Kráter (27 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Nejsem felčar, ačkoliv Párovo zranění bude pravděpodobně magické, nijak mu nemůžu pomoct," zareaguji na Aerovu výzvu k prohlédnutí mohutného barbara.
"Měli bysme se odsud hnout někam pryč. Jestli to něco vzbudilo, určitě to míří sem." Říkám svůj názor do diskuze, co budeme dělat dál.

"Venku nic ani nikdo není, ..." říkám, "tam asi zůstala jenom ta chudák holka, asi bude spát pod širákem."

Poškrábu se volnou prackou po hlavě a říkám: "Mno je možné, že jdou sem, ... kvůli, ... kvůli tomu bubnu. " Hlavou kývnu ke gongu.

"Můžem to tu zkusit zabarikádovat a čekat. Nebo zkusit najít nějakou únikovou cestu."

"Co budeme dělat?" nervózně vyhlížím zpoza gongu. "Jestli to jsou skřeti, bude tu brzy příliš horko!"

Nervózně se krčím v koutě a vyhlížím ty zmiňované skřety. V hlavě mi běží všechny ty povídačky o krutých skřetech... Ještě nikdy jsem žádného neviděl a tak doufám, že se dají zastřelit...
Když stále neslyším řinčení zbroje nepřátel, tak ze mě pomalu začíná opadávat napětí.
"Tak co? Viděli jste venku někoho?"

Když hraničář pustí Parophise, zdá se, že barbar pookřál.

Bojovník se nevěřícně podívá na své šrámy z posledního boje, promne si rameno a spokojeně se zazubí. Když vidí, že Aer Thano dál hlídá přístupové schodiště, přehodí si svůj kyj na rameno a přeběhne k jedné z otevřených střílen.
Opatrně nahlíží ven, jen několika rychlými pohledy.
Venku se zatím sešeřilo. Mezi rozvalinami na nádvoří není nic a nikdo vidět. Je tam klid a ticho.

Když jsem se ujistil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, otočil jsem se k barbarovi.
Zkus být v klidu a nehýbej se. Jestli chceš můžeš zavřít oči a stisknout pevně zuby.
Když zranění opouští tvoje tělo, rádo se loučí vyvoláním sice krátké, ale silné bolesti.

Pozvedl jsem ruce k jeho spánkům a potom je zvolna přesunul na jeho ramena, tak připraven?

Nečekám na Párovu odpověď, trochu přivřu oči a soustředím se na svoji představu, tak jak mě to učil můj mistr.
... jedna z mých oblíbených ... vodní hladina ... zčeřená vichrem, vysoké vlny s pěnovými vrcholy jdou mnoha směry ... vítr slábne, pěna mizí ... hladina se uklidnila a zůstává hladká jen s malými klidnými vlnkami ...

Uff, prohodím a ruce mi klesnou. Zatřepal jsem hlavou, abych se probral.
Doufám, Páro, že se cítíš trochu lépe. Jestli či spíše až dojde k boji, budeš se nám moc a moc hodit.

Vytáhl jsem meč, obrátil se zpět ke vstupu do místnosti a znovu se soustředím na případné zvuky z chodby.

Hraničář Aer Thano se i s bojovníkem Parophisem krčí u vchodu do observatoře (i když v případě přes dva sáhy velkého a urostlého barbara nelze snad ani o krčení hovořit, spíše vypadá jako obří balvan, který se usadil vedle tajného průchodu) a opatrně vyhlížejí ven.

Starý Pandemonix se schoulil do jednoho z nejzažších koutů, tak jako bard Triamos, který přes mířidla své kuše sleduje okolí vchodu. I Žabikuch a barbar Trorn zaujmuli lepší pozice stranou.

Schodiště za dveřmi však zůstává prázdné. Přes svůj vlastní dech a občasné zacinkání či zavrzání vlastní výzbroje neslyšíte žádný jiný hluk, který by upozorňoval na přibližujícího se nepřítele.

Když si stoupnu na nohy, znovu se mi zatočí hlava a slyším to, co říkám, jako kdyby to říkal někdo jiný.

Potřesu hlavou a čekám až nával nevolnosti poleví. Pohled se mi pomalu rozjasňuje, když zaslechnu kvílení. Jen zamrkám očima nad rychlostí jakou se hraničář přesunul k oknu.

Cože to říkal? Magická síla a Trorn? Dám si dvě a dvě dohromady a začíná mi to být jasné. On mně prostě praštil magickou pěstí do nosu. Mno, měl bych mu to vrátit a taky mu jednu pořádnou napálit. Určitě se ulakomil na ten můj krásný přívěšek.

Skrze hlubokomyslné úvahy ke mně dolehnou slova Aera: "Skřeti!"

Bez váhání a s jistotou se přesunu vedle Aera a také zkusím vyhlédnout ven a spočítat nepřátele. Přívěšek i Trorn a chuť dát mu pěstí jsou zapomenuty.

Nevypadá to na vážné zranění, ne teď. Ale jestli tě zasáhla nějaká magická síla, může se projevit později. A do té doby ti moc nepomohu, povídám skloněný k barbarovi.
Snad kdyby tě prohlédl Trorn -
Moje slova uťal kvílivý výkřik.

Skřeti, pozor, to jsou asi skřeti. Uhněte od oken.

Přiskočil jsem ke zdi vedle vchodu, opatrně nakoukl a rychle stáhl hlavu zpět. Potom jsem se ohlédl zpět k barbarovi, abych se ujistil, že není přímo proti chodbě. Když od pohledu vidím, že zcela v pořádku není, křiknu na něho:
Páro, pojď sem. Jestli nám ponechají chvilku času, zkusím aspoň něco napravit.

Zatímco po očku sleduji barbara, zda je schopný dostat se ke mně, naslouchám k chodbě. Nakolik jen je to přitom možné, zkouším se soustředit na krátké rychlé léčení.

Barbar Parophis se otřepává z náhlé slabosti, která ho postihla po úderu do gongu.

"Áááááárrrrr....trtrtrtrtr..." protne napjatou chvíli hrdelné zakvílení nebo snad bojový křik odkud si z venku, z nádvoří. Děsivé, skřípavé zavřeštění, které snad nemůže vydat žádná živá bytost.

Jak náhle se zavřeštění ozvalo, tak rychle ustalo.

i když teda koukám, že se životama teda nic moc :-)

"To nic není," říkám nevýrazně, když se ke mně hraničář přihrne.
"Hej! Nech toho," začnu protestovat, když do mně začne strkat, "nic mi není, jenom, ... "

Stoupnu si na nohy a ještě jednou se nechápavě podívám na zkrvavenou dlaň.

"Je to jako kdyby mně někdo najednou praštil do nosu a trefil přímo do černého."

Zachrčení, do kterého přešla Parophisova slova asi potvrdilo moje obavy. Když vidím barbara, jak sklesává a po obličeji si rukou rozmazává krev, překročim k němu a snažím se ho podepřít.

Honem, posaď se tady sem a opři se o zeď, sypu ze sebe a zkouším ho dostrkat ke stěně.

Žabikuchu, dávej pozor na vchod, křiknu ještě a začínám se soustředit na Páru, abych zkusil rozpoznat podstatu jeho zranění, jestli bych byl schopen pomoci mu svým léčitelským uměním.

Zachrčím a klesnu na kolena. Pomalu zvednu pracku a rukou si sáhnu na obličej - udiveně zírám na své prsty jak po nich stéká má krev. Krev, která mi náhle vyrazila z nosu a kterou jsem si právě rozmazal po obličeji.

Co se to stalo?

Přemýšlím, ale v hlavě mám jen prázdno a tupě zírám na rudě zbarvené prsty.

Gong se po úderu barbarovým masivním kyjem zachvěl hlubokým měkkým tónem. Ten se několikrát odrazil od okolních stěn skrýše a získal tak více na intenzitě.

Nečekaný Parophisův kousek vás překvapil, některé i dosti polekal. Nervózně se rozhlížíte kolem, v očekávání, že způsobený hluk musí někoho zákonitě přilákat.

Když gong dozní, zavládne kolem vás podivné ticho, jak všichni ostražitě čekají, co se bude dít. Ticho přeruší až Parophisova slova Stejně tu dávno nikdo nebydlí..., jejich konec se ale jaksi zvláštně změní v bolestné zachrčení...

"To doufám a jestli tu někdo bydlí tak už nás nejspíš jde přivítat. Jen doufám, že přijde s vínem a né s mečem..."

Reakce mých společníků mně poněkud překvapí a když se ke mně nikdo nepřidá, tak se můj "zpěv" pomalu vytratí do ticha.

"Stejně tu dávno nikdo nebydlí," řeknu, abych zahnal trochu provinilou vzpomínku na stín zavírající nám dveře tam dole v chodbě před nosem.

Při zvuku gongu jsem sebou trhnul.

Tak nevím, jestli jsi právě teď "potřebný", prohodím směrem k barbarovi.
A tím spíše jsem zvědavý, jaká bude tvoje pokuta, až ten gong přestane znít a utichne i ozvěna.

Na druhou stranu, jestli se právě teď ten Sláva tmy někde podělal, tak to možná nebyl zase tak potrhlý nápad, dodám s uchechtnutím a hned se zase otáčím k chodbě.

Barbarovo třísknutí do gongu jsem absolutně nečekal. Leknutím jsem sebou škubl a s otevřevnou pusou se podíval na zpívajícího barbara.
Pak jsem už jen sebral svůj vak a rychle přeběhl místnost na druhou stranu od vchodu. Kde jsem si klekl vedle svého vaku a s kuší v ruce čekám co se bude dít...

"Třeba i něco zahrál na tady tu srandu," řeknu rozjařeně a než kdokoli stihne cokoli udělat, napřáhnu se a svým těžkým kyjem praštím do gongu.

Do dunivého zvuku přidám falešnou melodii ze svým úst: "Tam daleko, za horami, má panenko, najdu tě,... najdu tě..."