Blázni | Diskuze - Aragorn.cz

Psychiatrie:

nauka o duševních nemocech a jejich léčení. Duševní choroby vyskýtaly se u všech národů vzdělaných i surových za všech dob, kam vůbec sáhá lidská paměť. Původ jejich obyčejně byl připisován tajemným účinkům vlivů nadpozemských. Podle St. zákona Saul byl zmítán zlým duchem, babylónský král Nabuchodonozor pokládal se za zvíře od lidí zavržené, byl všecek zarostlý a polykal trávu. Novější badání historická nasvědčují, že již u starých Indů byly známy různé odrůdy šílenosti. První rozbřesk prohloubenějších,-vědeckých názorů o duševních nemocech připisuje se velmistru starořeckého lékařství Hippokratovi (460 př. Kr.), který již tušil zdroj šílenosti v chorobě mozkové a podle toho také upravoval způsoby léčebné. Jeho tradice přenesly se i do klassického světa Římanů, o čemž svědčí mnohá proslulá jména tehdejších lékařů (Areteus, Coelius Aurelianus, Galenus a j.). Za středověku nastal návrat k míněním původním; zase se věřilo, že šílenství je výplodem ďábla. Domnělí čarodějové byli páleni na hranicích. Sám reformátor Luther pěstil vymítání zlých duchův. Pro p-ii trval středověk vlastně až do XVIII. stol. Šílenci byli přechováváni ve sklepeních a žalářích, leckde zacházelo se s nimi jako s lítými šelmami a ukazováni za poplatek zvědavcům, zřídka kde z milosrdenství ošetřováni v klášteřích. Zásluha o převrat ve směru humanitního ošetřování připisuje se ve Francii Pinelovi, který se o to energicky zasadil právě za dnů veliké revoluce r. 1792. Avšak již před tím založen byl r. 1750 první ústav pro choromyslné v Anglii. U nás témuž cíli byla již r. 1790 věnována zvláštní (dosud stojící) budova ve všeobecné nemocnici pražské. Jisto jest, že Pinelem počíná se nová doba pěstění [Psychiatrie] nejen jako odboru praktického, ale i vědeckého. S počátku dosti dlouho kolísala ve směru spíše psychologickém, avšak rozkvětem sesterských věd lékařských a zvláště po krokem znalostí stavby nervstva a jeho výkonů normálních a chorobných [Psychiatrie] během XIX. stol. vyšinula se k nynějšímu stupni značně pokročilému. Jest uznávána nejen za důležité odvětví vědy lékařské, nýbrž vzbuzuje zájem i v širším území sociologie.

Psychosy:

* Psychosy (-ózy) jsou choroby, jež se vyznačují různými poruchami činnosti duševní. Proto jsou tyto choroby zvány chorobami duše nebo chorobami duševními. Tato definice je ovšem co nejširší a vysvětluje mnohdy plynulý přechod mezi psychosami a * psychoneurosami (viz tam) nebo dokonce i mezi duševně nemocným a zdravým člověkem. Nikde není totiž systematické rozdělení a přesné rozlišení obtížnější, než právě u různých druhů psychos. [Psychosy] se projevují poruchami „já” (vědomí vlastní osobnosti), charakteru, asociací, představ, vněmů, pojmů, pocitů, myšlení, vědomí, afektivity, paměti, orientace, osobnosti a poruchami různých jiných funkcí duševních a mimo to i poruchami tělesnými.

Podle vzniku dělí se psychosy na endogenní (vrozené), jež vznikají z vnitřních příčin, t. j. na podkladě dědičného zatížení a na exogenní (získané), jež jsou působeny zevními příčinami (alkohol, lues, psychická traumata a pod.).

Klasické rozdělení psychos podle Kraepelina (1896) je dodnes nejobvyklejší. Kraepelin dělí [Psychosy] na získané a [Psychosy] z chorobného zatížení. Do prvé skupiny počítal 1. stavy vyčerpanosti (deliria, akutní zmatenost, akutní demenci, získanou neurastenii), 2. otravy (akutní: horečnaté delirium, deliria intoxikační při infekčních chorobách a při anorganických jedech, chronické: alkoholismus, morfinismus, kokainismus), 3. choroby z autointoxikace, z nesprávné výměny látkové (myxoedem, kretinismus, dementia praecox, katatonie, dementia paranoides, dementia paralytica), 4. duševní choroby při onemocnění mozku (gliosa, nádory, arteriosklerosa), 5. duševní choroby senilní involuce (melancholie, senilní demence).

Do druhé skupiny počítal 1. konstituční [Psychosy] (periodické [Psychosy] manio-melancholické a paranoiu), 2. všeobecné neurosy (epileptické [Psychosy], hysterické [Psychosy], traumatické neurosy), 3. psychopatické stavy (konstituční rozladěnost, utkvělé představy, impulsivní šílenost, sexuální psychopatii), 4. zaostalosti (imbecilita, debilita, idiotie).

Bleuler (1937) se v zásadě přidržuje schematu Kraepelinova a rozděluje [Psychosy] takto: 1. senilní a presenilní [Psychosy], 2. luetické [Psychosy] (paralytická demence), 3. [Psychosy] při mozkových onemocněních, 4. [Psychosy] při mozkových úrazech, 5. otravy (akutní a chronické), 6. delirantní [Psychosy] 7. [Psychosy] z disfunkce žlaz endokrinních, 8. epileptické [Psychosy], 9. schizofrenie, 10. psychosa maniomelancholická, 11. chorobné reakce (paranoia, těžká hysterie a jiné neurosy), 12. psychopatie, 13. oligofrenie.

Schizofrenie (viz tam *), také dementia praecox zvaná, je snad nejrozšířenější duševní chorobou vůbec. Vyznačuje se v prvé řadě „rozštěpem” psychické osobnosti (schizo řec. rozštěpiti) a ustrnutím duševního vývoje.

Melancholie (trudnomyslnost) bývá obyčejně jednou fází psychosy manio-melancholické (viz * Manie). Melancholie se vyznačuje především útlumem všech duševních, hlavně citových funkcí. (O jejím průběhu viz Melancholie, OSN XVII, str. 53). Trvá zpravidla několik měsíců, po nichž může být i několik let klidu. Za čas se může melancholie vrátit a opakovat se ve více méně pravidelných intervalech (periodická psychosa melancholická). Jindy po fázi melancholické přijde fáze manická (cirkulární psychosa manio-melancholická nebo manio-depresivní). Melancholií bývají postiženy asi ze 70% ženy. Příčinou této choroby bývá dědičné zatížení.

Paranoia (stihomam) je duševní choroba charakterisovaná nevývratnými bludy. Nemocný mívá četné halucinace, nejčastěji sluchové a zrakové. Slyší hlasy, které o něm mluví a které mu nadávají sprostými jmény. Velmi často se tyto hlasy a nadávky týkají sexuálního života. Zdá se mu, že ho na ulici určití lidé sledují s nepřátelskými úmysly. (O průběhu choroby viz * Paranoia, OSNND IV-2, str. 890.)

Paralytická demence nebo progresivní paralysa je samostatné syfilitické organické onemocnění mozkové. (Viz * Paralysa progresivní, OSNND IV-2, str. 889.) Projevuje se četnými příznaky tělesnými i duševními. Po stránce duševní jsou pro paralysu příznačny ztráta paměti, velikášské bludy (megalomanie), nakupování množství zbytečných věcí, rozhazování peněz, ztráta orientace a rychle pokračující demence, jež vede k úplnému zblbnutí. Často se objevují též halucinace a četné jiné příznaky psychické.Již při počátku choroby, kdy ještě žádný z těchto příznaků není vyvinut, bývají patrny povahové změny, jež mívají mnohdy význam i pro trestní odpovědnost paralytikovu. Viz též OSN XIX, str. 211.

Chronickým alkaholismem bývá zván celý souhrn psychických příznaků, působených dlouholetým nemírným požíváním alkoholických nápojů. Alkoholik trpí v prvé řadě slabostí vůle. Ač nesčíslněkrát rodině slíbil, že přestane pít, nedovede si poručit a pije dále. V jeho afektivní sféře chybí složka útlumová, jež by udávala správný směr jeho konání. Je mravně nenapravitelně zchátralý, citově značně labilní. Při stálém pití dochází k ubývání inteligence, k nesprávnému posuzování činů vlastních i okolí. Alkoholik je vychloubačný, ale málo vtipný, bývá pathologicky žárlivý, násilnický. Jde u něho o těžké povahové změny. Mezi psychické následky nemírného pití patří též strach, úzkosti a depresivní stavy, zrakové halucinace, jichž obsahem bývají obyčejně zvířata (zoopsie), nespavost, těžké „divoké” sny (opět o zvířatech) a j. K tomu přistupují i četné příznaky tělesné, jako třes, bolesti hlavy, poruchy orgánů atd. Tyto stavy vedou obyčejně k deliriu tremens, jež je těžkou duševní chorobou na podkladě chronického alkoholismu a jež může končit smrtí. Léčení alkoholismu je možné jedině v uzavřeném ústavě.