Kráter (170 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Dobrá," říkám, když vidím, že polovina už stejně ustoupila a od úst se mi odtrhne další obláček páry, "Běžte."
Zkontroluji pohledem dveře, zda by nebylo možné je alespoň částečně zavřít a pak se připravím na střet. Neútočím, jen se soustředím na obranu a ústup.

Kostlivec (meč a štít, kožená zbroj) a trpaslík (válečná sekera, kožená zbroj) budou u Vás na dosah svých zbraní v právě následujícím kole.

Žena (meč a štít, kroužková zbroj) bude u Vás 1 kolo za nimi.

Mimo Kalmora, Haldira, Pandemonixe a Ariona budou mít možnost ještě dva možná tři z Vás projít dveřmi zpět, než dojde ke střetu v této místnosti.

Hrůzostrašné postavy nikterak nereagují na Pjotrova slova a přibližují se k Vám.
Kostlivec a bledý trpaslík jsou očividně hbitější než ta příšerná žena, která se ale také pomalu potácí vpřed.

Arion a Pandemonix se rychle stahují zpět do předchozí místnosti, ustupují i Haldir a Kalmor.
Žabikuch roztáčí a střílí ze svého praku po mrtvolném trpaslíkovi, Triamos se přitisknul ke stěně poblíž východu z místnosti.
Pjotr zůstává na místě připraven bojovat, Brens ustoupil na jeho úroveň a pozorně sleduje situaci.

Chvíli zaváhám.
"Proč ustupujem? Je nás víc!" zadrmolím si mrzutě spíš pro sebe.
S vědomím, že sám bych ty tři nestvůry určitě neporazil, ale neochotně udělám několik prvních kroků vzad a následuji ostatní.

Když se konečně rozhodneme jít dál, velmi to uvítám. Čekám, než se podaří otevřít dveře. Ani se nestačím podívat do místnosti, když už z ní zas ustupují Kalmor a Haldir. Z ramene mi hned zklouzne moje kuše a ustupuji dál do místnosti, hledajíce si nějaké dobré místo pro střelbu. S houfem lidí přede mnou to asi nebude nic lehkého.

"Co bojovat tak, aby museli být stlačeni ve dveřích?"
kudůk připravuje svou stříbrnou hůl a i když je připraven se bít, ustupuje s Haldirem zpět do teplejší místnosti

Chvilku vyděšeně zírám na chodící mrtvoly. Když vidím, že někteří vyndavají své zbraně, tak se také proberu a připravím si prak s kamenem...
"Sakra, co to zase je?"
Po Pjotrově otázce už nečekám na odpověď a opatrně roztáčím svůj prak. Pak vrhám kámen na nejbližší mrtvolnou postavu...

Stahněme se do vedlejší místnosti. Nechce se mi tady bojovat..

Když uvidím mrtvoly a zcela zjevně nadpřirozené bytosti, chvíli neschopen pohybu jen hledím, jako tehdy, když jsme se setkali s duchem. Když se však vydají směrem k nám a já si uvědomím hrozící nebezpečí, tasím svůj meč a postavím se jim čelem. Špička ocelové zbraně se jemně chvěje, možná kvůli chladem zkřehnutým prstům a možná kvůli něčemu jinému.
"Kdo jste?" zeptám se polohlasně, abych prolomil mrazivé ticho.

Ustúpim aby som uvoľnil miesto povolanejším a vymením svoj meč a dýku za moje vrhacie dýky.opriem sa chrbtom o studenú stenu.Nevšímam si z nej sálajúci chlad a hľadám vhodné miesto kde by prípadný zásah mojímy dýkami uškodil aj tým mŕtvolám

Většina z Vás vítá odchod z této místnosti a spěšně pokračujete za Trornem, který míří se světlem ke dveřím v rohu místnosti.

Bytelné dřevěné dveře jdou ztuha otevřít, ale nakonec se přeci jen podvolí Haldirově a Brensově síle. Opatrně, v očekávání, vstupujete do rozlehlé místnosti.

Zdá se, že chlad se zde proměnil v mráz, probíjející se až do morku kostí. Každý nádech se zdá být pomalejší než ten předchozí a navíc se po něm vznáší obláček páry, jak teplo zbaběle prchá a opouští poražené.

Těch je v místnosti hned několik, leží na nevzhledné hromadě, která by jistě vyvolala děs, ale to je jen další způsob, jak přijít o teplo, a tak je přijímána s ledovým klidem. Kolem se pohybuje zvláštní trojice, která si zjevně z nízké teploty nic nedělá. Jeden je kostlivý válečník, druhá je urostlá žena s cáry kůže na rukou a obličeji a třetí mrtvolně bledý trpaslík.

Jakmile je ozářilo světlo Vaší lampy, v tichosti k Vám zamířili. Strašlivé stvůry ve zbroji a se zbraněmi...

(Viz. Mapy: Mapa: Za portálem)

Rudi je příliš vystrašený a v šoku, než aby plně vnímal Tizokova hněvivá slova, ve kterých je přesto možné cítit nejistotu.

"...ech...jsou to oni...jsou mrtví...mrtví...ech...Hef.." Rudi ukazuje třesoucí se rukou na zkrvavené torzo v potrhané kožené zbroji, jeho další části, končetiny a hlava, jsou snad po celé místnosti v hromádce tlejících tkání a orgánů.
"...ne.e...to je snad moudrý Gant.." podívá se nepřítomným pohledem na spálenou mrtvolu. "...jak skončil...co se mu stalo...ech...všichni umřem...umřeme tady..."

Když Pjotr rázně vybízí Rudiho, aby s Vámi pokračoval dál, ten ho jen s tupým a strnulým výrazem sleduje. Možná to ale pomohlo, snad zabrala i Tizokova slova, možná se stalo úplně něco jiného. Rudi ale pomalu vstává, lehce pokyvuje hlavou a jen tiše drmolí:"..jo....jo..cheche...jo...odložené kotě...chi...šli tudy...šli tudy..."

Přesto, že je zřejmě rozhozený z tak hrozného zážitku a nejste si zcela jisti, jestli je skutečně schopen pokračovat, jde za Vámi.

Dobře že se hejbe. Musíme odtud vypadnout. Musíme pryč.

Stále bledý len prikývnem a zovriem prsty na rukoväti môjho malého meča.Som dosť nervózny z toho čo je okolo a tak sa chystám aj na to najhoršie.Pomalým krokom prejdem k tým dverám ale neotváram ich len pozriem na ostatných pričom sa vyhýbam priamemu pohľadu na stôl a tých čo pri ňom sedia

"Také si myslím, že bychom měli pokračovat dál. Podle útržku, který našel Rudi bych předpokládal, že jeho zbylí přátelé šli tudy. Také bych, ale počítal s tím, že kdokoli to provedl," podívám se znovu na mrtvé, "už o nás jistě ví," a přísně se zadívám na Rudiho. Otočím se přímo na něj a přímo do obličeje mu tvrdě řeknu: "Takže se připrav na nebezpečí, Jdeme dál."

"Jo, pojďme raději dál."

"Asi bysme měli pokračovat, pohled to zde není nejlepší," říkám, i když v mé tváři odpor vidět není. Je vidět pouze neurčitý výraz. I když se asi občas taktéž ušklíbnu, ale výraz vždy brzy zmizí, jako bych měl na tváři nějakou masku. "Šel bych těmi dveřimi dál."

,,Přestaň už! Ty že si říkáš dobrodruh? Chováš se jako malé dítě, jako vystrašená baba. Vždyť tohle nemusí být ani tví přátelé, kdo ví, kdo jsou zač tihle chudáci. Podávej se na ostatní, vidíš někoho, že by se choval takhle, jako odložené kotě?" začnu zhurta. Do skoku mi moc není a tenhle posera mi odvahu nepřidá a jak koukám na ostatní, jejichž obličeje jsou plné stínů, nemyslím si, že by tohle divadlo někomu dělalo zrovna dobře. ,,Jestli tedy chceš, abych tě nedonutil držet jazyk za zuby násilím, aby nás tady vyčmuchala každá potvora co tady pobíhá, tak už utichni a začni se chovat jako chlap!" pokusím se mu říci s pevnou odhodlaností v hlase, nicméně alespoň já cítím, že udržet výžný tón v mém hlase mi dělá potíže. Polévá mě studený pot a do toho, abych se zašil někde v koutku mi moc nezbývá.

"Neměl jsem je opustit! Umřeli kvůli mně! Kvůli MNĚ!" Rudi začíná nepříčetně křičet.

"Smrt je všude kolem! Já to cítil! Všechny nás dostane! Všechny!! Ne...ne...nééééé....och.." třesoucí se Rudi padá bezmocně na svá kolena a ustrašené oči se mu zalévají slzami.

Když se díváte na tu nešťastnou zvlykající postavičku, klečící mezi zohavenými těly, zdá se, jako by se stíny, které tančí na stěnách v mihotajícím se světle Trornovy lampy, radostě chechtaly Rudiho beznaději a utrpení.

Kam jsme se to dostali? Kam?

Tak to by bylo. Jeho kamarády jsme našli. Teď už jde o to dostat se ven.. A to asi nebude tak jednoduché.

Plášť si upravím tak, aby byl nad batohem a aby bylo možné jej snadno sundat.