Kráter (158 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Kdoví kdo z nás zase zemře,“ zašeptám si pro sebe hledíce na Chronosovo vybledlé tělo a poslouchajíce ostatní.

"Ech...ano, moje chyba." usměji se vzápětí nad svojí otázkou. "Tady není zřejmě žádné místo, kde bychom byli v bezpečí. Než jsme ale vstoupili sem do této knihovny, zdálo se mi, že jste něco zaslechl. Upřeně jste se díval dál do chodby. Kdo ví, jaká další stvůra tam čeká!"

"Slyšel jsem jasně kroky, možná nějaká stráž, ... možná něco jiné... "

Rozloučím se pohledem s ležícím kudůkem a pak odpovím Flaveriovi: "Bezpečné? Tady?" Na rtech mi zahraje smutný úsměv, "Něco a nebo někdo tam dál v chodbě je a možná by nebylo špatné, kdyby se někdo nejdříve zkusil připlížit a prohlédnout si to dříve než tam vkročíme."

Stojíte kolem mrtvého Chronose a přemýšlíte, jestli vezmete některé jeho věci.

Žabikuch s tázavým pohledem drží pytel s několika šperky a drahými kameny.

Arion zatím vyšel na tmavou chodbu, kde v tichosti čeká s připravenou kuší.

"Měli bychom pokračovat dál, nevíme, co nás tu ještě může čekat a další otázkou stále zůstává, jak se odtud vůbec dostaneme!" připomínám naši nepříjemnou situaci.

"Ty dveře na východ jsou zamčené. Pokud je nezkusíme znovu otevřít, můžeme zřejmě pokračovat tou chodbou. Myslíte, pane Pjotře, že je bezpečná?" otočím se na Pjotra.

Chápavě se pousměju nad Žabikuchovou praktičností. Pak ještě jednou kývnu na pozdrav Chronosovi a vycházím z knihovny ven, kde čekám na své druhy s kuší připravenou k výstřelu, kdyby se z chodby něco vyřítilo.

Chvilku nehnutě koukám na ležícího válečníka v knihách. Pak k němu přistoupím a poplácám mrtvé tělo po ramenou.
"Je mim moc líto, že to takhle dopadlo." říkám smutným hlasem.
Pak můj pohled padne na vak se společným pokladem. "Tohle už asi nebudeš potřebovat."
Sáhnu po vaku s pokladem. "Vezmete to někdo prosím?" a nabídnu Chronosův vak.

Když mrtvého položíme na zem, odstoupím od něj dva kroky a prohlížím si místo jeho posledního odpočinku. Dívám se na jeho tělo a pak si pod knír zahuhlám: "Odpočívej v pokoji."

Rudi přestává pomalu zvlykat a třesoucí se dívá na mrtvého Chronose. V jeho tváři je vidět strach, když sleduje, jak se silné tělo kudůka mohlo tak během chvíle proměnit ve strhanou a vetchou schránku bez života.

Haldir, za teskné melodie Triamosovy loutny, která tak ještě více prohlubuje intenzitu této smutné chvíle, odnáší Chronosovo tělo zpět do předchozí místnosti, do knihovny.
I když je Chronos malý, stále má přesto svoji váhu, navíc ve zbroji, a elf ho musí po několika krocích již jen vléct. Pjotr s Kalmorem mu ale ihned bez řečí pomáhají.

Tělo pokládají mezi zaprášené knihy, které tak připomínají mlčenlivé šedé náhrobky.

Chronos má na sobě zánovní koženou zbroj, cestovní plášť s kapucí, na hlavě helmici s chocholem, který přidával menšímu kudůkovi několik coulů do výšky.
Haldir přinesl i jeho válečné kladivo a dřevěný kulatý štít.
Válečník měl také sekeru, která má ale své lepší časy již za sebou a se svým zubatým ostřím je tak jakýmsi zvláštním zrcadlivým odrazem vedle ležícího Chronosova prošedivělého těla.
Z další výbavy tu ještě zbývá vak s několika osobními věcmi, stočená přikrývka, provaz, váček s mincemi a větší pytel, ve kterém Chronos nosil část družinového pokladu z předchozí výpravy, druhou část sebou stále vláčí v podobném pytli také Žabikuch.

"Mnohokrát jsme společně bojovali proti různým nestvůrám. Stáli jsme bok po boku i v těch největších jatkách. Několikrát jsi mi zachránil život, když mi hrozila smrtelná rána. A já ti život zachránit nedokázal..," cestou promlouvám ke kudůkovi. "Nevím kdo je za to všechno zodpovědný ale on přijde a pak do něj vyryju tvoje jméno."

Mlčky přijdu k chronosovi, odepnu si svůj karmínový plášť a přikryju ho. Vezmu jeho kladivo, štít si hodím na záda a nakonec vezmu i samotného kudůka do náručí a odnáším ho do knihovny. Cestou kývnu na Trorna s lucernou.

Stojím vo dverách a netlačíms a bližšie.Bolestne cítim jeho strtu lebo ja som bol ten čo celú túto druživnu zoznámil s Rudim a tiež som prisľúbil pomoc.
Smutne a so slzami v očiach zložím pomaly z chrbta lutnu a začnem pomaly a potichu vybrnkávať smutnú,rozlúčkovu pieseň.Neskôr začnem vkladať slová až je z toho spev na oslavu skutkov nášho priateľa a spoločníka na cestách.Všetok svoj smútok vkladám do tej piesne.Ja sám pociťujem ten smútok tak veľmi že sa viac zameriavam len na hudobný prejav ako na ten slovný.Nedostáva sa mi slov cez slzy tak ale nebráni to mojím prstom

Sotva pokleknu k umírajícímu družníku, vím že má pomoc je tady zbytečná. To co zasáhlo jeho duši nebyly lidské zbraně a já zde nic nesvedu, beztak i kdybych mohl tak je pozdě. Chronos zemřel. Chvíli sleduji jeho posmrtnou masku, která se neuvěřitelně rychle mění v něco nadpřirozeného. Nezůstanu tam stát dlouho, vystřídají mě chtivě další, kteří chtějí vzdát hold svému příteli, proto se odšourám do rohu místnosti, kde poslouchám mé horkokrevné družníky. Popravdě nechápu o co jim jde, já bych nejraději utekl ihned a o nějaké pomstě by si tak Chronos mohl nechat zdát.

O co vám jde? Chcete dopadnout také jako on?, chtěl bych říci, ale neodvážím se. Není to tady vhodné.

Stojím stranou opřený o svoji hůl a v nastalé chvíli smutku jen tiše sleduji umírajícího Chronose.

"Statečný válečník a jeho hrdinná smrt..." zašeptám smutným hlasem.
"Bude záležet pouze na nás, aby nebyla zbytečná.." dodám vážně.

Klečíce vedle Chronosova těla pevně uchopím jeho ruku, ze které jde teplo z ještě před chvílí mocného válečníka. Pak se k němu nakloním a něco zašeptám. Vypadá to, že ztráta někoho stejné rasy mě značně zasáhla.

Pak se postavím, plný odhodlání a i hněvu, stejně jako Pjotr. "Uložíme ho zatím vedle v knihovně. A půjdeme dál. Co jiného nám zbývá. Dostaneme se odtud. A pomstíme jak Rudiho přátele, tak přítele našeho."

"Ta knihovna bude asi nejvhodnější pro uložení Chronosova těla."
"Později bychom se pro něj mohli vrátit."

"Obávám se, že toho koho budeš chtít postavit před soud nebude člověk. Podle útržků v deníku a celkového zdejšího vzevření bych spíše řekl, že se setkáme s nějakou vyvolanou bytostí. Jde ale spíše jen o můj odhad.
A i kdyby zde ještě ten nekromant žil, o čemž velice pochybuju, tak si myslim že radši zemře než by se nám vydal do rukou."

Vstanu a schovám svou zbraň. Unaveně přistoupím ke kudůkovi a pokleknu k jeho tělo. Jen málo mně dělilo od stejného osudu. Zranění podivnou nehmotnou entitou, která neubližuje tělu, ale tomu co je vevnitř. Také zkoumám, zda by ještě přece jen nebylo možné něco udělat a Chronose přivést zpět mezi nás. Tuším, že to je zbytečné, ale musím se pokusit.
"Nenecháme ho tu. I kdybych si jej měl naložit na ramena a nést jej." Říkám unaveně a se smutkem. "V každém případě bychom měli dál postupovat velmi opatrně, našli jsme dostatek důkazů, že zdejší podzemí je smrtelně nebezpečné. Rudiho mrtvé přátele a teď .... " na okamžik se odmlčím, vstanu a podívám se každému do očí, pak pokračuji a do mého hlasu proniká stále více odhodlání: "teď už je to velmi osobní. Nemůžeme odtud jen tak odejít. Pokud bychom to udělali, odpočinu si a pak se sem vrátím, najít a potrestat toho, který všechno toto utrpení způsobil." Okamžik sleduji schouleného Rudiho a pak se obrátím přímo na Trorna a sevřu ruku v pěst: "Nebude to pomsta, bude to spravedlivý trest. Postavíme jej před soud a pokud bude vinen, bude potrestán."

Zkroušeně se opřu o stěnu. S hlavou sklopenou k zemi si pro sebe něco zamumlám.
"Ano, pomstíme ho!" přitakám odhodlaně, když zaslechnu barbara mluvit o pomstě.