to myslet. Barry… Barry byl mrtvý. Vše se proměnilo v noční můru. Úplně se to zesralo! Věděl jsem, že je to má chyba. Kdybych dával větší pozor, všiml bych si, že v domě jsou pod schodištěm ještě jedny dveře. Dveře vedoucí do sklepa. Bože! Přece všechny tyhle baráky mají sklepy! Alex se skrývala právě tam. Odtud se vyplížila, odtud se na nás vrhla. Pitomá chyba zelenáče. Moje chyba.
Pitva manželů Altmanových potvrdila, že byli v čase našeho příjezdu naprosto sjetý, což v oficiální zprávě vysvětlovalo jejich zkratkovité jednání. Ještě hůř dopadl samotný případ uneseného Ruperta Kernse. Ukázalo se, že Altmanovi měli násilnické sklony a psychicky labilní John využíval při únosech svou zaostalou ženu, která působila na oběti méně podezřele. Zjistilo se, že únos Ruperta nebyl prvním případem, který měla tato dvojice na svědomí. S tím, jak se o případ začala zaobírat veřejnost, rostl i nátlak na ředitelství policie. Proto došlo k novým šetřením a na povrch začaly vycházet děsivé skutečnosti. Během tří let našlo v domě Altmanových smrt celkem šest chlapců. Rupert měl neobyčejné štěstí v neštěstí. Pro veřejnost i policii to byl totální šok.
Dodnes si pamatuji ty novinové články: Policista zmasakrován sekáčkem na kosti! Krveprolití v domě únosců! Pochybení důstojníka si vyžádalo tři mrtvé. Bylo mi z toho zle. Nebudu nic předstírat – vysloužil jsem si tím půlroční dovolenou ve cvokhausu. Prostě jsem se složil. Někteří mě podrželi, jiní vinili. Bylo mi to fuk. Můj stav mi nedovolil, abych se hájil. Barry zemřel a já to nemohl změnit. Od té doby se mi často vracel do mysli okamžik, kdy ho Alex udeřila poprvé. Ten pronikavý zvuk, když mu pukla lebka.
Křřřup!
Na to se nedalo zapomenout.
Než jsem skončil s terapiemi a byl znovu schopný (a hlavně ochotný) nastoupit do služby, uběhl bezmála rok. Zprvu mě přeložili. Asi jim přišlo nemyslitelné, abych dělal tuhle práci dál, ale jak čas plynul, nějak jsem se s tou událostí smířil – alespoň částečně - a nakonec se, k překvapení všech kolegů, vrátil pod Thomasovo oddělení. Přijali mě s opatrnou vřelostí. Zalezl jsem do své staré kanceláře a předal velké případy jiným.


VI. Šedé tváře

Káva, co jsem si koupil v marketu, chutnala divně a ani za boha mě nedokázala zahřát. Měl jsem pocit, že mé hrdlo stále svírají ledové prsty, jako by se mě chlad nechtěl pustit. Naopak, rozléval se do zbytku těla. Sunul se krevním oběhem a pohlcoval mé nitro, stravoval každou kost a sval. Každý nerv se ve mně chvějivě svíjel. Netušil jsem, co se se mnou děje, snad stres a nedostatek spánku. V mysli mi však nutkavě vystávalo něco, co bylo ukryto hluboko v podvědomí. Probouzelo se to samo, a i kdybych se tomu pokusil bránit, neměl bych sílu.
Večer se už dávno překlenul do noci. Seděl jsem v kanceláři a nedokázal se na nic soustředit. V šeru místnosti, v přítmí a mé fantazii, se začaly formovat podivné obrazy. Nebyl jsem tu sám. Cítil jsem přítomnost něčeho cizího. O mou pozornost se hlásily živé stíny pohybující se na hranici vnímání. Neznámá tvář – mladík s dlouhými vlasy. Oči vypoulené a strnule upřené… jako mločí. Pohled šílence.
Mrtví nám záviděj, detektive – záviděj nám život. Nedokázal jsem sedět na místě. Z nervozity jsem musel popocházet. Náš únosce Feith trestá. Do třiadvacátého bude žít. Měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí bolestí. Co se, kurva, děje?!
Šepot otravující mysl. Rušný, nesrozumitelný, jako stovky hlasů mluvící přes sebe. Nedaly mi pokoj. Procházel jsem to datum několikrát – nenašel jsem nic.
Jestli se to neuklidní, pukne mi hlava! Opřel jsem se rukama o zeď a vzpomněl si na jednoho chovance z psychiatrické léčebny, který se zbavoval bolesti v hlavě bušením čela do zdi. Zvažoval jsem, zda jeho osobní „terapii“ nevyzkouším, protože ta část mě, mezi spánky, se měnila v dynamit, který měl každou chvíli odpálit.
Mrtvolné záblesky v matném světle.
Tichý nářek. Vysmívali se.
Pojď k nám!
Křičeli. Bylo to k zbláznění. 
Prosím! Nechte mě…
Před obličejem se mi promítaly děsivé mločí oči. Řvaly! Dost! Nechte mě! Nechte mě být! A pak jsem začal řvát já. Tak hlasitě a dlouze jako nikdy předtím.
Ticho. Tlukot srdce. Slabý dech.
Uvědomil jsem si, že se krčím v rohu své kanceláře. Třásl jsem se zimou, i když v místnosti byla normální teplota. Pěsti křečovitě sevřené, na tvářích slzy. Ten zápach… Zjistil jsem, že jsem se pomočil. Najednou jsem se hrozně zastyděl. Cítil jsem se jako pitomec a ubožák zároveň. Bylo mi příšerně, jenže současně jsem si něco uvědomil. Vzpomněl jsem si, kde na mě ty mločí oči zaútočily poprvé.

***

„Jmenuje se Daniel Jason Moller. Dvacet let. Máme o něm pár informací z Kalifornie: řízení pod vlivem, držení drog – v podstatě nic velkého. V jeho životopise je zmínka o tom, že byl účastníkem autohavárie, při které se zabila jeho dívka. Mollerovi se podařilo z vraku dostat, ale ona tam uhořela. Podle policejní zprávy tu havárii způsobil sám. Dneska od té nehody uplynou přesně tři roky.“
„Chceš říct…“ ozval se Thomas.
„Znovu to prožívá,“ pravil Mattews zamyšleně hledíc na plátno, kde byla promítnuta fotografie mladíka s mločím pohledem.
„Vraždí přesně na den,“ potvrdil jsem.
„Nějak se mi to nezdá,“ odvětil nedůvěřivě Thomas.
„Moller byl po té události hospitalizován v psychiatrické léčebně. Podle všeho se snažil svou dívku dostat ven, ale přes plameny se mu to nezdařilo. Viděl ji umírat zaživa, Thomasi. Při výslechu popisoval, že slyšel, jak křičí za okýnkem vozu, zatímco si v zoufalství těžce popálil ruce,“ přepnul jsem na další obraz, který zachycoval starý článek z novin s fotografií z místa havárie.
„Propustili ho o rok později… před dvěma lety. Perfektně to sedí. Co rok, to vražda. A teď dávejte pozor,“ vybídl jsem přísedící a přepnul na fotografii Mollerovy zesnulé dívky. Chvíli jsem je nechal, aby si ji mohli dobře prohlédnout, načež jsem ukázal další snímek: první oběť, Susen Mirrenová, a poté Feith Weissová. Zde nebylo pochyb, podobnost všech dívek se nedala zapřít.
„Trefa do černého!“ vyhrkl Mattews uznale.
„Byla to náhoda,“ položil jsem ovládání promítačky na stůl, „ve spojitosti s případem jsem procházel stejné datum několik let zpátky. Těch zpráv jsme nashromáždili tolik, že jsem se v nich musel nakonec zamotat, ale tenhle konkrétní článek jsme měli k dispozici od začátku, Thomasi. Už když se ztratila první oběť…“
„Doprdele,“ zašeptal Thomas nevybíravě, „ten idiot Sammers.“
„Nezazlívej mu to,“ zakroutil jsem hlavou, „stejně jako my měli jen minimum času. Nedivím se, že to přehlédli.“
„Opět jsi mi potvrdil své kvality, Williame. Věděl jsem, že se v tobě nepletu. Na tyhle věci máš nos.“ Kdyby tak věděl, že na tuto stopu mě přivedly mé halucinace, noční můry způsobené Greenem.
„Ten kluk je vyšinutý,“ řekl jsem, „zabil jednou a udělá to zas – úplně stejně.“
Thomas mlčel a upřeně sledoval fotografii Feith.
„Dobře,“ promluvil konečně, „máš moji podporu, Williame. Okamžitě po Mollerovi vyhlaste pátrání. Tenhle případ má prioritu nad ostatními.“
„Konečně!“ tleskl spokojeně Mattews a vyskočil na nohy.
„Kolik máme času?“
„Do jedenácti hodin – čas, kdy bourali.“
Na hodinky se podívali takřka současně.
„Jaké budou další kroky?“ vyzvídal Mattews, když nás Thomas opustil.
„Bergrin,“ odvětil jsem.

***

„Co dělá krk, detektive?“
„Kde je Moller?“ přešel jsem jeho poznámku bez mrknutí oka.
Green zvedl oči za má ramena, kde stáli dva strážní (jeho včerejší útok nepřekvapil pouze mě). Pro jistotu ho také připoutali pouty ke stolu, aby se politováníhodný incident nemohl opakovat. Mattews se tiše opíral o zrcadlové sklo a nervózně žvýkal se založenýma rukama na prsou.
„Greene?“
Natočil hlavu do strany: „Vypadáte hrozně,“ pravil pobaveně. „Špatné sny?“
„Dohajzlu, na tyhle kecy nemáme čas, Greene! Vyklop, co víš!“ zvýšil Mattews hlas.
Green mladíka chvíli pozoroval výrazem, z něhož se nedalo nic vyčíst, a pak se významně obrátil na mě: „Dobře, řeknu, kde je. Ale pouze tady detektivu Conleymu, nikomu jinému.“
„Co je to za pitomé hry?“ nechápal Mattews.
„Mám svý důvody,“ odvětil Green a provokativně se na Mattewse usmál.
„To je přece blbost – řekněte, detektive,“ snažil se mě přesvědčit.
Váhal jsem. Green se sice tvářil vážně, ale moc dobře věděl, co jsem zažil, jako by to měl celé promyšlené od samého začátku. Nelíbilo se mi to.
„Poslechněte ho,“ odvětil jsem, aniž bych z něj spustil oči.
„Detektive?“ ozval se Mattews.
„Nechte nás, Jamesi! Beru to na svou odpovědnost.“
Když za sebou s reptáním zavřeli dveře, Green se naklonil blíž. Stejně tak já.
„Jaké to bylo?“ zeptal se.
„Cože?“
„Ale no tak – vidím vám to na očích, detektive.“
„Nevím, o co vám jde, Greene, a nezajímá mě to. Můžete mi lhát, můžete se mnou manipulovat, ale jestli si myslíte, že máme něco společného… mýlíte se.“
„Vážně?“
„Je mi upřímně jedno, kde skončíte. Jestli v pekle, nebo v té vaší… tmě. Jediné co mě zajímá, je život toho děvčete.“
Civěl na mě s překvapením, jako by ho má slova zasáhla víc, než čekal. Pak se pomalu odtáhl. Seděl nehybně, jen jazyk pomalu přejel horní ret od jednoho koutku k druhému.
„Když zabijete jednou, už se to s váma veze,“ pravil pomalu, „nedá se to vrátit.“
„Nejsme stejní, Greene, i když byste si to přál. Chápu…“ pokýval jsem hlavou, „jste na to sám. Na smrt. Nemáte nikoho a nikdo vám nepomůže.“
Mlčel.
„Já jsem zabil, protože nebyla jiná možnost,“ dodal jsem.
„Nebyla jiná možnost.“ napodobil teatrálně má slova a chladně se usmál. „Myslíte si, že na druhý straně se hraje podle našich pravidel? Tohle můžete vykládat lidem. Smrt je smrt, detektive. Ona tam na vás čeká,“ usmál se škodolibě.
Výstřel! Krev. Altmanová padá k zemi.
Teď jsem mlčel já.
Sklopil zrak: „Mayler Road, skladiště na Watchornu. Tam ji najdete, vaši drahou Feith. Čeká na vás za červenými dveřmi.“
Okamžik jsem na něj civěl beze slov.
„Proč?“ zašeptal jsem.
„Myslíte, že mi vidíte do hlavy?“ zvedl oči, „řekl jste to přece sám: mám to spočítaný, není cesty zpět. Jenže jak odejdu, bude jen moje volba.“
„Co je za těmi dveřmi? Co tam najdu?“
„Už brzy to zjistíte.“
Podíval se zamyšleně na svou tvář v odraze kouřového skla: „Bůh možná odpouští – oni ne. Když chtějí, najdou způsob, jak se k vám dostat.“
Vstal jsem a chystal se odejít.
„Detektive,“ zavolal.
Otočil jsem se.
„Pamatujte: jsme jen loutky, nic víc.“
Bylo to naposledy, kdy jsem ho viděl živého.