Kráter (188 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Další ráno no­vé­ho dne se schá­zí­te u sní­da­ně ve vý­če­pu hos­tin­ce.

Zvě­da­vě če­ká­te, jest­li či­pe­ra Ža­bi­kuch při­ne­se ně­ja­ké za­jí­ma­vé in­for­ma­ce.

"Ano, ráno moud­řej­ší ve­če­ra. Škoda že se mě kouz­lo ne­po­ved­lo. To bysme prs­ten možná měli už teď. Tak hurá do po­ste­le." Pra­vím a louda­vým kro­kem se vydám smě­rem k hos­tin­ci.

"Já bych to ne­vi­děl tak černě. Možná se jen lekl, jak ho tady mladý pan Arion za­ta­hal za plášť." od­po­ví­dám na Pjo­t­ro­va slova a sle­du­ji, jak se Ža­bi­kuch ztrá­cí ve tmě.

"No, mys­lím, že dnes se asi mů­že­me vrá­tit do hos­tin­ce a zítra ráno nám Ža­bi­kuch po­vyprá­ví, kam se to stráž­ný Hron vydal. Třeba šel jenom na noční ob­chůzku." usmí­vám se a chys­tám se vrá­tit zpět do hos­tin­ce.

Chví­li se dívám za plí­ží­cím se Ža­bi­ku­chem a pak za­krou­tím hla­vou a řeknu: "Vůbec se mi ne­lí­bi­lo jak ten stráž­ný sjel rukou ke své zbra­ni, když se do­vě­děl, že o tom prs­te­nu víme. Když jsem ještě slou­žil ve městě, sly­šel jsem jednu di­vo­kou his­tor­ku o kou­zel­ném ná­ram­ku, který k sobě při­pou­tal svého ma­ji­te­le a nutil ho vraž­dit lidi. Do­tyč­ný věděl, že se změ­nil, ale ná­ram­ku se ne­chtěl zba­vit a byl na něj žár­li­vý. Když mu někdo ten šperk po­chvá­lil, jaký je hezký, zna­me­nal to pro do­tyč­né­ho roz­su­dek smrti." Ne­ve­se­le se ušklíb­nu a pak po­kra­ču­ju: "Teda nikdo ne­do­ká­zal, že za to mohl ten šperk. ale když ho pak chy­ti­li, tak si ten ná­ra­mek vzít ne­ne­chal a i po smrti jej sví­ral tak pevně, že mu mu­se­li ro­ze­vřít ruku kleš­tě­mi. Uští­pa­li mu prsty. Prej. Kdo ví, třeba je to jen po­ví­dač­ka pro staré báby, ale ten stráž­ný co mi to vy­prá­věl, ne­vy­pa­dal, že si dělá legra­ci."

Se slovy "Já ho budu sle­do­vat. Když půjdu sám, tak je větší prav­dě­po­dob­nost, že mě ne­u­vi­dí. Při­jdu pak do hos­po­dy."
Ne­če­kám na od­po­věď ostat­ních a mizím v šeru.

Po­sta­va stráž­né­ho Hrona mizí ve tmě. Šel smě­rem k návsi. Pro­to­že se po Vísce nikde ne­sví­tí a měsíc oza­řu­je okolí jen mdlým svi­tem, zřej­mě by bylo možné Hrona sle­do­vat, aniž by Vás spat­řil.

Ne­chám tedy Hrona ode­jít a po­ma­lým, za­myš­le­ným kro­kem se vra­cím zpět k ostat­ním:
"Tak, to by jsme měli." Pro­hlá­sím ne­pří­liš nad­še­ně. "S prs­te­nem jsme moc ne­po­cho­di­li, ... a ještě k tomu tu máme spik­nu­tí z nej­vyš­ších míst." Za­škle­bím se. "Možná by jsme si mohli ten prs­ten na chví­li půj­čit..." Za­myš­le­ně se ohléd­nu za od­chá­ze­jí­cím a pak tiše dodám: "Není vám tro­chu divné, že se ne­vrá­til na věž a šel do ves­ni­ce? Neměl by spíše držet hlíd­ku? Vůbec je to ně­ja­ké divné, ne­chce se mi věřit, že ten prs­ten nemá a do­ce­la by mně za­jí­ma­lo kam teď jde."
Rych­le se ohléd­nu, zda je ještě Hron na do­hled a zva­žu­ji, zda by bylo možné jej ne­ná­pad­ně sle­do­vat.

Pjotr do­bí­há za od­chá­ze­jí­cím Hro­nem. Ten se za­sta­ví a po­slou­chá jeho slova. Pak si Pjo­t­ra pře­mě­řu­je ne­u­r­či­tým po­hle­dem a na­ko­nec za­vr­tí hla­vou. "Kde­pak. Nejsem opráv­něn vám k tomu co­ko­liv blíže říkat, je to vo­jen­ské ta­jem­ství!"
Pak se na­klo­ní blíže a tlu­me­ným hla­sem do­dá­vá:"Ale je to velká věc! Spik­nu­tí z nej­vyš­ších míst. No, to není žádná legra­ce. Ale je to vo­jen­ský ta­jem­ství, takže vám nic ne­řek­nu!" svá slova zdů­razňuje váš­ni­vou ges­ti­ku­la­cí rukou.

"A teď už si běžte po svých, nej­lé­pe na kutě. Je noc a ne­má­me rádi, když se tu po ves­ni­ci kdo­ko­liv po­tu­lu­je!" upo­zorňuje a po­kra­ču­je v chůzi pryč.

Chví­li se dívám na Tror­na a čekám na něco ... pak po­kr­čím ra­me­ny.
"Hej, po­čkej..." Za­vo­lám na od­chá­ze­jí­cí­ho Hrona a běžím za ním.
Chtěl jsem se ještě ze­ptat, za­u­ja­lo mně to s tím vo­jen­ským ta­jem­stvím. Já teda vím, že je to ta­jem­ství a že mi o tom ne­mů­žeš říct, ale ty­hle­ty věci mně za­jí­ma­jí. Když jsem byl ještě ve městě, tak jsme dě­la­li ně­ko­lik za­bez­pe­čo­va­cích opat­ře­ní, takže snad bych vám s tím mohl po­moct, ....

"To se mě snad zdá, zrov­na teď. Sakra." Říkám dost na­štva­ným hla­sem. Jak tak pře­mejšlí­te, tak jste mě ještě ani snad na­štva­né­ho ne­vi­dě­li. Na chví­li za­ví­rám oči a zhlu­bo­ka od­de­chu­ji. Po pár vte­ři­nách je ote­ví­rám a vi­dí­te ob­vyk­lé­ho bar­ba­ra s ne­u­r­či­tým vý­ra­zem ve tváři. "Mno, tak pří­le­ži­tos­tí budem mít snad ještě dost. Zítra zrána můžem ještě vy­zkou­šet si pro­mlu­vit s ka­pi­tá­nem." Po­ho­dím ještě hla­vou abych urov­nal mírně roz­cu­cha­né delší blon­ďa­té vlasy.

Trorn pro­ná­ší pra­po­div­ná slova zvlášt­ním hr­del­ním hla­sem a zdá se, že se snaží ho­vo­řit pokud možno co nej­ti­še­ji. Jeho ruce před ním kmi­ta­jí vzdu­chem ve zvlášt­ních ges­tech. Upře­ně hledí na stráž­né­ho Hrona, který od­chá­zí pryč.

Náhle se Vám zdá, že se v jeho vážné a sou­stře­dě­né tváři mihlo pře­kva­pe­ní, možná zne­po­ko­je­ní. Po­hy­by a pro­ná­še­ná slova za­klí­nadla ztrá­ce­jí svoji první jis­to­tu.

Na­ko­nec vy­so­ký bar­bar spouš­tí své paže podél těla, při­ví­rá oči a lehce sklo­ní hlavu. Zdá se Vám, že se mírně třese.

Rych­le si stoup­nu za hlou­ček, aby mě Hron ne­vi­děl a všem po­ti­chu řeknu: "Ne­lek­ně­te se a hlav­ně držte hubu." Začnu jako ob­vykle mávat ruka­ma a po­ti­chu pro­ná­šet sta­ro­by­lá slova.

"Jak jsem řekl. Prs­ten má u sebe můj ka­pi­tán a úřady roz­hod­nou, co s ním bude. Na tom se nic ne­změ­ní. Pokud byste měli k celé věci snad ně­ja­ké při­po­mín­ky či ob­jas­ně­ní, mů­že­te vše na­hlá­sit zde na stráž­ni­ci. Nyní už musím jít." stojí si na svém stráž­ný Hron. Otáčí se a od­chá­zí pryč, smě­rem k hos­tin­ci, na náves.

Po­tře­bu­je­me ten prs­ten. Klid­ně můžeš jít s námi jako úřed­ní dozor abys viděl co s prs­te­nem mu­sí­me udě­lat, jest­li nám ne­vě­říš. Přeci jen by mělo být ve vašem zájmu vrá­tit prs­ten ma­ji­te­li...

Hron za­vr­tí hla­vou. "Něco vy­ry­tý­ho. Ne­pro­hlí­žel jsem to pří­liš. Už přes­ně nevím."

Pak se po­dí­vá na Ti­zo­ka. "Patří snad ně­ko­mu z míst­ních? V kaž­dém pří­pa­dě teď je ten prs­ten ma­jet­kem cí­sař­ské stráž­ní po­sád­ky a až ho od­ve­zem na pre­fek­tu­ru, bude roz­hod­nu­tím úřadů, jak s prs­te­nem na­lo­ží!" po­ví­dá přís­ným tónem.

Stráž­ný Hron se zvedá ze země a zřej­mě chce již ode­jít. "Tak, jest­li ne­má­te nic dal­ší­ho, musím už jít."

"Co to bylo za sym­bol? Ten na tom prs­te­nu..." ze­ptám se, i když pří­liš ne­vě­řím, že by si to Hron pa­ma­to­val...

,,Ano. My víme komu ten prs­ten patří. Jest­li chceš, můžeš se s ním zajít po­dí­vat. Půl­noc se blíží a když při­dá­me do kroku, jistě ho ještě za­stih­ne­me, bu­de-li tam, kde byl ten­krát večer," řekne so­kol­ník ta­jem­ně pro stráž­ní­ka, ovšem ostat­ním je jasné co říká.

"Ka­pi­tán i stráž­ný Gwarg jsou na stráž­ni­ci. Ale už spí, jest­li jim tedy něco po­tře­bu­je­te." od­po­ví­dá Hron na Tror­no­vu otáz­ku.

"Takže od těch míst­ních ba­lí­ků jste se to do­zvě­dě­li? To se dalo čekat. Když jim někdo něco říká, tak dě­la­jí, že ne­po­slou­chaj, ale pak mají plnou pusu řečí!" po­ví­dá do­tče­ně stráž­ný Hron.

"Našel jsem ho při ob­chůz­ce kolem ves­ni­ce. Ležel u lesa, v trávě. Za­va­dil jsem o jeden šut­rák a jak se od­ku­lil, vidím prs­ten. Ta­ko­vej oby­čej­nej, zla­tej s ně­ja­kým rytým sym­bo­lem či co." vy­prá­ví stráž­ný Hron a zdá se, že je po­tě­šen, že mu někdo na­slou­chá.

Na­bí­ze­nou láhev s vínem, které je sku­teč­ně dobré, znovu od­mí­tá.
"Tak jsem ten prs­ten za­ne­sl na­še­mu ka­pi­tá­no­vi. Ohlá­sit jako nález. No a taky jsem mu na­vr­hl, že bychom mohli ten prs­ten pro­dat a pe­ní­ze po­u­žít k našim úče­lům. K čemu přes­ně to vám ne­mo­hu vy­zra­dit, jedná se totiž o vo­jen­ské ta­jem­ství!" zdů­raz­ní svá slova. "Ka­pi­tán prs­ten vzal s tím, že jsem až moc chyt­rej a že ho mu­sí­me pře­dat na pre­fek­tu­ru ve Vrát­ní­ku. Tak to víte, je to náš ka­pi­tán a ví nej­líp, jak s ta­ko­vou věcí na­lo­žit." vy­svět­lu­je stráž­ný Hron.

"Vy jste snad zjis­ti­li, komu ten prs­ten patří?"

De­mon­stra­tiv­ně si na­li­ji tro­chu a na­pi­ji se.