Ztráta (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Je podzimní večer. Poslední ptáci, kteří ještě neodletěli do teplých krajů prozpěvují své písně… Na velké ještě zelené louce se toulá několik srnek a užívá si poslední trávy. Obloha se místy kaboní velkými černými mraky, ale jinak je stále ještě pěkné počasí.
Slunce už pomalu zapadá a po cestičce mezi lesem a loukou s laněmi jde mladá pohledná elfka. Její hezkou tvář lemují tmavé vlasy a její temně modré oči září, jako letní nebe bez mráčků…
Ve vysokých botách delší sukni a volné bílé košili kráčí krajinou. Dlouhá volná košile prozrazuje pravdu o jejím stavu…
Pomalu vchází do lesa. Koruny stromů, šustí několik metrů nad její hlavou a tu a tam se objeví malý zajíček nebo jiné lesní zvířátko…
„Hej! bude pršet!“ uslyší dívka odněkud…
A protože nikoho nevidí rozhodne se, se za pokřikujícím hlasem vydat.
Dívka dojde na malou mýtinku kde uvidí postávat několik lidí. Nikoho z nich nezná, ale přesto se rozhodne jít k nim.
„ Zdravím,“ osloví je, mile.
Ti lidé zamručí něco jako pozdrav, ale nevěnují dívce moc velkou pozornost. Tedy až na jednoho staršího muže, který se opírá o strom. Zkoumavě ji pozoruje. Elfka se nakonec rozhodne a vydá se k němu.
„Dobrý večer, “ praví znovu...
Muž se jí opět změří pohledem a nakonec jí odpoví na pozdrav.
„Ehm… Mohla bych se zeptat… Kde to jsem?“ ptá se váhavě.
Muž si ji pořád zkoumavě měří pohledem a vždy jeho zrak spočine na jejím bříšku…
„Ať vám pánbůh požehná tento krásný stav,“ odmlčí se zamyšleně, „Jste ve Elminském údolí,“ dodá s úsměvem na tváři.
„Děkuji… A co se tu děje ?“ neskrývá dále svoji zvědavost elfí dívka.
„Ale ani sám nevím… “ odpoví pohotově starší muž.
„Jmenuji se Eila,“ představí se bez otálení a s důvěrou v hlase.
„Těší mě… Mé jméno je Ellan,“ odpoví a stiskne jí ruku, kterou mu dívka nabídla.
Dívka se posadí na pařez jednoho stromu, který vykáceli už před několika lety a zaměří svůj pohled na ostatní přítomné.
Vysoký, snědý muž v plátěné zbroji se o něčem urputně hádá s menší elfí slečnou v tmavých šatech. O kus dál stojí skupinka pěti nebo šesti lidí, zabraných do živého rozhovoru. Zřejmě se baví o něčem důležitém. Uvědomí si Eila, soudě dle jejich vážných tváří. A nakonec je tu mladý pár. Dívka s hezkou tváří v delších modrých šatech a vedle ní stojí sympatický, pohledný mladý muž. On jí zřejmě něco vypráví zatímco dívka jen tiše poslouchá a občas se usměje…
Eila si zkoumavě prohlíží toho muže. Má divný pocit. Jako by se jí na něm něco nelíbilo, ale neví co…
Dívka se na muže usmívá a hltá každé jeho slovo. Jakoby jí očaroval svým šarmem, či co… Muž se spokojeným výrazem na tváři pořád něco vypráví a hledí dívce do očí.
Zvedne se trochu silnější vítr a začne se šeřit obloha. Starší muž se vzdálí a pochvíli přinese plnou náruč dříví. Snaží se rozdělat oheň, ale to se mu vůbec nedaří.
Eila na muže nejistě hledí, ale zatím se mu nesnaží pomoci. Má z toho všeho špatný pocit. Cítí podivně hlubokou nejistotu.
Po nějaké chvíli se Ellanovi konečně podaří ten oheň rozdělat za což mu jsou všichni vděční. Eila přemýšlí proč mu nepomohl někdo z ostatních, ale neříká nic.
Už je tma a na nebi začnou naskakovat malé třpytivé hvězdy… Hezky jedna po druhé.
Je úplněk. Noční nebe je poseto miliony hvězd. Krásný to pohled láká Eilu, aby se dívala. Zvuky nočních živočichů se rozléhají tichým lesem…
Skupinky se pořád mezi sebou skvěle baví. Opět Eilyin pohled utkvěl na mladíkovi a hezké dívce. Zdá se, že flirtují a proto raději pohled zaměří zpět na noční oblohu. Nikdo si nevšímá okolí. Pro tyto lidi existuje jen jejich rozhovor…
Eila však brzy odvrátí pohled od noční oblohy a zaměří se opět na flirtující pár. Dívka pořád s úžasem hledí na muže. Stále hltá vše co řekne bez námitek či poznámek. Jen poslouchá co jí říká. Očarovaně zírá na jeho hezkou tvář. Eila si náhle uvědomí, že na ní spočinuly něčí oči. Jeho oči. Uvědomí si, že je celé odpoledne pozorovala a on si toho zřejmě nyní všiml… Zahanbeně se podívá do země.
Co mě to napadlo ? Vždyť je to neslušné takhle někoho pozorovat Zakleje Eila v duchu.
Ale na tom mladíkovi se mi přesto něco nelíbí… Je takový… takový… A začne hledat ten správný výraz…
A ta dívka… Jako by jí očaroval…. Začne znovu komentovat pár.
Eila tiše sedí. Po chvíli zírání do země znovu pohlédne na noční oblohu, hvězdy, důstojný měsíc, který je vysoko na nebi a nakonec svůj pohled zaměří na starce.
Teprve teď si Eila všimne, že jí stařec celou dobu pozoroval. Ale jako by se neodvážil nic říct. Jen na ni hledí a pokaždé se jeho pohled zastaví na jejím bříšku.
Je mladá a krásná…a také těhotná !!! říká si pro sebe Ellan a pořád se na ni dívá.
Ale kdepak je ten šťastlivec, otec dítěte ? zamračí se stařec.

Hovor pomalu utichá. Skupinka lidí se usadila kolem ohně. Muži i ženy odněkud vytáhli deky…
Měla bych už jít spát uvědomí si Eila.
Okolí si už dávno nevšímá… Hledí do ohně. Jak krásně plápolá a jeho plamínky tančí, mění se jeho barvy… Až nakonec usne.

„Aaa… “ probudí Eilu křik.
Mladík, který tak sympaticky vypadal se změnil v podivné zvíře, spíše v nestvůru. Z pláště, který předtím skrýval jeho svalnaté tělo se vytvořila blanitá křídla a místo nehtů má dlouhé ostré drápy. Stojí u dívky, ale ta vůbec nereaguje na jeho proměnu. Stojí tam klidná, jako beránek.
Ale co ten křik? Co se tu děje? Snaží se Eila pochopit.
Dívka jako by byla znovu očarovaná. Chvíli se zdálo, že se probudila, když dokázala křičet, ale teď? Jak to vysvětlit?
Muž hledí se škodolibým úsměvem na dívku a nakonec jí vezme opatrně do náruče.
Drápy a křídla, které se před chvíli na jeho těle objevily vypadají nebezpečně. Hlavně ty drápy.
Ještě chvíli s dívkou postával a držel ji v náručí, ale nakonec sní vzlétnul do výšky. Dívka, hledí na mužovu tvář a spokojeně se usmívá. Muž ještě několikrát mávnul křídly a i s dívkou zmizel ve tmě.
„Co se to děje?“ ptá se Eila trochu vyděšeně. Ani si neuvědomuje, že to řekla jenom pro sebe. jako by jí strach ani víc nedovolil. Udivuje ji, že ti, co ještě neusnuli, nevěnují této podivné události žádnou pozornost, poznámku či alespoň pohled… Prostě nic...
Kdo to byl? A proč se ta dívka se vůbec nebránila? Začne Eila přemýšlet… Ale únava jí nakonec opět přemůže.

Nebyla to ani hodina, co spala a probudil jí, znovu nějaký zvuk.
Když otevřela oči, uviděla nad sebou postávat toho mladíka, který se změnil v nestvůru. Ale co jí překvapilo, že na něj pořád se zamyšlením hledí a nemůže nic říct jako by jí opravdu očaroval. Hlavou se jí honí tolik myšlenek, ale ani jednu nemůže říct nahlas. Pořád musí hledět na mužovu tvář. Opravdu jí úplně okouzlil…
Skupinka lidí, kteří ještě před hodinou byli vzhůru. už klidně leží u skoro vyhaslého ohniště. I starší muž už klidně oddychuje kousek od ohniště.
Je slyšet jen pravidelné oddychování spících a zvuky okolní přírody. Z dáli je slyšet zavytí vlka či jiné šelmy a v trávě cvrká několik cvrčků. Občas někde praskne větvička či nějaké křoví zašustí, jak je poctěno návštěvou zvěře…
Měsíc spolu s malými hvězdami poklidně svítí na tmavé noční obloze.
Muž hledí na Eilu, ale stále nic neříká.
Co chce ??? pomyslí si dívka. Stále se nemůže zeptat nahlas… Jako by jí nějaké kouzlo svázalo a ona nemohla ani promluvit. Cítila bezmoc. Přemýšlela jestli se tak cítila i tamta pohledná slečna.
Ohýnek už dávno vyhasl. Jediné co osvětluje mýtinku je velký měsíc.
Mladík chytne Eilu do náruče… Ještě se usměje a poté roztáhne křídla a opět vzlétne mezi stromy.
Eila se musí pořád dívat na jeho tvář.
„Neboj nebude to bolet,“ rty se mu pomalu pohnou. Když to dořekne opět se usměje.
Eila pořád zírá na muže. Neschopná říct nějaké slovo. V klidu a nehybně je v jeho náručí. Jenom oči svůj směr upírají jen na jediné místo a ruce má položené na zaobleném bříšku.

Okřídlený mladík zmizí s Eilou v temntotě…
Lesem se opět rozlehne nerušené ticho. Jen houkání sýčku a šumění listí v korunách stromů to ticho narušuje. Skupinka lidí klidně spí.
Mladík doletí s dívkou k domu, který Eila nikdy neviděla. Odnese jí na dřevěnou verandu a tam jí postaví.
„Víš , že teď zemřeš?“ řekne chladně a jeho oči temně červeně zazáří, ale zarazí se při pohledu na její bříško.
„Ty čekáš dítě?“ zeptá se hodně překvapeně. Hlava se mu zvědavě nakloní na stranu…
Najednou jakoby Eila začala konečně vnímat, zřejmě kouzlo pominulo…
Eila hledí na mladíka s údivem, ale zároveň i se strachem…
Když se konečně dívka vzpamatuje pohlédne na mladíka.
„Ano nosím dítě… Ale co je tobě do toho…“ řekne trochu hrubě, aby zakryla vlastní nervozitu.
Mladík na ní upřeně hledí …
„ Jsi krásná,“ vypraví ze sebe milým hlasem. Křídla zmizí. Připomínají černý, dlouhý plášť… Mladík plášť trochu poodhrne a je vidět jeho svalnaté tělo.
Co se to děje? ptá se Eila sama sebe.
Pohladí Eilu po tváři… ale drápy na konci rukou jí spíš škrábnou…
„Auu“ zasténá dívka, ale mladík si toho nevšímá. Spíše naopak. Jen se usměje a tím odhalí spilované zuby do špiček… rudé oči si dívku chtivě prohlíží…
„Víš, nikdy sem nezabíjel ženu s dítětem,“ řekne klidně.
Dívka se na něj podívá se strachem v očích. Rozhlédne se, ale zjistí, že dům je úplně na samotě v jednom malém údolí.
Je ticho. Nikde se nic nehýbe.
„Ale co jsem ti udělala? proč mně chceš zabít ?“ ptá se dívka vyděšeně. Mladík k Eile přistoupí.
„Nic jen mám hlad.“ Jeho odpověď je tak prostá…
„ Vaše civilizace tady s námi neměla slitování… používám svůj šarm, abych se nakrmil, jím spíše zvířata, ale lidské maso mi dodá mnohem více síly…“ dokončil namáhavou přednášku s úsměvem na tváři.
„Ale proč já? proč chceš zabít mně?“ ptá se pořád nechápavě a zároveň trochu hystericky Eila.
„Ale, nevím,“ odpoví váhavě, „Máme taky svědomí a matka s dítětem…“ řekne nakonec velmi pomalu a přitom si mne ruce.
„Ale – ale - ale…“ začne dívka koktat, „Nech mně jít… Nic sem ti neudělala a moje dítě také ne… Nech mně prosím…“ začne naříkat.
Je nervózní, v jejích očích je vidět jen strach a úzkost. Už čeká jen, co se bude dít dál…

Okolí domu je tiché. Jako by sem byl vstup zakázán, nebo se sem zvěř bála jít. Proč by sem také chodila, když jí tu čeká jen smrt?
Mladík se na Eilu opět chtivě podíval…
„Tak krásná, ale já mám opravdu hlad… Velký hlad,“ praví pomalu a dívku obchází dokola a přitom si jí pořád prohlíží. Dívka na něj úzkostlivě hledí. V očích už se jí lesknou slzy… Ví co ji čeká a nechce se tomu poddat.

Eila se až zalkne, jak jí pařáty mladík zaryje do břicha. Vykřikne bolestí… To co teď cítí je něco nepopsatelného. Jako by se něco potrhalo, ale kdo ví co se stalo…
„Dnes nezemřeš ty, ale bude mi stačit to co nosíš v břiše!“ křičí vítězoslavně mladík a chechtá se.
„ Tohle je mnohem výživnější,“ dodá stále s tím zvučným smíchem.
Eila ještě cítí jak jí stéká po nohách krev. Potůčky krve jí stékají po nohách na zem. Její teplá krev… Krev …
Nakonec padne v mdlobách na zem… Poslední záblesk co vidí je, jak pařáty opustily její tělo a začínají z ní trhat šaty.
„Dobrou noc,“ pošeptá mladík a ještě Eilu políbí.

Je ráno. Jedno z chladných podzimních rán. V údolí se kupí mlha a pomalu stoupá nahoru. Slunce se také pomalu probouzí a vítá svět krásným východem. Několik ptáků vypráví své příběhy, ale více než to je slyšet pravidelně.