Ankety | Internacionál zraz | Diskuze - Aragorn.cz

METAL IS FOREVER!

Tak. Nasadol som na vlak do Žiliny a poflakoval sa po meste až dovtedy, než som sa mal stretnúť s Frilim. Privítali sme sa a zase sme sa poflakovali a hľadali miesto, kam si sadneme než príde aj Michi_Hrozi, dokiaľ sme nestratili dosť času na to, aby sme ho šli rovno vyzdvihnúť. Hned po zoznámení sa šlo do už legendárneho Nosorožca, kde Frili rozlial aj to jedno pivo čo sme si tam dali.
Nasledujúca zastávka bola Tesco, pretože niektorí z prítomných (vrátane mňa) neobedovali a tak sme sa po ekonomicky výhodnejšom výbere vlašského šalátu vybrali ešte po 10 rožkov (ktoré, teraz si uvedomujem, stále tvrdnú v mojej taške). Nadišla otázka, čím budeme šalát jesť, a tak sme hladného Michiho vyslali k ochutnávaciemu pultu a tam zbaštil zopár syroidných produktov, kde zakaždým dostal malú umelohmotnú lyžičku, aké sa vačšinou používajú pri zmrzline, samozrejme každú inej farby. Po tom, čo sa v súboji pri pokladni podarilo zvíťaziť Michimu a strčiť predavačke -svoju- stokorunovú bankovku sme vyšli von do nepríjemnej zimy.
Kde sa ale bude jesť? Po tom, čo sme stretli moju kamarátku v parku na mieste, kde by relatívne bolo možné sa v pokoji naplniť energiou v tvare šaláta v umelohmotnej krabici, sme hľadali ďalej a ako pravé socky sme sa vyložili na rozvodnej skrini, kde sme všetko skonzumovali a ešte než sme sa pobrali na najdôležitejšie miesto celého zorganizovaného stretnutia, tj. koncert v Honey Bunny, zastavili sme sa pokupiť dva makovníky (mimochodom sa tiež váľajú v mojej taške) a krabičku cigariet, aby nám lepšie „zaplo“ v kombinácii s už prichystanými dvoma litrami výborného červeného vína.
Na mieste konania koncertu miestnych heavy metalových kapiel (Evil Eye, Scarlet Wings, Art of Creation a Core of Hell) sme si počkali na prichádzajúcoch ľudí, ktorých som okamžite s našimi (zatiaľ) milými aragornistami zoznamoval, samozrejme nesmelo chýbať upíjanie z vína. Pred tesným začiatkom koncertu Michi skonštatoval, že všade vládne perfektná familiárna atmosféra a zrejme mu prišlo ako dobrý nápad, keď spolu s Frilim dali jednu vodku. Okamžite boli povoľnejší a hneď pri prvých songoch kapely, kedy ešte všetci ľudia okolo ticho stoja, vrieskali text Smells Like Teen Spirit od Nirvany a ja som sa pre istotu trocha vzdialil pretože som hneď vedel, že až tak dobre to nedopadne. Po krátkom vystúpení Evil Eye nastúpili Scarlet Wings a tam som sa zas odviazal pre zmenu ja, kvalitným headbangom v prvej línii okrem iných na skladbe Black Sabbath – Paranoid. Neskôr si na druhej strane oblúka vytvoreného z headbangerov všímam Michiho a Friliho, ako totálne opití sa snažia zabaviť. Aspoň som konečne zistil komu patril vysoký výrazný hlas kričiaci „Metal is forever!“, čo sa neskor stalo hymnou celého stretnutia. Avšak zrazu Frili predtým, než kapelka hodila ďalší song, kľakol na zem a po tom, čo Michi skonštatoval „Frili asi bude grcať.“, všetko naokolo stíchlo, všetci hodili pohľad na nich dvoch a predná časť kapely sa nenápadne troška odsunula viac dozadu, aby ich menovaná osoba nezasiahla svojim regurgátom počas vystúpenia. Nakoniec však Frili zmizol a ostatní si vychutnali zvyšok perfektného vystúpenia.
Po skončení kapely a po prídavku som našiel vonku cez zábradlie prevesených oboch návštevníkov ako zo seba dostávajú to čo predtým pojedli a popili. Narozdiel od Friliho Michi pochopil veľmi rýchlo ako si má vynútiť zvracanie všetkých látok z tela.
Čo bolo však horšie, Frili dostal záchvat hyperaktivity a okrem toho, že kričal, skákal, zoznamoval sa s každým aspoň trikrát a objímal s každou babou čo prešla okolo, vešal sa na mňa s ohromnou záľubou, stále opakujúc „Miri, ty si taký mekučký...“. Neskor mu stačila aj moja ruka, na ktorej chvíľu spal a neskôr ovracal. Michi tento problém nemal, bol tichý a vnímal svet rozhodne viac než on. S ním som zas mal problém presvedčiť ho aby neskákal z balkónika, čo sa mi aj po piatich minútach v podstate podarilo, lenže akonáhle som sa otočil, už som bežal za Frilim, ktorému už cez zábradlie visela ľavá noha. Ako malé deti...
Odskočil som si dnu po bundu, aby som vonku nezamrzol a zatiaľ som dal tých dvoch strážiť kamarátovi, ktorý tam po mojom príchode samozrejme nebol. Keď som ju spod veľkej kopy vyhrabal, stretol som kamaráta, že či robí aj fotky pre headbang.sk a s odpoveďou „Môžem“ vytiahol fotoaparát a cvakol ma. Podľa jeho reakcie fotka nevyšla a že dáme ešte raz, lenže to už sa na mňa nalepila nejaká dlhovlasá blondína a hodila sa mi okolo krku takže som bol odfotený skôr než som predpokladal. Hneď potom som sa s ňou zoznámil a zrejme som nepochopil jej „nenápadné“ naznačovanie, že chce ísť niekam inam a ja som sa vybral nezávisle od nej von, proste blbec.
Vonku som stretol moju bývalú, ktorá utešovala Michiho a Friliho a spolu s kamarátom odkláňali Michimu hlavu nahor, aby si už viac negrcal do nosa. Vďaka tejto príležitosti sme sa opäť začali spolu baviť a pri roozberaní vážnych vecí sa dotackal Frili a zaboril svoju hlavu priamo do jej vyvinutého hrudníka. Samozrejme, že som ho odsunul inam, aby som sa mohol venovať dôležitejším veciam. Nebolo nič prekvapujúce, keď sa zachvíľu vrátil späť a opýtal sa jej, či môže znova, na čo si odpovedal sám, zjavne kladne. Z Art of Creation som nemal nič a zarzu zvoní telefón. To už konečne dorazil Samovrah a ja som ho bol vyzdvihnúť na autobusovú stanicu aby som ho navigoval kadiaľ má tou svojou československou rachotinou ísť. Keď sme došli, tí dvaja boli zjavne ešte stále podnapití.
Frili ukončil zoznamovanie sa so všetkými okoloidúcimi vrátane kapiel a spolu s Michim sa venovali dlhoočakávanému Samovi. Toho hneď začali obdarovávať – Michi vytiahol pončo, ktoré mu doviezol priamo z Kanady a Frili mu vyrazil okuliare tak, že ich časti po tme hľadali na zanesených schodoch.
Koncert sa uchyľoval ku koncu a všetci sa poberali preč. Teda sme sa zhodli, že pôjdeme aj my, no ešte predtým sa nachvíľku zastavíme v jednom bare aby tí dvaja troška pretriezveli, až sa Samo nemusí báť odovzdať Friliho jeho rodičom. Chyba. Akonáhle si všeti zažiadali doniesť kofolu, priniesol som štyri kofoly a jeden osemdesiatpercentný poldecák. Odôvodnil som to tak, že do tohto baru chodím aj trikrát týždenne, ale nikdy som nemal odvahu dať si niečo takéto a tak som troška zaexperimentoval a kopol to do seba. Nanešťastie mi zachutilo a tak som sa plný sebavedomia (a čím ďalej tým viac alkoholu v krvi) odhodlal odskúšať celý zoznam toho najtvrdšieho čo za barovým pultom majú, plus k tomu ešte tri zelené, z ktorých som tú úplne poslednú musel po rozliatí kompletne zlízať zo stola. Keď som už nevedel čo robím, objavil sa mi na stole ešte jeden tmavší poldecák od Sama... no a čo s ním? Po ňom sme si šli zahrať stolný futbal, ktorý je tam mimochodom nonstop gratis a tak sme sa uhrali takmer do triezva.
Samo a Frili sa teda zobrali domov a ja som sa s Michim rozhodol ostať až do posledného vlaku. Sadli sme a dali si kofolu, ktorú nám neskôr jeden stály zákazním obom rozlial, pokiaľ sme my dvaja hrali stolný futbal.
Vytiahli sme cigarety a šli von na čerstvý zimný vzduch nachvíľu zapáliť. Hore zamknuté a tak nám musel ísť druhý barman na desať minút otvoriť. Keď sa vrátil, zošli sme zas dole a dali si jednu malú kofolu, na ktorú nám ostali ešte peniaze, pri ktorej sme dostali nápad, že sa vyberieme do Kysuce pešo. Obliekli sme sa, povedali sme barmanovi nech nám hore odomkne a my sme sa uprostred najväčšej zimy vybrali na desať kilometrovú púť. Prešli sme asi dvesto metrov, keď sme zistili, že nám je zima a tak sme sa vrátili späť. Lenže boli sme vymknutí a nedarilo sa nám ani steelami dokopať dnu. Tak sa teda rozhodli vrátiť na miesto diania koncertu a okrem barmana tam bolo ešte asi päť ľudí. Fajn, ešte nemali záverečnú. Tak sme si v jednom odľahlom kúte dali po pive a Michimu náhle prišlo zle a že ide vracať. Tak si odskočil von a prevesil cez už známe zábradlie a vyhodil aj to čo v sebe už dávno nemal. To čo sme nechceli bolo, keď sa objavil starý barman a začal nám nadávať do všetkého možného, že kto to má po nás upratovať. Následne na to nás oboch hodil dole schodmi. Snažil som sa mu vysvetliť že máme dnu veci a že si ich chceme vziať, ale ujo nedovolil a tak sme dole rozmýšľali, čo podnikneme. Zatiaľ čo sme mrzli vo svetríkoch dole, otvorili sa dvere a pekne postupne vylietavali bundy a ruksaky. Pomaly sme sa zberali preč, lenže Michi zistil, že mu chýba čiapka a tak ešte opitý provokačne vstúpil dnu, nadávajúceho barmana obišiel, vzal si svoje veci a rovnako tak odišiel.
Nakoniec sme to celé zaparkovali na stanici. Mali sme ešte hromadu času a tak sme sa najprv najedli a potom cez iPod sledovali dva diely The Simpsons, z ktorých som polovicu prespal a zberali sme sa do vlaku, kde sme sa celú cestu krvopotne snažili nezadriemať, aby sme sa nezobudili v Čadci. Cesta domov prešla úspešne a ja s Michim sme sa v izbe vyvalili každý na svoju posteľ.
Ráno sa z izby tiahol alkoholický závan a keď som vstal, objavili sa žalúdočné ťažkosti po včerajšej „oslave“. Mama nám ráno (skôr okolo poludnia) urobila praženicu a trvalo nám hodnú chvíľu kým sme ju do seba obaja dostali.
Na obed sme zašli ku legendárnej Samovej mame, ktorou vždy zakončíme aragornský zraz a uprostred obeda došiel Samov otec a nalial nám tzv. vyrovnávačika, po ktorom som sa cítil narozdiel od Michiho lepšie. Obaja Samovi rodičia neskôr odišli preč a my sme sa zašili u Sama v izbe – Samo v kresle, Michi na posteli a ja na zemi. Po vypočutí skaldby od Primal Fear – In Metal, sme sa presunuli do obyvačky a pozreli sme film Trsátko Osudu, po ktorom sme sa okamžite vypravili na vlak do Žiliny. Tam sme sa stretli s Frilim, odprevadili ho na vlak a to isté sme mali v pláne aj s Michim, lenže jeho vlak mal meškanie a tak nakoniec šiel ďalším vlakom a ja som Samom sme docestovali domov busom.
Takto skončil ďalší, v podstate úspešný aragornský zraz a chcem poďakovať všetkým zúčastneným a tým, ktorí sa podieľali na jeho vývoji. METAL IS FOREVER!

Poznámka: Toto bola cenzúrovaná verzia by Mirador

Jedného dňa bolo horúco, priam tak že aj asfalt sa roztekal. Všetci mali tielka, tričká a aj tak im bolo teplo, no jeden človek mal na sebe bundu. Kto iný to môže byť než Samovrah. Povedal som si keď som (ja Frili) vošiel do železničnej stanice a išiel som pod hodiny. Pri ňom stála známa Jeane, ktorú som poznal hneď. Muž v bunde mi podal ruku a povedal „Tak ja som Samo.“ Ja som mu tiež podal ruku a povedal som: „No a ja som F...“, Samovrah ma nenechal a povedal „Á áno Frili.“ Potom sme vyrazili do akéhosi servisu lebo Samo mal pokazený MP3 prehrávač. Ibaže bolo zatvorené tak sme išli do mesta, kuknúť niečo kde by sme si mohli sadnúť. Nevedeli sme sa rozhodnúť tak sme si sadli do akéhosi nosorožca, je to taký hostinec. Bola tam sranda, dokonca som sa aj naučil ako nalievať pivo do pohára, ale to hlavné boli darčeky pre nášho 20 ročného Sama. Takže prvý darček od Jeane samopal vojenský, extra elastický s vydávajúcim zvukom a so spúšťou, ktorá sa dala stlačiť. Tento Samopal Samovraha uchvátil, je to super darček, hlavne ak vás ktosi prepadne. Potom som išiel ja, podal som mu taštičku a keď odtiaľ vybral vnútro, tak odtiaľ vytiahol Mrkvový džús a čokoládku s gratulovaním. A to najlepšie na záver, keď Jeane vytiahla pre Samovraha akúsi pohľadnicu s bublifukom. Keď si to Samovrah pozrel lepši bola to pohľadnica od Khanemisa z Bratislavy a bublifuk s krtečkom na obrázku. Pritom sa popíjali nejaké pivá, kofoly. Jedli sa chipsy (pre mrkvákov: ja som jedol len trocha) a krekry, ktoré podľa Sama boli príliš bez chuti, tak si ich máčal do kofoly. Urobili sme pár fotografií, zabávali sme sa a potom sme sa vydali von. Išli sme do bagetérie a nemohli sme sa dohodnúť, kto bude platiť nakoniec sme sa nejako dohodli, ale keď sme si sadli niečia 50 korunáčka ostala na stole, tak Samo ju hodil mne ja som ju hodil Jeane a ona zase Samovi... A tak sme sa ohadzovali asi... no proste dlho. Zjedli sme bagety a išli sme na autobusovú stanicu, lebo Samvrah už ide domov, ibaže čo by sa nestalo autobus mu ušiel len o chĺpok (ha ha :D). A tak sme išli na železničnú stanicu chytiť vlak a aj sa tak stalo. Samo nastúpil do vlaku a keď vlak odišiel zraz sa ukončil.

Tuším v pondelok alebo utorok som sa od samovraha dozvedel že sa chystá zraz v Bratislave kde mimochodom bývam :) Dohodli sme sa že hneď ako mi skončí škola mu zavolám a on mi povie kde práve pijú. Tak sa aj stalo. Vo štvrtok hneď po škole vytáčam samovrahovo číslo a po chvíľke sa ozval nejaký týpek ktorý mi však nevedel povedať kde sa práve pije tak som dostal k telefónu týpka iného (Trilla predpokladám) ktorý mi už všetko vysvetlil a moja cesta do Umelky začala. Cestou som si uvedomil že vôbec netuším kto tam vlastne bude. Keď som vošiel do areálu Umelky rozhliadal som sa že či niekoho podozrivého neuvidím. Keďže bolo vcelku plno a podozrivými ľuďmi sa to len hemžilo tak samovrahov výkrik môjho prastarého nicku mi prišiel vhod. Pri stole som uvidel troch ľudí: nejakého na prvý pohľad 20 -21 ročného metláka so strniskom a heavy vlasmi zopnutými do konského copu v čiernom tielku, vedľa sedel asi samovrah pretože na mňa kričal a asi jediný vedel ako vyzerám keďže som mu poslal fotku :D no a tretí člen ku ktorému som si prisadol vyzeral tak nejak neurčito. Blond vlasy dlhé asi 15-20 cm ?zopnuté? čelenkou a strniskom ktoré ako neskôr prezradil si holí strojčekom :) Samovrah ma s prísediacimi zoznámil keďže môj nick im nič nehovoril a to isté platilo aj u mňa. Z 21 ročného metláka sa vykľul 16 ročný Mirador a z Trilla Trill :D
Na stole bolo pár prázdnych pollitrov a samovrah s Trillom stále rozprávali o nejakom malom bobríkovi. Pochopil som to až neskôr :D Ide o to vypiť tri litre piva a (ľudovo povedané) nepošťať sa :) Keď prišli tri ďalšie temne vyzerajúce slečny Kaitou, Aridiad a Arkana trošku sme sa začali tlačiť no neubralo to na dobrej nálade, práve naopak. Trill objednal tuším 8 veľkých pív, tri veľké kofoly ja som si dal jedno malé pivo - všetko išlo na účet zarábajúceho (ako mi celý čas pripomínal keď som sa mu snažil vtisnúť čo i len dvacku aby som sa necítil blbo) samovraha. To som však netušil že z tých osem pollitrových pív sú dve moje :D Takže pivo tieklo naozaj prúdom a ja som ledva - ledva zvládol svoj prídel. Ostatný okrem Trilla mali dosť už po prvom pretože pred tým mal každý z nich asi 2-3? Myslím že každý nejak inak a preto sa Trill hrdinsky ujal že ostatné dopije on aby to tam predsa nezaostalo. Medzi tým už ale samova kapacita mechúra povedala dosť a šiel na toalety. Svojho bobríka nedokončil ani Trill ktorý sa pobral takmer hneď po samovi. Trill odišiel na WC ešte raz a tomu nechápal fakt že nikto :D. Zábava šla v plnom prúde a Trill dostal nápad. Pozval ma na nejakú „čokoládu“. Fakt som netušil čo to je ale súhlasil som. Tak som si asi tri krát odhryzol. Najskôr som pozeral asi minútu na jedno miesto a potom som sa porozhliadol. Ako som tam všetkých uvidel tak som sa rozosmial. A v tomto duchu sa niesol zvyšok mojej stretávky s Aragorňanmi. Vraví sa že smiech je zdraví no nie? Ale to čo som prežíval ja, moc zdravé nebolo :D asi 4 dni po tom som mal ešte svalovicu na bruchu.. Bol to fajný maratón :D Pri pohľade na sčokoládovaného Trilla a mňa sa samo a ženské osadenstvo zdvihlo že sa idú niekam prejsť. S Miradorom a Trillom sme zatiaľ preberali žánre hudby ktoré sú najlepšie :)
Asi po 20 minútach sa ostatný vrátili aj s plným pytlom fornettov do ktorých sme sa pustili. Netrvalo dlho a dievčence asi opäť pri pohľade na mňa s Trillom zdvihli kotvy.. Teraz však už nadobro.
OKNO
A zrazu sme sa rozhodli že odchádzame. Šli sme na zastávku 50tky ktorá samozrejme na hlavnú stanicu nechodí.. Tak sčokoládovaný Michi (čiže ja) previedol bezpečne celú výpravu až na vlakovú stanicu. Medzitým pri prestupe z električky na električku sme stretli môjho spolužiaka ktorého môj stav veľmi pobavil a neskôr charakterizoval moje správanie ako „veľmi vtipné a priateľské“ :)
OKNO
Čakám s Trillom pri bufete na extra klobásy v rohlíku.
OKNO
Polka Trillovho hot-klobásy a jej obloženia sa váľa po zemi
OKNO
Sedíme na nástupišti a rozprávame sa. Samo s Miradorom zisťujú že sa sekli zhruba o 2 nástupištia a utekajú na vlak. S Trillom sme sa pobrali na WC a potom sme sa rozišli na zastávke
OKNO
Ráno sa zobúdzam čerstvý v posteli

Created by Michi

Po ceste vlakom, počas ktorej sme striedali hru Magic, jedlo a literatúru sme konečne dorazili na Hlavnú stanicu v Bratislave. Tu sme sa mali podľa Samovrahových informácií stretnúť s istým Trillom, ktorý bol (samozrejme okrem herne Lich :)) hlavným cieľom našej návštevy. Až tu som zistil pár nedomyslených vecí ohľadom stretnutia, napr. že jediné vodítko bola Trillova fotka v cowboyskom klobúku odfotená na Samov mobilný telefón z obrazovky počítača a dohohvorený znak – pivo v rukách na privítanie, na ktoré som mal rovnako ako Samo nevýslovnú chuť. Až tu začal môj spoločník rozmýšľať, že mohol poslať aj naše fotky Trillovi a vypýtať si pre prípad núdze aj jeho telefónne číslo. Keď nejakú dobu nik nechodil s pivami v rukách a nepodobal sa na to, čo mal Samo v telefóne, naraz pred nás skočil istý maník, či náhodou niekto z nás nie je Samo. Pochopiteľne sa Samo rýchlo prihlásil a tým pokazil jeho plán, ktorý mi niekoľkokrát vtĺkal do hlavy, aby sme mu nevraveli, ktorý z nás je ktorý. Keď sme sa zoznámili, Samo sa smutne zmieril s myšlienkou, že pivo bude až na mieste, kde sa na nejaký čas usadíme.
Najprv nás nervózny šofér Trill povozil po meste a rýchlo si dokázal zohnať pokutu vo výške 2 000,-. Zatiaľ čo on sa zaoberal rozhovormi s políciou, my so Samom sme si prezerali jeho Magicové karty a obdivovali ich vzácnosť a vek.
Našli sme si podnik, v ktorom sme sa rýchlo poučili ako sa má objednávať pivo. Čiže sme si my traja objednali v ďalšom kole hneď šesť pív.
Zatiaľ čo sme popíjali „Bažanta“, za ktorého cenu som si mohol sadnúť na slnko, aby to za to stálo, sme rozohrali trojhru v Magicu. Medzitým sa k nám pridal aj Michi, ktorý bol zo začiatku síce trocha tichý, neskôr sa pod našim vedením a hlavne platením ďalších pív dostal medzi nás. Získali sme cennú radu, že pokiaľ nie je niekto spokojný so svojím mobilným telefónom, nech sa ide pozrieť po bratislavských jazerách.
Stále sme hrali partiu Magicu, keď sa objavili aj Kaitou, ****** a ******. Po nejakom čase, kedy sme už nevideli na karty sme hru rýchlo dohrali a víťazom sa stal Trill s jeho improvizovaným deckom.
Naša partia (baby nepočítam, tie sa hanbili piť už aj kofolu) bola stále veselšia a všetko zavŕšil Trill s kombináciou pivo, cigarety a iné „veselé“ látky.
Bohužiaľ Samovi nevyšiel jeho plán malého bobríka (kto nevie o čo ide nech sa pýta :)) a preto vkladal nádeje do Trilla, ktorý v súboji so svojím močovým mechúrom bežal na WC tesne pred výhrou, tj. po piatich veľkých pivách. Ja som pochopiteľne posledné pivo vymenil za kofolu, inak by som zrejme nebol spôsobilý napísať tento článok.
Keď nás (hlavne Trilla) bolo počuť po celom lokále, baby to nakoniec vzdali a znechutené naším stavom odišli bez rozlúčky.
My sme sa pobrali o niečo neskôr na to, aby sme nezmeškali vlak domov. V plánovanom Lichovi sme sa nezastavili, vzhľadom na to, že sme nestíhali a neboli sme na to ani uspôsobení. Niekoľkokrát sme prešli električkami načierno (teda aspoň ja :)) a dostavili sme sa na nádražie, kde sme si sadli vonku na lavičku a čakali sme na vlak, ktorý mal podľa Samových informácií prísť rovno na koľaj, pred ktorou sme všetci svorne sedeli. Keď som presne v čas odchodu nášho vlaku čítal Samovi nápis „Komárno“, zrejme pochopil, že nie sme na správnom nástupišti. Rýchlo zistil to pravé miesto a bez rozlúčky, na ktorú som sa tešil sme utekali na vlak. Mali sme to len tesne a čo sa dialo potom, to už je iný príbeh...

P.S.: ...Heavy Metal Hamsters!

Report from Bratislava by Mirador.

RAPORT Z MINISRAZU V ŽILINĚ

Well, kde začít. Pisatel se pravděpodobně nevyhne určité sebestřednosti a zaměřenosti výlučně na svoji osobu, zvláště z počátku a ke konci, takže ho, chudáčka malého, omluvte.
Když „můj“ autobus po čtyřech hodinách a třiceti minutách cesty vykroužil poslední zatáčku na autobusovém nástupišti v Žilině, koutkem oka jsem z okna spatřil skupinku čtyř podivínů. Proboha, ať to nejsou oni, modlil jsem se potichu ke všem bohům a entitám, na které jsem si v té chvíli vzpoměl. V duchu jsem však už věděl, že svému osudu neujdu.
Celou cestu pršelo nebo alespoň mrholilo, proto jsem nejdříve zmateně mrkal do prudkého Žilinského slunce. Když jsem se ale rozkoukal, spatřil jsem onu skupinu podivínů mířit přímo ke mně. Statečně jsem jim vykročil naproti, částečně rozhodnut je ignorovat, kdyby se se mnou náhodou chtěli blíže přátelit. Bohužel, obstoupili mě a já věděl, že není úniku. Všichni se na mě tlemili, nikdo nic neříkal a mě bylo hloupě.
Nakonec jsem je všechny identifikoval…Jeane byla jediná přítomná osoba ženského pohlaví, samovrah byl takové hovado, že se ani nepředstavil, Mirador pokašlával, no a ostravák holt vypadal jako ostravák. Po chvilce nerozhodného postávání a pohihňávání jsme se vydali směr nejbližší podnik.
Mezinárodní propast se odhalila vzápětí, když jsem po samově dotazu, zda „jsem hladný“ odpověděl, že já jsem hodný vždycky. Posléze jsme zjistili, že piváreň u nosorožca otevírá až v jednu, proto jsme se vydali do nedaleké čajovny „U dobrej víly“.
Zde stojí za pozornost vybírání čaje(velice zdlouhavé) a zapalování svíček(velice zábavné, pomocí nějakých volně válejících se papírových reklam). Čaj nebyl dobrý(až na Jeanin earl grey, samozřejmě), ten Miradorův „chutil ako tráva“, což byl věděcký průlom toho odpoledne.
Následoval „nosorožec“, který zabodoval především přítomností jukeboxu a stolu na fotbálek, čehož jsme patřičně využili. Duo TheDave&samovrah s přehledem vydrtilo sestavu Jeane&Ariazel(i když, s přehledem…ale nekažme pěknou pohádku). Hospodu rozezněl rock a metal, což bylo jedině správně. Po nás se přidal jakýsi pivař, který do playlistu přidal Kabáty, nad čímž jsme nejdřív ohrnovali nos, ale pak jsme zjistili, že se na to dá házet řepou, takže stížnosti skončily. Co se týče debaty, vypíchnul bych Ariazelovo „ty pííííííčo“ na nejmenovanou učitelku a debatu na téma satanismus, moderovanou Miradorem.
Nejen pitím živ je člověk, a protože někteří z nás měli hlad(no dobře, ale Jeane taky), vydali jsme se na další quest, a sice najít místo, kde se dá za peníze tato hmotná potřeba uspokojit. Skončili jsme v jedné underground pizzerii. Měli tam rybičky v akváriu, sedli jsme si tak, abychom je neměli na očích. Já si dal kuře s hranolkama, samo havajskou pizzu(šunka, ananas) a Jeane něco s hráškem, kukuřicí a hermelínem. Oboje velikosti víka od popelnice, takže já a Mirador jsme se obětovali a ujali se role dojížděčů. Párátka také nechutnala špatně. Debata se stočila na brambory vs. mrkve, Torment a Apocalyptiku(inspired by Mirador, krájející pizzu s elánem a zaujatým výrazem).
Následovalo nerozhodné postávání na náměstí, komentování zdejší architektury přehlasované mým návrhem, ať jdeme na zmrzlinu. Zamířili jsme tedy do Carrefouru, kde bylo v plánu též navštívit oddělení hraček. Cestou jsme si pěkně užili ožraleckých řečí(já a samo, i když já jako jediný nepil), za zapamatování imho stojí především „Hele, sanitka, přej si něco“ a „Stopneme si vrtulník“, oboje v samově režii, a především fight mezi mnou a samem(příčina neznámá, pravděpodobně přemíra veselí).
V paláci komerce jsme nejdřív překousli nechutnou klimatizaci(v tomhle případě spíš vytápění) a následně zamířili ke zmrzlině. Já si dal čokoládovou&višeň, samo pistácii&višeň a jakou Mirador už nevím, to se ptejte jeho. Ještě před návštěvou hraček jsem spatřil zajímavou věc, léčivé světlo. Se samem jsme se shodli, že prezentující stará dáma nebude vědět, jaké má žluté světlo účinky, a tak jsem se rozhodl, že ji nachytám. Přišel jsem k ní, poklepal na krabici a zeptal se, jakéže konkrétně účinky má žluté světlo. Lakonicky odvětila, že to, co mám asi na mysli, je čistička…co říct, byli jsme mrtví. Po kratší debatě na téma barevné světlo jsme se konečně vydali do víru komerce(tedy, do toho hlavního).
Než jsme narazili na hračky, prošli jsme vše možné i nemožné(„ti čokoládoví králící, to už jsou velikonoce, nebo ještě vánoce?“), teflonové pánve nevyjímaje. Jedna vietnamka se stala překvapeným očitým svědkem tuhého souboje dvou rozzuřených bláznů citlivých k Síle(samo byl v defenzívě, já v ofenzívě, ale ubránil se – pánve mají na souboj fajn stabilitu a jsou vyvážené). Následovaly dětské pěnové baseballové pálky s míčky na konci(samo vytasil modrou pálku, neváhal jsem a z nejbližšího držáku strhnul ohnivě rudý smeták – samo opět v defenzívě). Následně mi hodil rudou pálku, takže když jsme měli meče shodné délky, nastal pravý souboj Jedi vs. Sith. Jedimu se dokonce podařilo během tvrdého souboje odrazil pěnovou střelu z blasteru, poté jsme ji tam však museli znovu připevnit.
Po soubojích na meče následoval zlatý hřeb hračkářství – zbraně a autíčka. Pominu rachotící tančík i kvílející stíhačku, spidermobil i model harleye a přejdu rovnou k tomu nejúžasnějšímu – malý westernový colt, na zvuk, s Viggem Mortensenem na obalu(<= TRY ME!). Provedení sice trochu vázlo, co však pistole ztrácela na vzhledu, doháněla zvukem. Výstřel a simulovaný zášleh opravdu neměli chybu, načež se chytil i Mirador a spolu se mnou a samem jsme vystříleli celé oddělení hraček. Jednomu malému tlustému cigáněti, studujícímu jakousi hračku, jsem rozptýlil obavy i s mozkem hlavní coltu přiloženou k čokoládovému týlu(ještě že si toho nevšimnul, co kdyby zavolal rodinu, to by jsme asi neustříleli). Ke coltu se později přidal i jeden dětský mečík, jakýmsi záhadným způsobem osvobozený z obalu. Rituální vraždu králíčka můžete později shlédnout na fotodokumentaci by Jeane.
Cestou z paláce komerce jsme samo a já dali k dobru několik táborových a hospodských otrhovaček, samozřejmě z plna hrdla. Zvláštní, ani téhle zábavy se ostatní nezúčastnili, přestože jak všichni víme, zpěv je zábava společenská, potažmo skupinová. Metal to nebyl, no.
Ariazel byl už natolik otrávený naší společností, že se rozhodl s námi skoncovat. Tomu se rozhodl předejít samo, když ho po cestě na nádraží bodl prstem do ledvin. Na stanici jsme otevřeli jednomu bezrukému bezdomovci láhev s minerálkou(myslím, že měl dost, když viděl, jak se tři, co do počtu rukou plně vybavení lidé, snaží otevřít jednu blbou láhev) a strávili půl hodiny blbým kecáním, prolínaném ještě blbějšími vtipy. Nakonec jsme Ariazela vyprovodili až k vlaku, zamávali mu, rozloučili se, sledovali ho podél řady oken až do kupé, a poté co otevřel okno, bavili se dál. Když se vlak rozjel, zamávali jsme znova, a šli vyprovodil na autobus Jeane.
Došlo už jen k nákupu pití pro malého sama, směny českých a slovenských korun, zámávání, zamáčknutí slzy v oku a byli jsme svobodní.
Vydali jsme se na autobusové nástupiště, zjistit v kolik nám jede bus, a zjistili jsme, že rychlejší bude, když se vrátíme zpátky na vlak. Svezli jsme se vláčkem kolejáčkem(naučil jsem se basic skill přeskakování kolejí s minimálním počtem kroků, instruktor samo), prošli relativně tichým a klidným městečkem a skončili u sama doma. Bohatý.
K večeři můžu dodat snad jen jediné – legendy nelhaly. Samova máma je…jak to říct…perfektně by se uchytila jako provianční důstojník. Já s Miradorem, kteří nemáme samovy tréningy, jsme byli v polovině poloviční porce mrtví. Následovala smršť nabídek na polévku, dort a „cokoliv, co si budete přát“. Miradorovi se povedlo včas vyklouznout s poukazem na svoji mámu, která byla teoreticky zelená vzteky, a zdvořile se odporoučel. Já jsem to tak snadné neměl, musel jsem tam přespat. Měl jsem možnost vybrat si z nepřeberného množství stravy, dobrot a všeho možného, proto jsem zvolil prášek na problémy se zažíváním.
Samo šel chrnět, další den vstával do rachoty, a tak jsem osaměl, jen ve společnosti umělého světla monitoru. Všichni účastníci srazu byli online a všichni se přenáramně divili. Probral jsem poslední události, zanadával na slovenskou klávesnici a cizí počítače obecně, vypnul PC a šel si do postele číst.
Snídani jsem uniknul pouze mazanou zdržovací taktikou(stále v posteli) a díky ní stihnul jen misku čokapiků s mlékem. Následovala finální návštěva u Miradora(Fallout 2, airsoft guny, polévka a rizoto) a pak už jen vlak, nečekané(a o to šťastnější) setkání s Jeane na autobusovém nástupišti, kde také definitivně skončil další z legendárních minisrazů. Nezbývá než doufat, že po jeho skončení všechny účastníky provázela Síla…

Včera, to jest 3. března se udál sraz v Žilině za přítomnosti Miradora, Jeane, samovraha a mé maličkosti :P. Bylo to naprosto super, a ti co tam nebyli, udělali veeeelkou chybu :-)

Pasáž o tom, že jsem se spozdil o necelých pět hodin raději vynechám a přejdu rovnou k věci...

Na nádraží jsem čekal až si mě někdo podobný Jeane či samovrahovi vyzvedne a nikoho nevidím, tak jsem šel směrem ke stanici... když míjím jakéhosi chlápka s brýlemi a dámským deštníkem, tak si říkám Ne to není on. Žel samovrah si to řekl taky, takže jsme si jen vyměnili pohledy a každý pokračoval ve své cestě. Naštěstí jsem narazil na Jeane s Miradorem a po menším seznámení jsme počkali na samovraha, kterému došlo, že jsem to byl asi opravdu já a vrátil se. Nakonec jsme vyrazili směr hospoda, kterou vybrala naše drahá Jeane a zabořili to tam. Srandy byl kopec, hlavně expresivní vyprávění samovrahovo a jeho občasně zpěvavé chvilky (které byly naneštěstí umlčeny kofolou, kterou začal chlemtat po druhém pivu... ostuda teda ;-)) dodaly patřičnou atmosféru. Klábosilo se o všem možném (jen já skoro celou dobu mlčel)... od podpalování Miradorovy chaty, přes rozebírání metalu, až po to, jak je brambor zdravý a výživný (zasvěcení pochopí). Při té příležitosti jsem dostal parádní dáreček od Jeane a opravdu nečekaně naprosto stejný od samovraha s Miradorem (jo samo ty jsi chtěl vědět jak se mi líbil že? Naprosto super... mé bojové mandelinky měly fakt radost... ten od Jeane jsem si nechal na pokusy ;-)). Nakonec, když už neměl nikdo chuť pít a samovrah byl zjevně překofolován a přečajován, se vyrazilo na autobusák, a když Mirador se samem zjistili že jim to jede až za dlouho, tak se vyrazilo směr další hodpoda, která nesla jméno Migréna. Ze strachu, že bych ve vlaku usnul a probudil se až v Chebu, jsem si obědnal také kofolu. Hřebínek celé akci nasadilo v Migréně promítání nějakého dokumentárního filmu o bramborách, kde chvílema pitvali různé druhy a ve zrychleném záběru ukazovali, jak vadne pole brambor... no prostě radost pohledět (jen ty děcka co se tím krmily, mi připadaly nějaké bledé). Bohužel už se blížil čas odjezdu :-((, tak jsem jsem se v doprovodu naprosto super lidí (Jeane, Miradora a samovraha) vydal na nádraží, rozloučil se a nasedl na vlak směr Cheb :-)
Naštěstí se mi povedlo vystoupit už v Ostravě. Pravda, dvakrát jsem během jízdy usnul a při výstupu jsem se vydal na opačnou stranu, ale jinak jsem to zmákl v pohodě. Když jsem se dobelhal na most, kde mi jela tramvaj, tak jsem narazil asi na 30-ti členou ožralou bandu. V tramvaji jsem se v duchu modlil aby mi něco neskončilo za krkem. Když jsem vystupoval, tak mi nějaký ožralý týpek narazil hlavou do nohy... mno škoda že jsem z toho sedadla nevykročil rázněji.
(made by Ariazel)

pár hlášok na záver:
Ako sa volá človek, čo chodí z baru do baru? ... BARBAR
Kto je maniak? ... kríženec mandelínky so zemiakom
Tí, čo pijú víno, nie sú alkoholici ale hľadači pravdy.

Jeden krásne upršaný deň, keď sme mali náš (triedou) „veľmi obľúbený predmet“, mi zrazu zvoní mobil, ktorý leži predo mnou na lavici. Bol to Trill, ktorý mi oznamoval najpotrebnejšie informácie k dlhoočakávanému (šak a teda :D) zrazu. Síce som mu „jemne“ naznačila, že mám práve pred sebou vykladajúcu profesorku matematiky, rázne ma vysmial a tak sme pokračovali v našom malom telefonátiku.
A preto, akonáhle skončila hodina, vybrala som sa šupom na obed a frčala som preč zo školy ako tornádo.
Prvá zástavka bola Dúbravka. Spočiatku to mala byť päťminútová otočka, no nakoniec ako na potvoru (alebo preto, že bol piatok trinásteho???) sa mi vybil mobil, a tak som si ho mohla dať jedine na nabíjačku. Po niekoľkých ďalších telefonátoch sme sa postupne prepracovali k tomu, že všetci chalani: Trill, Samík, Olaff a Michi, sa presunuli z Hlavnej stanice do Dúbravky, kde som ich ja a Arkana išla vyzdvihnúť.
Po priateľskom zvítaní a pár „milých“ pripomienkách, sme sa rozlúčili s Michim, pretože mal jazdu (s jedným pifkom v sebe XD) a pobrali sme sa do jedného podniku v Dúbravke.
Podnik to bol parádny, pretože, ako sme neskôr vyskúšali, čapovali tam Pilsner (teraz keď si spomínam, sa mi až slinky zbiehajú) a navyše hrali country, čo sme so Samíkom a Arkanou aj patrične komentovali.
S potokom tečúceho piva sa debata začala dostávať do čoraz zaujímavejších diskusií, počnúc Aragornom, Trillovým Asterionom, mojej stuhnutej šiji,  najrôznejšími anime, kedy sme spomínali na naše najoblúbenejšie postavy a rozoberanie ich charakterov, cez dračko, jaskyne, v ktorých hráme, rozoberanie postáv, ktoré hráme (:D) až po čokoládu. Po predchádzajúcej skúsenosti s „malým bobríkom“, to Trill a Samovrah nakoniec vzdali a dohodli sa, že tentokrát žiadny bobrík nebude.
Našťastie... XD
Asi po štyroch či piatich pivách a jednej pizze, ktorá bola mimochodom vynikajúca a pôvodne mala byť Trillova, sa od nás odpojila Arkana (Anime Show) a neskôr si šiel zložiť veci k Olaffovi aj Samo.
Po mojich štyroch pivách, mi sľubovaných dvadsať minút s Trillom, kým sa vrátia Samo a Olaff, ubehlo ako voda a obaja boli razom späť.
Zaplatili sme teda účet, teda, skôr niekto zo zarábajúcich (:D), a vybrali sme sa k Trillovi domov, teda ja a Trill, vraj na nejakú čokoládu, čo som chcela ochutnať, a ostatné osadenstvo išli mrknúť na Anime Show, kvôli ktorej pôvodne Samo prišiel do Bratislavy.
Okienko
Sme u Trilla doma a obaja si pochutnávame na čokoláde, ktorou nás zásoboval Olaff. Trill mi púšťa nejaké psycho video, ktoré som už mimochodom celé preložila z angličtiny do slovenčiny, vrátane jeho nepopierateľne usvedčujúceho materiálu z hokeja po 12 hruškách, niekoľkých pivách a drinkoch a ja celkom isto počujem deväť tónov svojho hlasu, ktoré sa nadomnou vznášajú... a vznášajú.
Trill zase robí moje usvedčujúce video, na ktorom, ako sa celkom dobre pamätám, sa ma pýtal, ktorým smerom je Randál. (Odpoveď sa dozviete, ak si to video pozriete XD)
Tam sme totiž mali namierené a tam sme sa mali stretnúť s nejakými mojimi kamošmi a hlavne s Olaffom a Samom.
Po stretnutí v Randáli sme, ako inak, zakotvili vnútri na pifku, ktoré však grupe nechutilo a navyše bolo aj v plaste, a tak sme sa nenápadne vytratili zo spoločnosti, ktorú som chtiac-nechtiac, tak trochu-dosť, odignorovala (:D) a pobrali sme sa do jedného prítulného podniku na Račku.
Všetci, samozrejme, si objednávajú pivo, len ja som si dala po tej čokoláde kofolu.
CHYBA
Skláňam sa nad záchodovou misou a pchám si prsty do krku... Dobre, toto preskočím, aj s rozhovorom s jednou babou od vedľa... XD
Sedím opäť pri stole, ale spoločnosť nám už robí aj Michi, ktorý sa vrátil z jazdy, alebo odkiaľ vlastne.
Tento rozhovor si veľmi dobre nepamätám, no viem, že sa na mne všetci veľmi dobre zabávali a hehňali, že sme si to s Michim vymenili, či čo... No uznajte, pche. xD Tiež sme sa dohodli, že takýchto zrazov, by mohlo byť aj viac. Na čo sme súhlasne všetci prikývli a Michi ľutoval, že sa k nám nepridal skôr.
Ufff...
Zaryto hľadím pred seba (teraz už presne neviem či na Sama, alebo na Michiho) a počúvam, čo ten debil od vedľajšieho stolu tlačí do hlavy nejakej babe... Prečo musí rozprávať tak nahlas???!!! A prečo mi musí prikladať k uchu ten megafón??!!? XD
Keď už bol najvyšší čas na rozlúčenie s Aragorňanmi, náležite sme tak učinili a zhodnotili sme tento deň za veľmi vydarený... Objatiaaaaaa XD
Ufff...
Stojíme s Trillom na električkovej zástavke na Račku a čakáme na 5-ťku. Avšak, keď už stojíme nejako podozrivo dlho a nič nechodí, spolu s jeho kamarátom, ktorý sa k nám pripojil, nasadáme do nejakej električky a vezieme sa neviem kam. Čo ale viem, že ten jeho kamarát nemá internet a ani občiansky preukaz. Príhody, ktoré nám rozprával tu opisovať nebudem, ale bolo to riadne číslo XD
Trill s jeho kamošom ma odkopli až do Dúbravky, kde som sa dotackala domov a zaľahla do teplučkej postele.
Takže takto dopadla polovička jedného z veľmi vydarených a vtipných Aragornských zrazov, na ktorom som sa zúčastnila aj ja, Arkana, Trill, Michi, Olaff a Samííík ;)
A to be continued v sobotu...

Nedávno se ve mně něco zlomilo a asi po ročním přesvědčování jsem kývl na to, že se zúčastním Žilinského srazu. A tak jsem včera dopoledne sednul na vlak směr Slovensko. Po dvou a půl hodinách cesty, včetně nezbytného spoždění, jsem kupodivu vystoupil opravdu v Žilině a ne někde na Kamčatce, jak jsem se obával. Naštěstí to byla konečná stanice. Hned na nástupišti jsem se začal rozhlížet kolem, jestli nezahlédnu poznávácí znamení - Jeanino čokoládové tričko. I přes naši nepochybně nemalou inteligenci jsme se jaksi zapomněli domluvit, kde na nádraží se vlastně potkáme. No co, prostě jsem šel s davem. Ten mě vyplivnul na druhém konci podchodu, ale ani tam ani stopa po čokoládě. Takže jsem se otočil na patě a namířil si to zase zpátky s doufáním, že objevím nádražní halu. Netrvalo to dlouho a stalo se. Vevnitř jsem konečně našel Jeane s Frilim a identifikoval jsem je i bez bochníku chleba. Sotva jsme se stihli představit, dorazila i druhá půlka ve složení Todrias Falco, Jedi CARO a Balletmaster (jestli to komolím, tak se omlouvám), která původně měla dorazit o nějakou tu hodinu později. Pro mě mírný šok, dlouho jsem si zvykal (byl jsem nařčen, že se separuju). Na nic jsme nečekali a za svorného mlčení se pustili do ulic Žiliny. Poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Frili a Jeane zdlouhavě uvažovali, ve kterém podniku zakotvíme. Nakonec se tak událo v nějaké restauraci na náměstí. Rozběhla se první debata na téma Star... hlavně Wars. Lavičky byly rozpálené a nepohodlné, ale nikdo si nestěžoval, tak jsem solidárně držel basu. Naštěstí jsme tam nebyli dlouho. Pokud si dobře vzpomínám, tak naše další kroky vedly do čajovny U dobré víly. Zavřeno. Nic se nedalo dělat, pustili jsme se do dalšího hledání. Netuším kolikrát jsme náměstí obešli, než jsme se usadili v zapadlé čínské restauraci. Hned co jsme si prohlídli podezřelý jídelní lístek, zase jsme vyrazili na očistnou pouť. Protože měli skoro všichni hlad, vrátili jsme se zase na náměstí. V pizzerii se řešilo převážně Star Wars a taky naše jeskyně. Caro nám popisoval vizi své precizně připravené hry, díky čehož se můj komplex z neschopnosti vytvořit cokoliv použitelného ještě prohloubil. Mezi tím nám dorazila naše objednávka. Jen Todrias dostal colu místo piva a pizzu s něčím zeleným, co nikdo neuměl pojmenovat. Po tom co jsme se nasytili jsme se vydali zjistit, jestli už náhodou neotevřela některá z čajoven. Všude zavřeno. Na Shrecka v místním minikině se nám nechtělo, proto jsme si sedli do Nosorožce přes cestu. Dvakrát jsme změnili stůl, než se rozběhla další debata. Tentokrát se řešlilo pro změnu Star Wars (takový evergreen), počítačové hry a televize. Díky hlasité hudbě jsem slyšel jen nejblíže sedící, takže se to trochu rozeskupinkovalo. Ani tam jsme nepobyli dlouho. Další kolečko kolem náměstí, došlo i na fotky. Příští zastávkou se stala cukrárna, ve které jsme si přisunuli stoly, aby bylo dost místa a Jeane konečně vytáhla původní náplň programu. Roztáhl se herní plán, vybrali jsme si postavy podle pěkných obrázků a dostali jsme kupu žetonů a úvodní instruktáž. Arkham Horror mohl začít. Hra byla pro někoho určitě dost zábavná (rozhodně pro ty nejmenované, kteří stále házeli úspěch), pro některé asi méně (Caro pořád stál a čekal). "Nejúspěšnějším" hráčem jsem byl nejspíš já. Mám dojem, že jako jediný jsem zešílel i zemřel a nepovedlo se mi zavřít jedinou bránu. Život s jedním mozkem je opravdu těžký. Někdy těsně před koncem se trojice od Trnavy(?) zvedla a spěchala na vlak. My ještě douklízeli hru, hlavně Frili opravdu pečlivě, a cukrárnu jsme rovněž opustili. Chudák Frili, který mi musel všechno minimálně jednou opakovat, nás brzy taky opustil. Jelikož mi ujel vlak a v Jeane se probudily mateřské city, byla tak hodná, že na další spoj čekala se mnou. Nestačili jsme se divit, tentokrát byla čajovna otevřená. U dobré víly byly "víly" dokonce dvě. Hrály Člověče, nezlob se, zpívaly s rádiem a obsluhovaly hosty. S velké nabídky čajů jsem si po dlouhém rozmýšlení nakonec šalamounsky vybral multivitamínový džus a Jeane se pustila do nějaké šlehačkové hory. Při tom jsme probrali různá témata od knih přes kostky až po české a slovenské přízvuky. Jen na Star Wars nějak nedošlo. Samo mi ještě stačil po telefonu vzkázat nějaké výhrůžky, ale stejně nedorazil. Asi po hodině jsme se ve společnosti hromů a blesků vrátili na nádraží. Jeane brzy přijel bus, čímž vlastně můj první Internacionální Ara-Lasombra-Lassie(nehodící se škrtněte)sraz skončil. Muffiny na cestu jsem naštěstí nedostal.