Kráter (180 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Má ruka se automaticky sevřela v pěst a s napjatou tváří se dívám na přízrak.

Náhle vše utichlo, jako když se zastaví čas. Nepříjemný mráz Vám najednou zálézá do všech skulinek v šatech, aby se zařezal do holé kůže. Při každém výdechu se Vám od úst odlepí obláček páry a pomalu se rozplyne v noční tmě.

Už je ten čas? Už to přichází?

A pak, pak se u brány začne cosi mihotat. Nejdříve si myslíte, že je to snad jen mlha, ale vzápětí začíná dostávat zřetelnější tvary. Přízračná postava se k Vám pomalu přibližuje...

(Viz. Mapy: ilustrace Duch?)

Čekáte u ruin Staré brány.

Měsíc tiše sleduje svět pod sebou a jeho tlumená zář dodává noci zvláštní atmosféru. Vesničané jistě klidně spí ve svých obydlích a rozhodně nemají potuchy, co se tu bude dít.

Nervózně sledujete oblouk brány, jednotlivé tmavé kameny, které se vší silou drží při sobě, aby se nezhroutily k zemi a tím nedovršily zánik této starobylé stavby.
Jenom snad Brens a vysoký Trorn zůstávají stále klidní, nebo se tak alespoň tváří. Pobledlý Brens, zachumlaný ve svém červeném plášti, pozorně sleduje okolí brány, barbar si stále prohlíží prsten. Stařík Pandemonix spokojeně pokuřuje malou dýmku a Chronos, umaštěný od večeře, okousává kuřecí stehýnko, které vytáhl ze svého špinavého tlumoku.

"Neboj, Brensi, vím co dělám. Divil bych se kdyby duch něco vyzkoušel. Mno počkáme až se objeví. Když uvidí, že máme to po čem touží, tak nám třeba poví víc," usmívám se.

"S tím duchem bych si nezahrával, Trorne. Ani s jeho prstenem." Přistoupím k barbarovi a svou radu pronesu jen tak nahlas, aby mě slyšel.
"Kdo ví, co taková bytost dokáže," řeknu si už spíše pro sebe.

Zamračím se a zabručím: "Vypadáš s tím prstenem divně."

Vysoký barbar Trorn Silvidianský si prohlíží prsten. Když si ho nasadí na jeden prst, vypadá ve své vínové róbě a jemnými rysy, které jsou u barbarů značně neobvyklé, jako bohatý měšťan, či vysoce postavený úředník.

Úsměvné, divoch úředníkem? si někteří z Vás pomyslí.

"A vyhnout se kontaktu s nadpřirozenou bytostí?" Odpovídám na Pandemonixova slova. "Dej to sem, Pjorte," beru nežně prsten do dlaně, jako by to bylo něco extrémně vzácného, a prohlížím si ho. Poté si ho i vyzkouším nasadit.

Procházím kolem zbytků brány a prohlížím si kameny, které zarůstají mechem. "Kdysi tady zřejmě stávalo honosné sídlo. Dnes tu stojí pár ruin." pousměji se. "Čas je neúprosný."

Pomalým krokem se vracím k ostatním družiníkům a sleduji Pjotra, jak si prohlíží prsten ve svitu měsíce.
"Možná bychom mohli ten prsten tady jen položit na zem a vše sledovat z dálky."

"A jak si představujete to předání?" Znepokojeně pozoruju prsten na své dlani. "Jako z ručky do ručky?"
Rozhlédnu se po ostatních a nakonec se zeptám na to, co mně zřejmě trápí nejvíce: "A kdo mu to teda předá?"

Také se bedlivě rozhlížím po okolí, jestli už je někdě přízrak vidět.

"Ani nevím, na co bysme se mohli takového ducha zeptat. Kromě toho velkého pokladu samozřejmě." A zasměju se směrem na Žabikucha.

,,Pochybuji, že nám něco řekne,"zamručím.

"No jo, ..." říkám nepříliš nadšeně.

Pak vytáhnu z kapsy prsten a natáhnu ruku, tak aby na šperk dopadlo zářivé světlo měsíce.

"Jak to tedy uděláme?" Ptám se, "Chcete s ním někdo nejdříve mluvit a nebo mu prostě někdo dá ten prsten?"

"Tak jsme tady." řeknu pln očekávání co se bude dít.
"Doufám, že se ukáže." rozhlížím se nervózně kolem sebe.

Tak jako každou noc, i dnes zde stojí torzo zchátralého kamenného oblouku jako věčný, nehybný strážce.

Dnes je jasná noc. Měsíc, tichý souputník tohoto světa, ozařuje cestu i bránu. Cvrčci v okolních travách švitoří, z blízkých lesů se občas ozve zahoukání sovy...

Vesničané, někteří notně podroušení, se již rozešli do svých domovů. Hostinský Hrouda začíná poklízet výčep, děvečky pobíhají sem a tam, odnášejí talíře a pohárky, jedna zametá podlahu.

Půlnoc se již blíží, berete si tak své věci a i Vy opouštíte přátelskou náruč zdejšího hostince.

Vydáváte se po cestě na východ, ke Staré bráně.

Mlčky se po celý den pohybuji kolem družiny. Nepromluvil jsem již od té doby, co jsme byli u Azmatixe a vlastně po celý den jsem byl jako obyčejně zamlklý. Nyní sedím na kameni, jako jsem seděl předevčírem. Můj zrak probodává to přítmí, hlava spočívá v dlaních. Vypadá to jakobych klimbal, ale to přesto není pravda. Mé smysly jsou napjaté a nastražené.

Jak večer postupuje, začínám být zamlklejší a přemýšlivě hledím do svého pití.

Technická:

Byla aktualizována Nástěnka.

Od této chvíle na ní naleznete aktuální děj a úkoly, dále zde budou doplňkové informace o světě (zatím sem byl přesunut popis ras a pantheon bohů ze sekce Mapy).

Jak se pomalu přibližuje půlnoc, začínáte v zádech cítit nepříjemné mravenčení, vždy když si vzpomenete na Vaše první setkání s duchem předminulou noc.
Už za chvíli se budete muset znovu vypravit ke Staré bráně.

Objeví se zas? Co se stane?