 |
Cesta k míru
Snad každou generaci to přijde, orkyně se namnoží více, nežli zvládne zredukovat jejich vzájemný zápas mezi sebou, nebo se k moci dostane nějaká silná náčelnice, a vrhnou se z hor do elfích království. Proč by tomu mělo být jinak, když se to každé dvě nebo tři dekády opakuje?!
Tak jako vždy zaútočí na pohraniční města, poberou úrodu, všechno cenné a unesou, nebo zprzní obyvatelstvo, poté vytáhnou jako zástup mravenců směrem k větším městům, ale buďto je zastaví jejich hradby, nebo se budou vyhýbat přímému střetu s naší armádou. Naše jízda a kouzelnice je dokáží smést z povrchu jak spadané listí podzimní vichr, a tak se budou vyhýbat několik týdnů rozhodujícímu střetu, rozdělí se do proudů a směrů, které budou po týdny plenit okolí, odrážet se od hradeb měst, a plenit venkov a polnosti, nížiny, dokud vše nepožerou. A pak z prázdné země odtáhnou! My vystoupíme zpoza našich mocných hradeb, obnovíme zničené, sajememe co bylo spáleno či ukradeno, a za pár let nás již čeká dekáda či dvě blahobytu! Než se orkyně ve svých horách zase namnoží! Proč by to tentokráte mělo být jinak!?
...
Boje nebyly dlouhé několik týdnů, ale trvaly měsíce! Některá města padla, a jiná byla nedostupná, obklíčená orčími armádami, bez možnosti spojení, zda ještě vůbec vzdorují, nebo padla... Nebylo kam ustoupit, protože orčí armády jsou všude, nepokoušejí se vymanévrovat naši jízdu, nebo přepadat na našich loukách a v nížinách! Cokoliv co není za hradbami posledních měst je v nebezpečí! Jsou všude... není šance se probít, jen ještě vzdorovat! Ale jak dlouho? Jakou jsme udělaly chybu? Kde se jich vzalo tolik a s takovou taktikou?! Je ještě naděje?!
Z nějakého důvodu je hlavní město částečně ušetřeno, armády jsou na dohled, svírající kolem něho neproniknutelný prstenec, ale k samotnému obléhání ještě nedochází, jen občasné šarvátky. Vyčkávání před útokem? Útoku by město neodolalo, snad jen pokud by se k nám probily jednotky z jiných našich měst... jsou ale ještě vůbec nějaké? Zbyl ještě vůbec někdo!?
Rozhodnutí jednat o míru není lehké, ale přineslo mi, nám, naději! Návrat vyslankyně totiž přinesl i informace! Orkyně bojují i s dalšími královstvími! Což jim odčerpává síly a nutí je dělit své síly! Možná se necítí dost silné na obležení města... to by nám mohlo dát čas... přijde nějaká pomoc? Nebo alespoň lepší podmínky pro mír! Mír! Žádná kapitulace, jen mír... něco ztratíme... něco nabídneme... ale budeme první kdo se jich zbaví, zatímco ony se vrhnou na další království! Stačí jen vyjednávat! I za cenu ústupků a obětí! Musíme vyjednávat!
...
Cesta zabraným územím nebyla příjemná, ale očekávala jsem situaci horší nežli se zdálo z hlášení a popisů jenž se ke mě v paláci dostaly. Většina farem a osad se zdála být stále udržovaných, i obyvatelstvo, ač držené v zajetí, tu bylo. Škody nejsou tak vysoké, to opravíme během roku! Mohlo to být horší... nevyplenily to tu... spíš jako by to, zabíraly!? Oni to tu chtějí zabrat, pro sebe?! Povzdechnu si, když začínám chápat, co nás to asi bude stát! Přijdeme o velké části území, velké úrodné podhůří! Ale i to ještě jsem osobně vyměnit za ponechání si koruny!
Teprve když si všimnu ohavného golema, jak nese zajatkyni na svém, pyji, a další táhne v kleci, uvědomím si celou nechutnost! Orkyně, futy, jejich bestie! Každá invaze je spojená s touto daní! Znásilňování, prznění, znásilňování, prznění, znásilňování... brrr! Jen třetina obětí, padlých a nezvěstných je prý ze samotných bojů! Až se bojím domyslet! Ne. Ne? Počkat! Golema! Kde vzaly orkyně golema! Vždyť to je jen hrubá tupá smečka bojovnic co se vynoří z hor se svými bestiemi a na na zvířatech, prohání se okolím, a sežere všechno co neznásilní, nebo spíše, znásilní všechno co neseřere! Bez nějakého vyššího cíle, kde se dostali ke golemovi!?
Ještě horší podívaná je jakási abstraktně ohavná struktura, stavba, která čpí nechutností a zvrácenou magií! Orgové, nechutné bestie! Z pohledu na stavbu a dění okolo ní se mi zvedá žaludek, a z odporné zvrácené magie jenž ze stavby čpí se mi dělá mdlo! Jediné co mohu je zatáhnout závěsy na okénku svého kočáru a project kolem co nejrychleji, ať už máme tu budovu za sebou! Nechci to vidět, ani slyšet, ani cítit! I když závěsy jsou pro to jen velice chabá ochrana...
Poté sleduji město, město?! Kde se tady vzalo!? Je ohromné! Mohutné! Velikánské! V tomhle údolí, v těhle horách, celé město! Jakto?! Přeci ho tu nemohli naprosto nepozorovaně vystavět! Za tak krátkou dobu! Orkyně a město!? Myslela jsem, že to je vždy jen změť táborů a osad, s tvrzemi pro ty, které dokáží prosadit, a udržet, svojí vládu na dost dlouhou dobu a nad dostatečným počtem ostatních! Orkyně s městem? Očekávala jsem nějakou tvrz, možná hrad... rozhodně ne citadelu! Bohyně smiluj se nad námi!
Průjezd městem je příšerný! Napřed sleduji město se zájmem, strachem a obavami, ale jakmile spatřím v ulicích, ohavné, trolly a orkyně, orgy s nebožačkami na jejich penisech, znovu zatáhnu závěsy svého kočáru a snažím se nemyslet na dav venku! Třebaže čím více na něm nemyslím, tím víc se mi vybavují obrazy údů a mohutných varlat pod nimi, na nichž, sedí, nebožačky! Já, já vlhnu?! Jak je to možné!? Ne!
Vystoupím z kočáru a to, co na mě čeká je strašlivé! Po pravici, po levici, zástup futa orkyň, ohromných, mohutných, svalnatých s, blééé, nechutnou stráží, jejich kopí, stojících k mé poctě!? Bohyně! To je tak nechutné... tak ponižující... přece kolem nich nepůjdu! Jako bych něco takového mohla uznávat za vzdání cti?!
Nakonec však jdu čelem průvodu jejich řadou, snažíc se nekoukat napravo ani nalevo, přímo před sebe, ne, ne, ani koutkem oka nezachycovat jeden tvrdý dlouhý úd vedle druhého. *Osm...deset... dvanáct... Bohyně já je počítám! Šestnáct...* Už jsem skoro na konci! *Čtyřiadvacet!* Cítím jak mi teče pot pod hedvábnou tunikou a pohled těch strážných mi přímo strhává šaty dolů a spaluje každý kousek mého nahého těla! *Je horší myslet na je jejich dlouhé mohutné tvrdé čůráky... nebo vědět že ony s těma dlouhýma mohutnýma tvrdáma čůrákama myslí na mě?!* Nemohu je vytěsnit z pohledu, mé mysli...
Teprve teď se mě někdo ujme?! *Elfka?* Hledím na ženu jenž mě čeká na konci *čestné stráže* a zatěkám očima když vidím její tetování na čele. Koukám na její prsa, paže, na břicho, napravo, garda s čůráky nahoru, nalevo garda s čůráky nahoru. Nemohu se dívat na její obličej, je to příšerné! "Mé služebné však nesou dary, bylo by nevhodné přijít bez nich, alespoň ty by měly vejít." Nadhodím vcelku prostoduše, i když konečně se cítm trochu jistá, tohle jsem totiž očekávala, a a i když rytířky a nějaký další kus mého voje tu bude muset zůstat, pár žen nesoucí drahé lahve vín, několik starých grimoárů a knih, a hlavně štůčků drahých látek a podnosů s vzácným ovocem by mělo jít dále a přinejmenším položit vše před královnu... ukáži na asi šestici dívek, žen jenž bych měla mít s sebou, třebaže ostatní tedy nechám zde... snad to projde! No ale pokud ne, musím se přizpůsobit, mír je cennější a musím zariskovat a vejít sama!
...
Ohromná hala mě udivuje, trochu i děsí, ne snad pro ohavnost v podobě dvoukřídlých vrat, otevíranými trolly s elfkou, ale svojí velikostí a rozlehlostí! V mém paláci je mnohem měnší, a jak dlouho se stavěla a projektovala... a orkyně tu mají ve městě něco takového!? Co se tu děje!? Jak nás mohli takle překonat za několik posledních dekád!? Děsí mě to, ta ohromnost, rozlehlost... i samotná výška! "Je to tu ohromné!" Pronesu na průvodkyni, uvítačku. "Taková výška!" Ještě dodám, pokud jde semnou. Trochu obdivně, ale spíše abych z ní dostala případný kometář, jak, kdy? Tohle všechno orkyně zvládnou?! Čekala jsem dřevěnou halu s trůnem a kožešinama!
Na rozhléžíní není však příliš času, protože kráčím k trůnu s ohromnou, mohutnou, velikánskou orčí futou! Trochu chápu, že je to náčelnice ... je skutečně impozantní! Nedivím se, že sjednotila několik kmenů pod jeden prapor... ale i tak!? Třebaže však působí futa impozantně, s porovnáním ohromného a skoro prázdného sálu to je skoro... komické! Její trůn, ona, několik strážných... a prázdno. Rozhodně neumí navodit tu správnou atmosféru...
Přejdu před orčí futu. "Já královna elfího lidu Vás zdravím Náčelnice orčího kmene..." Trochu se zarazím, protože nevím, jak se to vlastně vyslovuje, a "Pyje a blesků", mi nejde před jazyk! Ovšem mnohem více jsem si dala záležet na tom, že jsem královna a ona náčelnice! To nešlo nepostřehnout! "Přicházím v touze ..." Chci pokračovat, ale ona jde na věc rychleji!
Jsem však vcelku neurvale zatažena do hovoru který jde na vše rovnou?! Žádná pukrle, žádné otukávání, žádné cokoliv jemné diplomacie a nuancí vyjednávání! *Ehm?* Trochu si odkašlu, ale asi to myslí vážně! "Jakožto královna jsem současně kněžkou naší víry a duchovní služebnicí mých poddaných!" Pronesu na vysvětlení našich zvyků. K druhému se však postavím poněkud, nejistě! I když, možná to je jen chyba překladu a nuancí, výrazů a rozdílu našich zvyků a slovosledu. Pochopila jsem, že se ptá na dítě! "Dala jsem život dvěma dcerám, princezně ..." Vypadá to, že jejich jména ji nezajímají, protože mě zase přerušila něčím dalším! Lusknutím! Tak neuctivé! Sleduji přicházející elfku nesoucí něco ... stříbrného! *Výměnna darů!* Trochu neurvalé, ale orkyně tak asi prostě fungují, pomyslím si. Předstoupím před elfku a přeberu věd oběma rukama, ještě si věc prohlížejíc. *Bohyně, on je to úd! Pyj! Ohromný!* Ale zachovám jisté dekorum, i když se mi z té věci točí hlava! Trochu zadrhaně koktám. "Děkuji za... takovou cennou... věc. Repliku. Ukázku umění vašich kovářek?" Pronesu při přijímání penisu. Nejspíše znaku plodnosti, nebo něčeho takového?! Pokouším se odhadnout co a k čemu to vlastně je?! "Vaše, dary pro vás Náčelnice jsou..." Podle toho zda elfky pustily dovnitř, nebo čekají venku, jí pokusím odpovědět! Ne! Zase mě přerušila! "Ehm? Eh" Podívám se na ní nechápavě!? "Cožeto mám udělat?" A nevěřícně koukám na orčí náčelnici, s pyjem stále v rukách. "Mám si... poměřit... v sobě?" Nechápu očividně!
Ale ještě stále nevěřím v zvrácenost všeho a všech bez špetky možnosti, touhy po poruzomnění, a společné řeči! Jen je nechápeme! A ony nechápou nás! Musíme se s nimi přeci naučit nějak... koexistovat! Co na tom, že jejich, zvyk, je naprosto šílený!? "Má... do sebe?!" Pronesu nejistě, rozhlédnu se po okolí! Těkajíc napravo i nalevo... ale naštěstí je tu prázdno!
Postavím pyj na podlahu, trčíc nahoru, jako kopí... A postavím se nad ním. Přitom zaujmu pozici jako bych dělala dřep. Je to pro dobro království! Pro dobro vztahů! Pro porozumnění našim kulturám! A pozvolna jedu dolů, klesám boky, až cítím špičku penisu na lemu mého hebkého prádla! Cítím, že je mokré! Jsem mokrá! Cítím kov na vstupu... Váhám. Nemohu se k tomu odhodlat! Dokonce mám pocit, že jsem zaslechla... *ona to udělá* spolu s pošklebným odfrknutím, které oponovalo *neudělá* a několik dalších podbných, tichých, jako by se napětí dalo krájet! Pokud přesto luskne, a pošle elfku, aby mě, motivovala a urychlila... okamžik váhám. Cítím žalud na mém stupu! Odhrnuji lem prádélka. Takže místnost začne vonět o to víc mým sekretem! Cítím jak se mi stydké pysky obalují a rozevírají žaludem stříbrného pyje! "Já... ne..." Pokouším se protestovat, ale přemáhám se. Pak se začnu posouvat dolů a pyj do mě pozvolna zajíždí! Ne, já se nasouvám na pyj! Ještě příšernější! Má volba! Ale zachráním tak mír, dělám to pro mojí říši! "Mám jej v sobě!" Hlesnu, třebaže je ve mě sotva třetina jeho délky, i tak si myslím, že pronikl docela hluboko. "Dělám to pro... přinesení míru mezi našemi druhy... a kulturami, na znak pokory... i důvěry!" Dodám... a pokouším se z penisu pozvolna zvedat a vysunout se!
|
